Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 313/97Nález ÚS ze dne 11.12.1997K průtahům v soudním řízení. K povinnosti navrhovatele zaplatit v soudním řízení soudní poplatek.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 157/9 SbNU 361
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.313.97
Datum vyhlášení27.01.1998
Datum podání22.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., čl. 9 odst.4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 2 odst.4 písm.a, § 2 odst.1 písm.a, § 4 písm.a, § 4 písm.7, § 7 odst.1

99/1963 Sb., § 201


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 313/97 ze dne 11. 12. 1997

N 157/9 SbNU 361

K průtahům v soudním řízení. K povinnosti navrhovatele zaplatit v soudním řízení soudní poplatek.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti H. Q.

T., zastoupeného JUDr. B. G., proti postupu Městského soudu

v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 95/97 a proti výzvě Městského soudu

v Praze k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč ve věci

sp. zn. 38 Ca 95/97, takto:

1) Ústavní soud zakazuje Městskému soudu v Praze, aby

pokračoval v průtazích ve věci stěžovatele vedené

u tamního soudu pod sp. zn. 38 Ca 95/97.

2) Návrh na zrušení výzvy Městského soudu v Praze

k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč, vydané

dne 21. 8. 1997, ve věci vedené pod sp. zn. 38 Ca 95/97,

a návrh, aby stěžovateli byla vrácena částka 1 000,- Kč,

zaplacená na základě této výzvy, se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 3. 2. 1997 byl stěžovatel policisty sekce cizinecké

policie z důvodu ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona č.

283/1991 Sb., o Policii ČR, tj. z důvodu zjištění totožnosti,

umístěn do cely zadržení a zajištění Policie ČR - Správy hlavního

města Prahy. Bylo zjištěno, že stěžovatel neuposlechl rozhodnutí

o zákazu pobytu na území ČR do 7. 11. 1999, vydaného Oddělením

cizinecké policie Litoměřice dne 7. 11. 1996, č.j.

PSV-303/CLTX-LU-96, jež mu uložila povinnost opustit území

republiky do 7. 12. 1996. Proto byl Policií ČR, Správou hl. m.

Prahy - sekcí cizinecké policie rozhodnutím ze dne 3. 3. 1997,

č.j. PSP-1-1-279/CP-c-97, vydán stěžovateli zákaz pobytu na území

ČR do 31. 3. 2007 a určena lhůta k vycestování z území ČR do 25.

3. 1997. Dne 3. 3. 1997 byl stěžovatel z cely zadržení a zajištění

propuštěn.

Rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie

Policejního prezídia ČR ze dne 14. 3. 1997, č.j.

PPR-8249-1/RCP-c-228-96, bylo výše citované rozhodnutí Oddělení

cizinecké policie Litoměřice potvrzeno.

Dne 31. 3. 1997 podal stěžovatel Městskému soudu v Praze

návrh na zahájení řízení o přezkoumání zákonnosti jeho zadržení

a zbavení osobní svobody policií, neboť se domníval, že k tomu

došlo v důsledku "libovůle správního orgánu". Uvedená situace je

prý důsledkem právní úpravy provedené zákonem č. 123/1992 Sb.,

o pobytu cizinců na území ČSFR, podle níž se na řízení o vyhoštění

nevztahují obecné předpisy o správním řízení a podle ustanovení

§ 32 odst. 2 tohoto zákona akt rozhodnutí o vyhoštění není

přezkoumatelný soudem. Tím prý došlo k porušení čl. 1 odst. 1

Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož cizinec musí

mít možnost a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění, b) dát

přezkoumat svůj případ a c) dát se za tím účelem zastupovat před

příslušným úřadem nebo soudem. Podle odst. 2 citovaného článku

může být cizinec vyhoštěn před výkonem těchto práv pouze tehdy,

je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je-li

odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Podle názoru stěžovatele

nemá správní orgán v řízení o vyhoštění "žádnou zákonnou povinnost

a neporušuje tedy zákon ani tím, že žádné rozhodnutí nevydá". Ten,

o jehož práva jde, se pak nemůže obrátit ani na správní soud,

protože schází základní podmínka řízení, totiž nezákonné

rozhodnutí. Svůj návrh na zahájení řízení před Městským soudem

v Praze stěžovatel odůvodnil poukazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy,

podle něhož každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným

způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud

urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil

propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Stěžovatel Městskému soudu v Praze navrhl, aby urychleně

rozhodl o zákonnosti rozhodnutí o zbavení jeho osobní svobody

a aby zrušil jako nezákonný akt rozhodnutí Policie ČR, spočívající

v zadržení navrhovatele od 2. 2. 1997 do 3. 3. 1997 v CZP Policie

ČR v Praze 4, Kongresová 2/1666.

Ústavní stížností napadl stěžovatel postup Městského soudu

v Praze, neboť ke dni podání ústavní stížnosti (tj. ke dni 21. 8.

1997) neprovedl soud žádný úkon směřující k vydání rozhodnutí, byť

má stěžovatel - podle citovaného čl. 5 odst. 4 Úmluvy - právo na

to, aby takové řízení proběhlo "urychleně". Jediným dosavadním

úkonem soudu prý byla výzva ze dne 21. 8. 1997 k zaplacení

soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, obsahující vyrozumění, že

v případě nezaplacení poplatku soud řízení zastaví. K vybírání

tohoto poplatku - který stěžovatel uhradil - prý však došlo bez

zákonného zmocnění, takže odporuje čl. 11 odst. 5 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož lze

daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Stěžovatel však

proti postupu soudu nemá možnost obrany, protože výzva k zaplacení

soudního poplatku není rozhodnutím, které by bylo možno napadnout

odvoláním.

Stěžovatel se proto domnívá, že napadeným postupem soudu bylo

porušeno jeho právo na "urychlené řízení" a na "rozhodnutí bez

prodlení" ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 9 odst. 4

(stěžovatel mylně uvedl článek 5 odst. 4) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a dále článku

11 odst. 5 Listiny. Proto navrhuje vydání nálezu, jímž by Ústavní

soud zakázal Městskému soudu v Praze, aby pokračoval v porušování

jeho práv a jímž by mu uložil, aby nepokračoval v průtazích ve

věci, vedené u něj pod sp. zn. 38 Ca 95/97, a aby v této věci

neprodleně jednal. Dále se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud

zrušil výzvu Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 1997, vydanou

ve věci sp. zn. 38 Ca 95/97, k zaplacení soudního poplatku 1 000

Kč a aby tomuto soudu uložil navrácení této částky stěžovateli

k rukám jeho právního zástupce.

Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce prohlásil,

že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto

nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský

soud v Praze a vedlejší účastníci řízení - Policie ČR, Správa hl.

m. Prahy - sekce cizinecké policie a Policejní prezidium ČR.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že

povinnost k zaplacení soudního poplatku vyplývá z ustanovení § 2

odst. 1 písm. a), § 4 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991

Sb., o soudních poplatcích, podle nichž je soudní poplatek

z návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu splatný

zároveň s podáním žaloby. Protože žalobce (stěžovatel) tuto

poplatkovou povinnost nesplnil, soud jej vyzval k zaplacení

soudního poplatku ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 3 dnů od doručení

výzvy, přičemž výše poplatku je dána položkou 17 sazebníku

soudních poplatků, jenž je přílohou citovaného zákona. Pokud jde

o věc samu, nebylo prý dosud možné rozhodnout s ohledem na vysoký

počet případů, které soud vyřizuje, takže vyřízení všech věcí bez

zbytečných průtahů soud údajně není objektivně schopen zajistit.

Městský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Správa hl. m. Prahy - sekce cizinecké policie ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapitulovala dosavadní

průběh řízení a uvedla, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Policejní prezidium ČR ve svém vyjádření uvedlo, že důvodem

stěžovatelova zajištění bylo zjištění jeho totožnosti. Dne 7. 2.

1997 byl zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky

požádán o vydání cestovního dokladu stěžovateli, protože při

zjišťování totožnosti cizince nestačí, že se zjistí jeho osobní

údaje z jiných pramenů, např. z evidence cizinců. Vydáním

cestovního dokladu domovský stát potvrzuje, že je ochoten svého

občana přijmout na své území, z čehož vyplývá, že bez platného

cestovního dokladu není možné provést vyhoštění takovéto osoby.

V daném případě stěžovateli cestovní doklad vydán nebyl, a proto

nemohlo být přikročeno k jeho vyhoštění a stěžovatel byl propuštěn

na svobodu. Podle názoru Policejního prezidia ČR zajištění není

sankcí, nýbrž pouze prostředkem sloužícím k tomu, aby mohl být

proveden služební zákrok nebo služební úkon. Právo pobývat na

území ČR prý není nárokovým právem cizinců, protože podle čl. 14

Listiny má právo vstupu na území našeho státu pouze státní občan.

Vedlejší účastník závěrem sděluje, že se míní zúčastnit

ústního jednání před Ústavním soudem, bude-li nařízeno. Prohlásil

dále, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Stěžovatel ústavní stížností v prvé řadě brojí proti postupu

Městského soudu v Praze, kterým je údajně porušován čl. 5 odst.

4 Úmluvy a čl. 9 odst. 4 Paktu. Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "každý,

kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo

podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl

o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li

zbavení svobody nezákonné." Podle čl. 9 odst. 4 Paktu "každý, kdo

je zbaven svobody zatčením nebo zadržením, má právo na řízení před

soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti

jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže zadržení není

zákonné".

Jak vyplývá z uvedených ustanovení mezinárodních smluv, jimiž

je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána, má každý, kdo

je zbaven svobody, nárok na urychlené a neprodlené rozhodnutí

soudu o zákonnosti a právoplatnosti zbavení svobody. Je zřejmé, že

tato ustanovení obsahově představují jeden ze základních principů

práva na spravedlivý proces, jenž je ve vnitrostátním právním řádu

České republiky zakotven zejména v hlavě páté Listiny. Podle čl.

38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl

vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Jak však vyplývá

z příslušného soudního spisu, Městský soud v Praze v dané věci po

dobu nejméně od 31. 3. do 21. 8. 1997 neučinil - s výjimkou výzvy

k zaplacení soudního poplatku - žádný procesní úkon. Za tohoto

stavu se nelze spokojit s názorem Městského soudu v Praze

- obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti - že v souzeném

případě dosud nebylo možno rozhodnout s ohledem na vysoký počet

věcí, které soud vyřizuje, takže vyřízení všech věcí bez

zbytečných průtahů soud není objektivně schopen zajistit. V tomto

směru se Ústavní soud odvolává na svoji známou judikaturu, neboť

již několikrát konstatoval, že problém přetíženosti obecných soudů

spadá do oblasti organizačního zabezpečení činnosti justice

a nemůže být na újmu respektování základních práv a svobod

fyzických a právnických osob (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS

5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H.

Beck, Praha 1996, str. 335 a násl.). Ostatně shodně a zcela

standardně judikuje i Evropský soud pro lidská práva ve

Štrasburku.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze

svojí nečinností porušil článek 38 odst. 2 Listiny, článek 5 odst.

4 Úmluvy a článek 9 odst. 4 Paktu. V tomto rozsahu je tedy ústavní

stížnost důvodná.

Stěžovatel se však mýlí v druhé části ústavní stížnosti,

podle níž k vybrání soudního poplatku městským soudem došlo

neoprávněně a bez zákonného zmocnění, čímž prý byl porušen čl. 11

odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na

základě zákona. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, je

poplatníkem navrhovatel poplatného úkonu, přičemž poplatková

povinnost vzniká podáním návrhu na provedení poplatného úkonu,

je-li poplatníkem navrhovatel [§ 4 písm. a) citovaného zákona].

Poplatek za podání návrhu je splatný vznikem poplatkové

povinnosti, jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené

kolkovou známkou. V ostatních případech jsou poplatky splatné na

základě výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení (§ 7 odst.

1 citovaného zákona). Podle položky 17 sazebníku soudních

poplatků, jenž je přílohou tohoto zákona, činí soudní poplatek

v případě žaloby nebo opravného prostředku proti rozhodnutí orgánu

veřejné správy 1 000 Kč.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že Městský soud v Praze

postupoval v souladu se zákonem o soudních poplatcích, jestliže

stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč

do 3 dnů od doručení výzvy. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že

z výzvy soudu výslovně nevyplývá, kterou položku sazebníku

soudních poplatků soud ke stanovení výše poplatku použil, leč

výzva obsahuje odkaz na zákon o soudních poplatcích, z něhož bylo

možno uvedenou skutečnost dovodit. To platí zejména za dané

situace, kdy byl stěžovatel zastoupen advokátem.

Důsledně vzato, nemá stěžovatel pravdu ani tehdy, pokud

tvrdí, že proti tomuto postupu soudu neměl obrany, neboť výzva

k zaplacení soudního poplatku není rozhodnutím, které by bylo

možno napadnout odvoláním. Pokud by totiž z důvodu nezaplacení

soudního poplatku ve stanovené lhůtě soud řízení zastavil, bylo by

možno toto rozhodnutí napadnout odvoláním (srov. § 201 a násl.

občanského soudního řádu).

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v části týkající se

zaplacení soudního poplatku k porušení článku 11 odst. 5 Listiny

nedošlo. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nedůvodná.

Ústavní soud proto ve výše uvedeném rozsahu ústavní stížnosti

vyhověl a zakázal Městskému soudu v Praze, aby v porušení

citovaného práva pokračoval [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona

o Ústavním soudu]. Část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá

výzvu Městského soudu v Praze k zaplacení soudního poplatku ve

výši 1 000 Kč, zamítl, neboť jí k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny

nedošlo.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru