Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 313/98Nález ÚS ze dne 16.02.2000Odmítnutí dědictví v tísni

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědě... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
dědění/odmítnutí dědictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/17 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.313.98
Datum vyhlášení28.03.2000
Datum podání13.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.c, § 6 odst.1 písm.l

40/1964 Sb., § 460, § 462


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 313/98 ze dne 16. 2. 2000

N 26/17 SbNU 193

Odmítnutí dědictví v tísni

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátěa ve věci

stěžovatelek Ing. O. N., a D. V., zastoupených JUDr. J. T.,

advokátkou, účastníka řízení - Krajského soudu v Českých

Budějovicích, a vedlejšího účastníka - Okresního úřadu Strakonice,

pozemkového úřadu Strakonice, o ústavní stížnosti proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 1998, č.j.10

Ca 4/98-41, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.

4. 1998, sp. zn. 10 Ca 4/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví

uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým

bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu ve

Strakonicích ze dne 28.3.1996, č.j. PÚ/6573/92/K/2.

Tímto rozhodnutím Okresní úřad - pozemkový úřad ve

Strakonicích rozhodl, že oprávněná osoba J. H. nabývá vlastnictví

k pozemkům v k.ú. M. dle Srovnávacího sestavení parcel

Katastrálního úřadu ve Strakonicích ze dne 15.2.1995 č. zakázky

950 - 601 - 93, opraveného dne 15.11.1995, a dále vyslovil, že F.

H., Ing. O. N. a D. V. nenabývají vlastnictví k požadovaným

specifikovaným nemovitostem.

V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Českých

Budějovicích v prvé řadě uvedl, že citované rozhodnutí Okresního

úřadu - pozemkového úřadu ve Strakonicích bylo původně rozsudkem

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 1996, sp.

zn.10 Ca 219/96, potvrzeno. Tento rozsudek byl však k ústavní

stížnosti Ing. O. N. a D. V. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne

26. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 200/96, zrušen, neboť došlo k porušení

ústavně zaručených práv stěžovatelek tím, že nebyly dány podmínky

použití ustanovení § 250 f) o.s.ř., podle něhož Krajský soud

v Českých Budějovicích postupoval.

Proto krajský soud nařídil ve věci jednání a důkazní řízení

doplnil o spis státního notářství ve Strakonicích, sp. zn.

D 271/70, o projednání dědictví po zemřelém J. V. Z tohoto spisu

bylo zjištěno, že sestra J. V. - M. H., rozená V., dne 1.4.1970

odmítla dědictví po zemřelém bratru. Sestra J. V.- A. V. nejdříve

(dne 11.5.1970) před státním notářem prohlásila, že dědictví po J.

V. neodmítá, leč věc si rozmyslela a dne 5. 11. 1970 (jak je

uvedeno v protokolu z téhož data) dědictví odmítla. V důsledku

postupného odmítání dědictví oběma dědičkami nabyl dědictví dne

5.11.1970 podle § 462 občanského zákona čs. stát.

Krajský soud se ztotožnil se závěrem Okresního úřadu

- pozemkového úřadu, neboť v projednávané věci bylo nutno zabývat

se tím, zda byl naplněn restituční titul uvedený v § 6 odst.1

písm. l) zákona o půdě a v té souvislosti zvažovat i další

předpoklady, při jejichž splnění je možno vlastnictví žadateli

obnovit. Ustanovení § 6 odst.1 písm. l) zákona o půdě říká, že

oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát

nebo jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví

učiněného v tísni. Proto jsou základními předpoklady k naplnění

tohoto restitučního titulu odmítnutí dědictví v dědickém řízení

učiněné v tísni a v této souvislosti přechod majetku do

vlastnictví státu. Oprávněnou osobou jsou ve smyslu § 4 odst.2

písm. e) zákona o půdě sourozenci původního vlastníka a pokud

zemřel některý z nich, jsou na jeho místě jeho děti a manžel, tj.

v daném případě sestry původního vlastníka M. H. a A. V.

K odmítnutí dědictví nedošlo současně, nýbrž postupně, což má

rozhodující význam pro posouzení, kdo je oprávněnou osobou ve

vztahu k naplnění restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. l)

zákona o půdě, neboť je nutné vycházet z předpokladu, že stát

získal vlastnictví k předmětnému majetku výhradně v souvislosti

s odmítnutím celého rozsahu dědictví A. V., která tak učinila dne

5. 11. 1970 zatímco sestra M. H. dědictví odmítla již dne 1. 4.

1970. Podmínka přechodu dědictví do vlastnictví státu

v souvislosti s odmítnutím dědictví tak byla splněna pouze

u dědičky A. V., která v důsledku neodvolatelného odmítnutí

dědictví M. H. rozhodovala o celém rozsahu majetku, zda jej přijme

nebo odmítne. V případě, že by A. V. dědictví dne 5.11.1970

neodmítla, stala by se bezpochyby vlastníkem veškerého majetku

a v současné době by nevznikly žádné pochybnosti o tom, zda právní

nástupci dědičky, která dědictví odmítla jako první, mají nárok na

vydání poloviny majetku. V tomto případě by bylo zcela bez

pochyby, že není splněna právě okolnost přechodu majetku do

vlastnictví státu v souvislosti s odmítnutím dědictví, kdyby je

přijala druhá dědička a ponechala si je ve svém vlastnictví. Lze

tedy uzavřít, že v důsledku odmítnutí dědictví M. H. nepřešel její

podíl přímo do vlastnictví státu, ale přirostl k podílu A. V.,

která posléze celé dědictví odmítla a teprve v důsledku jejího

úkonu odmítnutí dědictví připadl její majetek státu. Pokud jde

o existenci restitučního titulu, tu navrhovatelky (N., V.)

nezpochybňovaly, a proto tato otázka nebyla ani předmětem přezkumu

krajského soudu podle § 244 a násl. o.s.ř. Z těchto důvodů se soud

nezabýval zkoumáním otázky tísně při odmítnutí dědictví ani

u jedné z dědiček.

Stěžovatelky napadly citovaný rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ústavní stížností, neboť řízení, které

vydání rozsudku předcházelo, nebylo vůči nim jako celek

spravedlivé, protože jim bylo odepřeno jejich právo podle čl. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (rovnost

v právech) na rozdíl od další oprávněné osoby J. H. Proto je prý

napadený rozsudek v rozporu s ustanovením čl.1 Listiny a čl.90

Ústavy České republiky.

Stěžovatelky uvedly, že podle ustanovení § 6 odst. 1 písm.

l zákona č.229/1991 Sb. jsou oprávněným osobám vydávány

nemovitosti, které přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví

v dědickém řízení učiněného v tísni. V daném případě přicházely

v úvahu dvě dědičky, a to M. H. a A. V., které činily v rámci

projednání dědictví úkony v různé časové posloupnosti. Časové

posloupnosti, v jaké dědičky dědictví odmítaly, přikládá krajský

soud zásadní význam, přestože část sedmá občanského zákoníku

platného pro dědické řízení po zůstaviteli (upravující dědění

majetku v osobním vlastnictví), s časovou posloupností, ve které

dědicové dědictví odmítají, vůbec nepočítá a pořadí nepřikládá

žádný význam. Podle § 460 o.z. se dědictví nabývá smrtí

zůstavitele. Smrtí zůstavitel svého vlastnictví pozbývá a v týž

moment nabývají dědicové tzv. subjektivního dědického práva. Smrt

zůstavitele je tak zásadním časovým mezníkem. Princip úřední

ingerence při nabývání dědictví - svěřený státnímu notářství

- spočíval ve vypořádání dědictví mezi více dědici, v potvrzení

nabytí dědictví jednomu dědici, případně v potvrzení, že dědictví,

které nenabyl žádný dědic, připadlo státu. Taková rozhodnutí

státního notářství byla vždy aktem deklaratorním a potvrzovala

zákonný přechod vlastnického práva ze zůstavitele na jeho právní

nástupce. Možnost odmítnout dědictví je výrazem dědicovy volnosti

při nabytí dědictví. Zákon v ustanovení § 464 stanoví pouze lhůtu,

do jaké může učinit dědic prohlášení o odmítnutí dědictví, aniž

spojuje právní důsledky s časovým pořadím projevu vůle dědice,

kterým dědictví odmítá v případě, že dědiců je více. Časová

posloupnost je proto bez právního významu. Jestliže tedy obě

dědičky odmítly dědictví, pak se účinky odmítnutí dědictví

vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti. Právě v důsledku

odmítnutí dědictví ze strany obou dědiček se naplnilo ustanovení

§ 462 o.z. a dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu.

V obou případech, jak u M. H., tak u A. V., došlo k odmítnutí

dědictví v tísni a je proto dán restituční důvod podle § 6 odst.1

písm. l zákona o půdě. Obě dědičky jsou oprávněnými osobami podle

§ 4 odst.1 cit. zákona a s ohledem na úmrtí M. H. jsou pak podle

§ 4 odst.2 písm. c) tohoto zákona oprávněnými osobami též

stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným důvodům se stěžovatelky

neztotožňují s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích

a závěrem opakují, že (ve světle úmyslu zákonodárce při přijetí

zákona č. 229/1991 Sb.) nemá časová posloupnost, ve které se

dědicové vyjadřují ve vztahu k dědictví a dědictví v tísni

odmítají, žádného právního významu, a že význam má jen obsah

takového projevu, jehož důsledkem je připadnutí dědictví státu.

Stěžovatelky na ústním jednání netrvají.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení a vedlejší

účastníci uvedení v záhlaví tohoto nálezu.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení

uvedl, že věc projednal předepsaným procesním způsobem a při

rozhodování o opravném prostředku uplatnil státní moc v mezích

daných zákonem. Při posuzování zákonnosti rozhodnutí pozemkového

úřadu neshledal její porušení, když skutková zjištění provedená

pozemkovým úřadem pro posouzení dané věci považoval za úplná

a hodnocení důkazů za správné a odpovídající § 34 odst.5 správního

řádu. Při projednání věci byly stěžovatelky vyslechnuty, mohly se

k věci vyjádřit a doplnit důkazní řízení. Proto nebyla porušena

jejich rovnost v právech ani právo na soudní ochranu. Pokud

stěžovatelky spatřují porušení svých rovných práv ve výsledku

řízení, který vycházel z posouzení právní otázky a z toho dovozují

porušení čl.1 Listiny základních lidských práv a svobod, tedy

porušení jejich svobody, rovnosti a důstojnosti v právech, pak

soud tento názor nesdílí.

K námitkám stěžovatelek dále krajský soud dodal, že dědictví

sice odmítly obě dědičky po zemřelém původním vlastníku, a to jak

A. V., tak M. H., avšak s tím rozdílem, že M. H. je neodvolatelně

odmítla jako první a poněvadž další dědička A. V., která dědictví

původně neodmítla, tak učinila s určitým časovým odstupem,

přirostl podíl M. H. k podílu A. V. a nepřešel tedy v důsledku

odmítnutí M. H. do vlastnictví státu. Pro naplnění restitučního

titulu uvedeného v ust. § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půděmá

právní význam skutečnost, že v důsledku odmítnutí dědictví přešel

majetek do vlastnictví státu. To bylo zjištěno pouze v souvislosti

s odmítnutím dědictví A. V. Pro tento výklad svědčí i alternativa,

"při které" by A. V. svůj dědický podíl a dědický podíl M. H.

odmítnutý neodmítla a naopak by je přijala. V takovém případě by

celé dědictví připadlo A. V. a M. H. by se pak nemohla v rámci

restitučního řízení domáhat vydání svého původního podílu na

majetku, neboť by byla zcela evidentně splněna pouze ta podmínka,

že sice dědictví odmítla, avšak v důsledku jejího odmítnutí

dědictví by majetek nepřipadl do vlastnictví státu či jiné

právnické osoby, ale i její podíl by v takovém případě získala A.

V.

K dotazu Ústavního soudu Krajský soud sdělil, že na ústním

jednání netrvá.

J. H. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti nejdříve

uvedla, že předpokládala, že se po prodeji restituovaných

nemovitostí se všemi příbuznými vyrovná. Dále sdělila, že se

vzdává účasti na řízení, a že na ústním jednání netrvá.

Vedlejší účastník F. H. se své účasti na řízení před Ústavním

soudem vzdal.

Zemědělské družstvo "M." M., v likvidaci, jako vedlejší

účastník sdělilo, že netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem, a že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení

vzdává.

Lesy České republiky jako vedlejší účastník uvedly, že se

tohoto postavení v řízení před Ústavním soudem vzdávají.

Pozemkový fond, územní pracoviště Strakonice, jako vedlejší

účastník uvedl, že se tohoto postavení vzdává. Zároveň sdělil, že

netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Okresní úřad - pozemkový úřad ve Strakonicích zejména uvedl,

že při rozhodování ve smyslu § 4 zákona o půdě, vycházel z faktu,

že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu poté, co paní

A. V. v tísni odmítla dědictví po panu J. V. Paní M. H., právní

předchůdce stěžovatelek, v dědickém řízení odmítla dědictví jako

prvá. Její podíl tím nepřešel na stát, ale přirostl další dědičce

A. V., a proto paní M. H. (ani její právní nástupce) nelze jako

oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě, chápat. Současně

sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu soudního spisu Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 4/98, vyplývá, že se napadený rozsudek

soustředil na argument, že oprávněnými osobami nejsou stěžovatelky

(právní nástupkyně M. H. - dědičky zemřelého původního vlastníka),

nýbrž toliko J. H. (právní nástupkyně A. V., rovněž dědičky

zemřelého J. V.), byť dědictví odmítly jak M. H., tak i A. V.

Krajský soud dospěl (právě tak jako předtím Pozemkový úřad ve

Strakonicích) k názoru, že nárokované nemovitosti přešly do

vlastnictví státu teprve po té, co v dědickém řízení odmítla

dědictví A. V., jíž přirostl dědický podíl M. H., která před tím

dědictví odmítla. V důsledku odmítnutí dědictví M. H. tak nepřešlo

vlastnictví k jejímu dědickému podílu na stát, a proto

stěžovatelkám nemohou být jako oprávněným osobám předmětné

nemovitosti ve smyslu ustanovení § 4 odst.2 písm. e) a § 6 odst.1

písm. l) zákona o půdě vydány. Dalšími předpoklady, jejich

naplněním, jakož i zjištěním toho, zda byl naplněn restituční

titul uvedený v § 6 odst.1 písm. l) zákona o půdě, se již krajský

soud, jak sám uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku, nezabýval

a v tomto směru také žádné důkazní řízení neprováděl. Stejně tak

v rozsudku neuvedl, zda a jak hodnotil jiné skutečnosti zjištěné

po zrušení předchozího rozsudku ze dne 22. 5. 1996 nálezem

Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 200/96, než ty,

které souvisí ze shora uvedenou základní otázkou, tedy s tím, kdo

je v souzené věci oprávněnou osobou.

Názoru krajského soudu (obsaženému v jeho vyjádření) lze

přisvědčit potud, že věc byla projednána předepsaným procesním

způsobem a rozhodnuta na základě opravného prostředku

stěžovatelek, které byly při ústním jednání vyslechnuty. V tomto

smyslu tedy soud poskytl zákonem stanoveným způsobem ochranu

jejich právům a uplatnil státní moc v mezích daných zákonem.

V této souvislosti lze dodat, že k provádění skutkových zjištění

pozemkovým úřadem, jakož i k hodnocení důkazů, které krajský soud

aproboval, se Ústavní soud nevyjadřuje, neboť jak již několikrát

publikoval, není vrcholem soustavy obecným soudů a činit vlastní

hodnocení skutkových zjištění mu zpravidla ani nepřísluší.

Vzdor tomu však Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené

věci je nutno poskytnout stěžovatelkám ústavní ochranu, neboť

rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo

k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36

odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Ústavní soud totiž považuje za důvodnou námitku stěžovatelek,

že časová posloupnost odmítnutí dědictví jednotlivými dědici

(v daném případě postupné odmítnutí dědictví) M. H. a A. V., byla

v daném případě bez právního významu, protože účinky odmítnutí se

vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, takže význam má toliko

obsah takového projevu, což se v konečném důsledku projevilo

v připadnutí dědictví státu. Podle právní úpravy dědění

v občanském zákoníku existující již od jeho vydání pod č. 40/1964

Sb., nabývá dědic dědictví smrtí zůstavitele. Určení, kdo je

dědicem, který nabude smrtí zůstavitele dědictví, tj.

i vlastnictví k věcem, jež jsou součástí dědictví, je vázáno na

splnění podmínek stanovených v jednotlivých ustanovení zákona,

které mají účinky ke dni úmrtí zůstavitele. Mezi ně patří

i možnost dědice dědictví odmítnout, což má za následek ve smyslu

ustanovení § 460 až § 463 občanského zákoníku, že takový dědic

dědictví po zůstaviteli nenabývá. Jistota o osobě dědice jako

právního nástupce zůstavitele se tak odsouvá k časově odlišnému

momentu od momentu zůstavitelovy smrti, i když se zpětnými účinky.

Tento princip nemodifikuje pro účely posouzení restitučních

nároků, zejména pro určení oprávněných osob, ani zákon č.

229/1991 Sb. (ačkoliv jde o lex specialis), neboť ten toliko

uvádí, že oprávněnou osobou dle § 4 zákona je občan, jehož půda,

budovy a stavby patřící k původní zemědělské usedlosti přešly do

vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v době od 25. února

1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 téhož

zákona. Při posouzení restitučního nároku dle zákona o půdě je

tudíž nutno vycházet z systematického a logického uspořádání jeho

jednotlivých ustanovení, pokud jde o pořadí určení oprávněné osoby

jako osoby, jež vlastnila majetek, který přešel do vlastnictví

státu, případně osoby splňující podmínky dle § 4 odst. 2 zákona

o půdě, a ze zjištění, zda k přechodu majetku na stát došlo na

základě některého z důvodů uvedených v § 6 zákona o půdě. Nelze se

proto ztotožnit s výkladem vycházejícím z opačného přístupu než

jaký je zakotven v ustanoveních zákona č. 229/1991 Sb., či s jiným

výkladem nerespektujícím princip nabývání dědictví jako přechodu

vlastnictví, práv a závazků ze zákona ke dni úmrtí zůstavitele.

Účelem zákona o půdě je navíc zmírnění majetkových křivd

způsobených vlastníkům a uživatelům půdy a jiného zemědělského

majetku v době nesvobody, takže lze vzhledem k jeho poslání

- z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelek

- pokládat výklad krajského soudu a pozemkového úřadu vůči osobám

stěžovatelek za příliš formální, diskriminující a tedy za stěží

přijatelný. Nelze proto akceptovat názor, že dědic odmítající

dědictví jako druhý v pořadí, v daném případě A. V., je toliko sám

oprávněnou osobou, tj. osobou, jejíž nemovitost přešla na stát

v důsledku odmítnutí dědictví, neboť právě proto, že V. dědictví

odmítla, se jediným dědicem po zůstaviteli nestala. Pouze na

případ, že dědí toliko jediný dědic, se pak vztahovala dispozice

ust. § 481 občanského zákoníku (ve znění platném v době úmrtí

J. V.), v návaznosti na dispozici ust. § 461 téhož právního

předpisu, stanovící pravidlo, že jediný dědic nabývá celé

dědictví, což mu státní notářství potvrdí. Není tudíž přípustné,

aby obecný soud vycházel z fikce přirůstání dědického podílu

dědice odmítnuvšího dědictví dříve k dědickému podílu dědice,

který k odmítnutí dědictví přikročí až později, tedy z fikce

přirůstání dědického podílu již v okamžiku jeho odmítnutí prvně

označeným dědicem; naopak platila a platí právní vědou uznávaná

zákonná fikce, podle které se na dědice, který odmítl dědictví,

pohlíží jako by nebyl. To platí jak pro M. H. tak i A. V., jež

odmítla dědictví jako druhá. Odmítnutí dědictví se navíc musí

týkat celého dědictví, nikoliv jen jeho části, z čehož rovněž

vyplývá, že v době, kdy dědic činí takový úkon, není zřejmé, jaké

faktické dědictví či podíl odmítá. (k tomu srovnej komentář

k občanskému zákoníku, části VII. hlavy I. § 463, ASPI-CODEX)

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že

v souzené věci došlo napadeným rozhodnutím k porušení čl. 6 odst.

1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

v souvislosti s čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu

v Českých Budějovicích zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru