Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3165/10 #1Usnesení ÚS ze dne 08.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Cheb
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
Promlčení
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
vlastnické právo/ochrana
vyklizení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3165.10.1
Datum podání08.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126, § 106, § 37

99/1963 Sb., § 241a odst.3, § 237 odst.1, § 132, § 157 odst.2, § 120, § 153


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3165/10 ze dne 8. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Z. K. a Ing. arch. P. K., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199, Mariánské Lázně, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 11 C 174/99-426, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2007, č. j. 15 Co 449/2007-457, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 25 Cdo 618/2008-498, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Poté, co byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 11 C 174/99-180, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2006, č. j. 15 Co 38/2006-270, odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 15 Co 449/2007-457, potvrdil k odvolání žalobců (stěžovatelů) napadený rozsudek ze dne 26. 6. 2007, č. j. 11 C 174/99-426, jímž Okresní soud v Chebu zamítl žalobu, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali vůči žalovanému zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok stěžovatelů na náhradu škody způsobené podle žaloby nemožností užívat (v době od nabytí vlastnického práva) nemovitost, kterou žalovaný jako prodávající včas stěžovatelům nepředal. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný nemovitost vyklidil dne 10. 12. 1996, takže nejméně od počátku roku 1997 ji mohli žalobci (stěžovatelé) nerušeně užívat a nic jim nebránilo s ní naložit tak, aby dosáhli částek, jichž se z titulu náhrady škody domáhají. Za období předchozí (26. 1. 1996 došlo ke vkladu do katastru nemovitostí) je nárok promlčen uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů - podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jako nepřípustné.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo především porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a základní právo na ochranu vlastnického práva (dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

Konkrétněji řečeno, stěžovatelé mají za to, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva tím, že nerespektovaly ustanovení § 153, 132 a 157 odst. 2 o. s. ř. Obecným soudům vytýkají, že se nevypořádaly s jejich tvrzeními, nepřihlédly k uvedeným skutečnostem ani k jimi označeným důkazům, a že uvěřily výpovědím zástupců žalovaného; v důsledku toho nesprávně hodnotily důkazní situaci a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, na nichž postavily nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud a další soudy obou stupňů se s tvrzeními žalobců o vzniku škody, o porušení prevenční povinnosti a o existujících vadách vůbec nevypořádaly a nevylíčily, které skutečnosti mají za prokázané a které nikoliv; neuvedly, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a nedbaly o to, aby jejich rozhodnutí byla přesvědčivá. Odvolací soud prý porušil zásadu spravedlivého procesu tím, že v otázce promlčení rozhodl v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí.

III.

Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadený rozsudek.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a že stěžovatelé předestírají vlastní skutkové závěry, odlišné od těch, k nimž dospěly soudy obecné. Soudní řízení prý v uvedené věci proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek krajského soudu je výsledkem nezávislého rozhodování. V napadeném rozsudku je podrobně vysvětleno, z jakých důvodů nebyly provedeny všechny důkazy navržené žalobci - stěžovateli a podrobně jsou popsána skutková zjištění i právní závěry.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Stěžovatelé opakují argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, tj. že jim škoda vznikla dne 1. 7. 1997 tím, že jako pronajímatelé nemohli předat předmětné nemovitosti nájemci v nájemní smlouvě dohodnutém stavu, tedy bez dluhů a právních vad a vyklizené, tedy v takovém stavu, v jakém se žalovaný písemně zavázal je předat žalobcům; s touto argumentací se však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal, a proto na ně v tomto směru odkazuje. Stěžovatelé prý především nevysvětlili, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. V ústavní stížnosti jen obecně namítají porušení práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek, neuvádějí však, v čem měl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání v jejich věci porušit ústavní pořádek. Sám Ústavní soud opakovaně judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že si nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, postupují-li ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod; proto mu také nepřísluší přezkoumávat právní závěry učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s nimi sám neztotožňoval, jestliže napadené rozhodnutí nezasahuje do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů, s pouze obecnou výtkou protiústavnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však (ve smyslu článku 83 Ústavy) nepřísluší.

Ústavní soud nepovažoval za nutné posílat vyjádření účastníků řízení stěžovatelům k případné replice, neboť tato vyjádření žádné nové argumenty či skutečnosti neuvádějí. Toliko vyjádření Nejvyššího soudu je poněkud obsáhlejší, nicméně i to v podstatě pouze reprodukuje obecné teze ohledně referenčního rámce ústavněprávního přezkumu, plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, které však stěžovatelům - jež v zastoupení advokátem podali ústavní stížnosti - jsou známy.

IV.

1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

2) Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jim upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili. To je to zásadní, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "věcně správného", natož pak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelů (případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl opominut možný výklad jiný, ústavně konformní), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, či je-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, či představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

3) Oproti tvrzení stěžovatelů však názory, jež obecné soudy v dané věci uplatnily, za protiústavní - v uvedeném smyslu - evidentně protiústavní nejsou. Nelze z nich totiž dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně neexistenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Samy obecné soudy se pak s námitkami stěžovatelů řádně vypořádaly a vysvětlily, proč jim přisvědčit nemohly.

V konkrétnostech lze uvést následující.

4) Obecné soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný nemovitost vyklidil dne 10. 12. 1996, takže nejméně od počátku roku 1997 ji mohli stěžovatelé nerušeně užívat a nic jim nebránilo s ní naložit tak, aby dosáhli částek, jichž se domáhají z titulu náhrady škody. Za období předchozí (26. 1. 1996 došlo ke vkladu do katastru nemovitostí) dospěl odvolací soud k závěru, že je nárok promlčen uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.

Stěžovatelé (na str. 3 ústavní stížnosti) rozporují uvedený názor o promlčení svého nároku na náhradu škody za období od vkladu do katastru nemovitosti (ke kterému došlo 26.1.1996) do počátku roku 1997.

I kdyby však byly námitky stěžovatelů proti citovanému názoru o promlčení jejich nároku opodstatněné, nemohly by znamenat protiústavnost napadených rozhodnutí. To již proto, že se závěr soudu o promlčení jejich nároku na náhradu škody týká pouze období, ve vztahu ke kterému naopak stěžovatelé tvrdí neexistenci svého nároku na náhradu škody [dle ústavní stížnosti jim měla škoda vzniknout až dne 1. 7. 1997, neboť účinnost smlouvy (a tedy i vyklizení nemovitosti) byla odložena až ke dni 1. 7. 1997 (srov. str. 2-3 ústavní stížnosti)].

5) Dále stěžovatelé prezentují, že "Tvrzení, že žalobce a) odmítl klíče od nemovitosti převzít, se v žádném případě nepodařilo prokázat... tvrzení, že žalobce měl možnost si klíče kdykoliv vzít a tím si nemovitosti převzít, je neopodstatněné a nemá oporu v dokazování". K tomu následně (srov. str. 4-5 ústavní stížnosti) poukazují na konkrétní důkazy, z nichž má citovaný názor stěžovatelů plynout.

Tím však stěžovatelé požadují od Ústavního soudu přehodnocení dokazování, což mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud může do sféry hodnocení důkazů (provedeným obecnými soudy) zasáhnout pouze v případě pochybení extrémní intenzity (libovůle, svévole, absence racionality); to již proto, že - jak již vícekrát vyslovil - součástí soustavy obecných soudů není (čl. 83 Ústavy).

O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Obecné soudy skutkové závěry - tedy i skutkové zjištění, že stěžovatel odmítl klíče od nemovitosti převzít, a že měl možnost si klíče kdykoliv vzít a tím si nemovitosti převzít - řádně a přesvědčivě odůvodnily, popsaly, z jakých důkazů vycházely (především z výpovědi svědků C., S., M. a O.), jaké zjištění z nich učinily a z jakých důvodů nepovažovaly ostatní důkazy za potvrzující verzi stěžovatelů (srov. str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu; str. 4-5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Jejich úvahy při hodnocení důkazů jsou prosté excesivního pochybení; tím je i limit ústavněprávního přezkumu vyčerpán.

6) Stěžovatelé dále nesouhlasí s míněním okresního soudu, že ustanovení kupní smlouvy ze dne 22.1.1996 - týkající se přístupu z veřejného prostranství a stavebního oddělení nemovitostí - je neurčité, a tudíž dle § 37 obč. zák. neplatné. Dle stěžovatelů obě strany již v okamžiku uzavírání smlouvy velmi dobře věděly, co se pojmem "přístupná z veřejného prostoru a geometricky a stavebně oddělená od sousedních objektů" mínilo. To stěžovatelé zdůvodňují například tím, že důvody tohoto oddělení jsou uvedeny jednak ve znaleckých posudcích Ing. J. Ch. a L. K., jednak v žádostech o povolení stavby, kterou podávalo k příslušnému stavebnímu úřadu samo Město Cheb, tedy žalovaný.

Stěžovatelé tedy zpochybňují názor nalézacího soudu o neurčitosti předmětného ustanovení proto, že smluvní strany prý byly informovány o tom, co se pojmem "přístupná z veřejného prostoru a geometricky a stavebně oddělená od sousedních objektů" myslelo.

Podle soudní praxe však nestačí, že smluvní straně, popř. smluvním stranám, je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to zároveň objektivně seznatelné osobám, které smluvní stranou nejsou (srov. Občanský zákoník, I. díl, 2. vydání, C.H.Beck, Praha, 2009, str. 337-8). Tento obligatorní "objektivní" aspekt určitosti právního úkonu tudíž stěžovatelé ve své argumentaci (oponující okresnímu soudu) opomíjejí. Jestliže tedy okresní soud vyšel (i) z uvedeného "objektivního" aspektu, nelze v tom shledávat nic protiústavního.

Pokud stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 655/2005 ze dne 27. 7. 2007 a uvádí, že z něj plyne, že při posuzování eventuální neplatnosti úkonu je namístě (při jeho výkladu) přihlédnout i k následnému chování účastníků tohoto právního úkonu, postačí uvést již to, že se citovaný rozsudek Nejvyššího soudu týkal interpretace obsahu platného právního úkonu (tedy interpretace vůle smluvních stran), nikoli neplatnosti právního úkonu (která není odvislá od vůle smluvních stran, protože neplatnost je dána ze zákona).

Nadto, nelze nevidět, že o neurčitosti čl. V. kupní smlouvy - v části závazku žalovaného provést geometricky a stavebně oddělení od sousedních objektů - se již nezmiňuje odvolací soud v napadeném rozsudku, neboť předkládáí odůvodnění jiné (srov. str. 3-4 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu: "Kupní smlouva z 22.1.1996 odkazuje - pokud jde o popis domu čp. 229 - na znalecké posudky znalců J. Ch. a L. K. Žádný z těchto posudků nepovažoval za součást nemovitosti (tehdy čp. 70) 2. podzemní podlaží, které bylo a je přístupné pouze z vedlejšího domu. I dle názoru odvolacího soudu v této věci - je 2. podzemní podlaží součástí sousedního objektu a žalobci k němu nemají žádná práva... Sjednali-li tedy účastníci kupní smlouvy povinnost žalovaného stavebně oddělit dům od sousední nemovitosti, mohlo jít o prostory v 1. podzemním podlaží, přízemí, 1. nadzemním podlaží, případně v půdních prostorách, a toto oddělení žalovaný provedl do konce roku 1996... Nesplněním protiprávního požadavku žalobců na oddělení prostor 2. podzemního podlaží se žalovaný nedopustil porušení povinností z kupní smlouvy ani povinností daných mu zákonem."). Jinými slovy řečeno, i kdyby bylo možné přiznat jistou opodstatněnost námitce stěžovatelů zpochybňující závěr okresního soudu o neurčitosti příslušné části kupní smlouvy, nelze nevidět, že sám odvolací soud použil zdůvodnění jiné (než neurčitost příslušné části kupní smlouvy) a stěžovatelé proti citované části rozhodnutí odvolacího soudu konkrétně argumentačně ani nebrojili.

7) Stěžovatelé též namítli, že Krajský soud v Plzni ve svém opakovaném rozhodnutí postupoval v rozporu se svým rozhodnutím předchozím. V tomto předchozím rozhodnutí totiž rozsudek prvostupňového soudu zrušil a věc mu vrátil s tím, že povinnost vyklidit nemovitosti vyplývá přímo ze zákona, a to z ustanovení § 126 obč. zák.; tím, že žalovaný ponechal věci v nemovitosti žalobců nebo že žalobcům znemožnil nemovitosti užívat, prý zasáhl do jejich vlastnického práva a mohl jim způsobit škodu. Svým postupem tak Krajský soud v Plzni porušil zásadu spravedlivého procesu, neboť rozhodl v naprostém rozporu se zásadou předvídatelnosti svého rozhodnutí.

K tomu je třeba uvést, že stěžovatelé vyjímají citované věty z kontextu původního kasačního rozsudku Krajského soudu v Plzni (ze dne 27. 2. 2006, č. j. 15 Co 38/2006-270). Uvedené věty mají zjevně povahu hypotetickou v tom smyslu, že pokud by žalovaný ponechal věci v nemovitosti žalobců nebo neumožnil-li by žalobcům nemovitosti užívat, zasáhl by do jejich vlastnického práva a mohl by jim tím způsobit škodu. To plyne z ostatních částí tohoto rozsudku, kontextuální, neizolovanou (neformalistickou) interpretací.

Kupříkladu, již v úvodu str. 2 citovaného kasačního rozsudku krajský soud uvádí, že zatím nelze věcně rozhodnout. Na str. 3 se pak praví, že otázkou, kdy byly nemovitosti pro žalobce přístupné, se soud prvního stupně nezabýval a učinil závěry, které zatím nemají oporu ve skutkových zjištěních; dodal, že v dalším průběhu řízení soud prvního stupně poskytne účastníkům poučení a vyzve je, aby doplnili svá skutková tvrzení a návrhy důkazů o tom, kdy byla nemovitost pro žalobce přístupná a vyklizená, a kdy objektivně ji mohli začít užívat. Ze závěru kasačního rozsudku krajského soudu plyne, že doba, kdy měli žalobci do nemovitosti umožněn přístup, zatím objasněna nebyla.

8) Stěžovatelé dále poukazují na - údajně - naprosto rozporuplné odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kde se prý praví, že bylo prokázáno, že nemovitosti byly k datu 10.12.1996 zcela vyklizeny, že bylo provedeno oddělení od sousední stavby s výjimkou 2. podzemního podlaží a pokud k tomuto datu užívala jeden z pozemků jiná osoba, nic to nemění na tom, že žalovaný svoji povinnost vyklizení koncem roku 1996 splnil. Dle stěžovatelů tedy sám odvolací soud má za prokázané, že druhé podzemní podlaží patří k nemovitosti žalobců, v době, kdy k tomu mělo dojít, vyklizeno nebylo a navíc žalovaný ani nezajistil vyklizení jedné z parcel.

Ústavní soud k tomu uvádí, že z citované pasáže napadeného rozsudku krajského soudu neplyne to, co z něho vyvozují stěžovatelé (tedy že údajně sám odvolací soud měl za prokázané, že druhé podzemní podlaží patří k nemovitosti stěžovatelů, že nebylo v době, kdy k tomu mělo dojít, vyklizeno a že žalovaný navíc ani nezajistil vyklizení jedné z parcel). Ostatně stěžovatelé bližší zdůvodnění svého závěru ani nepředkládají.

9) Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že obsah ústavní stížnosti lze shrnout tak, že v něm absentuje konkrétní ústavně právní argumentace, o čemž ostatně svědčí i to, že je v podstatné části zjevně pouhým - místy až doslovným - převzetím dovolání stěžovatelů (srov. dovolání na č. l. 468-474).

V.

Stěžovatelé namítají též porušení svého základního vlastnického práva. Konkrétní argumentaci však ve spojení s tímto základním právem nepředkládají. Patrně tím měli na mysli tu část ústavní stížnosti, v níž namítají užívání pozemku č. 16/2 třetí osobou a v níž tvrdí, že tato skutečnost (tzn. užívání pozemku č. 16/2 třetí osobou) měla znamenat právní vadu převáděné nemovitosti, za níž odpovídá žalovaný (převodce nemovitosti).

S touto námitkou se však již obecné soudy řádně vypořádaly. Okresní soud v napadeném rozsudku (na str. 6) uvedl, že předmětný pozemek někdy od roku 1972 bez právního důvodu užíval a oplotil J. A., tudíž to nebyl žalovaný, který po prodeji nemovitosti žalobcům bránil v užívání jejich pozemku. Odvolací soud pak v napadeném rozsudku (str. 4 a 6) prohlásil, že pokud užívala jeden z pozemků žalobců jiná osoba, nic to nemění na tom, že žalovaný svoji povinnost k vyklizení koncem roku 1996 splnil, a ochrana vlastnického práva proti jiným osobám byla věcí žalobců, jako vlastníků nemovitosti.

Tedy, byť to obecné soudy výslovně nezmínily, z obsahu jejich rozhodnutí plyne, že protiprávní užívání jejich pozemku (č. 16/2) třetí osobou neznamenalo "právní vadu" převáděné nemovitosti, za níž odpovídá žalovaný (tj. převodce nemovitosti). Obecné soudy tím deklarovaly názor o věcné pasivní legitimaci nikoli žalovaného, nýbrž příslušné třetí osoby, vůči níž měla směřovat obrana stěžovatelů. Z uvedeného tedy vyplývá, že tento právní názor soudů neznamenal nemožnost stěžovatelů domáhat se ochrany svých tvrzených práv; soudy tím "pouze" vyjádřily, že povinným subjektem byl rušitel jejich vlastnického práva (třetí osoba, která užívala pozemek č. 16/2 bez právního důvodu); možnost ochrany stěžovatelů vůbec - jako vlastníků předmětného pozemku - je pak z ústavně právních hledisek klíčová.

VI.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, to je založeno na tom, že "Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé namítají nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírají vlastní skutkové závěry především k okamžiku, kdy jim bylo žalovaným umožněno nemovitost užívat a kdy jim byla řádně předána; na nich pak budují své právní posouzení věci o odpovědnosti žalovaného za škodu. Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozují odlišný právní názor na věc, dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládají vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Uplatňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisuzovat ani k dovolateli formulovaným otázkám, neboť na nich není napadené rozhodnutí založeno. Jedinou vadou dovolateli kritizovaného řešení otázky promlčení je pak jeho případná nadbytečnost, která se však nedotýká závěru o tom, že základ nároku není dán." (srov. str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu nelze shledávat nic protiústavního.

Pokud Nejvyšší soud interpretoval dovolání stěžovatelů jako (ve skutečnosti) obsahující toliko dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze takovému výkladu dovolání stěžovatelů vytknout protiústavní pochybení (excesivně chybnou interpretaci).

Stejně tak nelze považovat za protiústavní názor Nejvyššího soudu, že rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (což byl i případ nyní posuzované věci), nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění (tedy z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.); tento názor Nejvyššího soudu ostatně odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05, usnesení ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 566/05, usnesení ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1742/10, usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1755/10, usnesení ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 2945/07, usnesení ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 164/09, usnesení ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 787/10 aj.).

VII.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru