Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3175/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost s... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.3175.20.1
Datum podání09.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3175/20 ze dne 26. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. W., zastoupeného Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Poděbradova 2995/17, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 324/2019-3059 ze dne 30. 6. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 1/2018-2836 ze dne 17. 10. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 5/2016-2685 ze dne 2. 10. 2017 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství, a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného i o náhradě škody.

K odvolání stěžovatele, spoluobviněného i státního zástupce Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o trestu u každého z obviněných a sám v této části znovu rozhodl, přičemž stěžovateli za uvedenou trestnou činnost uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena, jakož i výkonu funkce v kontrolních orgánech obchodních korporací a jiných obdobných podnikatelských subjektů na dobu 4 let. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nehodnotily důkazy ve svém souhrnu. Nalézacímu soudu vytkl, že jeho skutková zjištění prakticky nevyplývají z provedených důkazů, účelově vytrhával jejich obsah z celkového kontextu projednávané věci a nepřihlédl k důkazům, které svědčily v jeho prospěch. Stěžovatel dále uvedl, že soudy se řádně nevypořádaly ani s důkazními návrhy obhajoby, ani s její argumentací stran právního posouzení věci. Vrchnímu soudu stěžovatel vytkl, že nerozhodl o zbytku jeho odvolání (v části směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), čímž zatížil své rozhodnutí procesní vadou. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavnímu soudu s ohledem na své postavení nepřísluší, aby v trestním řízení provedené důkazy podrobil vlastnímu hodnocení a aby z nich usuzoval na vinu či nevinu stěžovatele.

Ústavní soud neshledal, že by soudy postupovaly ve věci jednostranně a vůči obhajobě přezíravě. Krajský soud v průběhu hlavního líčení provedl důkaz výpovědí celé řady svědků, včetně svědka navrženého obhajobou. Též provedl důkaz znaleckým posudkem předloženým obhajobou, z něhož ve spojení s dalším znaleckým posudkem dospěl k závěru, že znalci ohodnocené práce, které byly provedeny dodavatelskými subjekty, cenově zhruba odpovídají ceně díla stanovené jedním ze znalců. To dle soudu prvního stupně svědčí o tom, že obchodní společnost X se na rekonstrukci nemocnice nijak nepodílela, neboť na ni fakticky nezbyla žádná práce, již by tato společnost byla mohla provést a vyfakturovat. Ústavní soud nepokládá tento vývod za deformaci důkazu. Vedle toho byly v hlavním líčení provedeny četné listinné důkazy, včetně záznamů z šetření u dodavatelských obchodních společností. Z nich též vyplynul závěr, že účast jmenované obchodní společnosti X v různých závazkových právních vztazích byla zcela formální, přičemž k reálné úhradě docházelo ze strany poškozené obchodní společnosti Y, popřípadě v hotovosti spoluobviněným stěžovatele. Krajský soud podrobil kritickému hodnocení i množství dalších důkazů (srov. zejména str. 37 - 41 rozsudku krajského soudu), a to i v jejich vzájemných souvislostech. Srozumitelně a logicky vyložil, z čeho usoudil na vyvedení finančních prostředků ze zmíněné poškozené obchodní společnosti, jakož i proč pokládá zásadní teze obhajoby za nepřijatelné. Úvahy o vině stěžovatele (a spoluobviněného) tak nejsou odrazem ústavně nepřípustné svévole, nýbrž mají svůj reálný základ v provedeném dokazování, do něhož za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

Stejně tak obstojí i vývody odvolacího soudu, který v zásadě jen učinil k prvostupňovému rozsudku několik doplňujících postřehů, jinak se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Taktéž ovšem neopomněl přiměřeně reagovat na argumentační linii obhajoby a ozřejmil, proč se jeví tvrzení obviněných neudržitelnými, včetně toho, proč krajský soud při hodnocení znaleckých posudků nepochybil (viz kupř. body 34, 35, 38, 41 a 42 rozsudku vrchního soudu). Totéž lze vztáhnout na právní posouzení věci, jímž se zvláště důsledně zabýval Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí lze pro stručnost odkázat (zejména body 48 - 56 napadeného usnesení dovolacího soudu).

Co se týče námitky, že vrchní soud nerozhodl o odvolání stěžovatele v rozsahu směřujícím proti napadenému výroku o vině, lze jí přisvědčit v tom směru, že Ústavní soud v některých svých nálezech vyjádřil právní názor, dle něhož je povinností odvolacího soudu v trestním řízení vypořádat se s odvoláním jako celkem, a nikoli jen jeho dílčí částí, přičemž není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně jen jeden výrok, aniž by ale zároveň rozhodl o odvolání proti zbývajícím výrokům (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 448/19 ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 597/18 ze dne 9. 10. 2018 či sp. zn. IV. ÚS 1272/18 ze dne 10. 7. 2018). Ústavní soud však v daném případě musel vážit, zda je pochybení vrchního soudu, spočívající v absenci výslovného stvrzení o zachování výroku o vině ve výrokové části svého rozsudku, optikou citovaných judikátů natolik závažné, že vyžaduje kasační zásah. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k dalšímu porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.

Právě nastíněná východiska se prosadí i v nyní souzené věci. Z rozhodnutí odvolacího soudu je bez pochybností patrné, že se soud výhradami směřujícími proti výroku o vině rozsudku krajského soudu dosti podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim, což v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl (zvláště bod 51). Za této situace se jeví být nepřijatelným formalismem, aby Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a jej následující usnesení dovolacího soudu toliko pro doplnění výrokové části o větu, v níž by zachytil skutečnost, které jinak z obsahu rozhodnutí naprosto zřetelně vyplývá, tedy že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyl rozhodnutím odvolacího soudu nijak dotčen a že odvolání obviněných nebylo v této části úspěšné. Tím se tento případ odlišuje od věci rozhodnuté výše vzpomenutým nálezem sp. zn. IV. ÚS 597/18, neboť v tehdy posuzovaném případě byl Ústavním soudem shledán další deficit, jehož nápravu obecným soudům uložil (viz body 9 a 10). Obdobně to platí i pro další shora uvedené nálezy, v nichž k absenci výslovného "potvrzení" výroku o vině (a/nebo trestu) přistoupily ještě další nedostatky, popřípadě nebylo zcela jasné, zda byl konkrétní výrok zrušen k odvolání, popř. dovolání státního zástupce nebo obviněného apod. Tak tomu ale v této věci není, pročež Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu nepřikročil.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru