Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3123/17 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
předvolání
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3123.17.1
Datum podání05.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 224 odst.1, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3123/17 ze dne 15. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti 1. Evžena Nekováře a 2. Zdeňky Nekovářové, zastoupených JUDr. Patricií Švarcovou, se sídlem v Žatci, nám. 5. května 106, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 6 Cmo 105/2017-159, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a Bytového družstva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. října 2017, stěžovatelé podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 6 Cmo 105/2017-159 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a nebylo zajištěno rovné právo stran k soudům a spravedlnosti podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 73 Cm 296/2015 vyplývá, že stěžovatelé se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhali vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému Bytovému družstvu (dále jen "vedlejší účastník řízení") povinnost doložit stěžovatelům náklady na jednotlivé služby spojené s nájmem bytu č. X za rok 2014 v domě v P., doložit způsob jejich vyúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování a umožnit stěžovatelům pořízení kopie nákladů, a to v sídle vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2016 č. j. 73 Cm 296/2015-81 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání s tím, že jim bylo odňato právo jednat před soudem a že povinnost nebyla splněna v místě, jak požadovali v žalobě a nebyly jim předloženy všechny doklady.

3. Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností vzhledem ke zpětvzetí žaloby stěžovateli, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), dále stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31 036,50 Kč (výrok II.).

4. Stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 5. října 2017. Z opatrnosti pak podali současně i ústavní stížnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. února 2018 č. j. 26 Cdo 224/2018-182 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jehož dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Dovolací soud rovněž dodal, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o uložené povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů. Uvedli, že jsou starobní důchodci, mají omezené příjmy tvořené jejich starobními důchody, jiné příjmy nemají, naopak mají značné výdaje, které jejich důchod sotva pokryje. Podle tvrzení stěžovatelů, jsou vedlejším účastníkem řízení soustavně šikanováni několik let, platí za služby 4. rokem platby za šest osob a jsou vylučováni z bytového družstva ze zástupných a dílem smyšlených důvodů. V předmětném bytě nebydlí, jsou tzv. nebydlící členové, přičemž vedlejší účastník řízení jim tři a půl roku odmítal zpřístupnit jejich byt nepředáním klíčů od domu a demontáží zámku.

6. Dále stěžovatelé namítali, že Městský soud v Praze porušil základní zásady občanského soudního řízení tím, že nebyli předvolání k jednání soudu nařízeného na den 27. září 2016, nebyli soudem procesně poučeni, bylo jim upřeno právo jednat před soudem, právo na slyšení a dále byly porušeny zásady bezprostřednosti, přímosti a ústnosti soudního řízení. Neměli ani právo na závěrečnou řeč, ani nemohli navrhnout před skončením dokazování jejich důkazní návrhy podle § 119a o. s. ř.

7. Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkali, že jednání odročil, čímž při následném vyhlášení rozhodnutí si již jejich skutkovou ani právní argumentaci nemusel vybavit, resp. si ji patrně vůbec nevybavil a došlo tak k porušení zásady bezprostředního civilního řízení. Stěžovatelé postrádají v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jejich skutková tvrzení a už vůbec ne jejich návrh, jak má odvolací soud ve věci rozhodnout a proč tak má rozhodnout, resp. podle jakého ustanovení procesního předpisu upravující občanské soudní řízení bylo rozhodnuto. Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud jejich návrhu neporozuměl, tj. nevěděl vlastně, co je stěžovateli tvrzeno.

8. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení považují stěžovatelé za formalistické a naprosto nepřiměřeně tvrdé, neboť vedlejší účastník řízení částečně zavinil zastavení řízení. Stěžovatelé jsou v nesrovnatelně slabším postavení k vedlejšímu účastníkovi řízení a rozhodnutí soudu je pro ně překvapivé a nepředvídatelné, neboť ve skutečnosti žádali u jednání odvolacího soudu dne 28. června 2017 o zastavení řízení a zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku zpětvzetí žaloby, a pokud jde o náklady řízení, navrhovali postup podle § 146 odst. 1 a 2, věta druhá, a contrario o. s. ř.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

12. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

13. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o povinnosti stěžovatelů hradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení. Argumentace stěžovatelů však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejich nesouhlasem se závěrem učiněným odvolacím soudem, založeném na aplikaci podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se otázkou uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

14. Ústavní soud neshledal ani porušení procesních předpisů soudem prvního stupně v souvislosti s tvrzením stěžovatelů, že nebyli řádně předvoláni na jednání soudu, nařízeného na den 27. září 2016. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. září 2016, na kterém byli oba stěžovatelé osobně přítomni, Ústavní soud ověřil, že na tomto jednání soud vyhlásil usnesení, kterým jednání odročil na úterý 27. září 2016 v 15:30 hodin do stejné jednací síně, přičemž účastníci byli s termínem obeznámeni s tím, že nebudou již obesíláni (č. listu 68). Stěžovatelům tak byl den nařízení dalšího jednání ve věci znám.

15. Další okolnosti tvrzení stěžovatelů vyplývají z jimi podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uvedli, že jednání dne 8. září 2016 byli sice přítomni, termín jednání si poznamenali, ovšem protokol z jednání byl jejich právní zástupkyni doručen právě až v den jednání 27. září 2016. Stěžovatelé mají za to, že v takovém případě nemělo z důvodu nevědomosti žalobní strany jednání vůbec proběhnout. Pokud z uvedeného stěžovatelé dovozují porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny, k tomu Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatelé byli již od počátku řízení zastoupeni advokátkou (srov. nález ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16 a usnesení ze dne 19. září 2017 sp. zn. II. ÚS 2354/17).

16. Ústavní soud neposoudil jako důvodné ani námitky vznesené stěžovateli proti postupu odvolacího soudu. U jednání před odvolacím soudem, nařízeném na den 28. června 2017, právní zástupkyně stěžovatelů ve svém závěrečném návrhu navrhla, aby stěžovatelům byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů, které předložila v písemné specifikaci. Zástupce vedlejšího účastníka řízení vyjádřil souhlas se zpětvzetím žaloby, avšak uvedl, že zpětvzetí žaloby resp. zastavení řízení nezavinil a proto se domáhal náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. O nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když podle jeho závěru vedlejší účastník řízení výlučně zastavení řízení nezavinil. Odvolací soud se neztotožnil s tím, že je dán důvod pro postup podle § 150 o. s. ř., a naopak se ztotožnil se závěrem učiněným soudem prvního stupně, a to že pokud stěžovatelé trvali na předložení dokladů (tedy na splnění požadované povinnosti) v sídle vedlejšího účastníka řízení, ačkoli tento byl připraven před podáním žaloby z důvodů ekonomie doklady předložit v místě správce domu vedlejšího účastníka řízení, je chování stěžovatelů neslušné, neohleduplné, tedy rozporné s ustanovením § 6 občanského zákoníku. Odvolací soud vycházel z toho, že vedlejší účastník řízení v průběhu řízení splnil sice požadovanou povinnost, avšak rozdílně, než požadovali stěžovatelé, a to po dohodě účastníků. Podle závěru učiněného odvolacím soudem pak nebylo možné dovodit, že by stěžovatelé tvrdili skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by bylo nespravedlivé, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesli ze svého. Pokud stěžovatelé vzali žalobu proti vedlejšímu účastníkovi zpět pro výše uvedené skutečnosti, jejichž vzniku vedlejší účastník nepřispěl, není možno dospět k závěru, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř.

17. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k této skutečnosti nepovažoval za hospodárné vyzývat stěžovatele k odstranění vady plné moci [v plné moci není výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru