Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3113/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Labem
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
opravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3113.20.1
Datum podání04.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236, § 237, § 241a odst.2, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3113/20 ze dne 15. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Oldřicha Drahoňovského, zastoupeného Mgr. Vítem Havrdou, advokátem, sídlem 1. Máje 97/25, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2020 č. j. 23 Cdo 1876/2020-401, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2019 č. j. 8 Co 258/2019-369 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2019 č. j. 8 C 207/2012-299, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů.

2. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 207/2012, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po statutárnímu městu Ústí nad Labem zaplacení náhrady škody a zadostiučinění v celkové výši 25 571 600 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel vlastnil pozemkové parcely v k. ú. Krásné Březno, na kterých hodlal vybudovat 24 rodinných domů s potřebnou infrastrukturou V září 1998 a listopadu 1999 uzavřel s žalovaným smlouvu o smlouvě budoucí a smlouvu o poskytnutí investiční dotace. Cílem vzájemné spolupráce mezi oběma subjekty bylo vybudování komunikace v areálu rodinných domů, zainvestování infrastruktury z dotace ze státního rozpočtu, o kterou měl požádat žalovaný, a závazek stěžovatele o bezúplatném převodu infrastruktury spolu s pozemky do vlastnictví žalovaného. V listopadu 2002 byl na stěžovatelův majetek prohlášen konkurz a do konkurzní podstaty byly sepsány i pozemky, které byly následně prodány mimo dražbu. Stěžovatel nestihl dokončit stavbu infrastruktury, a proto žalovaný od smlouvy odstoupil a žádal vrácení poskytnuté dotace, kterou v současné době po stěžovateli vymáhá exekučně.

3. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že nedodržením závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí a porušením právních povinností mu žalovaný přivodil finanční potíže, které vyústily v prohlášení konkurzu na jeho majetek. Škoda, kterou vyčíslil, sestávala z hodnoty pozemků, prodaných v konkurzu včetně odhadnutého rozdílu v jejich ceně v případě dokončení celého podnikatelského záměru, hodnoty provedených stavebních prací a nemajetkové újmy za zmařené podnikatelské aktivity.

4. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o promlčení práva na náhradu škody, jakož i práva na nemajetkovou újmu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I.), zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II.) a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů (výrok III.), neboť měl za to, že za současného stavu řízení šlo ze strany stěžovatele o zjevně neúspěšné uplatňování práva. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel v důsledku nesprávné domněnky o použití občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění účinném do 31. 12. 2012 nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v § 237 o. s. ř., když dovodil přípustnost z toho, že "napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a v dané věci je zřejmé, že její posouzení dovolacím soudem má po právní stránce zásadní význam" a důvodnost z "§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle Nejvyššího soudu bránila pokračování v dovolacím řízení, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před soudy všech tří stupňů a popsal svoje potíže s právním zastoupením. Okresnímu soudu a krajskému soudu vytkl, že mu i přes přiznání osvobození od soudních poplatků neustanovily právního zástupce pro řízení a stěžovatel si musel právní zastoupení zajistit sám. Nevyhovění žádosti o ustanovení právního zástupce za daných podmínek proto vnímal jako porušení práva na právní pomoc. Stěžovatel dále argumentoval k věci samé a rozvedl, proč považoval hodnocení právních povinností žalovaného okresním soudem za nesprávné a z jakých důvodů bylo třeba odvíjet začátek běhu objektivní promlčecí doby od účinků konkurzu na jeho majetek, tj. ode dne 7. 11. 2002. Stěžovatel právním závěrům okresního soudu a krajského soudu oponoval s tím, že žaloba podaná dne 24. 9. 2012 neměla být zamítnuta z důvodu promlčení jeho nároku. Stěžovatel též namítl, že krajský soud nesprávně zamítl jeho návrh na provedení důkazu článkem z periodika iDnes ze dne 10. 3. 2012, jímž měly být prokázány vady v řízení před okresním soudem, které mohly přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

6. Stěžovatel se též kriticky vyjádřil k postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které označil za překvapivé a nestandardní. Nejvyšší soud podle jeho názoru dovolání odmítl pro formální nedostatky, aniž by se zabýval otázkou právního zastoupení stěžovatele v řízení před soudy nižších stupňů. Stěžovatel vysvětlil, že s dovoláním podaným v zastoupení své tehdejší právní zástupkyně nebyl spokojen a žádal ji o opravu a doplnění, což se nestalo. Po podání dovolání stěžovatel změnil právního zástupce, který požádal dovolací soud o dodatečnou lhůtu dvou měsíců k seznámení se s průběhem celého řízení a doplnění dovolání. Nejvyšší soud však na tuto žádost nereagoval a rozhodl před uplynutím této lhůty.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je nepřípustná, a to z následujících důvodů.

IV.

Hodnocení Ústavního soudu

8. Po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatele ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání je zjevně neopodstatněná.

9. Ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění platném a účinném od 1. 1. 2013) zakládá přípustnost dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud se jím odvolací řízení končí (s výjimkou výluk stanovených v § 238 o. s. ř.), na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil.

10. Z obsahu dovolání stěžovatele ze dne 24. 2. 2020, založeného ve spisu okresního soudu na č. l. 375-376, je zřejmé, že stěžovatel opíral přípustnost a důvodnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění, která pozbyla platnosti dnem 31. 12. 2012 [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N34/64 SbNU 361) č. 147/2012 Sb., jímž byl zrušen § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tehdy platném znění, a zákon č. 404/2012 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, byl zcela na místě a Ústavní soud mu neměl co vytknout.

11. Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., které umožňuje Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu buďto jako nepřípustné, nebo jako vadné. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud výslovně neuvedl, na základě jakého důvodu dovolání odmítl, je však nepochybné, že pokračování v dovolacím řízení bránila absence některého z předpokladů přípustnosti. Odmítnout dovolání z důvodu neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání plně odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, verifikované i stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), ve kterém Ústavní soud vyložil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. body 25 až 42).

12. Důvodnost stěžovatelova tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces nemohla založit ani jeho výtka, že Nejvyšší soud nevyčkal s rozhodnutím do doby, než právní zástupce v jím navržené dodatečné lhůtě dvou měsíců od převzetí stěžovatelova zastoupení dovolání doplní. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ovšem "stanovený postup" po obsahové stránce mimo jiné znamená, že účastník předstupuje před soud a předkládá mu svoje tvrzení podle pravidel stanovených v obecném procesním předpisu. V posuzované věci je nepochybné, že za "stanovený postup" bylo třeba považovat postup podle o. s. ř. v platném a účinném znění, který zavazuje nejen účastníka řízení, ale i Nejvyšší soud. Po seznámení se s obsahem stěžovatelova dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že pro jeho zásah nebyl dán žádný prostor, neboť Nejvyšší soud (na rozdíl od stěžovatele) postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., což znamená, že nebyl povinen respektovat lhůtu ke změně esenciálních náležitostí dovolání navrženou dovolatelem, jestliže lhůta k podání dovolání stanovená zákonem již uplynula. Oproti očekáváním stěžovatele tak usnesení Nejvyššího soudu nelze označit za protiústavní z důvodu porušení ústavních procesních kautel.

13. Odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání mělo nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

14. Jestliže v dovolání absentovalo vymezení přípustnosti dovolání, pročež nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a stěžovatelem podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nešlo o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jeho práv (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud již dříve vyložil, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Je zcela zřejmé, že podání takto vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť Nejvyšší soud v posuzovaném případě neměl prostor, aby o přípustnosti dovolání vůbec uvažoval (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60-61).

15. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), bylo v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu považovat za přípustnou.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru