Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3141/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Šumperk
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3141.16.1
Datum podání20.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3141/16 ze dne 10. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Martinem Hledíkem, advokátem se sídlem Brno, Smetanova 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 30 Cdo 395/2016-74, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2015 č. j. 71 Co 375/2015-50 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. srpna 2015 č. j. 18 C 144/2015-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení a Jarmily Macháčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. září 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Žalobou označenou jako "žaloba o ochranu osobnosti" se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici 1) zastavení exekuce vedené na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. února 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16, dále 2) aby se zdržela dalšího jednání majícího negativní vliv na osobnost stěžovatele, a 3) aby mu uhradila nemajetkovou újmu ve výši 565 400 Kč. Součástí žaloby byla i žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu s odůvodněním, že je osobou nemajetnou a v hmotné nouzi.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2015 č. j. 71 Co 375/2015-50 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. srpna 2015 č. j. 18 C 144/2015-42, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Oba soudy dospěly k závěru, že žaloba představuje svévolné, resp. zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva, pročež se dále nezabývaly otázkou majetkových poměrů stěžovatele. Postup při výkonu exekuce je podle nich jednoznačně vymezen občanským soudním řádem a exekučním řádem, přičemž žaloba na ochranu osobnosti mezi prostředky vykonávacího řízení nepatří. Stejně tak nelze požadovat po vedlejší účastnici nemajetkovou újmu za to, že podala návrh na výkon rozhodnutí, neboť toliko využila zákonný prostředek k hájení svých práv.

4. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. června 2016 č. j. 30 Cdo 395/2016-74 jako nepřípustné. V jeho odůvodnění zdůraznil, že předpoklady, jejichž splnění vyžaduje zákon pro přiznání osvobození od soudních poplatků, musí být splněny kumulativně, a tudíž nesplnění byť jediného kritéria vytváří překážku pro přiznání tohoto práva. I když tedy poměry účastníka odůvodňují přiznání osvobození, soud musí dále zkoumat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; v takovém případě osvobození přiznat nelze.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele měl dovolací soud připustit jeho dovolání, neboť jím předložená otázka - zda může soud rozhodnout o osvobození od soudních poplatků, aniž by zkoumal majetkovou situaci žalobce a aniž by blíže zkoumal oprávněnost celé žaloby - nebyla tímto soudem doposud řešena. Podstatou této otázky totiž nebylo, zda musí být obě kritéria podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu splněna kumulativně, nýbrž to, zda k rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků postačí přesvědčení soudu o tom, že pouze jedním z více uplatněných žalobních návrhů by došlo ke svévolnému nebo zřejmě bezúspěšnému uplatňování nebo bránění práva. Stěžovatel ji přitom vznesl v té souvislosti, že přes nesprávné označení jeho žaloby tato obsahovala návrh na zastavení exekuce, který měl být právě takto posouzen. Přinejmenším ve vztahu k tomuto návrhu tak měly být zkoumány i jeho majetkové poměry. Ve zbytku dodává, že i kdyby dovolací soud neshledal, že jím předestřená právní otázka zakládá přípustnost dovolání, bylo jeho povinností zkoumat jeho přípustnost rovněž z toho hlediska, zda napadené rozhodnutí není založeno na jiné relevantní právní otázce. Nepřiznáním osvobození od soudního poplatku mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

III.

Vlastní posouzení

6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu stěžovatele; jeho ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.

7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

9. V projednávané věci se obecné soudy řádně vypořádaly s otázkou, zda v případě stěžovatele byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Z rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu je zřejmé, z jakého důvodu měla předmětná žaloba představovat svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nelze přitom přehlédnout, že tento závěr se týká žaloby jako celku, tedy i jejího dílčího návrhu, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost k zastavení exekuce. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání, dovolací soud v napadeném usnesení podrobně vyložil důvody, pro které neshledal přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Žádnému z napadených rozhodnutí nelze vytknout, že by byla založena na výkladu majícím prvky svévole či že by se jím příslušný soud dopustil jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu. Ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny jimi nebylo porušeno.

10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru