Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3150/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
POLICIE - KŘ Pardubického kraje, odbor hospodářské kriminality
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princi... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Trestný čin
odůvodnění
úvěr
nemovitost
Trestní řízení
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3150.10.1
Datum podání05.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.1

33/1997 Sb./Sb.m.s.

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 178

141/1961 Sb., § 79a, § 2 odst.5, § 78, § 79f, § 79d, § 134 odst.2

253/2006 Sb.

40/2009 Sb., § 211


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3150/10 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2010, č. j. 11 Nt 218/2010-24, a proti usnesení Policie České republiky, KŘ Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality ze dne 30. 6. 2010, č. j. KRPE-22-898/TČ-2010-170080, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud z obsahu předložených dokladů zjistil následující.

Napadeným usnesením rozhodl policejní orgán v rámci trestního řízení vedeného policejním orgánem PČR KŘP Pardubického kraje SKPV OHK pod č. j. KRPE-22/TČ-2010-170080 ve věci zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákona, kterých se měl dopustit stěžovatel tím, že jako zaměstnanec České spořitelny, a. s., Oblastní pobočka Pardubice od 1. 10. 2006 (ve funkci ADH1 poradce pro hypotéky a od 1. 1. 2008 ve funkci ADV2 privátní poradce) po předchozí dohodě s dalšími spoluobviněnými osobami v období od 7. 12. 2007 do 7. 2. 2009 na pobočce České spořitelny, a. s., v Pardubicích 1980 posuzoval, schvaloval a uzavíral za Českou spořitelnu, a. s., s klienty hypoteční úvěry na nákup nemovitostí ve prospěch organizované skupiny pachatelů, kdy při vyřizování žádostí o hypoteční úvěry nejednal přímo s klienty, ale pouze s dalšími obviněnými v této trestní věci, tedy s osobami vedenými stejným záměrem a zároveň věděl, že žadatelé o hypoteční úvěry jsou nastrčené osoby, prověřoval v počítačových programech České spořitelny, a. s., potencionální žadatele o hypoteční úvěry na základě rodných čísel, tedy zneužíval osobní data klientů, při vyřizování žádostí o hypoteční úvěry tyto řádně neposoudil, záměrně neprověřoval podezřelé skutečnosti vyplývající ze žádosti o úvěry a jejich příloh, při vyřizování žádosti o úvěr osobně nejednal s žadateli, neinformoval se o jejich skutečném zájmu a koupi nemovitostí, ačkoliv žadatelé o úvěry kupovali nemovitosti úplně v jiných lokalitách než bydleli, ani nejednal s odhadcem, přičemž tak svým jednáním způsobil České spořitelně, a. s., škodu nejméně 22.000.000,- Kč.

Napadeným usnesením policejního orgánu bylo pak rozhodnuto, že podle § 79f, § 79 d odst. 1 a 2 tr. řádu (s předchozím souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, uděleným dne 29. 6. 2010) se zajišťují jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, který se do současné doby nepodařilo dohledat a zajistit, tam specifikované nemovitosti. Dále bylo zakázáno stěžovateli - vlastníkovi nemovitostí, aby nakládal s těmito nemovitostmi (zejména, aby je po oznámení usnesení převedl na někoho jiného nebo je zatížil) a bylo mu uloženo, aby u soudu do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, zda a kdo má k nemovitosti předkupní nebo jiné právo.

Policejní orgán v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel měl způsobit svým jednáním společnosti Česká spořitelna, a. s., škodu ve výši nejméně 22.000.000,- Kč, přičemž vzhledem k objemu jím realizovaných hypotečních úvěrů, které jsou předmětem této trestní věci, docházelo k bonifikaci ohodnocení stěžovatele v rámci pracovněprávního vztahu ze strany zaměstnavatele - banky Česká spořitelna, a. s., což je doloženo i ve výpovědi stěžovatele. Přitom se policejnímu orgánu dosud nepodařilo dohledat a zajistit finanční prostředky do výše objemu škody způsobené stěžovatelem coby prostředky představující výnos z trestné činnosti. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti spočívající v zajištění nemovitosti, byť jejich hodnota nedosahuje výše způsobené škody.

Krajský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení policejního orgánu jako nedůvodnou [podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu] zamítl. Především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu, s nímž se ztotožnil. Dále uvedl, že § 79f tr. ř. reaguje na požadavky plynoucí z mezinárodních dokumentů. Dle krajského soudu stěžovatel odhlíží od toho, že zajištění náhradní hodnoty podle § 79f tr. ř. nemůže dosáhnout takové intenzity, aby ochrana toho, proti komu má uvedené rozhodnutí směřovat, prakticky již předem (případně) znemožnila dosažení některého z účelu trestního řízení. Krajský soud dodal, že při konkurenci dvou ústavně chráněných hodnot, tj. práva na ochranu vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení, je třeba dát přednost ochraně té z nich, jejíž ohrožení se jevilo z pohledu jejich vzájemného poměřování závažnějším, tedy zde účelu trestního řízení. Přitom výrok napadeného usnesení policejního orgánu spočívá na rozhodovacích důvodech, jež nevykazují prvky libovůle a naopak má (posuzováno pod aspektem specifik předmětného zajištění) v dané kolizi své opodstatnění. Rozhodnutí policejního orgánu tudíž svévolné není a je odůvodněno řádně.

II.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

V konkrétnostech namítá stěžovatel v podstatě následující.

Stěžovatel tvrdí, že není splněn zákonný předpoklad pro daný postup, tedy existence výnosu z trestné činnosti na jeho straně, neboť není znám konkrétní "výnos z trestné činnosti". Z obsahu, účelu a smyslu zákona plyne, že nezbytnou podmínkou postupu dle ust. § 79f, ve spojení s § 79d tr. řádu musí být (v přípravném řízení) alespoň důvodně předpokládaný vznik a existence konkrétního výnosu z trestné činnosti. V usnesení o zajištění majetku se však pouze neurčitě a velmi vágně hovoří o tom, že obviněný měl údajně způsobit škodu ve výši 22 mil. Kč. Ustanovení § 79f a § 79d trestního řádu nejsou založena na tom, zda byla či nebyla spáchána nějaká škoda, ale na tom, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že zde existuje nějaká majetková hodnota, která byla určena nebo použita ke spáchání trestného činu nebo je výnosem z trestné činnosti. Vždy je však nezbytnou podmínkou, aby existovala nějaká věc určená nebo užitá ke spáchání trestného činu nebo určitý konkrétní výnos z trestné činnosti. Dále se prý v usnesení o zajištění majetku nejasně a nekonkrétně hovoří o "bonifikaci finančního ohodnocení osoby obviněného" ze strany zaměstnavatele. To, že byl stěžovatel jako zaměstnanec banky odměňován dle pracovněprávních předpisů však v žádném případě nelze považovat za výnos z trestné činnosti. V napadeném usnesení soudu ani v usnesení Policie o zajištění majetku není údajný výnos z trestné činnosti specifikován ani kvantifikován. Tímto výnosem nemůže být ani údajný "rozdíl mezi reálnou hodnotou nemovitostí, které byly předmětem hypotečních úvěrů a přiznanou výší těchto úvěrů"; to proto, že cena nemovitostí, které měly být předmětem zástavního práva pro hypoteční úvěr, byla dokládána znaleckými posudky. Na výběr znalců neměl stěžovatel žádný vliv (toto bylo věci klientů resp. externích spolupracovníků banky, kteří dané klienty vyhledali a doporučili a kteří jednali se znalci), ani nemohl správnost posudků nijak přezkoumávat. I kdyby tedy v projednávaných případech nebyla stanovena reálná cena nemovitostí, nelze to přičítat stěžovateli; na základě zjištěných skutečností též nelze učinit důvodný závěr o jeho účasti v žádné organizované skupině.

Podle stěžovatele nelze souhlasit ani s tím, co uvádí Krajský soud v Hradci Králové, tj. že před zájmem na ochraně vlastnického práva obviněného (na straně jedné) nutno dát v daném případě přednost účelu trestního řízení (na straně druhé). Došlo zde totiž k omezení vlastnického práva stěžovatele, aniž by pro takový postup byly zákonné podmínky splněny.

Stěžovatel dále namítá, že ze zjištěných skutečností a důkazů nelze učinit odůvodněný závěr, že by se byl dopustil trestné činnosti. Z dosud provedených úkonů v přípravném řízení nevyplývá, že by měl stěžovatel skutečně vědomost o podvodných úvěrech, že by se úmyslně podílel na trestné činnosti nebo že by dokonce byl součástí organizované skupiny. Není tedy splněna ani další podmínka pro zajištění nemovitosti, a to že "zjištěné skutečnosti nasvědčují" tomu, že existuje výnos z trestné činnosti (jelikož zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by se stěžovatel dopustil trestného, činu dle usnesení o zahájení trestního stíhání, logicky platí, že tím spíše u něho nemohl vzniknout žádný "výnos z trestné činnosti").

Stěžovatel konečně namítá porušení principu proporcionality a práva na spravedlivý proces. To souvisí mj. s tím, že zajištěním majetku jsou postihovány nemovitosti, které slouží k bydlení stěžovatele a jeho rodiny (rodinný dům a související

pozemky), a jejichž získání nijak nesouvisí s obdobím, kterým se zabývá usnesení o zahájení trestního stíhání. Vedle převodu nemovitostí jsou usnesením o zajištění majetku prakticky znemožněny i další úkony vlastníka (tj. nejen ty, které by směřovaly k převodu nemovitostí). Stěžovatel pro úplnost dodává, že pravomocné usnesení o zajištění majetku se zakládá do sbírky listin katastru nemovitostí, se kterým může seznamovat prakticky kdokoli. Napadená rozhodnutí vykazují prvky libovůle a jsou nepřezkoumatelná pro nedostatečné odůvodnění.

Stěžovatel později zaslal Ústavnímu soudu na vědomí návrh na zastavení svého trestního stíhání, který adresoval státnímu zástupci.

III.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody účastníka řízení. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení § 79a a násl. tr. ř. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3071/08 ze dne 11. 6. 2009, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, v databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz/, a další rozhodnutí v tomto usnesení citovaná).

Jak uvádí výše citované usnesení III. ÚS 3071/08, základní zásady aplikace předmětných zajišťovacích institutů a východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení shrnul Ústavní soud jednak v usneseních sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401) a sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, jednak v nálezech sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009.

V těchto rozhodnutích zdůraznil Ústavní soud předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, zformuloval Ústavní soud v citovaných rozhodnutích do následujících tezí:

- musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny),

- musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a

- nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli soudu Ústavního. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení tr. ř., lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 věta první tr. ř., požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc tudíž Ústavní soud uplatnil zejména tam, kde zásah do majetkových práv dle ustanovení § 79a a násl. tr. ř. vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Ústavní soud měl při posuzování proporcionality zásahu na zřeteli především hledisko časové a ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů se uchýlil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz výše citované nálezy II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07).

Výše uvedené zásady vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu ohledně jiných zajišťovacích institutů dle § 79a a násl. tr. ř. lze vztáhnout i na aplikaci poměrně nového ustanovení § 79f tr. ř. Podle tohoto ustanovení "nelze-li dosáhnout vydání nebo odnětí věci (§ 78 a 79) nebo nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§ 79a a 79b), zaknihované cenné papíry (§ 79c), nemovitost (§ 79d) nebo jinou majetkovou hodnotu (§ 79e), které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících jejich vydání, odnětí nebo zajištění (§ 78 až 79e)".

Ustanovení o zajištění tzv. náhradní hodnoty bylo doplněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. (s účinností od 1. 7. 2006), jež reaguje na požadavek rámcového rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii (Úř. věst. L 196, s. 45; Zvl. vyd. 19/06, s. 185), jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (vyhlášena pod č. 33/1997 Sb.)

zajišťovat a následně konfiskovat nejen majetek, který je výnosem z trestné činnosti, ale

v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování apod.), zajistit a následně konfiskovat ekvivalent takového výnosu (blíže viz Šámal a kol. Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C.H. Beck, 2008, str. 661 až 662).

Ústavní soud se aplikací ustanovení § 79f tr. ř. podrobně zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009. Ústavní soud konstatuje, že závěry, jež v citovaném usnesení vyslovil, dopadají plně i na věc aktuálně projednávanou.

V citovaném usnesení Ústavní soud poukázal na dočasnou povahu institutu zajištění náhradní hodnoty dle ustanovení § 79f tr. ř. Dochází-li dle tohoto ustanovení k zajištění majetkových hodnot, děje se tak procesními úkony zatímní a zajišťovací povahy, které nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že trvání důvodů k uplatnění institutu zajištění náhradní

hodnoty, jeho potřebnost a odůvodněnost, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo, přičemž trestní řád zároveň dává vlastníkům zajištěných hodnot dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práva.

V návaznosti na starší, výše citovanou judikaturu, Ústavní soud v usnesení I. ÚS 3074/08 vyjádřil názor, že v případě zajištění tzv. náhradní hodnoty dle § 79f tr. řádu by šlo o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod až tehdy, pokud by nebyla splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, a to za situace, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Ústavní soud zdůraznil, že trvání zajištění náhradních hodnot musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a Ústavní soud by byl

nucen konstatovat jeho porušení. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].

I v projednávané věci je předně třeba konstatovat, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv

stěžovatele. Ve vztahu k předmětným nemovitostem došlo pouze k omezení výkonu některých práv z vlastnického práva vyplývajících, přičemž ze spojení ustanovení § 79f

tr. ř. s ustanovením § 79d odst. 8 tr. ř. vyplývá, že stěžovateli je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Nesouhlasí-li stěžovatel s dalším trváním zajištění svého majetku, může opakovaně uplatňovat tento procesní prostředek k ochraně svých práv. Toto konstatování je pro posouzení ústavněprávní relevance námitek stěžovatelky zcela klíčové, neboť ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv či svobod jednotlivce má charakter subsidiární a přichází v úvahu jen tam, kde již zásah do práva stěžovatele nelze zvrátit jiným zákonem předvídaným způsobem.

Pokud jde o námitky stěžovatele skutkového charakteru, nemůže se jimi Ústavní soud z důvodů vyjádřených ve výše citované judikatuře zabývat. Ústavní soud rovněž není povolán v rovině podústavního práva korigovat každé pochybení orgánů činných v trestním řízení, protože mu nepřísluší role superrevizního orgánu, průběžně sledujícího trestní proces. Přezkum rozhodnutí a postupu orgánů veřejné moci v případech, jako je věc právě projednávaná, lze tudíž zaměřit toliko na zjištění, zda v dané věci nedošlo ze strany příslušných státních orgánů k hrubým excesům či k projevům libovůle. Přitom je třeba mít na zřeteli, že při aplikaci ustanovení dle § 79a a násl. tr. ř. se primárně posuzuje konkurence dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot (práva na ochranu vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení); orgánům činným v trestním řízení je přitom třeba přiznat určitý prostor pro zhodnocení všech okolností konkrétního případu, neboť tyto orgány nemohou v počátečních fázích trestního řízení o použití zajišťovacích institutů rozhodovat na základě nepochybné jistoty, ale toliko určité vyšší míry pravděpodobnosti skutkového stavu. Z tohoto důvodu nelze rovněž na odůvodnění rozhodnutí tohoto typu klást požadavky přemrštěné.

Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná (srov. obdobnou argumentaci například v usnesení ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2564/09).

IV.

Toliko nad rámec věci lze ke konkrétním námitkám stěžovatele uvést následující.

1) Stěžovatel namítl, že není splněn zákonný předpoklad pro daný postup, tj. existence výnosu z trestné činnosti na jeho straně, neboť není znám konkrétní "výnos z trestné činnosti". Z obsahu, účelu a smyslu zákona plyne, že nezbytnou podmínkou pro postup dle ust. § 79f, ve spojení s § 79d tr. řádu musí být (v přípravném řízení) alespoň důvodně předpokládaný vznik a existence konkrétního výnosu z trestné činnosti. V usnesení o zajištění majetku se však pouze neurčitě a velmi vágně hovoří o tom, že obviněný měl údajně způsobit škodu ve výši 22 mil. Kč, ačkoli otázka škody s kategorií výnosu z trestné činnosti vůbec nesouvisí.

Stěžovatel tak polemizuje s výkladem pojmu "výnos z trestné činnosti", použitém orgány činnými v trestním řízení. To je však toliko výklad práva podústavního; Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva, který by se mu zdál snad nejpřiléhavější. Ústavní soud je totiž orgánem ochrany toliko ústavnosti, nikoli (běžné) zákonnosti (či snad podzákonnosti). Tuto roli - ústavně přitom vymezenou (srov. čl. 83 Ústavy) - stěžovatel ve své argumentaci adekvátně nereflektuje.

Ústavní soud má tudíž možnost omezit se jen na posouzení, zda orgány činnými v trestním řízení provedený výklad pojmu "výnos z trestné činnosti" není svévolný.

To však Ústavní soud nezjistil.

Orgány činné v trestním řízení totiž vyšly z toho, že výnosem z trestné činnosti jsou finanční prostředky představující rozdíl mezi reálnou hodnotou nemovitostí, které byly předmětem hypotečních úvěrů a přiznanou výší těchto úvěrů, a to bez ohledu na pozdější přerozdělení výnosu v rámci skupiny pachatelů (srov. napadené usnesení krajského soudu).

Taková úvaha však svévolná zjevně není. Opak netvrdí (tím méně neprokazuje) ani stěžovatel.

Tu nelze nevidět, že tato interpretace orgánů činných v trestním řízení odpovídá i výkladu jiných orgánů činných v trestním řízení ve srovnatelných věcech; jejich rozhodnutí byla shledána ústavně konformní již usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2564/09. V citovaném usnesení je totiž uvedena následující rekapitulace: "Druhým rozhodnutím policie byly podle §§ 79f a 79d odst. 1, 2 tr. ř. zajištěny další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, který se do současné doby nepodařilo dohledat a zajistit, přičemž takto zajištěný majetek má alespoň zčásti odpovídat rozdílu mezi výší poskytnutého úvěru a skutečnou kupní cenou nemovitostí získaných na základě uvěrového podvodu, kterého se stěžovatelka měla dopustit.".

Ostatně, sám stěžovatel intepretaci orgánů činných v trestním řízení zpochybňuje v ústavní stížnosti především po stránce skutkové [srov. např. "Cena nemovitostí, které měly být předmětem zástavního práva pro hypoteční úvěr, byla totiž dokládána znaleckými posudky. Na výběr znalců neměl stěžovatel žádný vliv (toto bylo věci klientů resp. externích spolupracovníků banky, kteří dané klienty vyhledali a doporučili a kteří jednali se znalci), ani nemohl správnost posudků nijak přezkoumávat. I kdyby tedy v projednávaných případech nebyla stanovena reálná cena nemovitostí, evidentně to nelze přičítat stěžovateli (na základě zjištěných skutečností též nelze učinit důvodný závěr o jeho účasti v žádné organizované skupině)..."]. Leč, jak již bylo shora vysvětleno, z judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud jde o námitky stěžovatele skutkového charakteru, nemůže se jimi Ústavní soud v tomto řízení zabývat.

K tomu lze (nadto) poznamenat, že orgány činné v trestním řízení dospěly (zřejmě) k závěru, že výše výnosu z trestné činnosti odpovídá výši škody způsobené trestnou činností stěžovatele [srov. např. str. 2 napadeného usnesení policejního orgánu: "se policejnímu orgánu dosud nepodařilo dohledat a zajistit finanční prostředky do výše objemu škody způsobené obv. T. H. coby prostředky představující výnos z trestné činnosti podle § 79f k § 79d odst. 1, odst. 2 spočívající v zajištění nemovitostí, byť jejich hodnota nedosahuje výše způsobené škody."]. Taková interpretace své ratio má (neboť tam, kde byl někdo majetkově poškozen, byl zrcadlově obráceně obohacen druhý subjekt). Totiž, jde o interpretaci ustanovení, zakotveného do trestního řádu zákonem č. 253/2006 Sb.; důvodová zpráva k tomu uvádí mimo jiné: "Definice výnosu není v trestních předpisech výslovně uvedena, nicméně podle ustáleného výkladu se výnosem v českém trestním právu rozumí nejen věci či jiné majetkové hodnoty, které byly získány trestným činem, ale i věci a majetkové hodnoty, které byly nabyty, byť jen zčásti, za takové věci nebo majetkové hodnoty nebo za věci či majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin...Naše definice výnosu je navíc širší v tom, že zahrnuje nejen to, co bylo trestným činem získáno, ale i to, co bylo nabyto za takové věci či majetkové hodnoty získané trestným činem, nebo co bylo získáno za věci či jiné majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin.". Přitom právě majetek získaný trestným činem značí současně (zrcadlově obráceně) úbytek majetku na straně poškozeného, tedy škodu. Tudíž, orgány činné v trestním řízení zjevně vyložily pojem "výnos z trestné činnosti" v souladu s vůlí zákonodárce, vtělenou do důvodové zprávy k příslušnému návrhu zákona.

Orgány činné v trestním řízení dále argumentovaly - co do výše výnosu z trestné činnosti - i tím, že stěžovatel díky vyššímu objemu sjednávaných hypotečních úvěrů byl ze strany zaměstnavatele nadstandardně hodnocen, s čímž souvisely i benefity plynoucí z jeho pracovněprávního vztahu. Tu stěžovatel namítl, že to, že byl jako zaměstnanec banky odměňován dle pracovněprávních předpisů, nelze v žádném případě za výnos z trestné činnosti považovat. Ani zde však stěžovatel nedovozoval, že by byl opačný názor (než názor stěžovatelův) svévolný. Navíc se nijak nevypořádal s argumentací, že "Na legální odměně za pracovní výkon by jistě nebylo nic nezákonného, kdyby nebyla podmíněna pácháním trestné činnosti. Výši ohodnocení své činnosti ze strany zaměstnavatele ostatně uvádí i obviněný H. při výslechu obviněného." (str. 3 napadeného usnesení krajského soudu). Jinými slovy, i takovou výši obohacení lze - nikoli svévolně - za výnos z trestné činnosti považovat.

Podle přesvědčení Ústavního soudu i z uvedených argumentů plyne, že z napadených usnesení lze výši výnosu z trestné činnosti (jestliže je v nich výslovně uváděna výše škody způsobené poškozené) dovozovat.

2) Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, co uvádí Krajský soud v Hradci Králové, tj. že před zájmem na ochraně vlastnického práva obviněného (na straně jedné) je nutno dát v daném případě přednost účelu trestního řízení (na straně druhé). Svůj nesouhlas dovozuje především z toho, že v jeho případě došlo k omezení vlastnického práva, aniž by pro takovýto postup byly naplněny zákonné podmínky, ve smyslu podústavního práva. Tím má na mysli své námitky rozebírané v bodu V. odst. 1 tohoto usnesení.

Leč, Ústavní soud již výše vysvětlil, že interpretace a aplikace podústavního práva (podústavních pojmů) svévolná nebyla; proto nelze dospět k závěru, že by bylo vlastnické právo stěžovatele protiústavně a protizákonně omezeno.

3) Stěžovatel dále namítá, že ze zjištěných skutečností a důkazů nelze v projednávané trestní věci učinit odůvodněný závěr, že by se byl (vůbec) dopustil trestné činnosti. Předkládá posléze skutkové námitky. Avšak, jak bylo shora vysvětleno, z judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud jde o námitky skutkového charakteru, zásadně se jimi Ústavní soud zabývat nemůže.

4) Stěžovatel dále namítá porušení principu proporcionality. To prý souvisí s tím, že zajištěním majetku jsou postihovány nemovitosti, které slouží k bydlení stěžovatele a jeho rodiny (rodinný dům a související pozemky) a jejichž získání nijak nesouvisí s obdobím, kterým se zabývá usnesení o zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud k tomu uvádí následující.

V dané věci orgány veřejné moci (srov. zejména str. 4 dole a str. 5 napadeného usnesení krajského soudu) dovodily, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, že při konkurenci dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot, tj. práva na ochranu vlastnictví a zájmu na dosažení účelu trestního řízení, je třeba dát za jimi shledaných okolností přednost ochraně té z nich, jejíž ohrožení se jevilo z pohledu jejich vzájemného poměřování závažnějším. Přitom výrok napadených usnesení spočívá na rozhodovacích důvodech, jež nevykazují prvky svévole a naopak má (posuzováno pod aspektem specifik předmětného zajištění) v dané kolizi své opodstatnění. Takto učiněná rozhodnutí jsou důsledkem zvážení dvou alternativ, při jejichž hodnocení dospěl policejní orgán, jakož i následně soud k jimi učiněným závěrům, které v intencích dikce "jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu" (§ 134 odst. 2 trestního řádu) rovněž řádně odůvodnily (srov. metodologicky obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 161/09).

Zde lze dále citovat i srovnatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08: "Pokud stěžovatelé namítají porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, tak je nutno vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty konstatovat, že v případě tohoto institutu jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. obdobně vzhledem k ust. § 79a tr. ř. usnesení sp. zn. II. ÚS 702/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).".

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že "nepřiměřenost" souvisí s tím, že zajištěním majetku jsou postihovány nemovitosti, které slouží k bydlení jeho a jeho rodiny (rodinný dům a související pozemky). Tu však nereflektuje důsledně, že napadená usnesení neznačí nemožnost bydlení stěžovatele a v jeho rodiny v příslušných nemovitostech a dokonce toto bydlení nijak neomezují. Napadenými usneseními je stěžovateli toliko zakázáno s nemovitostmi nakládat a je mu uloženo, aby soudu sdělil, zda a kdo má k nemovitostem předkupní nebo jiné právo.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že získání nemovitostí nijak nesouvisí s obdobím, kterým se zabývá usnesení o zahájení trestního stíhání. To je však logický důsledek ústavně konformního institutu zajištění náhradní hodnoty; tu totiž nejde o zajištění výnosu z trestné činnosti, ale o hodnoty náhradní za výnos z trestné činnosti, z čehož plyne, že náhradní hodnota s obdobím, v němž obviněný páchal trestnou činnost, nutně souviset nemusí.

Ústavní soud konečně - co do přiměřenosti přijatých opatření - dovodil, že stěžovatel ve své argumentaci opomíjí toliko dočasnou povahu institutu zajištění náhradní hodnoty a to, že zajištěním náhradní hodnoty dochází pouze k omezení výkonu některých práv z vlastnického práva vyplývajících.

V.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost - jak již bylo uvedeno - jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru