Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3109/13 #1Nález ÚS ze dne 18.03.2014K formálním požadavkům kladeným na rozhodnutí o dalším trvání vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vaz... více
Věcný rejstříkodůvodnění
cizinec
trestná činnost
vazba/důvody
soud
vazba/propuštění z vazby
obžaloba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/72 SbNU 419
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3109.13.1
Datum vyhlášení31.03.2014
Datum podání09.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.3, #0 čl. 5 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 71 odst.5, § 73b, § 17, § 146 odst.2 písm.c, § 72 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při rozhodování o dalším trvání vazby po podání obžaloby musí soud zohlednit předchozí rozhodnutí soudu o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky a dalších institutů k nahrazení vazby. Nesplněním povinnosti přihlédnout k tomuto procesnímu stavu a řádně se vypořádat s předchozí argumentací soudu, bude zásahem do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 18. 3. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Nguyen Xuan Quan usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 11 To 113/2013-7621 a usnesení Městského soudu ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 4 T 13/2013 pro rozpor s právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na osobní svobodu zaručeným čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu, jejíž součástí byla žádost o nahrazení důvodu vazby dle § 67 písm. a) t. ř. peněžitou zárukou a dalšími instituty Městské státní zastupitelství v Praze nevyhovělo a postoupilo ji Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který rozhodl, že přijetí peněžité záruky v náhradu vazebního důvodu podle § 67 písm. a) t. ř. je přípustné. Poté rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu za současného nahrazení vazby všemi stěžovatelem nabídnutými instituty. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze stížnost. Stížnostní senát Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval v přípravném řízení, s ohledem na podání obžaloby u Městského soudu v Praze, postoupil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 senátu Městského soudu v Praze příslušnému k podání obžaloby, a který rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů dle § 67 písm. a) a c) t. ř. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal 1) nesprávný procesní postup obecných soudů ve věci rozhodování o vazbě a 2) absenci důvodů pro ponechání stěžovatele ve vazbě.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že v dané věci rozhodoval o dalším trvání vazby stěžovatele a dalších spoluobviněných ve vazbě příslušný soud, a to senát Městského soudu v Praze příslušný k rozhodování o podané obžalobě, přičemž ten nijak nezohlednil ve vztahu ke stěžovateli rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým tento soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky a dalších institutů k nahrazení vazby. Městskému soudu v Praze byl tudíž předchozí procesní stav znám a měl povinnost k němu ve svém rozhodování přihlédnout, zejména pak řádně odůvodnit, z jakých důvodů měl na propuštění stěžovatele z vazby na svobodu jiný názor nežli Obvodní soud pro Prahu 4.

Ústavní soud dále uvedl, že Městský soud v Praze shledal důvod vazby dle § 67 písm. c) t. ř. v okolnostech, které mohly mít relevanci při vzetí stěžovatele do vazby. Tento důvod vazby byl však u stěžovatele zrušen usnesením stížnostního soudu a po celou další dobu trvání vazby již byl shledáván pouze tzv. útěkový důvod vazby dle § 67 písm. a) t. ř. K tomu, aby bylo možno po více než ročním trvání vazby stěžovatele uvažovat o rozšíření vazebních důvodů o tzv. důvod předstižný, bylo by nutno v jeho dosavadním jednání nebo v jiných konkrétních skutečnostech shledat důvodnou obavu z opakování trestné činnosti, přičemž toto nebezpečí další trestné činnosti musí hrozit bezprostředně, jinými slovy musí hrozit akutní, časově naléhavé nebezpečí další trestné činnosti. Nic takového však v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze nebylo lze shledat, když ten se s dalším ponecháním stěžovatele ve vazbě vypořádal pouze paušálně, kdy rozhodoval o všech spoluobžalovaných společně a jejich postavení v souzeném případu nijak neindividualizoval.

Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní, jehož usnesení je napadeno ústavní stížností, nedostatky vytýkané Městskému soudu v Praze žádným způsobem nenapravil, nedostál tak své roli přezkumného orgánu, jeho rozhodnutí je tak zatíženo vadou, která ve vztahu ke stěžovateli znamená porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Ludvík David. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014

N 37/72 SbNU 419

K formálním požadavkům kladeným na rozhodnutí o dalším trvání vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Ivany Janů - ze dne 18. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13 ve věci ústavní stížnosti Nguyen Xuan Quan, právně zastoupeného JUDr. Milanem Strnadem, advokátem, se sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 11 To 113/2013-7621 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 4 T 13/2013, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 11 To 113/2013-7621 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 4 T 13/2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 11 To 113/2013-7621 a usnesení Městského soudu ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 4 T 13/2013 se proto ve vztahu k osobě stěžovatele ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 a právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Dne 25. 3. 2013 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce k Městskému státnímu zastupitelství v Praze ke sp. zn. 1 KZV 131/2012 žádost o propuštění z vazby na svobodu, jejíž součástí byla žádost o nahrazení důvodu vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu peněžitou zárukou ve výši 1 000 000 Kč, zárukou blízké osoby stěžovatele za jeho další chování, písemným slibem stěžovatele a dohledem probačního úředníka. Žádosti Městské státní zastupitelství v Praze nevyhovělo a postoupilo ji Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který usnesením ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. 0 Nt 8509/201 rozhodl podle § 73a odst. 2 tr. řádu, že přijetí peněžité záruky v náhradu vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu je přípustné a její výše se stanovuje na částku 1 000 000 Kč, jež bude převedena na bankovní účet Obvodního soudu pro Prahu 4.

3. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dne 18. 4. 2013 stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2013 sp. zn. 44 To 267/2013 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. Městský soud v Praze se zcela přiklonil k argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 4 a zdůraznil i dlouhodobost vazby obžalovaného.

4. V návaznosti na právní moc rozhodnutí o přípustnosti nahrazení důvodu vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu peněžitou zárukou složila družka stěžovatele dne 23. 5. 2013 na bankovní účet Obvodního soudu pro Prahu 4 částku ve výši 1 000 000 Kč. Dne 30. 5. 2013 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 8509/2013 usnesení, jímž bylo rozhodnuto podle § 73a odst. 1 tr. řádu o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu za současného nahrazení vazby všemi stěžovatelem nabídnutými instituty, včetně peněžité záruky, a za stanovení omezení podle § 73 odst. 3 tr. řádu.

5. Proti rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dne 3. 6. 2013 stížnost.

6. Spis Obvodního soudu pro Prahu 4 0 Nt 8509/2013 byl se stížností státní zástupkyně odeslán Městskému soudu v Praze a byl předložen stížnostnímu senátu 44 To, který v této věci rozhodoval celé přípravné řízení. Tento senát však o stížnosti nerozhodl a přípisem ze dne 17. 6. 2013 sp. zn. 44 To 319/2013 vyrozuměl obhájce stěžovatele, že s ohledem na podání obžaloby u Městského soudu v Praze dne 4. 6. 2013 již jeho senát, rozhodující v přípravném řízení (44 To), není příslušný rozhodovat o stížnosti státní zástupkyně. Spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 8509/2013 byl proto postoupen senátu Městského soudu v Praze příslušnému k projednání obžaloby pod sp. zn. 4 T 13/2013, a to s upozorněním, že peněžitá záruka již byla složena na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 a tuto situaci je nezbytné zohlednit při dalším rozhodování soudu o vazbě a s touto skutečností se vypořádat.

7. Vzhledem k povinnosti soudu prvního stupně přezkoumat důvody trvání vazby podle ustanovení § 72 odst. 3 tr. řádu ve lhůtě 30 dnů od podání obžaloby uskutečnilo se dne 2. 7. 2013 vazební zasedání. Výsledkem tohoto zasedání bylo vydání usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 13/2013, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Toto usnesení napadl stěžovatel v zákonné lhůtě stížností.

8. O jeho stížnosti bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 11 To 113/2013-7621 (rozhodnutí napadené ústavní stížností), jímž byla zamítnuta jako nedůvodná. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "napadené rozhodnutí je správné po formální stránce a vady, které mu lze vytýkat, ho nečiní nezákonným tak, aby na tyto nedostatky musel vrchní soud reagovat". Vrchní soud v Praze mimo jiné konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že městský soud měl o stížnosti o propuštění stěžovatele z vazby rozhodnout jako soud stížnostní, na druhé straně však konstatoval, že řízení po podání obžaloby je řízením odlišným od řízení před podáním obžaloby, a tedy soud prvního stupně nepochybil, když sám rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů vazby dle § 67 písm. a), c) tr. řádu, kdy vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. řádu, při právní kvalifikaci skutků, pro niž je stěžovatel stíhán, vylučuje nahrazení důvodu vazby peněžitou zárukou.

II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

9. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Vrchní soud v Praze, jenž svým rozhodnutím fakticky posvětil postup Městského soudu v Praze, přičemž mu zároveň vytkl procesní nedostatky, svým rozhodnutím postavil procesní postup v trestním řízení nad základní lidské právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces, kdy zcela jednoznačně nebyly v daném případě důvody ponechání stěžovatele ve vazbě hodnoceny restriktivním způsobem, jak zdůrazňuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že byl vzat do vazby na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 0 Nt 4365/2012, a to z důvodu dle § 67 písm. a), c) tr. řádu. Toto rozhodnutí však bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. 44 To 432/2012 zrušeno a bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby pouze dle § 67 písm. a) tr. řádu. S názorem Městského soudu v Praze se následně ztotožnil i Obvodní soud pro Prahu 4 ve všech následujících přezkumech důvodů pro ponechání stěžovatele ve vazbě, a to až do doby žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu ze dne 25. 3. 2013, kterou bylo zahájeno řízení, jehož výsledkem bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 0 Nt 8509/2013, jímž bylo rozhodnuto o propuštění z vazby za současného přijetí peněžité záruky ve výši 1 000 000 Kč, písemného slibu stěžovatele, záruky ze strany družky stěžovatele a stanovení probačního dohledu nad stěžovatelem. Navzdory tomuto zahájenému procesu postupovaly Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze zcela v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, kdy jednak řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu nebylo žádným zákonným způsobem ukončeno, jednak Městský soud v Praze svým rozhodnutím po podání obžaloby ještě rozšířil důvody vazby o tzv. předstižnou vazbu, která při právní kvalifikaci skutku popsaného v obžalobě podané proti stěžovateli vylučuje procesní postup, se kterým se ztotožnil Obvodní soud pro Prahu 4 společně se stížnostním Městským soudem v Praze v řízení před podáním obžaloby.

III. Vyjádření účastníků řízení

10. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření pouze uvedl, že nemá k napadenému usnesení co dodat. Městský soud v Praze pak zcela odkázal na stěžovatelem napadené rozhodnutí. Vedlejší účastník Městské státní zastupitelství v Praze se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

IV. Právní posouzení Ústavním soudem

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.

12. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

13. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva jsou protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

14. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3 větě druhé Úmluvy) je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

15. Po posouzení ústavní stížnosti a přezkoumání napadeného rozhodnutí optikou shora uvedených zásad dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Zásadní námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti se týkají 1. nesprávného procesního postupu obecných soudů ve věci rozhodování o vazbě a 2. absence důvodů pro ponechání stěžovatele ve vazbě.

17. V prvně uvedené námitce se stěžovatel domnívá, že částečnou nečinností Městského soudu v Praze došlo k opomenutí předcházejícího řízení, v němž bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 30. 5. 2013 sp. zn. 0 Nt 8509/2013 o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu a proti němuž podala státní zástupkyně stížnost. Podle stěžovatele zůstalo řízení o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu neukončeno, neboť nebylo pravomocně rozhodnuto o složené peněžité záruce a dalších institutech k nahrazení vazby ani o stížnosti státní zástupkyně.

18. Obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval v některých svých usneseních [např. sp. zn. III. ÚS 451/03 ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 920/07 ze dne 16. 8. 2007 nebo sp. zn. IV. ÚS 872/07 ze dne 18. 4. 2007 (ve SbNU nepublikována, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

19. S ohledem na shora uvedená rozhodnutí lze i v této věci konstatovat, že po podání obžaloby se orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§ 72 odst. 3, § 73b tr. řádu) stal Městský soud v Praze, konkrétně jeho senát 4 T (§ 17 tr. řádu), stížnostním soudem se tudíž stal Vrchní soud v Praze [§ 146 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. Z uvedeného lze učinit závěr, že po podání obžaloby dne 4. 6. 2013 již v dané věci Městský soud v Praze, přesněji jeho senát 44 To, jako soud stížnostní nebyl oprávněn rozhodovat. Z hlediska procesního bylo tedy postupováno správně tak, že o stížnosti státní zástupkyně proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o propuštění stěžovatele z vazby již tento soud nerozhodoval.

20. Vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád pro takové případy neobsahuje výslovnou úpravu, nastává z procesního hlediska poměrně složitá situace, protože není zřejmé, jak s takovou stížností naložit.

21. Dle názoru Ústavního soudu uvedená řešení (viz shora citovaná usnesení Ústavního soudu), resp. následně vzniklý stav, sám o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle § 71 odst. 5 tr. řádu povinen o vazbě rozhodnout, přičemž o nevyřízené žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu může, vzhledem k principu procesní ekonomie, rozhodovat společně s rozhodováním o jeho ponechání ve vazbě, jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 253/03 (N 121/31 SbNU 91), příp. při tomto svém rozhodování ex officio zohlední i (věcně) nevyřízenou stížnost obviněného.

22. V dané věci tedy rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě již příslušný soud, a to senát Městského soudu v Praze, příslušný rozhodovat o podané obžalobě. Z jeho rozhodnutí (sp. zn. 4 T 13/2013 ze dne 2. 7. 2013) je zřejmé, že mu byl předchozí procesní stav znám (zejména pak to, že stěžovatel již složil peněžitou záruku a byl nepravomocným rozhodnutím obvodního soudu propuštěn z vazby na svobodu). Rozhodoval tedy s plným vědomím nastalé procesní situace a měl povinnost k ní ve svém rozhodování přihlédnout, zejména pak řádně odůvodnit, z jakých důvodů má na propuštění stěžovatele z vazby na svobodu jiný názor nežli Obvodní soud pro Prahu 4.

23. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházejícího usnesení Městského soudu v Praze musí konstatovat, že ani jeden z těchto soudů povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí nedostál. Zejména pak v usnesení Městského soudu v Praze nelze shledat důvody pro nově uvedený důvod vazby dle § 67 písm. c) tr. řádu, tedy tzv. vazby předstižné.

24. Z chronologie celého případu vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2012, a to z důvodů dle § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Toto rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze již dne 31. 7. 2012 a sám rozhodl znovu tak, že se stěžovatel bere do vazby pouze z důvodu dle § 67 písm. a) tr. řádu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že "obviněný sice nemá žádný dlouhodobý legální zdroj příjmů, ze spisového materiálu však nevyplývá, že by v minulosti byl pro obdobnou trestnou činnost stíhán. Žádnou konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala obavu z opakování trestné činnosti, stížnostní soud nespatřuje. Pouze hypotetická možnost návratu obviněného k protiprávnímu jednání sama o sobě nemůže vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) tr. řádu odůvodnit. Městský soud v Praze má za to, že opakování trestné činnosti je v současné době v podstatě vyloučeno, a to v důsledku akcí Policie České republiky, která zamezila v dalším pokračování činnosti odhalených pěstíren".

25. Od té doby (31. 7. 2012) byl při každém dalším projednávání vazby stěžovatele u něj vždy shledán pouze tzv. útěkový důvod vazby. Uvedené pak vyvrcholilo nepravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 o přijetí peněžité záruky (a dalších institutů nahrazujících vazbu) a propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.

26. V usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013 tento soud konstatoval, že "podle § 72 odst. 3 tr. řádu se obžalovaní Hoang Tien Thuc, Nguyen Xuan Quan, Do Hong Diep, Dao Van Tien, Bui Duy Minh, Do Van Dam, Nguyen Van Nam ponechávají ve vazbě z důvodu vazby podle § 67 písm. a), c) tr. řádu, neboť vazební důvody nadále trvají". V textu odůvodnění poté nesprávně uvedl, že "Obžalovaní byli vzati do vazby rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2012 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř. V mezidobí bylo v zákonných lhůtách rozhodováno o dalším trvání vazby. Zdejšímu soudu obžaloba napadla dne 4. 6. 2013". V případě stěžovatele však platí, že o jeho vzetí do vazby bylo rozhodnuto usnesením nikoli Obvodního soudu pro Prahu 10, ale Obvodního soudu pro Prahu 4, nikoli dne 18. 6. 2012, nýbrž dne 20. 6. 2012, s tím, že se vazba započítává ode dne 18. 6. 2012 od 04.15 hodin, a nikoli z důvodů dle § 67 písm. a), b), c) tr. řádu, ale pouze z důvodu dle § 67 písm. a) tr. řádu (po korekci stížnostním soudem).

27. Jak soud dále v odůvodnění uvedl, u všech obžalovaných shledal důvody vazby dle § 67 písm. a), c) tr. řádu. Důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu jsou podle něho dány zejména tím, že nelze u obžalovaných, kteří jsou občany Vietnamu, vyloučit, že by se dalšímu trestnímu řízení z obavy před hrozícím trestem vyhýbali tím, že by území České republiky opustili. Obžalovaní, v případě uznání viny, jsou ohroženi přísnými tresty odnětí svobody v rozmezí 8 až 12 let a obava před hrozícími tresty by u obžalovaných mohla být důvodem k opuštění České republiky, v čemž by jim, jako občanům jiného státu, nešlo zabránit. Důvody uváděné v ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu soud spatřuje v obavě, že obžalovaní by v trestném jednání pokračovali, neboť jak vyplývá ze spisu, v době páchání trestné činnosti žádný prokazatelný příjem neměli a lze se důvodně domnívat, že zdroje příjmů měli z trestné činnosti.

28. Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává, či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

29. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

30. Dle § 67 písm. c) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Důvody vazby vyjádřené v § 67 písm. c) tr. řádu jsou stanoveny jednak alternativně, jednak se jedná, odlišně od úpravy v písmenech a) a b) téhož ustanovení, o taxativní výčet.

31. Ústavní soud se i v tomto případě zaměřil na posouzení toho, zda byl v dané věci dodržen zákonný imperativ naplnění pojmu "konkrétní skutečnosti", na základě kterého by byla založena důvodná obava, že stěžovatel bude jednat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) tr. řádu. V dané věci je z obsahu rozhodnutí Městského soudu v Praze zřejmé, že se s dalším ponecháním stěžovatele ve vazbě vypořádal pouze paušálně, kdy rozhodoval o všech spoluobžalovaných společně a jejich postavení v souzeném případu nijak neindividualizoval, o čemž svědčí zejména nesprávná konstatování v rozhodnutí, na která již bylo poukázáno v bodě 26 tohoto nálezu.

32. V rámci důvodu vazby předstižné se pojem "opakování trestné činnosti" může vztahovat jen na tu trestnou činnost, pro kterou je obviněný stíhán [dikce § 67 písm. c) tr. řádu: "že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán ..."], a nelze proto pod § 67 písm. c) tr. řádu subsumovat opakování jakékoli trestné činnosti. Důvodem předstižné vazby tak nemůže být toliko obecně pojaté nebezpečí z opakování blíže neurčené trestné činnosti. Přitom městský soud ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že je namístě úvaha o pokračování trestné činnosti obžalovaných. I kdyby se však tento soud byl vypořádal s touto dílčí otázkou ve výše uvedeném smyslu, musel by reflektovat - při úvaze o existenci důvodné obavy o opakování trestné činnosti stěžovatele, pro niž je stíhán - charakter trestné činnosti stěžovatele (§ 67 tr. řádu "... a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením"). Nelze totiž přehlédnout, jak sám městský soud uvádí, že trestná činnost stěžovatele byla páchána v organizované skupině s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením jednotlivých funkcí a dělbou činností, přičemž spoluobviněných osob, jež jsou současně ve vazbě, je v dané věci celkem sedm.

33. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje ve vztahu k předstižné vazbě, že nebezpečí opakování trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, musí být aktuální, přičemž obviněný musí být vůbec schopen (způsobilý) takovou trestnou činnost opakovat. V dané věci je v tomto kontextu třeba brát v úvahu zásadní skutečnost spočívající v páchání trestné činnosti ve formě organizované skupiny, což vede k nepochybnému závěru, že trestná činnost stěžovatele byla závislá na trestné činnosti dalších spoluobviněných (každý spoluobviněný měl mít svou funkci v rámci dělby činností v organizační struktuře skupiny). K tomu, aby stěžovatel mohl dále opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, by tedy byla nutná součinnost dalších spoluobviněných a nezáleželo by tudíž pouze na stěžovateli, zda se takovou trestnou činnost rozhodne opakovat, či ne. Z této skutečnosti potom vyplynul požadavek důsledné a pečlivé analýzy v dané věci, jež by svědčila pro praktickou možnost opakování trestné činnosti stěžovatelem, pro niž je stíhán (zda by vůbec "technicky" mohl opakovat svou trestnou činnost - s ohledem na nutnou součinnost ostatních spoluobviněných). Bez této konkrétní analýzy a konkrétní argumentace nebylo možné dovozovat existenci důvodné obavy z jednání stěžovatele předvídané v § 67 písm. c) tr. řádu. V rozhodnutí městského soudu však tato analýza chybí, byť podle ustálené judikatury Ústavního soudu pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby nepostačují.

34. Ústavní soud musí v dané věci rovněž poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"), v níž konstatoval nutnost existence tzv. zesilujících důvodů [např. rozsudek ze dne 26. 6. 1991 ve věci Letellier proti Francii, rozsudek ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku. Obdobě se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)].

35. Z judikatury Ústavního soudu se podává restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní důsledky sociální a psychologické. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, str. 239 a 240).

36. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00).

37. Opakované používání stereotypních formulací v rozhodnutích soudů o prodloužení vazby vzbuzuje podezření, že se rozhodující orgány dostatečně nezabývaly konkrétními okolnostmi a nereagovaly na argumenty obviněného (rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev proti Rusku, stížnost č. 2450/04; rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind proti Rusku, stížnost č. 25664/05). Soudy rozhodující o vazbě sice nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněným nebo jeho obhájcem, měly by však reagovat adekvátním způsobem na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby (rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco proti Moldavsku, stížnost č. 36988/07; rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko proti Slovensku, stížnost č. 35377/05).

38. Nesplnění formálních požadavků kladených na rozhodnutí o dalším trvání vazby je samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo konstatováno porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy. Pro upřesnění lze uvést, že takové pochybení může spočívat zvláště v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (z rozsudku ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis proti Polsku, stížnost č. 20251/04).

39. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, tento shledal důvod vazby dle § 67 písm. c) tr. řádu v okolnostech, které mohly mít relevanci při vzetí stěžovatele do vazby (usnesení ze dne 20. 6. 2012). Tento důvod vazby byl však u stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012 a po celou další dobu trvání vazby již byl shledáván pouze tzv. útěkový důvod vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu. K tomu, aby bylo možno po více než ročním trvání vazby stěžovatele uvažovat o rozšíření vazebních důvodů o tzv. důvod předstižný, bylo by nutno v jeho dosavadním jednání nebo v jiných konkrétních skutečnostech shledat důvodnou obavu z opakování trestné činnosti, přičemž toto nebezpečí další trestné činnosti musí hrozit bezprostředně, jinými slovy, musí hrozit akutní, časově naléhavé nebezpečí další trestné činnosti. Nic takového však v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze shledat nelze.

40. Pokud jde o útěkový důvod vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, ten Městský soud u stěžovatele, jakož i ostatních spoluobviněných shledal ve skutečnosti, že jsou občany Vietnamu, a nelze proto vyloučit, že by se dalšímu trestnímu řízení z obavy před hrozícím trestem vyhýbali tím, že by území České republiky opustili. Obžalovaní, v případě uznání viny, jsou ohroženi přísnými tresty odnětí svobody v rozmezí 8 až 12 let a obava před hrozícími tresty by u obžalovaných mohla být důvodem k opuštění České republiky, v čemž by jim jako občanům jiného státu nešlo zabránit.

41. Městskýsoud však shora konstatovanými důvody pro vazbu útěkovou, paušálně se vztahujícími na všechny spoluobviněné, nijak nezohlednil ve vztahu ke stěžovateli rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 0 Nt 8509/2013, kterým tento soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky a dalších institutů k nahrazení vazby. Povinnost k tomuto procesnímu stavu přihlédnout, případně se vypořádat s argumentací uvedenou v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, Ústavní soud konstatuje v bodech 21 a 22 tohoto nálezu.

42. Vrchnísoud v Praze jako soud stížnostní, jehož usnesení je napadeno ústavní stížností, nedostatky vytýkané Městskému soudu v Praze žádným způsobem nenapravil. V napadeném usnesení pouze zopakoval, že souhlasí s tím, že byl dovozen i vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. řádu, když obžalovaní si prostředky k živobytí v kritické době obstarávali právě trestnou činností. K procesnímu postupu tohoto soudu pak pouze uvedl, že si je vědom toho, že "napadené usnesení (myšleno Městského soudu v Praze) do jisté míry zkomplikovalo rozhodování o peněžité záruce, neboť deklarovalo i vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) tr. řádu, který při právní kvalifikaci jednání obžalovaného Nguyena vylučuje možnost přijetí peněžité záruky". Lze tedy konstatovat, že nedostál své roli přezkumného orgánu a že jeho rozhodnutí je tak zatíženo vadou, která ve vztahu ke stěžovateli znamená porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.

43. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavnísoud podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a při konstatování porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 11 To 113/2013-7621 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z důvodu procesní ekonomie a z důvodu závažnosti zásahu do základních práv stěžovatele již jemu předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 4 T 13/2013, proti němuž v převážné míře směřují námitky stěžovatele, Ústavní soud zrušil i toto usnesení.

44. Ústavnísoud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Pro úplnost ještě Ústavní soud dodává, že formálně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na postup dle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť i bez toho postupoval ve věci s maximálním urychlením.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru