Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 315/99Nález ÚS ze dne 10.11.1999Vzetí do vazby osoby odpykávající trest odnětí svobody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 157/16 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.315.99
Datum podání25.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1, čl. 5 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33, § 67 písm.a, § 75, § 77


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999

N 157/16 SbNU 165

Vzetí do vazby osoby odpykávající trest odnětí svobody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. S., t.č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného

advokátem JUDr. O. F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 28 T 19/99,

a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, sp.

zn. 9 To 70/99, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka

v Liberci, ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 28 T 19/99, a usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 9 To 70/99, se

zrušuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví

označeným usnesením rozhodl, že se stěžovatel (obviněný) bere do

vazby dnem 26. 4. 1999 v 00.00 hodin.

V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud zejména uvedl, že

stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin vraždy podle

ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona,

kterého se měl dopustit tím, že do bývalého lesního vojenského

prostoru vylákal na obchodní schůzku dva občany Ukrajiny, poté je

záměrně usmrtil pistolí a odcizil jim finanční hotovost ve výši

nejméně 14. 000 USD. Stěžovatel byl po zadržení převeden do výkonu

trestu odnětí svobody, který byl nařízen rozhodnutím Okresního

soudu v České Lípě a "obviněný tento trest vykoná dnem 26. dubna

1999".

Při posuzování toho, zda byl v tomto případě naplněn některý

z vazebních důvodů, krajský soud konstatoval, že stěžovatel je

stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, za nějž mu hrozí vysoký

trest. Zároveň prý stěžovatel poté, co se měl žalované trestné

činnosti dopustit, ihned opustil území České republiky, pobýval na

neznámých místech a byl zadržen teprve na základě mezinárodního

příkazu k zatčení ve Slovenské republice. Pouze tak se podařila

zajistit jeho součinnost s orgány činnými v přípravném řízení

a bylo tedy zřejmé, že hrozí nebezpečí "z jeho skrývání se", aby

se vyhnul trestnímu stíhání, případně uloženému trestu.

Proto Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že

v daném případě byl naplněn vazební důvod podle ustanovení § 67

odst. 1 písm. a) trestního řádu.

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele

proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočka v Liberci, zamítl.

V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že napadenému usnesení

krajského soudu nelze nic vytknout, má oporu ve spisovém materiálu

a argumentace stěžovatele o tom, že se na území Slovenské

republiky neskrýval, je prý zcela lichá a nemůže obstát. Řízení,

předcházející vydání citovaného usnesení krajského soudu, bylo

údajně zcela v souladu se zákonem. Krajský soud o vzetí

stěžovatele do vazby správně rozhodl dříve, než týž vykonal trest

odnětí svobody a počátek vazby stanovil okamžikem vykonání trestu

odnětí svobody. Stěžovatel proto vykonal trest odnětí svobody dne

25. 4. 1999 ve 24.00 hod. a do vazby byl vzat dne 26. 4. 1999

v 00.00 hod. Soud I. stupně prý nepochybil ani tím, že stěžovatele

před rozhodnutím nevyslechl, neboť Listina základních práv

a svobod (dále jen "Listina") v čl. 8 odst. 3 a 4 požaduje

předchozí výslech obviněného pouze poté, co byl zadržen či zatčen

a odevzdán ve stanovené lhůtě soudu. Tato úprava prý zjevně

vychází ze specifik časově ohraničeného způsobu omezení osobní

svobody obviněného, kdy jeho výslech - garantující právo na

obhajobu - je nesporně nezastupitelný. Tomu koresponduje rovněž

právní úprava předchozího výslechu v trestním řádu, který

s výslechem obviněného soudem počítá rovněž jen v případech jeho

zatčení (§ 69 odst. 5) nebo zadržení (§ 77 odst. 2). Čl. 8 odst.

5 Listiny prý však nevyžaduje, aby byl obviněný před rozhodnutím

o vazbě vyslechnut a podmiňuje takové rozhodnutí pouze naplněním

zákonem stanovených důvodů (§ 67 trestního řádu). To prý

neznamená, že by soud v případě potřeby obviněného před

rozhodnutím o vzetí do vazby vyslechnout nemohl, nicméně v souzené

věci, kdy byl stěžovatel opakovaně vyslechnut již v přípravném

řízení (i soudem při prvním rozhodnutí o vazbě), tato potřeba dána

nebyla.

Rovněž prý nebyl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož

má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Vrchní soud totiž zastává názor, že pojem

"věc" v citovaném ustanovení nelze vykládat tak extenzivně jako

činí stěžovatel a že z citovaného ustanovení Listiny vyplývá úmysl

ústavodárce zajistit právo každého, "aby podle těchto zásad

probíhalo řízení před soudem, směřující k meritornímu rozhodnutí".

To prý však nevylučuje, aby jiná rozhodnutí soud činil

v neveřejném zasedání (§ 240 a násl. trestního řádu).

V záhlaví označená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočka v Liberci, a Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl

ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadenými usneseními

byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody,

zakotvená v čl. 8 odst. 3, v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst.

2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť o stěžovatelově vazbě ("k níž

má dojít teprve v budoucnu") soud rozhodl v neveřejném zasedání

a bez výslechu a vyjádření obviněného. V důsledku toho nebyl

vyrozuměn ani obhájce stěžovatele. Stěžovatel se v tomto směru

odvolal i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne

31. 3. 1999 v podobné věci. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel

navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a prohlásil, že na

ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský

soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, Vrchní soud v Praze

a vedlejší účastníci - řízení Krajské státní zastupitelství v Ústí

nad Labem, pobočka v Liberci, a Vrchní státní zastupitelství

v Praze.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, považuje

ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť o vazbě bylo rozhodováno

v řízení před soudem, "kde zákon neukládá povinnost obviněného

vyslechnout před jeho vzetím do vazby na rozdíl od řízení

přípravného". Rovněž rozhodnutí o vazbě předcházející výkonu

trestu odnětí svobody - pokud je její počátek stanoven okamžikem

vykonání tohoto trestu - prý není v rozporu se žádným ustanovením

zákona ani Listiny. Krajský soud na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Vrchní soud v Praze označil ústavní stížnost za

neopodstatněnou, neboť rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatele

bylo správné a řízení, předcházející tomuto rozhodnutí, prý bylo

provedeno podle zákona. V odůvodnění napadeného usnesení se prý

Vrchní soud v Praze podrobně vypořádal s otázkou, proč soud I.

stupně nepochybil, když stěžovatele před rozhodnutím o vazbě

nevyslechl a své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání dříve,

než stěžovatel vykonal trest odnětí svobody. "Nástupem výkonu

trestu odnětí svobody byla totiž fakticky jeho vazba, do níž byl

vzat již v předchozím období, pouze nahrazena."

Proto Vrchní soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost

odmítnuta nebo zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka

v Liberci, zastává názor, že k porušení ústavně zaručených práv

stěžovatele nedošlo. O jeho vazbě prý totiž bylo krajským soudem

rozhodováno v jedné a téže věci a pro jeden a tentýž trestný čin

a před rozhodnutím o vazbě byl soudcem vyslechnut dne 27. 8.

1998, takže v tomto směru jeho práva porušena nebyla. Porušení

jeho práv nelze spatřovat ani v tom, že soud rozhodoval

v neveřejném zasedání, neboť v tomto případě bylo možno rozhodnutí

učinit rychle na základě důkazů obsažených v trestním spise.

V neveřejném zasedání účast obhájce není přípustná, takže ani

námitka ohledně porušení čl. 40 odst. 3 Listiny prý není případná.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/99 se údajně vztahuje na

odlišný případ, neboť v souzené věci se stále jedná o jeden

trestný čin, k němuž byl obviněný před rozhodnutím o vazbě - na

rozdíl od citovaného nálezu - již vyslechnut dne 27. 8. 1998.

Krajské státní zastupitelství proto navrhlo, aby byla ústavní

stížnost odmítnuta a sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího

účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že soud rozhodl

o stěžovatelově vazbě v neveřejném zasedání a bez výslechu

a vyjádření obviněného (stěžovatele). K tomu Ústavní soud uvádí,

že v - dosud nepublikovaném - nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne

31. 3. 1999 (na nějž se ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti

výslovně odvolává) judikoval, že "rozhodnutí o vazbě osoby

odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve

v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě

představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění

z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto

zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve

smyslu ustanovení § 75, § 77 trestního řádu, tedy mimo jiné

i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným

rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Má-li tedy

být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je

proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do

vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených

v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by

představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení

jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3

Listiny, jakožto i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy."

Rovněž v souzené věci bylo o stěžovatelově vazbě rozhodnuto

v době, kdy se stěžovatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody

za spáchání jiného trestného činu. Tento stav je tedy v zásadních

rysech totožný se situací, za níž rozhodoval Ústavní soud

citovaným nálezem. Na tom nic nemění ani skutečnost (na kterou ve

svém vyjádření k ústavní stížnosti upozorňuje Krajské státní

zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci), že v souzené

věci "se jednalo stále o jeden trestný čin, pro který obviněný byl

před rozhodnutím o vazbě vyslechnut dne 27. 8. 1998". Jak totiž

vyplývá z obsahu spisu, stěžovatel byl před rozhodnutím o "původní

vazbě" dne 27. 8. 1998 vyslechnut a tato vazba byla později

zrušena. Stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody pro jiný

trestný čin a během tohoto výkonu trestu krajský soud nově rozhodl

o vzetí stěžovatele do vazby. Protože se jednalo o rozhodnutí

nové, měl i v tomto případě stěžovatel (obviněný) právo, aby byla

respektována jeho základní procesní práva, tedy především, aby byl

za přítomnosti svého obhájce vyslechnut. Jinak řečeno, v souzené

věci nebylo podstatné, že se jednalo o stále jeden trestný čin,

nýbrž to, že o uvalení vazby musí být rozhodováno vždy

individuálně a konkrétně a musí být shledána existence příslušného

vazebního důvodu, který musí soudce zkoumat. Vazba má totiž

charakter (toliko) zajišťovacího institutu a nemá proto např.

povahu sankční nebo výchovnou.

Pokud Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení

uvedl, že podle čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny je předchozí výslech

obviněného nutný pouze poté, co byl zadržen či zatčen a odevzdán

ve stanovené lhůtě soudu, je nutno poukázat na skutečnost, že

jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je jejich

"prozařování" celým právním řádem a že tedy orgány veřejné moci

jsou povinny interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany

základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.

ÚS 139/98). V souzené věci proto nemůže být rozhodující, zda

o uvalení vazby na stěžovatele bylo rozhodováno v době, kdy se

nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a nikoliv bezprostředně

po jeho zadržení či zatčení, nýbrž zda byla přiměřeně respektována

jeho základní procesní práva, což se v daném případě nestalo.

Ze všech těchto příčin Ústavní soud napadená usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Vrchního

soudu v Praze pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2 a 3, s čl. 36

odst. 1 a s čl. 38 odst. 2 Listiny zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru