Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3138/10 #1Nález ÚS ze dne 07.12.2011Opomenutý účastník správního řízení, absence právní moci správního rozhodnutí v důsledku neúčinného doručování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/stejný obsah a ochrana vlastnictví
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříksoud/rozhodování bez jednání
Restituce
účastník řízení
náhrada
doručování/neúčinnost doručení
právní moc
Vyvlastnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 205/63 SbNU 393
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3138.10.1
Datum vyhlášení20.12.2011
Datum podání04.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 51

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p, § 6 odst.1 písm.n

500/2004 Sb., § 73 odst.1

71/1967 Sb., § 52 odst.1

87/1958 Sb., § 18

91/1960 Sb., § 16

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Počátek běhu lhůty pro podání odvolání opomenutým účastníkem správního řízení nelze odvíjet jen od okamžiku, kdy se dané rozhodnutí pouze dostalo do právní sféry tohoto subjektu (nebylo tedy řádně doručeno). To platí za situace, kdy není dán žádný okruh ostatních účastníků řízení, jejichž práva by byla předmětným rozhodnutím dotčena, a bylo jim tedy třeba poskytnout ochranu „zachováním“ právní moci rozhodnutí i přes absenci jeho řádného doručení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky K. M. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 12. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č.j. 5 As 67/2009-157, neboť jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 11 odst. 1, dle kterého má každý právo vlastnit majetek.

Narativní část

Stěžovatelka navrhla v ústavní stížnosti zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku městského soudu. Ten přitom zamítl její žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, jímž bylo rozhodnuto o vyvlastnění a stanovení náhrady. Stěžovatelka uvedla, že u předmětného správního rozhodnutí z roku 1961 je potvrzeno doručení pouze u jejího otce, nikoli však matky (stěžovatelka je jejich právní nástupkyní). Toto rozhodnutí tak nikdy nenabylo právní moci, a tudíž bylo nesprávné jak rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, jímž bylo příslušné odvolání z roku 2006 zamítnuto jako opožděné, tak následné rozsudky správních soudů, které uvedené rozhodnutí magistrátu „posvětily“.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že je zřejmé, že Nejvyšší správní soud ve věci vycházel z rozsudku svého rozšířeného senátu č.j. 2 As 25/2007-118, v němž vymezil podmínky, za nichž v případech, kdy nebylo účastníkovi správního řízení rozhodnutí vůbec doručeno, je možné, aby rozhodnutí nabylo právní moci dle správního řádu z roku 1967, resp. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (těmito podmínkami, zjednodušeně řečeno, je to, že se účastník řízení nějakým způsobem s obsahem rozhodnutí seznámil, měl tak možnost se proti němu účinně bránit, a to v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci). Věcně pak Nejvyšší správní soud měl za to, že s obsahem dotčeného vyvlastňovacího rozhodnutí se stěžovatelka seznámila již dne 4. 6. 2002, kdy převzala rozhodnutí pozemkového úřadu, který rozhodoval ve věci jejího restitučního nároku, a který ve svém rozhodnutí průběh vyvlastňovacího řízení rekapituloval (nejpozději se stěžovatelka s obsahem daného rozhodnutí měla seznámit v roce 2004, kdy jí byl doručen rozsudek ve věci její žaloby proti uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu).

Ústavní soud je přitom toho názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti doručení zmíněného rozhodnutí z roku 2002 (a ani rozhodnutí roku 2004) nelze považovat za moment, kdy byl stěžovatelce založen počátek běhu lhůty pro podání odvolání. Závěry citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nebylo možné na nynější případ aplikovat.

V nyní projednávané právní věci totiž bylo jednoznačně ve stěžovatelkou vyvolaném soudním řízení konstatováno (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2004), že vyvlastňovací rozhodnutí nikdy právní moci nenabylo, a to z důvodu jeho nedoručení právní předchůdkyni stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v okamžiku doručení tohoto rozsudku jedinou účastnicí řízení, které by mělo být vyvlastňovací rozhodnutí jako právní nástupkyni její zemřelé matky doručováno, není zde dán žádný časový moment (jakým by mohlo být např. doručení rozhodnutí ostatním účastníkům řízení), od něhož by bylo možno odvodit nabytí právní moci rozhodnutí a současně tedy počátek běhu lhůty pro podání odvolání stěžovatelkou.

Za dané situace, kdy není dán žádný okruh ostatních účastníků řízení, jejichž práva by byla předmětným rozhodnutím dotčena a bylo by jim tedy třeba poskytnout ochranu „zachováním“ právní moci rozhodnutí i přes absenci řádného doručení jednomu z jeho adresátů, nelze odvíjet počátek běhu lhůty pro podání odvolání od okamžiku, kdy se vyvlastňovací rozhodnutí dostalo do právní sféry stěžovatelky. Jinými slovy, pokud stěžovatelka podala odvolání za situace, kdy nebylo jí, ani její právní předchůdkyni vyvlastňovací rozhodnutí řádně doručeno, nelze pohlížet na její odvolání proti tomuto rozhodnutí jako na opožděné.

Ústavní soud přitom bere na vědomí, že přezkum rozhodnutí vydaného před více než padesáti lety může být velmi komplikovaný. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

Závěrem Ústavní soud též konstatoval, že k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces došlo i tím, že Nejvyšší správní soud nereagoval na její stížnostní námitku, že městský soud ve věci rozhodl, aniž by s tím stěžovatelka vyslovila souhlas.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud uzavřel, že ze strany Nejvyššího správního soudu nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana a nebylo zajištěno její právo na spravedlivý proces. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve svém důsledku čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3138/10 ze dne 7. 12. 2011

N 205/63 SbNU 393

Opomenutý účastník správního řízení, absence právní moci správního rozhodnutí v důsledku neúčinného doručování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 7. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 3138/10 ve věci ústavní stížnosti K. M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010 č. j. 5 As 67/2009-157, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost týkající nedoručení rozhodnutí o vyvlastnění, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010 č. j. 5 As 67/2009-157 došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 11 odst. 1, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010 č. j. 5 As 67/2009-157 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a ve svém důsledku i její právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně aplikoval na její věc rozhodnutí rozšířeného senátu sp. zn. 2 As 25/2007, které se týká stavebního řízení, kdy účastníků správního řízení byla celá řada, a pouze jeden z nich byl účastníkem opomenutým. Ve věci stěžovatelky je však situace naprosto odlišná, neboť se jedná o vyvlastňovací řízení ve prospěch liniové stavby (železničního koridoru), kdy stěžovatelka výslovně nenapadá rozhodnutí o vyvlastnění, ale brojí proti rozhodnutí o stanovení náhrady za vyvlastnění. Odvoláním napadené rozhodnutí stanovilo náhradu za vyvlastnění v podobě náhradního rodinného domu, který právním předchůdcům žalobkyně (jejím rodičům) nikdy poskytnut nebyl a nyní jej již poskytnout zřejmě nelze, namísto rodinného domu by tedy měla být stěžovatelce poskytnuta náhrada v penězích. Stěžovatelka zdůrazňuje, že odbor výstavby předmětné rozhodnutí vydal za situace, kdy mu bylo známo, kdo je účastníkem řízení, neboť oba tito účastníci řízení (rodiče stěžovatelky) jsou uvedeni v záhlaví rozhodnutí. Pokud bylo rozhodnutí doručeno pouze jednomu z účastníků (otci stěžovatelky), jedná se o selhání správního orgánu, který rozhodnutí chybně, tedy neúčinně doručil.

3. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem Nejvyššího správního soudu, že byla s obsahem předmětného vyvlastňovacího rozhodnutí seznámena. Stěžovatelka k tomu uvádí, že vycházela pouze z konceptu rozhodnutí, který měla k dispozici, přičemž vůbec není zřejmé, že tento koncept odpovídá i písemnému vyhotovení uvedeného rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2004 č. j. 24 C 41/2003-108, ve kterém se uvádí, že vyvlastňovací rozhodnutí dosud není pravomocné, a tedy že nemovitosti byly stěžovatelce odňaty bez právního důvodu. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že datum právní moci rozhodnutí, resp. datum, kdy je ještě možno podat opravný prostředek, musí být datem objektivně zjistitelným a určitelným, Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí pouze uvádí, kdy pravděpodobně došlo k oznámení rozhodnutí o vyvlastnění, a není tedy vůbec jisté, ke kterému datu by vlastně vyvlastňovací rozhodnutí mělo nabýt právní moci.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také napadá (jako již dříve v kasační stížnosti) postup Městského soudu v Praze, který jí nejprve doručil rozsudek, ze kterého bylo zjevné, že se žaloba odmítá, tedy že soud prvního stupně rozhodl, aniž by se věcí věcně zabýval. Poté, co byla proti tomuto rozsudku podána kasační stížnost, bylo vydáno opravné usnesení, s tím, že soud rozhodl tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatelka namítá, že toto rozhodnutí bylo vydáno bez jednání, ačkoli s takovým postupem nevyslovila ani konkludentní souhlas.

II.

5. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.

6. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.

7. Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit, stěžovatelka však tohoto svého práva nevyužila.

III.

8. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 55/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní národní výbor, odbor výstavby rozhodnutím ze dne 16. 10. 1961 č. j. Výst-6447-330-A-10-1961 vyvlastnil pozemky rodičů stěžovatelky za účelem realizace stavby železniční spojovací trati. Ze spisového materiálu vyplývá, že adresátům rozhodnutí B. a B. T. bylo doručováno rozhodnutí ze dne 16. 10. 1961 ve společné obálce, doručení je potvrzeno pouze u pana B. T., který doručenku podepsal; v případě paní B. T. tudíž není doručení prokázáno. Stěžovatelka podala dne 27. 4. 2006 odvolání proti výše označenému rozhodnutí, v němž uvádí, že účastnici řízení, jejíž právní nástupkyní se stala, nebylo rozhodnutí doručeno, tudíž nemohla začít ani běžet lhůta pro odvolání. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 8. 12. 2006. č. j. S-MHMP 193426/2006/OST/Pt bylo odvolání jako opožděné zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009 č. j. 8 Ca 55/2007-101, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2009 č. j. 8 Ca 55/2007-107, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2009 č. j. 8 Ca 55/2007-120, zamítnuta. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

IV.

9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

10. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

12. Ústavní soud předesílá, že ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

13. Jak vyplývá z písemného odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodování z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 2. 2009 č. j. 2 As 25/2007-118, ve kterém rozšířený senát posuzoval, zda v případech, kdy nebylo účastníkovi správního řízení rozhodnutí vůbec doručeno, je možné, aby rozhodnutí nabylo právní moci ve smyslu § 52 odst. 1 správního řádu z roku 1967 (nyní § 73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Rozšířený senát mimo jiné ve svém rozhodnutí konstatoval, že právní moc rozhodnutí není zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník, jsou-li splněny dva předpoklady:

14. "Prvý předpoklad je splněn, lze-li postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli atp.). Druhý předpoklad je časový moment, spočívající v tom, že opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci."

15. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel ze skutečnosti, že v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 6. 2004 č. j. 24 C 41/2003-108, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 5. 2002 č. j. PÚ 5623/92, kterým bylo rozhodnuto ve věci jejího restitučního nároku, kdy stěžovatelka uplatnila nárok na zemědělské pozemky, které byly vyvlastněny jejím rodičům, aniž by jim za ně byla poskytnuta náhrada, bylo výslovně uvedeno, že pozemkový úřad vycházel při rozhodování ze zjištění, že původními spoluvlastníky pozemků stav. parc. č. 2401 s domem č. p. 2047 a zahrady parc. č. 2402 v katastrálním území Záběhlice byli rodiče žalobkyně B. T. a B. T. na základě trhové smlouvy z 16. 7. 1946, kterým byly nemovitosti vyvlastněny na základě rozhodnutí rady ONV v Praze 10 ze dne 16. 10. 1961 č. j. Výst. 6447-330-A-10-1961 ve prospěch ČSD - Železniční stavební správy Praha 1 za účelem realizace stavby železniční spojovací trati Radotín - Vršovice za náhradu spočívající v rodinném půldomku z investiční výstavby ČSD v Praze 4, Na lánech č. p. 589, včetně parc. č. 1833/9 a 1833/8 v katastrálním území Michle, obec Praha. Náhradní nemovitost byla rodičům žalobkyně předána 27. 9. 1961, nebyla však převedena do jejich vlastnictví a následně byla k 1. 3. 1972 převedena na ONV v Praze 4.

16. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy zjevné, že obsah vyvlastňovacího rozhodnutí byl stěžovatelce znám již z rozhodnutí pozemkového úřadu, které převzala dne 4. 6. 2002 a proti němuž brojila žalobou (ze dne 3. 3. 2003) dle § 244 a násl. o. s. ř. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v uvedeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 se dále uvádí, že doručení ve vztahu k paní B. T. nebylo z vyvlastňovacího spisu prokázáno; za této situace soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ONV v Praze 10 ze dne 16. 10. 1961 nenabylo právní moci a že byl dán restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tj. převzetí nemovitosti bez právního důvodu, nikoli restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud proto s přihlédnutím k výše uvedenému závěru rozšířeného senátu dospěl k závěru, že stěžovatelka měla k dispozici takovou informaci o identifikaci a obsahu správního rozhodnutí, že bezpečně věděla o tom, do kterých práv a povinností a v jakém rozsahu toto rozhodnutí zasahuje; přitom tuto informaci měla k dispozici, jak vyplynulo z odůvodnění výše citovaného rozsudku, již na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 5. 2002 č. j. PÚ 5623/92, proti němuž brojila žalobou, nejpozději však ji mohla seznat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2004. Magistrát hl. města Prahy tedy dle názoru Nejvyššího správního soudu nepochybil, zamítl-li odvolání pro opožděnost.

17. S tímto závěrem Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud neztotožňuje.

18. Jak již bylo v řízení před správními orgány i obecnými soudy konstatováno, podle právního předpisu, dle kterého bylo ve vyvlastňovacím řízení postupováno, tj. vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení, bylo možno podat odvolání proti rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.

19. V rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 8. 12. 2006 č. j. S-MHMP 193426/2006/OST/Pt se mimo jiné uvádí, že právnímu zástupci stěžovatelky byl dne 26. 7. 2004 doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, z něhož lze seznat, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 16. 10. 1961 dosud nenabylo právní moci. Magistrát hl. m. Prahy tedy dovodil, že nejpozději tohoto dne stěžovatelka věděla, že jí jakožto právní nástupkyni účastníků řízení svědčí právo k uplatnění řádného opravného prostředku.

20. Ústavní soud má za to, že shora soudem i správním orgánem deklarovaný časový moment, kdy stěžovatelka získala vědomost o obsahu vyvlastňovacího rozhodnutí a současně o tom, že toto rozhodnutí nebylo její matce jako původní účastnici řízení řádně doručeno, a tudíž nenabylo dosud právní moci, nemůže založit počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti předmětnému vyvlastňovacímu rozhodnutí.

21. V rozsudku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 2 As 25/2007-118 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval podmínky, za kterých dojde k prolomení zásady, podle které je plná moc rozhodnutí zvrácena tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že takové možnosti nelze nadužívat, "výhoda poskytovaná účastníkům, kteří nabyli práva podle pravomocného rozhodnutí, může převážit jen tam, kde lze spravedlivě a zcela bezpečně mít za to, že opomenutý účastník měl dostatečnou a účinnou šanci se bránit, kdy věděl bez rozumných pochyb, že (a kdy, čím a jak) mu bylo zasaženo do jeho vlastních práv.

22. Výše uvedené závěry nelze aplikovat na nyní projednávanou věc, kdy stěžovatelka v průběhu restitučního řízení (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2004 č. j. 24 C 41/2003-108) zjistila, že rozhodnutí rady ONV v Praze 10 z 16. 10. 1961 č. j. Výst. 6447-330-A-10-1961 o vyvlastnění nemovitostí rodičů stěžovatelky nenabylo právní moci a byl dán restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. [převzetí nemovitostí bez právního důvodu, nikoli restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb.].

23. Citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu totiž dopadá na případy, kdy se mělo za to, že rozhodnutí správního orgánu nabylo již dříve právní moci a tato právní moc by za splnění přesně definovaných podmínek nemusela být prolomena i přes skutečnost, že předmětné rozhodnutí nebylo některému z účastníků správního řízení řádně doručeno. V této souvislosti se v rozsudku rozšířeného senátu konstatuje, že "nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal ...".

24. V nyní projednávané právní věci však bylo jednoznačně ve stěžovatelkou vyvolaném soudním řízení konstatováno (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2004 č. j. 24 C 41/2003-108), že vyvlastňovací rozhodnutí nikdy právní moci nenabylo, a to z důvodu jeho nedoručení právní předchůdkyni stěžovatelky. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka byla v okamžiku doručení tohoto rozsudku jedinou účastnicí řízení, které by mělo být vyvlastňovací rozhodnutí jako právní nástupkyni její zemřelé matky doručováno, není zde dán žádný časový moment (jakým by mohlo být např. doručení rozhodnutí ostatním účastníkům řízení), od něhož by bylo možno odvodit nabytí právní moci rozhodnutí, a současně tedy počátek běhu lhůty pro podání odvolání stěžovatelkou.

25. Za této situace, kdy není dán žádný okruh ostatních účastníků řízení, jejichž práva by byla předmětným rozhodnutím dotčena, a bylo by jim tedy třeba poskytnout ochranu "zachováním" právní moci rozhodnutí i přes absenci řádného doručení jednomu z jeho adresátů, nelze odvíjet počátek běhu lhůty pro podání odvolání od okamžiku, kdy se vyvlastňovací rozhodnutí dostalo do právní sféry stěžovatelky. Jinými slovy, pokud stěžovatelka podala odvolání za situace, kdy nebylo jí ani její právní předchůdkyni vyvlastňovací rozhodnutí řádně doručeno, nelze pohlížet na jí podané odvolání proti tomuto rozhodnutí jako na opožděné.

26. Ústavnísoud v této souvislosti, jakkoliv si uvědomuje možnou komplikovanost řízení přezkoumávajícího rozhodnutí vydané před více než padesáti lety, zdůrazňuje, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu má být alespoň částečně kompenzována. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem dostatečně nevypořádaly.

27. Ústavnísoud přisvědčil také námitce stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud nezabýval její námitkou ohledně procesního postupu Městského soudu v Praze, který rozhodl bez jednání, aniž s tím stěžovatelka vyslovila souhlas. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, tuto námitku uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti ze dne 4. 6. 2009 (č. l. 125). Postupem Nejvyššího správního soudu, který na tuto námitku stěžovatelky v písemném odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nereagoval, tak bylo zabráněno stěžovatelce, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

28. Na základě výše uvedených zjištění a úvah shledal Ústavnísoud ústavní stížnost důvodnou, neboť ze strany Nejvyššího správního soudu nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana a zajištěno její právo na spravedlivý proces. Tím došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve svém důsledku článku 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

29. Ústavnímusoudu proto nezbylo než ústavní stížnosti jako důvodné v celém rozsahu vyhovět a v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru