Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3109/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/svobod... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Znalecký posudek
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3109.10.1
Datum podání02.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1

141/1961 Sb., § 116

36/1967 Sb., § 4, § 3 odst.1, § 6, § 7 odst.3

40/2009 Sb., § 209 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3109/10 ze dne 18. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky S. D., zastoupené JUDr. Petrem Jindřichem Syrovátkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Bohdanečská 758, Praha 9, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 9. 2010, č. j. 0 Nt 560/2010-7, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2010, č. j. 11 To 433/2010-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 1 a 2 a dle čl. 36 Listiny základních práv. Domnívá se, že jimi dále došlo k porušení jejího práva zaručeného čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 6 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že se podle § 116 odst. 2 tr. ř. nařizuje pozorování obviněné stěžovatelky v Psychiatrické léčebně Bohnice, Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že vůči stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro spáchání skutku kvalifikovaného dle § 250 odst. 1 tr. zákona jako trestný čin podvodu, spočívající v tom, že v souvislosti s podvodnou inzercí zboží na portálu Aukro (kdy nabízené zboží, jež kupujícím, kteří zboží předem uhradili platbou poukázanou na stanovený bankovní účet, nebylo nikdy dodáno) způsobila stěžovatelka celkovou škodu ve výši 43.110,- Kč. Dne 5. 8. 2010 byla upozorněna, že skutek bude nadále posuzován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, tj. podle později účinného, ale pro stěžovatelku příznivějšího zákona. Okresní soud uzavřel, že ze znaleckého posudku plyne, že bez pozorování stěžovatelky v psychiatrické léčebně nelze učinit spolehlivé závěry o jejím duševním stavu, zahrnujícím posouzení otázek zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností v době činu a otázek, zda je stěžovatelka schopna účasti na trestním řízení a zda chápe smysl trestního řízení; bez těchto závěrů nelze ve vyšetřování žádným způsobem pokročit ani ve věci jakkoliv meritorně rozhodnout, neboť ambulantní vyšetření není k podání znaleckého posudku dostačující.

Krajský soud stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodnou. Dovodil, že okresní soud správně vycházel ze závěrů soudní znalkyně, že ambulantní vyšetření duševního stavu stěžovatelky není k vypracování znaleckého posudku dostačující. Dle krajského soudu úsudek znalkyně o nepoužitelnosti, resp. nedostatečnosti ambulantního vyšetření je (oproti stěžovatelčině hodnocení) jednoznačným a lze jej tak považovat za relevantní a určující podklad pro nařízení ústavního pozorování.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména následující. Znalecký posudek byl zpracován na základě jediného sezení u znalce. Ambulantní psychiatr MUDr. T. D., CSc. problém s diagnostikou stěžovatelky nikdy neměl. Vzhledem k vyjádření znalce nelze učinit ani závěr, že jiným způsobem, než umístněním stěžovatelky ve zdravotnickém ústavu, nelze dojít k zjištění jejího psychického stavu. Jestliže jiná znalkyně usoudila, že by stěžovatelka zřejmě nespolupracovala při zjištění jejího psychického stavu, nelze vyloučit, že pokud by dostala více příležitostí k vyšetření psychického stavu ambulantně, byl by závěr znalce opačný a otázky vymezené soudem znalci by bylo možné zodpovědět. Oba soudy nepřistupovaly k umístnění stěžovaly do zdravotnického ústavu jako k opatření, které je výjimečné, nýbrž jako k opatření, které jim usnadní průběh dosavadního řízení bez nutnosti opakovaně zkoumat psychický stav stěžovatelky v ambulantním prostředí. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 289/2000, je při nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu nutné přihlédnout i k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je stěžovatelka stíhána, včetně její osoby. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka prodělala zcela výjimečný zdravotní zákrok, který má dodnes vliv na její psychické zdraví a dále se jedná "pouze" o přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákona, nebylo ani vzhledem k takto posuzované závažností tohoto přečinu a osoby stěžovatelky vhodně rozhodnout o jejím umístnění do psychiatrického ústavu za účelem pozorování jejího psychického stavu.

Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 3109/10, vykonatelnosti napadených rozhodnutí odložil. V odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že tím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky pouze odkázal na vlastní napadené rozhodnutí. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících omezení stěžovatelčiny svobody nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu, jmenovitě § 116 odst. 2 trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod. Obecně platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), popř. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo bezesporu z nejvýznamnějších; jestliže Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek omezení tohoto práva bylo uvážlivě zkoumáno, a možnosti jejich uplatnění uplatňovány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu i s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné [§ 2 odst. 4 tr. řádu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 289/2000, 177/20 SbNU 249, I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327)].

Uchýlit se k nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu dle ustanovení § 116

odst. 2 trestního řádu lze jen tehdy, není-li možné duševní stav obviněného vyšetřit jinak, čímž má zákon na mysli primárně aspekty odborné povahy, spojené s náročností vyšetření duševního stavu. Je tomu tak tehdy, jestliže z odborného vyjádření znalce je nepochybné, že bez takového pozorování nemohou být učiněny spolehlivé diagnostické závěry; soud sám takový závěr učinit nemůže, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327 či nález sp. zn. I. ÚS 563/06).

Z pohledu výše uvedeného ústavněkonformního výkladu ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu je podstatné, že napadená rozhodnutí vycházela z úsudku soudní znalkyně, že ambulantní vyšetření duševního stavu stěžovatelky nebude k vypracování znaleckého posudku dostačující. Tento závěr znalkyně je jednoznačný (srov. především str. 8 znaleckého posudku, např.: "Konečné zhodnocení psychického stavu posuzované a zodpovězení znalkyni položených otázek je možné až po uskutečnění pozorování duševního stavu posuzované na psychiatrii, neboť ambulantní vyšetření v tomto případě není dostačující... Ambulantní vyšetření obv. není postačující k podání znaleckého posudku..." aj.), a lze jej tak považovat za relevantní (a určující) podklad pro nařízení ústavního pozorování.

Je proto na místě dovozovat, že obecné soudy aplikovaly uvedené ustanovení trestního řádu z ústavněprávního hlediska uspokojivě a přijatá rozhodnutí - v rozhodném směru - i adekvátně odůvodnily. Za tohoto stavu není opory pro úsudek o existenci takových porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež byla ústavní stížností napadeno.

III.

Ústavní soud k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvádí následující.

1) Stěžovatelka namítala, že znalecký posudek byl zpracován na základě jediného sezení u znalce, a že tak jde tak o povrchně zjištěný psychický stav.

Znalkyně však dovodila, že klinický obraz stěžovatelky budí "dojem" simulace duševní choroby, což podložila konkrétní argumentací (např. str. 8: "Při znaleckém vyšetření se posuzovaná projevovala až nápadně inadekvátně, její projev byl infantilní, místy teatrálně ventilovala."). Z tohoto důvodu - tedy zjevně za účelem eliminovat simulaci duševní choroby, která brání objektivnímu posouzení psychického stavu stěžovatelky - přijala znalkyně závěr o nedostatečnosti ambulantního šetření k podání znaleckého posudku (tedy k objektivnímu posouzení duševnímu stavu stěžovatelky). Ústavní stížnost tak vychází z nepřiléhavé premisy, že znalkyně psychický stav stěžovatelky zjistila. Tedy opomíjí, že znalkyně dosud nezodpověděla věcně položené otázky, objektivně nezjistila psychický stav stěžovatelky, nýbrž právě za tímto účelem doporučila pozorování v psychiatrické léčebně. Pokud znalkyně dosud nezjistila psychický stav stěžovatelky, nemůže být takové - neexistující - zjištění ani povrchní.

Přitom nelze mít za excesivní (implicitní) názor obecných soudů, že pro úsudek znalkyně o simulaci duševní choroby stěžovatelkou je dostačující toliko jedno sezení u znalce (tedy že za účelem potvrzení tohoto názoru znalkyně není třeba ještě dalšího či dalších sezení). Znalkyně po provedeném sezení jednoznačně konstatovala (byť jen jednom), že "ambulantní vyšetření obv. není dostačující k podání znaleckého posudku... Potvrzení či vyloučení přítomnosti duševní choroby v pravém slova smyslu a spolehlivé určení příčiny současného projevu posuzované je možné až na základě pozorování duševního stavu posuzované na psychiatrii...odpověď lze podat až na základě výsledků jejího pozorování na psychiatrii... odpověď lze podat až na základě výsledků pozorování obv. na psychiatrii..." (srov. část VI. nazvanou "ODPOVĚDI NA OTÁZKY" na str. 8-9 znaleckého posudku). Jde o odborný úsudek znalkyně, sám soud nemá srovnatelné odborné znalosti a zkušenosti jako znalec v oboru psychiatrie.

S ohledem na předchozí úvahy nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že "Vzhledem k vyjádření znalce nelze učinit ani závěr o tom, že je nepochybné, že jiným způsobem, než umístněním stěžovatelky ve zdravotnickém ústavu, nelze dojít k zjištění jejího psychického stavu.". Proto pokud stěžovatelka tvrdí, že "znalec došel k závěru, že stěžovatelka by zřejmě nespolupracovala při zjištění jejího psychického stavu (tedy znalec se pouze domnívá, nikoliv tvrdí na základě získané zkušenosti z opakovaného vyšetření stěžovatelky)...", Ústavní soud poukazuje na toliko izolovanou interpretaci znaleckého posudku, kdy se stěžovatelka omezuje jen na jeho určitou část. Je třeba reflektovala to podstatné, tedy shora citovanou část VI. znaleckého posudku, nazvanou "ODPOVĚDI NA OTÁZKY", jež jsou koncipovány jednoznačně. Navíc, stěžovatelka reflektuje text znaleckého posudku, dle kterého "ambulantní vyšetření v tomto případě není dostačující a ani vyšetření znalcem psychologem by dle názoru znalkyně nepřineslo zásadní zjištění, neboť je vysoce pravděpodobné, že posuzovaná by se znalcem nespolupracovala.". Sám termín "vysoká pravděpodobnost" není totožný s termínem "zřejmě", neboť první z uvedených termínů vyjadřuje nutně vyšší míru pravděpodobnosti (ne-li tu nejvyšší z míry možné) než toliko obecnější (méně přesný) termín druhý. K tomu Ústavní soud uvádí, že logicky jakékoli ambulantní vyšetření (i znalcem provedené) nelze považovat za jsoucí bez (jakýchkoli) pochybností, což však není ihned důvod pro (až) zpochybnění závěrů z něj získaných. Konečně, Ústavní soud poznamenává, že příslušná pasáž znalkyně hovoří pouze o budoucí (ne)spolupráci vyšetření znalcem psychologem (nikoli se znalcem psychiatrem), přičemž pro použití ustanovení § 116 tr. ř. je relevantní posouzení znalcem psychiatrem.

2) Stěžovatelka pokládá otázku: jak je možné, že ambulantní psychiatr MUDr. T. D., CSc. - u nějž je intenzivně a systematicky (ambulantně) sledována již od roku 2007 - problém s její diagnostikou nikdy neměl, leč jmenovaná znalkyně došla k opačnému závěru na základě jediného setkání se stěžovatelkou.

K tomu je namístě poukázat na argumentaci předchozí; tedy, že znalkyně nedospěla k opačnému (meritornímu) závěru (o duševním stavu stěžovatelky) než ambulantní psychiatr, neboť toliko dovodila, že k objektivnímu posouzení psychického stavu stěžovatelky je třeba její pozorování v psychiatrické léčebně. O rozpor se tedy v tomto směru nejedná.

Především však tato námitka stěžovatelky podstatu dané věci adekvátně nereflektuje.

Znalkyně totiž byla (okresním) soudem přibrána podle § 116 odst. 1 tr. ř., dle kterého "Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie.". Ustanovení § 116 tr. ř. je záměrně koncipováno na vyšetření duševního stavu nikoli jakýmkoli lékařem (psychiatrem), nýbrž toliko znalcem.

Význam znaleckého posudku - ve srovnání s pouhou zprávou "běžného" lékaře - tkví ve vyšší garanci odbornosti, která pramení již z faktu, že jej zpracoval právě soudní znalec. Pro možnost jmenování znalce platí rigoróznější podmínky než pro výkon povolání "běžného" lékaře. Kupříkladu znalcem lze jmenovat toliko toho, kdo: má potřebné znalosti a zkušenosti z oboru, v němž má jako znalec působit, především toho, kdo absolvoval speciální výuku pro znaleckou činnost, jde-li o jmenování pro obor, v němž je taková výuka zavedena; má takové osobní vlastnosti, které dávají předpoklad pro to, že znaleckou činnost může řádně vykonávat (srov. § 4 zákona č. 36/1967 Sb.). Garancí toho, aby byla jmenována znalcem toliko osoba, která splňuje všechny kvalifikační předpoklady, má skýtat - jako jmenující orgán - ministr spravedlnosti nebo předseda krajského soudu v rozsahu, v němž je ministrem spravedlnosti k tomu (rozuměj ke jmenování) pověřen (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb.). Znalec je povinen složit slib, v němž mimo jiné slibuje, že bude znaleckou činnost konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí (srov. § 6 zákona č. 36/1967 Sb.).

Konkrétně, v souzené věci byla znalkyně soudem přibrána za účelem vyšetření duševního stavu stěžovatelky, tedy vlastně i za účelem přezkoumání závěrů ambulantního psychiatra MUDr. T. D., CSc., neboť znalec v principu skýtá záruku větší odbornosti a celkové kompetentnosti (např. nestrannosti) k vyšetření duševního stavu stěžovatelky než "běžný" lékař, tj. lékař nezapsaný v seznamu znalců z oboru psychiatrie [pozn.: stěžovatelka netvrdí, že by MUDr. T. D., CSc., byl znalcem, a neplyne to ostatně ani ze seznamu znalců vedeném ministerstvem spravedlnosti dle § 7 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb. (srov. seznam znalců na http://datalot.justice.cz/justice/repznatl.nsf/$$SearchForm?OpenForm&Seq=1)]. Ani z tohoto hlediska tedy nelze uvedenou námitku stěžovatelky akceptovat.

3) Stěžovatelka konečně namítá, že z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 289/2000 plyne, že "je při nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu nutné přihlédnout i k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je stěžovatelka stíhána, včetně její osoby.". To však z citovaného nálezu neplyne, a proto postačí na něj odkázat. Referenční kritéria ústavněprávního posouzení obdobných věcí (jako je nyní posuzovaná věc), plynoucí i z nálezové judikatury Ústavního soudu, jsou reprodukována v textu tohoto usnesení na jiném místě.

IV.

Za tohoto stavu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť k porušení základních práv a svobod stěžovatelky zjevně nedošlo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru