Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3162/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3162.11.1
Datum podání21.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.2, § 146 odst.2, § 96


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3162/11 ze dne 15. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. A. D., zastoupeného JUDr. Martinem Sládkem, advokátem, se sídlem Na Perštýně 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011, č. j. 25 Co 241/2011-146, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud"). Výrokem I. tohoto rozhodnutí bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 15. 4. 2011, č. j. 49 EXE 556/2011-67, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 49 EXE 556/2011-138, tak, že stěžovateli se náhrada nákladů exekučního řízení nepřiznává. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená práva a pravidla, zejména jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, a princip právní jistoty, garantovaný čl. 1 Ústavy České republiky.

V ústavní stížnosti je popsán dosavadní průběh exekučního řízení.

V exekučním řízení se stěžovatel jako oprávněný na společnosti OMNIPOL, a. s., IČ 25063138, se sídlem Nekázanka 880/11, Praha 1, jako povinném, domáhal uspokojení své pohledávky, která vyplývala z exekučního titulu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2011, č. j. 49 EXE 556/2011-67, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 49 EXE 556/2011-138, bylo rozhodnuto tak, exekuční řízení se zastavuje a že povinný je povinen stěžovateli uhradit náklady řízení ve výši 188 530,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí však podal povinný odvolání. Výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011, č. j. 25 Co 241/2011-146, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na prvních pěti stranách písemného vyhotovení chronologicky a správně shrnuje předchozí průběh řízení, jakož i základní skutkové okolnosti souzené věci. V prvé řadě soud prvního stupně správně uvádí, že exekuční titul se stal vykonatelným dne 1. 4. 2011 a že stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce dne 6. 4. 2011. V řízení bylo dále správně zjištěno, že příkazy k zaplacení částky vyplývající z exekučního titulu, podané povinným dne 1. 4. 2011, byly provedeny ke dni 7. 4. 2011 a platba byla na účet stěžovatele připsána dne 8. 4. 2011. Rozhodnutí odvolacího soudu je však vytýkán závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, kdy důvody pro jeho aplikaci jsou podle stěžovatele nesprávně spatřovány v podání návrhu na nařízení exekuce bezprostředně po uplynutí pariční lhůty, v oprávněném ověřování bankovního spojení na účet oprávněného a v prodlení s provedením příkazu k platbě, jež bylo způsobeno prováděním šetření v bance.

První dva důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu jsou podle tvrzení stěžovatele zcela nepravdivé. Co se třetího důvodu týče, je jeho pravdivost pochybná. Povinný měl již dříve možnost zjistit a ověřit bankovní spojení, navíc se má jednat o bankovní spojení povinnému známé, neboť na něj v minulosti několik plateb poukázal. Stejně tak nemá jít úspěšnému účastníkovi k tíži, že neúspěšný účastník nepožádal o stanovení delší pariční lhůty.

V ústavní stížnosti je dále poukazováno na historii jednotlivých plnění povinného. Již v minulosti mělo z jeho strany docházet k opakovanému utvrzování stěžovatele, že pohledávky budou uspokojeny, nicméně současně byly činěny kroky vedoucí k odvrácení platební povinnosti. Stejná situace nastala i v souzené věci, neboť povinný stěžovatele opakovaně ujišťoval o provedení bankovních operací, avšak ve skutečnosti se snažil uspokojení pohledávky zmařit. Mimo to rovněž podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno zahájení exekučního řízení apod. Nelze tedy uvěřit, že by snahy povinného byly upřímné. Stěžovatel dále uvádí, že návrh na nařízení exekuce musel být podán bezprostředně po nabytí vykonatelnosti exekučního titulu, neboť se blížil konec trvání předběžného opatření, kterým byl povinnému uložen zákaz snižovat rozsah svého majetku. Postupu odvolacího soudu je konečně vytýkáno, že nepřihlédl k závažnému porušení úředních povinností soudu prvního stupně, neboť povinný se o zahájení exekučního řízení dozvěděl ještě v den podání návrhu.

S ohledem na uvedené argumenty, tedy že rozhodnutí soudu je založeno na nepravdivých skutečnostech, resp. chybí jeho relevantní odůvodnění, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky, jejichž porušení je ve stížnosti namítáno, je následující:

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 1 Ústavy České republiky:

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

II.

Z předloženého usnesení obecného soudu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Obvodním soudem pro Prahu 1 bylo dne 6. 4. 2011 zahájeno exekuční řízení k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 3 465 000,- USD s příslušenstvím a pro náhradu nákladů spojených s exekučním vymáháním pohledávky. Povinný podáními ze dne 4. 4. 2011, 7. 4. 2011 a 8. 4. 2011 soudu oznamoval splnění své povinnosti a přikládal doklady o provedených platbách. Stejně tak oznámením ze dne 1. 4. 2011 o provedených platbách informoval právního zástupce stěžovatele. Z jeho strany byla dále předložena opakovaná žádost adresovaná právnímu zástupci stěžovatele o doplnění údajů k podaným zahraničním platbám a zpráva společnosti City Bank ze dne 7. 4. 2011, z níž vyplývalo uhrazení pohledávek. Stěžovatel dne 11. 4. 2011 vzal návrh na nařízení exekuce zpět, neboť dne 8. 4. 2011 došlo k uspokojení jeho práv vyplývajících z exekučního titulu.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2011, č. j. 49 EXE 556/2011-67, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 49 EXE 556/2011-138, bylo rozhodnuto tak, exekuční řízení se zastavuje a že povinný je povinen stěžovateli uhradit náklady řízení ve výši 188 530,- Kč. Soud prvního stupně řízení zastavil s odkazem na ustanovení § 96 občanského soudního řádu, o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.

Usnesení soudu prvního stupně povinný napadl odvoláním. V něm mimo jiné uvádí, že principiálně nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení. Podle jeho názoru je pariční lhůta procesní povahy, tzn. že ke splnění povinnosti dojde již zadáním platebních příkazů ve prospěch bankovního účtu stěžovatele, nikoliv tedy až připsáním finanční částky. Stejně tak skutečnost, že částka byla na účet stěžovatele připsána až po zahájení exekučního řízení, není následkem jeho pochybení. Z jeho strany v průběhu pariční lhůty došlo k učinění všech úkonů, které bylo možné ve vztahu k uspokojení pohledávky uskutečnit. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto označuje za nespravedlivé, nezákonné a protiprávní, navíc se má jednat o rozhodnutí nedostatečně odůvodněné. Stěžovatel ve vyjádření k odvolání uvádí, že pariční lhůta je procesní pouze v tom smyslu, že je stanovena procesním předpisem, tedy že nic nemění na okamžiku splnění povinnosti podle hmotněprávních předpisů. Ke splnění povinnosti tak nedochází zadáním platebního příkazu, nýbrž až připsáním finanční částky. K argumentu, že o zadání platebních příkazů byl ze strany povinného informován ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce, uvedl, že tato tvrzení jsou pravdivá, nicméně takovým tvrzením povinného s ohledem na dřívější zkušenosti již nedůvěřoval. Návrh na nařízení exekuce byl navíc podán z toho důvodu, že se blížil konec trvání předběžného opatření ukládajícího povinnému zákaz snižovat rozsah svého majetku a bylo tedy nutné nastoupení účinků generálního inhibitoria, jež jsou spojeny pouze s nařízením exekuce. V neposlední řadě dodává, že povinný se nesprávným úředním postupem o zahájení exekučního řízení dozvěděl ihned, což mohlo účel exekuce zmařit.

Výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011, č. j. 25 Co 241/2011-146, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že pariční lhůta je skutečně lhůtou procesní, avšak pouze v tom smyslu, že po jejím uplynutí se rozsudek stává vykonatelným. Na splatnosti závazku nic nemění. V řízení bylo dále zjištěno, že poslední den pariční lhůty připadl na 1. 4. 2011, nicméně k připsání finanční částky na účet stěžovatele došlo až po podání návrhu na nařízení exekuce, tedy až po 6. 4. 2011. Stěžovatel tak podal návrh na nařízení exekuce bezprostředně poté, co uplynula pariční lhůta, přičemž tento postup mu nebyl přičítán k tíži. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně. Okolnosti, na něž účastníci exekučního řízení poukazovali, však označil za důvody pro možnou aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Povinný ke dni nabytí vykonatelnosti exekučního titulu, po korespondenci s právním zástupcem stěžovatele ohledně specifikace účtů, na něž má být plněno, zadal platební příkazy. Odvolací soud zohlednil, že čísla účtu byla povinnému oznámena v roce 2005, a proto mu nelze vytýkat, že si šest let stará data ověřoval. Vzhledem k tomu, že účet označený jako místo plnění nezněl na jméno stěžovatele, bylo ze strany banky nutné provést další šetření, v opačném případě by se z její strany jednalo o porušení zákonné povinnost. K aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu tedy došlo s ohledem na povahu pohledávky, na skutečnost, že účet pro plnění nezněl na jméno stěžovatele, a na popsané postoje účastníků exekučního řízení. Odvolací soud dále dodává, že uložení povinnosti hradit náklady exekučního řízení by bylo nepřiměřenou tvrdostí, přičemž rozhodnutí o aplikaci § 150 občanského soudního řádu stěžovatele v jeho majetkových poměrech nezatíží.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. K takové situaci v posuzované věci nedošlo.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přesně a podrobně rozvádí, které skutečnosti byly v řízení prokázány a z jakého důvodu je považuje za okolnosti umožňující aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Dané ustanovení nelze v žádném případě aplikovat pouze s ohledem na majetkové poměry účastníků. Jeho aplikace přichází v úvahu ve všech situacích, kdy se uložení povinnosti hradit náklady řízení některému z účastníků jeví jako nespravedlivé. Tento závěr tak vedle majetkových poměrů účastníka může být založen také na poměrech osobních či sociálních, ale rovněž i na dalších okolnostech. V tomto bodě odvolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu aplikoval správně.

Stěžovatel soudem uváděné důvody, na nichž bylo založeno rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení, tedy že návrh byl podán bezprostředně po nabytí vykonatelnosti exekučního titulu, že povinný oprávněně ověřoval bankovní údaje z roku 2005 a že k prodlení s plněním došlo po provádění šetření v bance, považoval za nepravdivé. Ústavní soud k tomu uvádí následující. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by skutečnost podání návrhu na nařízení exekuce bezprostředně po nabytí vykonatelnosti přičítal k tíži stěžovatele. To je ostatně uvedeno i v samotném písemném vyhotovení napadeného usnesení. K dalším dvěma důvodům zakládajícím aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu ze strany odvolacího soudu je namístě dodat, že i tyto dva důvody mohou rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení skutečně založit, považuje-li je soud za okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o nespravedlivosti uložení povinnosti hradit náklady řízení některému z účastníků. Pokud je stěžovatel označuje jako nepravdivé, jedná se zde pouze o polemiku s hodnocením důkazů.

Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, a zmíněné důvody odlišně od jeho přesvědčení považoval za okolnosti umožňující aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, kdy navíc svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. V žádném případě se tedy nejedná o rozhodnutí nepředvídatelné, nepodložené a neodůvodněné, a proto postupem obecného soudu nedošlo ani k tvrzenému porušení čl. 1 Ústavy České republiky.

Tvrzení stěžovatele ohledně dřívějších negativních zkušeností s platební morálkou povinného a tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu v exekučním řízení, shledává je Ústavní soud jako spekulativní a ničím nepodložená.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru