Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3154/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3154.16.1
Datum podání21.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.d

99/1993 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3154/16 ze dne 19. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti CASH ENGINEERING, s. r. o., se sídlem Brtnická 2853/11, Jihlava, IČ: 28358066, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 480/2013-14 ze dne 19. 11. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2866/2016-26 ze dne 11. 8. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení o exekučním návrhu stěžovatelky, jímž se vůči povinné, společnosti Kochinterier, s. r. o., domáhala nuceného uspokojení svých pohledávek, vyplývajících z rozhodčího nálezu č. j. RozŘ 05/2013, vydaného rozhodcem Mgr. Petrou Thiel dne 24. 4. 2013. V souladu s exekučním titulem byla povinná zaplatit stěžovatelce částku 29 872 Kč s příslušnými úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 29 775 Kč, částku 3 097,60 Kč představující náklady na zpracování předžalobní výzvy k plnění a v neposlední řadě náklady rozhodčího řízení ve výši 26 668,70 Kč.

Usnesením č. j. 123 EX 880/13-5 ze dne 2. 5. 2013 soudní exekutor Mgr. Libor Cink, Exekutorský úřad Břeclav, uvedený exekuční návrh zamítl, a to na základě pokynu Okresního soudu Plzeň - město (dále též "okresní soud") č. j. 75 EXE 803/2013-17 ze dne 3. 7. 2013.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 61 Co 480/2013-14 ze dne 19. 11. 2013 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud přisvědčil názoru okresního soudu, že předložený exekuční titul není vykonatelný, neboť nedošlo, ve smyslu § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "o. s. ř."), k jeho řádnému a účinnému doručení povinné společnosti do její datové schránky. Rozhodce namísto toho exekuční titul zaslal opatrovníkovi, kterého v průběhu řízení povinné ustanovil z důvodu, že se mu nepodařilo doručit usnesení ze dne 12. 3. 2013, jímž byla povinná vyzvána k vyjádření k rozhodčí žalobě. Podle krajského soudu však v dané věci podmínky pro ustanovení opatrovníka nebyly splněny, jelikož rozhodce zmiňované usnesení povinné nedoručil do její, v té době již zřízené, aktivní datové schránky.

V souladu s poučením, které krajský soud připojil na závěr svého rozhodnutí, se stěžovatelka následně obrátila s dovoláním na Nejvyšší soud, který je ovšem usnesením č. j. 20 Cdo 2866/2016-26 ze dne 11. 8. 2016 odmítl. V odůvodnění konstatoval, že dovolání je nepřípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti se předně ohradila proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsouc na rozdíl od něj přesvědčena, že její dovolání bylo přípustné. Předmětem exekučního řízení bylo totiž peněžité plnění v celkové částce 59 647 Kč, sestávající z jistiny 29 872 Kč a smluvní pokuty ve výši 29 775 Kč, která není příslušenstvím pohledávky ve smyslu 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (obdobně § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Dále se předmětem řízení podle stěžovatelky staly rovněž náklady rozhodčího řízení ve výši 26 668,70 Kč. V souhrnu bylo tedy exekuční řízení vedeno ohledně částky převyšující zákonem stanovený majetkový cenzus pro přípustnost dovolání.

Ve zbývající části stížnostního návrhu stěžovatelka brojila proti závěrům okresního a krajského soudu, podle nichž předložený exekuční titul není vykonatelný. Stěžovatelka zastávala opačný názor, přičemž svoji argumentaci soustředila zejména na otázku subsidiární aplikace občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, resp. povinnosti (možnostem) rozhodce doručovat písemnosti v rámci rozhodčího řízení prostřednictvím datových schránek.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší soud, který uvedl, že při rozhodování o (ne)přípustnosti dovolání vycházel z obsahu dovolání ze dne 13. 1. 2014, sepsaného tehdejším právním zástupcem stěžovatelky, z něhož je zřejmé, že tato se domáhala změny usnesení odvolacího soudu ve vztahu k pohledávce ve výši 29 872 Kč, nákladům nalézacího řízení a nákladům exekučního řízení (viz bod III. a zejména bod V. dovolání).

Krajský soud vyslovil mínění, že ústavní práva stěžovatelky v daném řízení porušena nebyla. V podrobnostech pak poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Stěžovatelka v replice setrvala na stanoviscích vyslovených dříve v ústavní stížnosti.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, neopodstatněná.

Po prostudování obsahu dovolání, které bylo součástí vyžádaného spisového materiálu, se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelka uplatnila nepřípustné dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Pozornosti Ústavního soudu, stejně jako před ním Nejvyššího soudu, totiž neuniklo, že dovoláním stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu pouze v části, ve které bylo rozhodováno o pohledávce ve výši 29 872 Kč, nákladech nalézacího řízení a nákladech exekučního řízení. Jinými slovy, stěžovatelka zcela jednoznačným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem omezila předmět dovolání na výrok týkající se jistiny, jejíž výše přípustnost dovolání skutečně založit nemohla. Tento aspekt věci přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela pominula. Pokud jde o náklady rozhodčího řízení, tyto do předmětu řízení, navzdory odlišným úvahám stěžovatelky, není možné zahrnovat, neboť se jedná o příslušenství pohledávky (k tomu srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 488/2009 ze dne 15. 6. 2011, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4045/2013 ze dne 16. 6. 2014), k němuž se dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nepřihlíží. Ústavní soud uzavírá, že za dané situace byl postup Nejvyššího soudu, který odmítl podané dovolání, plně v souladu se zákonem a z ústavně právního hlediska mu nelze nic vytknout.

Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2866/2016-26 ze dne 11. 8. 2016, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv uplatnil efektivně.

V posuzované věci k naplnění dané podmínky zjevně nedošlo, jestliže dovolání stěžovatelky muselo být odmítnuto jako objektivně nepřípustné. Stalo se tak výlučně v důsledku toho, že stěžovatelka bez zjevného důvodu nevyčerpala celý předmět možného dovolacího přezkumu, když v dovolání nenapadla výrok odvolacího soudu v části vážící se ke smluvní pokutě. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovatelce plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka svým postupem dovolacímu soudu projednání dovolání ani neumožnila.

S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud stížnostní návrh směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 480/2013-14 ze dne 19. 11. 2013 odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru