Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3121/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
Darování
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3121.17.1
Datum podání05.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 628 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 241a, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3121/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jandy, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 5578/2016-546, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 Co 106/2016-441a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2016 č. j. 24 C 203/2012-392, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel jako žalobce svou žalobou domáhal po žalovaném (svém vnukovi) zaplacení 428.420 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně 59.000 Kč, které žalovaný vybral z osobního účtu stěžovatele, 89.000 Kč, které žalovaný utržil za prodej osobního automobilu stěžovatele, 230.000 Kč, které stěžovatel osobně předal žalovanému (a jeho bratrovi a matce), 40.420 Kč, které žalovaný získal z penzijního připojištění stěžovatele a 10.000 Kč, které žalovaný vybral z depozita Fakultní nemocnice v Motole po úmrtí manželky stěžovatele. Podle stěžovatele jsou provedená darování neplatná, neboť je činil v těsné časové návaznosti po smrti své manželky a v žalobě poukázal na různé důvody neplatnosti provedených majetkových převodů.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 1. 2016 č. j. 24 C 203/2012-392 (dále jako "rozsudek OSP5"), rozhodl o zamítnutí žaloby, přičemž žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 35 Co 106/2016-441 (dále jako "rozsudek MSP"), potvrdil rozsudek OSP5 ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl výrokem I. tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016 č. j. 35 Co 106/2016-441 v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2016 č. j. 24 C 203/2012-392, zamítající žalobu co do 59.000 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2016 č. j. 24 C 203/2012-392, v části zamítající žalobu co do 59.000 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. V napadeném výroku II. svého usnesení Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání proti té části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016 č. j. 35 Co 106/2016-441, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2016 č. j. 24 C 203/2012-392, zamítající žalobu co do 369.420 Kč s příslušenstvím odmítá.

4. Napadeným výrokem Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť stěžovatel z větší části polemizuje se skutkovými závěry nižších soudů, které nevykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů nebylo založeno na libovůli. V řízení před nižšími soudy se totiž neprokázalo (a ani žalobce toto netvrdil), že žalobce žalovaného vyzval k vrácení daru, proto nebylo možno zjišťovat podmínky pro vrácení daru.

5. Stěžovatel dovozoval přípustnost svého dovolání mimo jiné z názoru, který Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, že "jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.". Pouhý odkaz na citovaný právní názor Ústavního soudu však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Argumentace, že "dokazováním provedeným soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že ze strany žalobce došlo k darování předmětných finančních prostředků žalovanému či jeho rodině", nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

6. K zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností: 1) hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a 2) jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Protože v posuzovaném případě vyšly soudy ze zjištění, že takový jednostranný právní úkon absentuje, je podle Nejvyššího soudu bezpředmětné zodpovídat otázku, kterou žalobce předložil k dovolacímu přezkumu, zda "lze považovat úmyslné rozšiřování nepravdivé zprávy o úmrtí dárce ze strany obdarovaného s cílem poškodit dárce a zamezit mu ve styku s jeho přáteli za chování, kterým obdarovaný hrubě porušuje dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák.".

7. Výtkou, že odvolací soud nesprávně posoudil ústně uzavřenou darovací smlouvu, na jejímž základě žalovaný nabyl 89.000 Kč, utržených z prodeje vozidla žalobce, jako platnou podle § 628 odst. 2 obč. zák., stěžovatel podle Nejvyššího soudu vystihl dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. V souvislosti s tím formuluje otázku, zda "lze platně darovat peněžní prostředky z prodeje věci dárce tím způsobem, že dárce udělí obdarovanému plnou moc k prodeji věci a přitom pouze ústně prohlásí, že peněžní prostředky ze zrušeného pojištění poskytne jako dar obdarovanému", a vytýká odvolacímu soudu, že ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3883/2011. Namítal, že částka získaná za prodej vozidla nebyla platně darována, neboť v okamžiku uzavření darovací smlouvy nedošlo k jejímu předání. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3883/2011 sice uvedl, že převzetím věci ve smyslu § 628 odst. 2 obč. zák. se obvykle míní faktické přebrání věci "z ruky do ruky" a podrobně odůvodnil, jaká kritéria naplňují odevzdání věci a převzetí její držby, současně však přijal a odůvodnil závěr, že otázka, zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného, a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel, který byl v rozhodné době nepohyblivý a pobýval v zařízení pro seniory, opakovaně vyjádřil vůli přenechat své vozidlo žalovanému a jeho bratrovi. Protože jej žalovaný nechtěl, stěžovatel se vyjádřil v tom smyslu, ať vnuci vozidlo prodají a výtěžek si mezi sebou rozdělí. Ani v této části tedy nedošlo podle Nejvyššího soudu k nesouladu dokazování a skutkových závěrů obecných soudů.

8. Naopak v té části, kde došlo ke zrušení výroku nižších soudů, dal Nejvyšší soud stěžovateli zapravdu ohledně neplatnosti dispozic žalovaného ve vztahu k jeho vkladovému účtu.

II. Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Zásah do svého práva spatřuje v tom, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí stran nepřípustnosti dovolání, neboť podle stěžovatele skutková zjištění nižších soudů byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy s přesahem do otázek právních. Nejvyšší soud dle stěžovatele též nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o námitce stěžovatele, že aplikace zákonné úpravy by představovala přehnaný formalismus. Dále shledal zásah do svého práva v tom, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil samostatnost nároků uplatněných žalobou a tím se vyhnul věcnému posouzení dovolacích námitek v této části dovolání.

10. Posléze stěžovatel rozšířil svou stížnost i proti rozhodnutím nižších soudů, a to proto, že hodnocení důkazů bylo v extrémním rozporu s vyvozenými závěry.

III. Hodnocení Ústavního soudu

11. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Byť i stěžovatel napadá v souhrnu celá rozhodnutí nižších soudů, z obsahu podání je zřejmé, že doplnění ústavní stížnosti směřuje jen proti těm částem rozhodnutí obecných soudů, které nebyly zrušeny nenapadeným výrokem Nejvyššího soudu.

12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

13. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky směřují ryze do oblasti podústavního práva, poukazují na výhrady, které již byly posouzeny obecnými soudy. Stěžovatelova argumentace, byť i se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje proti vyvození právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva. Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a s námitkami stěžovatele se vypořádal, jak ostatně plyne z bodů 4 až 8 tohoto rozhodnutí. Skutečnost, že obecné soudy trvaly na splnění zákonných podmínek pro zánik darovacího vztahu, nelze považovat za "přepjatý formalismus". Rovněž závěr Nejvyššího soudu, že nedošlo k extrémnímu rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými závěry nižších soudů, byl dostatečně odůvodněn.

14. V projednávané věci tedy Nejvyšší soud nevybočil z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Argumentace uvedená v ústavní stížnosti je jen opakováním výhrad, již přednesených před obecnými soudy a jimi vypořádaných.

15. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru