Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3131/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3131.14.1
Datum podání24.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3131/14 ze dne 7. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Visesiv Corporation IBC, se sídlem Suite 10, 3rd Floor, La Ciotat, Mont Fleuri, Mahé, Seychelská republika, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem nám. Republiky 38, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 32 Cdo 663/2014-66 ze dne 8. 7. 2014, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 62/2013-44 ze dne 29. 8. 2013 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 2498/2012-36 ze dne 7. 2. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně na osvobození od placení soudních poplatků (tento návrh stěžovatelka podala současně se žalobou ze dne 20. 12. 2012 o náhradu škody ve výši 12,391.583 Kč ze smlouvy o dílo). Krajský soud jako soud prvního stupně uvedl, že k jeho žádosti o zaslání dokladů, kterými by žalobkyně doložila svůj majetek a hospodaření, tato sdělila, že vznikla zápisem do rejstříku společností Seychelské republiky až 18. 12. 2012. Z toho důvodu nepodala žádná daňová přiznání a jediným jejím majetkem je základní kapitál ve výši 1.000 USD, nemá žádné příjmy, žádný movitý a nemovitý majetek, kromě základního kapitálu. Přiložila výpis z rejstříku společností, zakladatelskou listinu, prohlášení a oznámení o postoupení pohledávky společnosti RABMER - sanace potrubí, s.r.o., zaslané žalované 20. 12. 2012. Soud prvního stupně se odkázal na ustanovení § 138 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka je podnikatelským subjektem, který se pohybuje v tržním prostředí, nelze předpokládat, že původní věřitelka by postoupila žalovanou pohledávku bezúplatně. Stěžovatelka tedy musela mít v době svého vzniku větší majetek, než odpovídá jejímu základnímu kapitálu. Její poměry nemohou být posuzovány pouze z hlediska současné majetkové situace, ale celkově, a to i z hlediska realizovaného podnikatelského záměru, který byl zřejmě podceněn. Stěžovatelka měla zvážit pořízení pohledávky v žalované výši vzhledem k riziku její možné soudní vymahatelnosti. Neučinila-li tak, nemůže přenést náklady na vymáhání své pohledávky na stát.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel z toho, že oprávnění soudu osvobodit účastníka od soudních poplatků je limitováno osvědčením tří podmínek: 1) odůvodňují-li to poměry účastníka, 2) nejde-li o svévolné uplatňování nebo bránění práva a 3) nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zabývaje se první podmínkou odvolací soud zdůraznil, že při rozhodováni o osvobození od soudního poplatku se přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k postupu účastníka řízení v obchodní činnosti před a po podání návrhu na zahájení řízení. Při zkoumání podmínek pro postup podle ustanovení § 138 občanského soudního řádu v případě účastníka podnikatele je nutné ohledně poměrů účastníka zkoumat jeho hospodářské poměry, přičemž zkoumání zasahuje do celé majetkové sféry podnikatele v průběhu podnikání. Za významné pro posouzení požadavku stěžovatelky jako žalobkyně (dále též "žalobkyně") považoval to, že soudní poplatek činí 619.580 Kč a povinnost jeho úhrady nastala již podáním žaloby dne 21. 12. 2012. Přitom výši poplatku nelze srovnávat pouze se zůstatky na běžném účtu žalobkyně, s jejím movitým a nemovitým majetkem, pohledávkami za třetími osobami a okamžitými příjmy. Srovnání je třeba činit též s výkony žalobkyně před podáním žaloby. Vyplynulo-li z tvrzení žalobkyně v žádosti o osvobození od soudního poplatku, že žalobě žádné podnikatelské výkony nepředcházely, vyjma nákupu předmětné pohledávky, pak je podnikatelský záměr žalobkyně neslučitelný s jejími ekonomickými možnostmi a osvobození od placení soudního poplatku by skutečně znamenalo - jak uzavřel soud prvního stupně - přenesení jejích nákladů podnikání na stát.

4. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako věc již vícekrát Nejvyšším soudem posuzovanou a poukázal na svá dosavadní rozhodnutí v obdobných případech. Nejvyšší soud již dříve vyložil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Podle Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení důvodnosti žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, přihlédl-li k majetkovým poměrům stěžovatelky jako žalobkyně před podáním žaloby jako k okolnosti významné pro posouzení, zda nejde o získání neoprávněné výhody v podobě osvobození od soudních poplatků.

5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces, v tom, že obecné soudy nesplnily svoji povinnost poskytovat ochranu právům, protože zamítly stěžovatelčin návrh na osvobození do soudního poplatku za žalobu, který není vzhledem k jeho výši schopna uhradit. I nemajetné právní subjekty, bez ohledu na jejich právní charakter, zda se jedná o osoby fyzické či právnické, mají totiž zaručené právo na ochranu svých práv před soudy.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna a jejich závěry nejsou v rozporu s požadavky na spravedlivý soudní proces, které vyplývají z českého ústavního pořádku či mezinárodních závazků České republiky.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru