Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3152/18 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3152.18.1
Datum podání19.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3152/18 ze dne 23. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti K. P., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha, proti usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 30. ledna 2018 č. j. 25 Nc 2079/2015-M88 a Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2018 č. j. 100 Co 190/2018-1561, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1, čl. 9 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") č. j. 25 Nc 2079/2015-963 ze dne 13. 3. 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 24 Co 284/2017-1086 ze dne 21. 9. 2017 byly obě nezletilé děti svěřeny do péče otce, matce bylo uloženo přispívat na jejich výživu a byl stanoven rozsah styku matky s oběma nezletilými. Usnesení okresního soudu č. j. 25 Nc 2079/2015-1224 ze dne 27. 10. 2017, kterým byl matce posléze zakázán styk s nezletilými dětmi, bylo změněno usnesením krajského soudu dne 30. 1. 2018 č. j. 100 Co 86/2017-1363 tak, že soud stanovil matce oprávnění stýkat se s nezletilými dětmi v neděli v sudém týdnu od 17,15 hod. do 18,15 hod. formou asistovaného styku. Ústavní stížnost směřující proti těmto usnesením byla odmítnuta jako neopodstatněná usnesením sp. zn. II. ÚS 995/18 ze dne 28. 3. 2018.

Podáním doručeným soudu dne 23. 1. 2018 matka navrhla vydání předběžného opatření, jímž se domáhala úpravy styku s nezletilými dětmi každý čtvrtek od 14,30 hodin do 17,00 hodin, a to formou asistovaného styku. Návrh byl ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresního soudu zamítnut, krajský soud prvostupňové rozhodnutí rovněž napadeným rozhodnutím potvrdil. Podle soudů stěžovatelka dostatečně neosvědčila rozhodné skutečnosti nezbytné pro vydání předběžného opatření, ale pouze shrnula dosavadní stav řízení.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvádí, že se nedopustila žádného jednání vytýkaného jí soudem, tzn. konfliktního jednání, verbálních útoků a fyzického napadení otce, to vše za přítomnosti dětí. Poukazuje na to, že úprava styku je naprosto nevyhovující a je proti zájmu nezletilých dětí. Své děti miluje a vždy byla vzornou matkou. Není žádnou alkoholičkou, uživatelkou psychotropních látek apod., své děti netýrá, přesto s ní bylo jednáno, jako by se dopustila něčeho strašného. Soudy uvěřily tvrzení otce dětí a provedly pouze důkazy jím navržené. Poukazuje na rozpory ve výpovědi svědků a na své osobnostní vlastnosti, jak vyplývají ze znaleckého posudku.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jimi definitivně nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).

Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).

Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 36 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika jednak s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření a dále s důvody, které vedly k vydání shora uvedených rozhodnutí o stanovení asistovaného styky stěžovatelky s dětmi, která byla předmětem již skončeného řízení o ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 995/18). Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu nyní napadených usnesení.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků. Zaměřuje se na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení a nikoliv na meritum věci.

V projednávané věci je evidentní, že oba soudy byly důkladně seznámeny se situací nezletilých dětí, přičemž se v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti). Soudy především vycházely ze zjištění, že vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené a nepřátelské. Konflikty vyvolává zejména stěžovatelka, která dlouhou dobu nerespektovala rodičovskou odpovědnost otce k nezletilým dětem a nadále zde existuje důvodná obava, že bude děti manipulovat proti otci a vystavovat je velmi problematickým incidentům. Matka ve svém návrhu na nařízení předběžného opatření přitom jen vyslovila svou nespokojenost se stávající situací, aniž by uvedla jediný relevantní důvod, proč by ke změně situace mělo nyní dojít, a to prostřednictvím institutu předběžného opatření. V mezidobí od podání návrhu na vydání předběžného opatření navíc došlo ke změně rozhodnutí soudu I. stupně o úplném zákazu styku matky s nezletilými dětmi do pravomocného rozhodnutí ve věci, kdy odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí zmírnil a styk matce s nezletilými dětmi formou asistovaného styku umožnil.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž nebyly dány důvody pro nařízení předběžného opatření, neboť nenastala naléhavá potřeba zatímním způsobem upravit poměry účastníků, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud si je vědom závažnosti rodinné situace účastníků řízení a možného dopadu výrazného omezení styku dětí s matkou především na nezletilé děti. Při posuzování věci zohlednil, že napadená rozhodnutí soudů korespondovala aktuální situaci a nepředstavují definitivní řešení věci. Nelze ani odhlédnout od toho, že civilním soudům - nikoliv Ústavnímu soudu - náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, tím spíše, pokud jde o zatímní úpravu poměrů.

Ústavní soud však zejména s ohledem na nezastupitelnou roli matky dětí v jejich životě a nezbytnosti rozvíjení vzájemných vazeb připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nevylučuje, aby ve vlastním řízení o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností civilní soudy rozhodly o širším styku dětí s matkou, pokud by došlo k relevantní změně poměrů. V dané věci je především na matce, aby v zájmu nezletilých dětí osvědčila změnu svých postojů k otci a v tomto smyslu upravila své chování nejen vůči němu, ale i ve vztahu k nezletilým dětem, pokud jde o ovlivňování jejich postojů.

Ústavní soud pak apeluje na oba rodiče, aby se třeba i za pomoci odborníků snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dětí, se soud pouze může snažit do budoucna eliminovat další nevratné negativní dopady vzájemné animozity rodičů na jejich děti. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi a dětem vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí, umožňující jim vytvořit si "zdravé" vztahy k oběma rodičům.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru