Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3113/13 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2014K povinnosti obecného soudu aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/právo v... více
Věcný rejstříkDobré mravy
dítě
nemovitost
užívací právo
trestná činnost
rodiče
trestní stíhání
Vlastnictví
byt/vyklizení
žaloba/na vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/73 SbNU 315
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3113.13.1
Datum vyhlášení21.05.2014
Datum podání09.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 12 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.4

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 13 odst.1, § 178


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, poruší ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 29. 4. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh J. V. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 11 To 57/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 644/2013 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 (právo na majetek), čl. 12 odst. 1 (právo na nedotknutelnost obydlí) a čl. 39 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody. V rodinném domě, jehož byl spoluvlastníkem, a jehož část užívala jeho dcera s rodinou, měl v době její nepřítomnosti opakovaně vniknout do jí obývané části domu, nastěhovat si do ní své věci, a jiné věci z ní vystěhovat, přičemž odstraněním kliky a zámku dveří způsobil dceři škodu, a znemožnil jí přístup do jednotlivých pokojů. Stěžovatel namítal, že jeho jednání nebylo lze hodnotit jako trestnou činnost, neboť rodinný dům sám vystavěl a dceři s rodinou v něm umožnil bydlet pouze na přechodnou dobu, přičemž dceru opakovaně marně vyzýval k opuštění domu. Stěžovatel neuhradil poškozené škodu, proto bylo pokračováno v trestním řízení. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zasaženo do jeho práva na nedotknutelnost obydlí.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio, dle něhož prostředky trestního práva mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu.

V projednávané věci řada skutečností, které byly v řízení zjištěny, vypovídaly ve stěžovatelův prospěch, tj. takové, které vylučovaly použití trestní represe vůči osobě stěžovatele a svědčily o tom, že by k postihu jeho jednání postačovaly prostředky netrestní. Pokud stěžovatel argumentoval, že jako vlastník nemovitosti měl z hlediska občanského práva hmotného právo na vyklizení daných prostor nárok a tato skutečnost nebyla v trestním řízení vyvrácena, nebylo lze takovou obhajobu bez dalšího označit za bezvýznamnou.

Ústavní soud konstatoval, že jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit.

Ústavní soud uvedl, že v případech rodinných konfliktů musejí být soudy při užití nástrojů trestního práva zvláště citlivé. Z hlediska obecných principů fungování rodiny bylo na generaci mladší, aby v rodinných sporech v domě projevila méně agresivity. Dítě má totiž své rodiče ctít a respektovat. Je také přirozeným během věcí, že to bývají děti, které "vylétnou z rodinného hnízda" a nikoliv naopak, že by si rodiče měli budovat "hnízdo" druhé, ač již jedno vystavěli. Ústavní soud vyhodnotil jako jednání nemravné, pokud rodina potomka vykazuje rodiče z domu, namísto toho, aby si vybudovala bydlení vlastní.

Pokud bylo vyslovení viny nad stěžovatelem protikladné k celkovému morálnímu a spravedlivému rozměru věci, nadto v prostředí rodinných vztahů, jednalo se o další skutečnost svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Obecné soudy zásadu subsidiarity trestní represe neaplikovaly, ačkoliv skutkové okolnosti svědčily o tom, že k tomu byly splněny podmínky, a tím porušily ústavní princip nullum crimen nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy ve svých úvahách o spáchání trestného činu stěžovatelem nepřičetly žádný význam stěžovatelovu právu vlastnickému a stěžovatelovu právu na nedotknutelnost obydlí garantovaných mu čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny, toliko odkázaly na řízení občanskoprávní, byť k jejich hájení by měl přispívat právní řád jako celek, a proto takovým postupem zasáhly i do těchto práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014

N 72/73 SbNU 315

K povinnosti obecného soudu aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 11 To 57/2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 644/2013, jimiž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody, a odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 11 To 57/2013 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 644/2013 byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, a tím i čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

II. Zároveň jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 a právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. Uvedená usnesení se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 11 To 57/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 3 T 46/2012, jímž byl uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 644/2013, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že v rodinném domě, jehož byl se svou manželkou spoluvlastníkem a jehož část užívala (původně s jeho souhlasem) jeho dcera (poškozená) s rodinou, v době nepřítomnosti své dcery nejméně šestkrát vnikl do jí obývané části domu, nastěhoval si do ní své věci, a jiné věci z ní vystěhoval ven a přemístil do jiných částí domu, přičemž odstraněním kliky a zámku dveří způsobil poškozené dceři škodu 1 000 Kč a též při této své činnosti poškodil lustr ke škodě poškozené ve výši 500 Kč, a posléze stěžovatel výměnou zámků znemožnil poškozené přístup do jednotlivých pokojů.

3. Stěžovatel takto popsané jednání v zásadě nepopírá, má však za to, že jej nelze hodnotit jako trestnou činnost. Upozorňuje na řadu okolností celého případu, kdy se jedná o dům v Ř., který sám stavěl a který sice umožňuje bydlení více osob, nicméně má jen jeden vchod, jeden elektroměr a plynoměr a je reálně nedělitelný. Pohyb všech osob v něm byl původně volně přístupný všem, nic se nezamykalo a dveře, mimo vchodových, nejsou přizpůsobeny na zámek FAB. Dcera stěžovatele, která se vdala, v roce 1994 požádala oba rodiče, zda mohou bydlet s manželem ve 2. NP, což byla původně jedna místnost, později tam stěžovatel dobudoval místnosti další, které dcera se zetěm rovněž obydleli. Bydlení dcery a zetě bylo bez jakékoliv písemné smlouvy a zdarma, kdy stěžovatel v dobré víře v dobrý skutek vyhověl dceři s manželem. Dceři navíc v roce 1999 pořídil byt 2+1 o ploše 66 m2 v Mladé Boleslavi (cca 5 km od Ř.), který byl dříve v užívání jeho matky, byť stěžovatel dceři navrhnul, aby přechodně ještě bydlela dále v Ř., neboť byt byl u silnice a v jeho okolí nebyl žádný prostor pro děti. Stěžovatel považoval tento návrh za dočasný, neboť předpokládal, že manžel dcery se bude snažit zajistit pro rodinu řádné bydlení - například v rodinném domku, který by vystavěl stejně jako stěžovatel. Stěžovatel začal studovat vysokou školu, a proto využil tohoto bytu a po přechodnou dobu v něm přebýval (ovšem prostory v domě v Ř. si nadále ponechal). Zeť pan T. pak zneužil dobré vůle stěžovatele a domek v Ř. rozdělil, svévolně zabral ještě další jeho části a vybudoval dveře, které uzamykal. Stěžovatel s tímto jednáním pana T. nesouhlasil a snažil se s ním dohodnout, ale byl zpočátku verbálně a následně i fyzicky napadán, což bylo i projednáno jako přestupek Magistrátem města Mladá Boleslav dne 25. 5. 2011 pod ev. č. 50841/2011. Stěžovatel vyzval písemně svoji dceru a jejího manžela, aby opustili prostory rodinného domku v Ř., neboť přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě, kdy je navíc upozornil, že dcera má svůj vlastní byt, kam se může přestěhovat. Na to dcera ani její manžel nijak nereagovali, a naopak si dcera bez jeho vědomí změnila trvalý pobyt do rodinného domu. Stěžovatel, který přestal užívat byt, již neměl kam dávat své věci, a začal je tak dávat i do prostor obývaných dcerou, a když dcera začala uzamykat dveře, překážku odstranil, neboť měl za to, že je mu bráněno v užívání jeho vlastnictví. Dceru opakovaně vyzval k opuštění domu. Začalo mu být bráněno, aby se do rodinného domu mohl dostat. Dle jeho přesvědčení to tak byl on, na kom byl páchán trestný čin. To jemu bylo narušováno právo na nedotknutelnost obydlí a také právo vlastnické, které mu svědčilo na rozdíl od jeho dcery. Orgány činné v trestním řízení se zaměřily výhradně na jeho jednání v úzce časově vymezeném období, a pominuly případ hodnotit v celém kontextu všech uvedených okolností. Stěžovatel přiznává, že do prostoru užívaného dcerou pronikl, přičemž odstranil i překážku, která mu v tom bránila, nicméně své jednání považoval za dovolenou svépomoc, kdy překážka mu bránila (vlastníkovi) v uložení osobních věcí a byla tam umístěna neoprávněně, přičemž manžel dcery si jednostranně přivlastňoval další prostory v domě a na jeho výzvy k vyklizení, byť se dcera měla kam odstěhovat, nebylo reagováno, naopak byl fyzicky napaden. Stěžovatel má za to, že příčiny a podmínky trestné činnosti jsou v chování a jednání dcery stěžovatele a její rodiny. Jeho dcera, pro kterou toho tolik udělal, na něho v rozporu s morálkou podala trestní oznámení přesto, že ona byla tím, kdo zákon porušoval.

4. Za podstatné považuje stěžovatel i to, že okresní soud původně jednání podmíněně zastavil a uložil stěžovateli nahradit poškozené způsobenou škodu v částce 2 600 Kč, což stěžovatel učinil. Přesto soud dne 23. 8. 2012 vydal usnesení, že podle § 308 odst. 1 trestního řádu se pokračuje v trestním stíhání stěžovatele, neboť stěžovatel nesplnil povinnost nahradit způsobenou škodu. Usnesení podle § 308 odst. 1 trestního řádu o pokračování v trestním stíhání stěžovatele vůbec nemělo být vydáno.

5. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na nedotknutelnost obydlí uvedené v čl. 12 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

7. Krajský soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

8. Krajské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že se plně ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudů všech stupňů. Jednalo se o případ ochrany oprávněného uživatele bytu proti spoluvlastníku nemovitosti. Opakované použití násilí stěžovatelem odůvodňuje použitou právní kvalifikaci jednání. Aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku v daném případě nepřichází v úvahu. Trestní stíhání bylo skutečně původně podmíněně zastaveno podle § 307 odst. 1 trestního řádu a v tomto bylo pokračováno na základě stížnosti podané obžalovaným. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

9. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

10. Ústavní soud úvodem konstatuje, že nepřezkoumával správnost toho, že usnesením okresního soudu ze dne 23. 8. 2012 bylo podle § 308 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že se pokračuje v původně podmíněně zastaveném trestním stíhání stěžovatele. Je pravda, že toto usnesení bylo odůvodněno tak, že stěžovatel nesplnil povinnost nahradit způsobenou škodu, a že následně v dalším řízení vyšlo najevo, že tuto povinnost ve skutečnosti splnil (došlo pouze k nedorozumění, kdy stěžovatelem odeslaná bankovní platba nebyla adresátem původně dohledána, respektive přiřazena ke správnému účelu). Nicméně v tomto směru stěžovatel mohl a měl uvedené usnesení napadnout opravným prostředkem. To sice původně i učinil, nicméně následně podanou stížnost vzal zpět s odůvodněním, že se rozhodl, že chce, aby řízení pokračovalo, neboť mu to umožní v něm uvést veškeré skutečnosti. V této situaci Ústavní soud musí odkázat na zásadu subsidiarity, která se v řízení před ním uplatňuje, totiž na požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kdy předpokladem přezkumu před Ústavním soudem je po stránce formální uplatnění takového prostředku a po stránce materiální požadavek, aby v podaném prostředku stěžovatel namítl porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.

11. Ústavní soud nicméně shledal ústavní stížnost důvodnou, kdy souhlasí se stěžovatelovou námitkou, že jeho jednání nelze hodnotit jako trestný čin.

12. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí a ze spisu okresního soudu sp. zn. 3 T 46/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že ve věci v zásadě nebyly sporné otázky skutkové, ale především právní hodnocení případu. Na stěžovatelovu argumentaci, kterou uplatňoval v trestním řízení a nyní opakuje v ústavní stížnosti, obecné soudy reagovaly tak, že je pravda, že obviněný poškozenou opakovaně vyzýval k vystěhování z předmětné nemovitosti v návaznosti na odvolání svého předchozího ústního souhlasu k jejímu bydlení v předmětném rodinném domě, nicméně pokud obviněný hodlal protiprávní stav, který nastal v souvislosti s dalším užíváním nemovitosti poškozenou, řešit a přimět ji k určité konkrétní činnosti - vyklidit nemovitost, pak jediným právně relevantním způsobem k nastolení tohoto stavu bylo podání žaloby na vyklizení v intencích ustanovení § 340 odst. 1 o. s. ř., neboť jiný právní nástroj procesní předpis nezná a svépomoc je nepřípustná. Byla-li by taková žaloba podána a bylo jí vyhověno, poškozené by byla v rozhodnutí určena lhůta na vystěhování. I během této lhůty by této byla zaručena ochrana obydlí před svémocným zásahem byť i vlastníka nemovitosti, pokud by se tento rozhodl sám, bez souhlasu poškozené, vystěhování realizovat. Tvrzení obviněného, že popsaný způsob řešení podáním žaloby na vyklizení se mu jevil s ohledem na rodinné vztahy, kdy se jednalo o jeho dceru, nevhodný, a mělo být naopak přihlédnuto i k jednání poškozené, která ač měla svůj vlastní byt, odmítala opustit prostory rodinného domu, je pro právní posouzení věci dle mínění Nejvyššího soudu bezpředmětné. Stěžovatel porušil svobodu obydlí uživatelky bytu, neboť tato byla oprávněna v bytě jí používaném bydlet až do pravomocného rozhodnutí o zrušení jejího oprávnění užívání bytu a jejího vyklizení.

13. K poukazům stěžovatele na princip subsidiarity trestní represe se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že tento princip neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů, přičemž lze poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Trestní zákoník ve svém § 12 odst. 2 zakotvuje hledisko společenské škodlivosti, zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V projednávané věci dle názoru Nejvyššího soudu nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči osobě stěžovatele, a za daných okolností případu nebylo možno přisvědčit názoru, že by postih formou projednání skutku toliko jako přestupku bylo možno mít za dostatečný.

14. Takovéto hodnocení věci však Ústavní soud z důvodů, které budou dále uvedeny, nepovažuje za přiléhavé a z ústavního hlediska dostačující.

IV.

15. Dle § 178 odst. 1 trestního zákoníku trestný čin porušování domovní svobody spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Kvalifikovanou skutkovou podstatu dle odstavce 2 pak pachatel naplní, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a k završení odstavce 3 dojde, jestliže užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.

16. Takové zakotvení trestného činu porušování domovní svobody Ústavní soud samozřejmě nijak nezpochybňuje. Ústavní soud respektuje, že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci [obdobně viz publikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449)]. Je si též vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Na straně druhé, ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia, pereat mundus ("spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět"). Absolutní teorie trestání, zastávaná například Kantem, podle níž nutnost trestat zločin je dána pouhým faktem jeho spáchání, je dnes pokládána za překonanou, neodpovídá dnešnímu chápání smyslu trestního práva a účelu trestání. Moderní trestněprávní systém zohledňuje také následky, které by mohly být vyvolány aplikací právní normy a pro takové případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští některé výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality [obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171)].

17. Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio. Dle principu ultima ratio je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, totiž zejména prostředky soukromoprávní, a při jejich nedostatečnosti sankce správní, byly - pokud jsou dostupné - použity, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, totiž jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

18. Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161)].

19. Za účinnosti dřívějšího trestněprávního kodexu Ústavní soud na těchto základech již judikoval, že princip ultima ratio je principem, v jehož světle je třeba interpretovat podmínky trestnosti činu dle tehdejšího trestního zákona [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/06 ze dne 12. 10. 2006 (N 186/43 SbNU 129)]. Nový trestní zákoník ve své podstatě zachoval formálně-materiální pojetí trestného činu, přičemž ovšem do formulace aspektu materiálního výslovně začlenil zásadu subsidiarity ve shora naznačeném směru. Výše uvedené teze tak v novém trestním zákoníku v rovině práva podústavního krystalizovaly, zejména pak v jeho § 12 odst. 2, dle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení je nutno chápat jako součást definice trestného činu, byť její prvotní část byla včleněna do § 13 odst. 1 trestního zákoníku (srovnej Kratochvíl, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné - obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 177 a též str. 45 a násl.).

20. Ústavní soud je nucen konstatovat, že v nynější věci orgány činné v trestním řízení princip, že trestněprávní represi lze využít až v případě, kdy určité společensky škodlivé a ohrožující jednání nelze řešit a sankcionovat v rámci jiných právních odvětví, dostatečně nezohlednily, byť ve věci existovaly okolnosti, které o nutnosti úvah v tomto směru zvláště svědčily.

21. Ústavní soud za prvé musí poukázat na skutečnost, že obecné soudy v řízení nepovažovaly za vyvrácený stěžovatelův poukaz na jeho vlastnictví předmětné nemovitosti v tom směru, že se mohl úspěšně domoci vůči poškozené dceři vyklizení jí užívaných prostor cestou občanskoprávní žaloby a následné exekuce (patrně v horizontu několika let pozn. Ústavního soudu). Toto hledisko věci soudy nepovažovaly za důležité, s odkazem na to, že svépomoc je v tomto případě nepřípustná, a že příslušná skutková podstata v trestním zákoníku chrání nedotknutelnost obydlí, a to vůči komukoliv. Ústavní soud ovšem o naprosté irelevantnosti tohoto aspektu případu přesvědčen není.

22. Ústavní soud nijak nerozporuje, že český právní řád nedovoluje vlastníkům nemovitostí nahrazovat nutnost podání občanskoprávní žaloby na vyklizení a navazujícího návrhu na výkon rozhodnutí svépomocí. Pochybnosti lze však mít o tom, jestli lze klást rovnítko mezi takovouto nedovolenou svépomocí a závěrem o spáchání trestného činu. Jestliže totiž osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit. Proto dle přesvědčení Ústavního soudu, pokud obviněný argumentuje, že jako vlastník nemovitosti měl z hlediska občanského práva hmotného na vyklizení daných prostor nárok a tato skutečnost není v trestním řízení vyvrácena, nelze takovouto obhajobu bez dalšího označit jako nemající jakýkoliv význam. Na jedné straně není možné akceptovat, aby účel světil prostředek, a tedy nedovolenou svépomoc právně aprobovat, na druhou stranu se však Ústavní soud nedomnívá, že trestněprávní postih je jediný nástroj v celém právním řádu, kterým lze dát toto neaprobování najevo. S přihlédnutím k principu trestního práva jako ultima ratio je naopak nezbytné nejprve uvážit, zda je případ natolik společensky škodlivý, že nepostačí, aby se toto neaprobování neprojevilo toliko prostředky jiných právních odvětví, například možností vystěhovaného domáhat se občanskoprávní žalobou náhrady škody či postihem správním dle zákona o přestupcích. Jinak řečeno, skutečnost, že v řízení nebylo vyvráceno, že vlastník nemovitosti se svého cíle namísto nedovolené svépomoci mohl domoci občanskoprávní žalobou, sice trestní postih trestným činem porušování domovní svobody a priori nevylučuje, nicméně nejedná se o skutečnost z hlediska trestního posouzení irelevantní, nýbrž o skutečnost indikující, že je třeba nutnost trestního postihu z hlediska zásady subsidiarity trestní represe zvláště uvážit a odůvodnit; skutečnost, která by ve spojení s dalšími okolnostmi případu mohla svědčit o absenci trestnosti činu dle hledisek vyjádřených v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Bez toho by totiž snaha o zabránění nedovolené svépomoci a o ochranu jí dotčených osob mohla ve skutečnosti fakticky představovat vytvoření ještě větší nespravedlnosti za stavu, kdy právo na soukromí vlastníka nemovitosti je zatlačeno do pozadí, ačkoliv ze zásady fiat iustitia, pereat mundus náš právní řád, jak již bylo výše vyloženo, nevychází.

23. Každý případ je samozřejmě nutno hodnotit individuálně, dle kupříkladu takových okolností, zda vlastník alespoň dotčené osoby k vyklizení předem vyzval a poskytl jim k němu časový prostor, zda tyto osoby mohly najít s běžnou mírou úsilí jiné bydlení, či takovéto hledání a také samotné vystěhování by pro ně bylo zvláště obtížné či stresující, zda se v případě nájemního bydlení jednalo o nájemníky platící nájem a služby, či o neplatiče přivádějící vlastníka svým neplacením do potíží, zda se dané osoby v nemovitosti chovali řádně a slušně, či naopak například nemovitost devastovali, napadali vlastníka či její ostatní obyvatele apod.

24. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že řada skutečností, které byly v řízení zjištěny (případně alespoň nebyla vyvrácena tvrzení obhajoby v daném směru) vypovídají ve stěžovatelův prospěch. Jeví se, že stěžovatel, který spolu s manželkou postavil a rozšiřoval daný dům a umožnil své dceři a její rodině za příznivých finančních podmínek bez požadavku na nájemné jej po léta užívat, po vzniku vzájemných neshod svoji dceru se zetěm k vystěhování z nemovitosti opakovaně vyzýval, což nebylo reflektováno. To, jak se stěžovatelova dcera a zeť chovali ke stěžovateli a zda dům užívali řádným způsobem, obecné soudy ve svých rozhodnutích příliš nerozebírají, zřejmě však nebylo vyvráceno stěžovatelovo tvrzení, že v domě z jejich strany byly prováděny nedovolené stavební úpravy, že postupně zabrali větší část domu, než s jakou souhlasil, a že se mu pokoušeli zamezit v přístupu do domu, čímž bylo narušováno jeho právo na obydlí, kdy stěžovatel sice bydlel primárně jinde (ve zmiňovaném bytě), ale nelze říci, že by dům zcela opustil (naopak dle výpovědi stěžovatelovy manželky do domu docházel stále a měl v něm věci). V řízení bylo doloženo, že zeť stěžovatele byl přestupkově trestán za hrubé jednání vůči stěžovateli. Naproti tomu nebylo zjištěno nic, proč by bylo hledání bydlení a přestěhování pro poškozenou a její rodinu nějak obtížné, naopak tato měla k okamžité dispozici jen několik kilometrů vzdálený vlastní byt, který jí dokonce (nebo to alespoň v řízení nikdo nezpochybňoval) stěžovatel dříve pořídil. Za takovéhoto skutkového stavu Ústavní soud považuje za vyloučené souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že zde nejsou žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči osobě stěžovatele a svědčily o tom, že by k postihu jeho jednání nepostačovaly prostředky netrestní.

25. Již dosud uvedené by postačovalo k závěru, že zásada subsidiarity trestní represe nebyla ve věci respektována. Ústavní soud však považuje za potřebné upozornit ještě na další okolnosti případu, které tento závěr ještě více posilují. Na mysli má Ústavní soud to, že celá věc úzce souvisela se vzájemnými vztahy a spory v rámci rodiny, majícími navíc i silný akcent mravní.

26. Dle přesvědčení Ústavního soudu v případech takovýchto rodinných konfliktů musejí být soudy při užití nástrojů trestního práva zvláště citlivé, kdy vzájemné podávání trestních oznámení a následný trestní postih jednotlivých rodinných příslušníků bezpochyby zpravidla nebude pro zlepšení vztahů v rodině optimální, a naopak bezvýjimečné prosazení trestní normy může způsobit takříkajíc více škody než užitku.

27. Ačkoliv se není možno blíže vyslovovat k tomu, která strana měla na rodinných neshodách větší podíl, Ústavní soud se rovněž nemůže ubránit dojmu, že z hlediska obecných principů fungování rodiny bylo na generaci mladší, aby v rodinných sporech v domě projevila méně agresivity. Dítě má totiž své rodiče ctít a respektovat (§ 35 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného do konce roku 2013, § 857 odst. 1 nového občanského zákoníku). Je také přirozeným během věcí, že to bývají děti, které "vylétnou z rodinného hnízda", a nikoliv naopak, že by si rodiče měli budovat "hnízdo" druhé, ač již jedno vystavěli. Pokud rodina potomka vykazuje rodiče z domu, namísto toho, aby si vybudovala bydlení vlastní, hodnotí to Ústavní soud jako jednání nemravné, které obecné soudy svým formalistickým přístupem podpořily.

28. Ústavní soud již v minulosti judikoval, a to zvláště pak stran rodinných vztahů, že výkon práva nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Jak uvedl ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), "právní stát nemůže fungovat bez předpokladu obecně vyžadované míry poctivého jednání mezi lidmi. Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v rodině, jako základu společnosti, se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat. (...) Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem ,dobré mravy' nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aequitas suggerit), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti."

29. Ústavní soud má za to, že pokud je vyslovení viny nad stěžovatelem protikladné k celkovému morálnímu a spravedlivému rozměru věci, nadto v prostředí rodinných vztahů, jedná se o další skutečnost svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.

30. Ústavní soud uzavírá, že ve věci je dána (ačkoliv Nejvyšší soud tvrdí opak) celá řada významných skutečností, ve svém souhrnu vylučujících použití trestní represe vůči osobě stěžovatele a svědčících o tom, že k postihu jeho jednání by postačovaly prostředky jiných právních odvětví. Žádnými prostředky jiných odvětví však na stěžovatele dle obsahu spisového materiálu působeno nebylo, naopak bylo rovnou přistoupeno k řízení trestnímu. Závěru o přílišné přísnosti takovéhoto postupu přitom mimochodem zpětně svědčí i to, že dle výpovědi poškozené dcery stěžovatele na prvém hlavním líčení konflikty v domě již ustaly a následně po tomto prvém líčení stěžovatel i uhradil vzniklou škodu, což příliš nenapovídá tomu, že by se jednalo o osobu, u které by nepostačovala mírnější forma postihu.

31. Jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2523/10). Ústavnímu soudu pak nezbývá, než aby ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

V.

32. Kromě již užité optiky Ústavní soud považuje za nutné na věc pohlédnout ještě z dalšího relevantního zorného úhlu, totiž z pozice práva vlastnického a stěžovatelova práva na nedotknutelnost obydlí.

33. Jak již Ústavnísoud v minulosti judikoval, každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku ze strany orgánů veřejné moci musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Kromě limitů zásahů ze své strany je veřejná moc navíc zavázána též povinností poskytnout vlastníkovi ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195)]. Obdobné pak lze říci i o právu na nedotknutelnost obydlí.

34. V případě takovýchto ústavně zaručených práv a ústavně chráněných hodnot je nutno dovodit, že pokud je vznesena námitka, že určité právní závěry by byly rozporné s potřebou jejich respektu a ochrany, a není jí přisvědčeno, mělo by být zřejmé, proč se tak stalo. Pokud jsou takováto práva a hodnoty ve hře, je třeba, aby si toho byly orgány veřejné moci při svém postupu a rozhodování, a to v zásadě při aplikaci institutů jakýchkoliv právních odvětví, vědomy. Jimi zaujatý právní výklad (a to v trestním právu například právě i u institutu materiální stránky trestného činu či třeba polehčujících okolností) by pak měl ve věci rozhodující státní orgán existenci takovýchto práv reflektovat a přispívat k jejich ochraně. V případě střetu vícero práv a hodnot by tak měl činit dle jejich vzájemného poměření.

35. Stěžovatel v řízení namítal, že ve hře bylo jeho právo vlastnické i právo na nedotknutelnost jeho obydlí, které byly primárně a dlouhodobě narušovány jednáním jeho dcery a její rodiny (nedovolené stavební úpravy, snaha jej vypudit z domu atd.). Obecnésoudy ve svých úvahách o spáchání trestného činu stěžovatelem těmto právům nepřičetly žádný význam a toliko odkázaly na řízení občanskoprávní, byť k jejich hájení by měl přispívat právní řád jako celek. Těmto právům naopak nebyla poskytnuta žádná ochrana, ačkoliv stěžovateli zjevně svědčila. Z výše rozebíraných skutkových okolností je patrno, že obecné soudy k tomu měly v rovině podústavního práva dostatečný prostor v rámci uvážení materiální stránky trestného činu. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že obecné soudy přistoupily k hodnocení jeho případu zúženě, namísto toho, aby věc hodnotily v celém jejím kontextu. Tímto postupem došlo k zásahu i do stěžovatelových práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny.

36. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru