Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3162/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkvýpověď
žaloba/na určení
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.3162.20.1
Datum podání09.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 28, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 41, § 52 písm.c

99/1963 Sb., § 80


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3162/20 ze dne 12. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti PhDr. Zdeňky Křivánkové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 21 Cdo 1760/2020-138, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019 č. j. 15 Co 152/2019-116 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019 č. j. 13 C 72/2018-82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl v meritu věci potvrzen rovněž napadený rozsudek městského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že převedení stěžovatelky z pozice staniční sestry na neurologické klinice na práci Všeobecná sestra - KNPT ve Fakultní nemocnici Brno ze dne 6. 3. 2018 je neplatné.

Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. Zaměstnavatel stěžovatelky totiž "defakto" uznal nesprávnost svého postupu ze dne 6. 3. 2018 při převedení stěžovatelky na práci všeobecná sestra a doplatil stěžovatelce mzdové nároky; nepřítomnost stěžovatelky v práci v období od 6. 3. 2018 do 9. 7. 2018 hodnotil jako překážky v práci na straně zaměstnavatele. Dále vyvolal se stěžovatelkou nové jednání a z předmětného místa staniční sestry na neurologické klinice ji odvolal úkonem ze dne 9. 7. 2018 (který není předmětem posouzení v rámci této věci). Pracovní poměr se stěžovatelkou byl ukončen výpovědí z pracovního poměru podle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce s odůvodněním, že stěžovatelka po odvolání z pracovní pozice staniční sestry odmítla nabídku na pracovní místo staniční sestry na oddělení C Rehabilitačního oddělení nebo pracovní místo všeobecné sestry na některé z klinik nebo oddělení žalované. U Městského soudu v Brně je na základě žaloby stěžovatelky ze dne 4. 10. 2018 vedeno pod sp. zn. 115 C 145/2018 řízení ohledně platnosti výpovědi z pracovního poměru.

Z uvedených důvodů by proto věcné rozhodnutí o požadovaném určení nebylo významné pro (jakékoliv) další právní vztahy mezi účastníky a neznamenalo by automaticky, že pracovní poměr stěžovatelky u žalované trvá a žalovaná má povinnost přidělovat stěžovatelce práci a platit jí mzdu. Žaloba o určení neplatnosti převedení na jinou práci přitom nemůže být ani právním prostředkem pro její konkrétní majetkové i nemajetkové zájmy, včetně zadostiučinění za zásah do její důstojnosti, vážnosti, cti a dobré pověsti.

Krajský soud však s ohledem na to, že v okamžiku podání žaloby byla v právních vztazích mezi účastníky ohledně pracovního poměru stěžovatelky a jejího zařazení nejistota způsobená úkonem žalované, který následně svým postupem revokovala, nákladový výrok soudu prvního stupně změnil, přistoupil k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náklady řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy provedený výklad naléhavého právního zájmu je restriktivní, vybočuje z ústavněprávních mantinelů a představuje extrémní nespravedlnost, neboť stěžovatelce nebyla poskytnuta soudní ochrana proti nezákonnému a svévolnému jednání zaměstnavatele, které mělo výrazný dopad do celé řady jejích majetkových i nemajetkových zájmů. Zdůrazňuje, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti převedení vyplývá již z toho, že případné určení o jeho (ne)oprávněnosti může mít vážné důsledky do osobnostní sféry zaměstnance (do jeho profesní cti a dobré pověsti), a to v příčinné souvislosti s jeho nejen současným, ale i budoucím pracovním uplatněním. Stěžovatelce, přestože minimálně v době podání byla její žaloba zcela opodstatněná, ani nebyly přiznány náklady soudního řízení a naopak jí byla uložena povinnost uhradit náklady protistraně.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudu ohledně prokázání naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Civilní soudy, včetně soudu Nejvyššího, se otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jehož existence je předpokladem úspěchu žaloby v projednávané věci, velmi podrobně zabývaly, a to jak obecně, tak ve vazbě na konkrétní okolnosti věci. Mimo jiné poukázaly na preventivní povahu určovací žaloby, která má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; obvykle není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde proto je právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění, přičemž pro závěr, týkající se naléhavého právního zájmu, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí.

Závěru soudů, že by bez rozhodnutí soudu o určení, že převedení žalobkyně na jinou práci ze dne 6. 3. 2018 je neplatné, nebylo ohroženo právo žalobkyně nebo že by se bez něho stalo její právní postavení nejistým, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. A to vzhledem k tomu, že ohledně platnosti výpovědi z pracovního poměru se vede soudní řízení, návratu (setrvání) na původním místě staniční sestry na neurologické klinice stěžovatelce nebrání převedení na jinou práci, provedené úkonem žalované ze dne 6. 3. 2018, který byl de facto revokován, nýbrž její odvolání z místa staniční sestry úkonem ze dne 9. 7. 2018, kdy tento druhý úkon není předmětem posouzení v nyní projednávané věci.

I v této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá k dispozici jiné procení prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.

Pokud jde o námitky ohledně nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že shora uvedené zásady týkající se přezkumu soudních rozhodnutí se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Úkol Ústavního soudu totiž nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18). V projednávané věci je nadto zřejmé, že krajský soud zohlednil počáteční neujasněný postup žalované při odvolávání stěžovatelky z místa staniční sestry tím, že uplatnil moderační právo a stěžovatelku nezavázal k úhradě nákladů řízení ve sporu úspěšné žalované. Pokud jde o povinnost stěžovatelky zaplatit náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč, jedná se o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod.

K poukazu stěžovatelky na jeho judikaturu Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Stěžovatelkou předkládaná judikatura nadto byla vystavěna na jiných skutkových i procesních základech, než v nyní projednávané věci.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí jsou podložena četnou a přiléhavou judikaturou Nejvyššího soudu. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování ostatních soudů a přehodnocovat soudní výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru