Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3160/16 #1Usnesení ÚS ze dne 06.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
Exekuce
řízení/zastavení
rozhodčí nález
rozhodce
úvěr
Podjatost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3160.16.1
Datum podání21.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 19 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3160/16 ze dne 6. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. RNDr. Ing. Josefa Gepprta a 2. Anny Gepprtové, zastoupených Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 20 Cdo 2047/2016-219, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 20 Co 410/2015-181 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. ledna 2015 č. j. 216 EXE 7166/2012-129, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. září 2016, stěžovatelé podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítali, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 9. ledna 2015 č. j. 216 EXE 7166/2012-129 zamítl návrh stěžovatelů na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. srpna 2012 č. j. 216 EXE 7166/2012-12. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, přičemž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 20 Co 410/2015-181 usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. června 2016 č. j. 20 Cdo 2047/2016-219 podané dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítali, že ve věci rozhodující soudy řádně nevyhodnotily provedené důkazy, či je neprovedly, resp. pečlivě nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, a tímto porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu. Stěžovatelé mají za to, že hodnocení důkazů provedené soudy je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu vážící se k rozhodování o rozhodčích doložkách.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

6. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze vyplývá, že odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a zjistil, že právní předchůdce oprávněné Fio banky, a. s., poskytl na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. února 2009 povinnému GERLAND, s. r. o., jako podnikatelskému subjektu úvěr ve výši 3 600 000 Kč, přičemž součástí smlouvy byla i rozhodčí doložka. K závazku povinného pak přistoupili stěžovatelé jako statutární zástupci povinného. K námitce stěžovatelů, že ve věci rozhodoval vyloučený rozhodce, odvolací soud uvedl, že tuto námitku měli uplatnit již v rozhodčím řízení, popř. měli podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Námitku podjatosti rozhodce by pak mohl soud v exekučním řízení zkoumat pouze v případě, že by šlo o spotřebitelskou smlouvu, což v projednávané věci splněno není. Odvolací soud se tedy platností rozhodčí doložky řádně zabýval, přičemž konstatoval, že nejde o spotřebitelskou smlouvu, spor účastníků projednával rozhodce, kterého si v rozhodčí doložce strany dohodly a ujednání podle § 19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nečiní rozhodčí doložku neplatnou, neboť v projednávané věci nebylo toto ujednání zneužito. Proto uzavřel, že rozhodčí doložka i rozhodčí nález jsou platné. Pokud pak stěžovatelé namítali, že v rozhodčím nálezu bylo nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení, o úrocích a úrocích z prodlení, není v exekučním řízení soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost nalézacího rozhodnutí, a to ani v přiznaných úrocích, úrocích z prodlení a ve výši nákladů řízení. Proto se soud prvního stupně ani soud odvolací nemohl těmito námitkami stěžovatelů zabývat. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatelé neprokázali žádný zákonný důvod, pro který by bylo možno exekuci zastavit.

7. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že dovolací soud dovolání odmítl, neboť předpoklad přípustnosti dovolání nebyl dovolateli jednoznačně vymezen a důvod dovolání nebylo možno založit ani z napadení skutkových zjištění odvolacího soudu. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.

8. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

9. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelů na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jejich posuzované věci.

10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru