Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 310/97Nález ÚS ze dne 09.06.1998Řádné předvolání účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 68/11 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.310.97
Datum podání21.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 123, § 250g odst.1, § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 310/97 ze dne 9. 6. 1998

N 68/11 SbNU 151

Řádné předvolání účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing.

I. P., zastoupeného Mgr. Z. K., Dr., proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j. 38 Ca 90/96-41, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j.

38 Ca 90/96-41, se zrušuje .

Odůvodnění.

Rozhodnutím Okresního úřadu v Nymburce - okresního

pozemkového úřadu ze dne 21. 2. 1996, č.j. PÚ/1345/95-Do, bylo

rozhodnuto, že stěžovatel (navrhovatel) není vlastníkem objektu

č.p. 6/44 se stavební parcelou č. kat. 203/1 o výměře 895 m2

v obci a katastrálním území Městec Králové (dále jen "předmětné

nemovitosti").

V podaném návrhu se stěžovatel podle ustanovení § 6 odst.

1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"),

domáhal navrácení předmětných nemovitostí, které dříve vlastnila

jeho babička M. Š. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že se v době

uzavření předmětné kupní smlouvy (15. 10. 1970) právní

předchůdkyně stěžovatele v určitém stavu tísně nacházela - "a to

spíše psychické než materiální" - neboť prý sice nelze mluvit

o nezákonném nátlaku, působily však na ni předchozí nepříjemné

zkušenosti s těmito nemovitostmi (vyvlastnění, spory s různými

organizacemi apod.).

Pozemkový úřad však neshledal naplnění druhé zákonné

kumulativní podmínky - existenci nápadně nevýhodných podmínek při

uzavírání kupní smlouvy. Kupní cena byla totiž stanovena

v souladu s tehdy platnými právními předpisy (vyhláška o cenách

nemovitostí č. 43/1969 Sb.) a ve srovnání se znaleckým posudkem

znalce R. Š. ze dne 14. 1. 1995 byla dokonce o 1 000 Kč vyšší.

Nebyly zjištěny ani další okolnosti, které by nasvědčovaly

existenci nápadně nevýhodných podmínek. M. Š. nebyla poškozena

ani ztrátou bytu, neboť se nastěhovala do uvolněného bytu u své

dcery v M., jak si sama přála.

Proto pozemkový úřad stěžovatelovu návrhu nevyhověl.

Citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil v záhlaví

uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze. V odůvodnění rozsudku

zejména uvedl, že podle příslušného znaleckého posudku byla cena

vyplacená za předmětné nemovitosti stanovena v souladu s tehdy

platnými cenovými předpisy. V tomto směru tedy předmětná kupní

smlouva za nápadně nevýhodných okolností uzavřena nebyla. Je sice

pravda, že v letech 1960 až 1969 M. Š. nemohla předmětné

nemovitosti spravovat, neboť rozhodnutím finančního odboru

Okresního národního výboru v Nymburce ze dne 28. 12. 1960, č.j.

fin. 2370/60/P, bylo rozhodnuto o přechodu jejího nemovitého

a movitého majetku do vlastnictví Jednoty v Nymburce. Toto

rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím Středočeského krajského

národního výboru v Praze ze dne 26. 3. 1969, č.j. fin.

1001/69-72/I-Dr. Ki. Námitku stěžovatele, že nabytí právní moci

tohoto rozhodnutí bylo odkládáno s ohledem na novou právní úpravu

oceňování nemovitostí a že tímto postupem byla M. Š. poškozena,

shledal soud nedůvodnou, neboť předmětná kupní smlouva byla

uzavřena dne 15. 10. 1970, tedy se značným časovým odstupem od

okamžiku, kdy citované rozhodnutí nabylo právní moci. Ani v této

okolnosti tedy soud nespatřoval existenci nápadně nevýhodných

podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy.

K námitce stěžovatele, že k naplnění této zákonné podmínky

došlo i tím, že Zemědělská technická škola vyúčtovala M. Š.

náhradu za stěhování do M., Městský soud v Praze uvedl, že

k jejímu odstěhování došlo ještě před uzavřením kupní smlouvy

a že se přestěhovala do domu, kde měla "právo služebnosti užívat

byt". Její přestěhování tedy nebylo důsledkem uzavřené kupní

smlouvy.

Proto Městský soud v Praze napadené rozhodnutí pozemkového

úřadu potvrdil a konstatoval, že v daném případě kupní smlouva za

nápadně nevýhodných podmínek nebyla uzavřena. V závěru dodal, že

k naplnění ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je

zapotřebí současné naplnění obou podmínek, tedy tísně i nápadně

nevýhodných podmínek.

V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl

stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že Městský soud

v Praze v této věci nařídil jednání na den 16. 5. 1997

a stěžovatelův právní zástupce se včas (s předstihem více než 14

dní) a řádně omluvil. Proto se jej prý nezúčastnili ani

stěžovatel, ani jeho právní zástupce a stěžovatel tedy nemohl

uplatnit svá práva navrhovat důkazy, vyjádřit se k nim atd.

a bylo mu tak rovněž zabráněno, aby mohl shrnout své návrhy

a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Soud však

tuto omluvu nerespektoval a jednání se uskutečnilo. Tím prý

Městský soud v Praze porušil základní právo stěžovatele na

spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní

pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásadu rovnosti účastníků

a zásadu ústnosti podle čl. 96 Ústavy.

Soud se prý zabýval otázkami právně velmi složitými. Proto

měl stěžovatel v úmyslu při jednání předložit další důkazy

a argumenty pro svá předchozí tvrzení. Soud tedy "neumožnil

naplnit" zásadu kontradiktornosti, když připustil neúčast jedné

strany sporu za situace, "kdy nebylo vůbec jasné, která strana má

pravdu".

Stěžovatel dále uvedl, že Městský soud v Praze "zcela

překroutil smysl důkazů, na které se odvolává v tak důležitých

bodech, jako jsou nepochybně okolnosti uzavření kupní smlouvy

a okolnosti odchodu majitelky M. Š. z Městce Králové", neboť

poukazuje na zápis z jednání ze dne 15. 7. 1970 a na usnesení

rady Městského národního výboru ze dne 21. 7. 1970, byť toto

usnesení neexistuje. Soud prý naopak pominul usnesení rady MěNV

ze dne 7. 7. 1970, v němž nejsou doloženy skutečnosti, na které

se odvolává v napadeném rozsudku a které ve svém rozhodnutí

cituje.

Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Městského

soudu v Praze zrušen.

Při ústním jednání před Ústavním soudem, konaném dne 25. 2.

1998, stěžovatelův (nově zmocněný) právní zástupce Ústavnímu

soudu předložil podání, označené jako "Vyjádření stěžovatele",

v němž jsou uvedeny věcné a právní námitky, které ve správním

řízení, v řízení před Městským soudem v Praze ani v původní

ústavní stížnosti v podstatě uplatněny nebyly. Zároveň stěžovatel

Ústavnímu soudu sdělil, že o termínu ústního jednání před

Městským soudem v Praze nebyl předem informován a že tedy

nevěděl, kdy a kde se ústní jednání uskutečnilo. To se prý

dozvěděl až poté, co ústní jednání bez jeho účasti proběhlo.

Stěžovatel v tomto "vyjádření" především tvrdí, že předmětné

nemovitosti platně na stát nepřešly, protože napadená kupní

smlouva byla absolutně neplatná pro nedostatek registrace státním

notářstvím. Touto skutečností se prý "obecný soud musí zabývat

z úřední povinnosti, neboť k absolutní neplatnosti právního úkonu

musí soud přihlédnout i bez návrhu stran". Důvodem praxe

"neregistrace smluv u státního notářství při převodu majetku na

stát" byla údajně vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního

majetku, vydaná na základě hospodářského zákoníku. Tato vyhláška

prý však byla v rozporu s ustanovením § 134 odst. 2 tehdy

platného občanského zákoníku, který se nevztahoval jen na fyzické

osoby, ale týkal se i právních vztahů mezi občany

a socialistickými organizacemi.

Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé

federaci, sice ministerstva a ostatní ústřední orgány státní

správy mohly vydávat na základě zákonů a v jejich mezích obecně

závazné právní předpisy (čl. 80). V ustanovení § 134 občanského

zákoníku však v té době nebylo žádné zmocnění pro vydání vyhlášky

upravující převod nemovitostí na stát odchylně od zákonné úpravy.

Taková vyhláška prý proto byla z hlediska občanského zákoníku

protizákonná a též protiústavní. Vyhláška č. 104/1966 Sb. byla

vydána na základě §§ 75 a 391 hospodářského zákoníku. Podle

těchto ustanovení právní předpisy stanoví bližší podmínky správy

národního majetku a podmínky pro nabývání věci do státního

vlastnictví. "Předmět právní úpravy ve vyhláškách může být jen

v rámci předmětu právní úpravy daného vlastním zákonem, na

základě něhož je vyhláška vydána". Protože § 1 hospodářského

zákoníku stanoví jako předmět úpravy řízení národního

hospodářství a hospodářskou činnost socialistických organizací,

je prý nutno dovodit, že vyhláška mohla upravit jen podmínky

převodu vlastnictví na straně socialistické organizace (státu)

a mezi nimi navzájem, avšak nemohla upravovat takový převod,

který se týkal právního subjektu nebo fyzické osoby nespadající

do působnosti hospodářského zákoníku. Předmětná vyhláška se prý

proto nemohla vztahovat na občany, jelikož z hlediska občanského

zákoníku šlo o podzákonný předpis contra legem a z hlediska

hospodářského zákoníku - s přihlédnutím k zákonné definici

předmětu jeho právní úpravy - o předpis v dotčených ustanoveních

nesloužící k provedení zákona v jeho mezích (praeter legem).

Z obou hledisek byla prý proto tato vyhláška protiústavní. O tom

údajně svědčí i skutečnost, že s účinností od 1. 4. 1983 byla

vydána novela ustanovení § 134 občanského zákoníku (č. 131/1982

Sb.), podle níž "Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy,

nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je

třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do

socialistického vlastnictví." (odst. 2)

Uvedená praxe převodu nemovitostí do socialistického

vlastnictví bez registrace státním notářstvím prý vycházela

z nerovnoprávnosti vlastnictví a privilegovaného postavení

socialistického vlastnictví, což odporuje přirozenému

a základnímu lidskému právu vlastnit majetek podle čl. 11

Listiny.

Stěžovatel dále v citovaném "vyjádření" namítl, že "odpůrce

nastíněného výkladu" sice může poukázat na § 507a odst. 1

občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb., podle něhož

měla zmíněná novela charakter pravé retroaktivity a řídily se

podle ní i vztahy vzniklé před 1. 4. 1983. Toto ustanovení prý

však bylo interpretováno tak, že touto retroaktivitou jsou

postiženy jen vztahy existující k účinnosti této novely a nikoliv

právní vztahy vzniklé a zaniklé v období 1.4. 1964 - 31.3. 1983.

V uvedeném případě měl tedy městský soud aplikovat retroaktivně

rovněž § 47 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož nedojde-li

do 3 let od uzavření smlouvy k podání návrhu na rozhodnutí nebo

registraci příslušným orgánem, pak nastupuje domněnka, že

účastníci od smlouvy odstoupili. V daném případě prý tato

domněnka "nastala" po uplynutí 3 let od data podepsání kupní

smlouvy, tj. 15. 10. 1973 s účinky ex tunc.

Stěžovatel konečně ve svém "vyjádření" spatřuje neplatnost

kupní smlouvy v tom, že na straně státu jednal nepříslušný

subjekt. Jako kupující je totiž uveden československý stát,

přestože podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb. byly vedle ČSSR

konstituovány jako státy ČSR a SSR. Všechny tři státní subjekty

vystupovaly v právních vztazích podle § 21 občanského zákoníku

jako samostatní účastníci právních vztahů. V souzené věci je však

jako kupující označen československý stát, za který jednalo

Zemědělské odborné učiliště v Městci Králové, tedy státní

instituce České socialistické republiky a nikoliv ČSSR. Tato

instituce proto mohla svým jednáním získat vlastnictví jen ve

prospěch ČSR, neboť to byla organizace spravovaná Ministerstvem

zemědělství a Ministerstvem školství ČSR a nikoliv ČSSR.

V předmětné kupní smlouvě tedy nebyl správně označen kupující,

neboť příslušné zemědělské učiliště mělo právo jednat za ČSR,

nikoliv ČSSR. I toto je prý důvod pro absolutní neplatnost kupní

smlouvy.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský

soud v Praze, dále Okresní úřad v Nymburce - okresní pozemkový

úřad a vedlejší účastníci řízení - Jednota, spotřební družstvo

v Nymburce, Střední odborné učiliště v Městci Králové, Pozemkový

fond ČR a město Městec Králové.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že předvolání k ústnímu jednání, nařízenému na den 16. 5.

1997, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 30. 4.

1997. Právní zástupce zaslal soudu omluvu s tím, že ve stejnou

dobu má nařízeno jiné soudní jednání. Dne 12. 5. mu však prý bylo

telefonicky sděleno, že jednání dne 16. 5. 1997 proběhne. Právní

zástupce k tomu uvedl, že klient je o nařízeném jednání

informován. Soud proto vycházel z ustanovení § 250g odst. 2

občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve spojení s § 250l

odst. 2 o.s.ř., podle něhož nedostaví-li se účastníci k jednání,

může být věc projednána v jejich nepřítomnosti. V daném případě

se jednalo o opravný prostředek proti nepravomocnému rozhodnutí

správního orgánu, kdy navrhovatel nemusí být zastoupen advokátem.

Důvod omluvy prý nebyl takového charakteru, že by se ve věci

nemohlo jednat a zvoleného právního zástupce mohl zastoupit jiný

advokát. Proto nebyla porušena stěžovateli namítaná základní

práva. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že mu bylo zabráněno

v předložení dalších dokladů, vycházel soud z toho, že

navrhovatel je povinen k návrhu připojit listinné důkazy, jichž

se dovolává (§ 79 odst. 2 o.s.ř.) a stěžovatel měl prý možnost

svá tvrzení uplatnit jak v průběhu správního řízení, tak po

podání opravného prostředku. K námitkám ohledně provedeného

hodnocení důkazů Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění

napadeného rozsudku, v němž se prý vypořádal s obsahem správního

spisu i s tvrzeními stěžovatele, uvedenými v opravném prostředku.

Proto Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost zamítnout

a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Okresní úřad v Nymburce - okresní pozemkový úřad odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Jednota, spotřební družstvo v Nymburce, se ztotožnilo

s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a uvedlo, že část

pozemku, jejíž navrácení stěžovatel nárokuje a která je ve

vlastnictví s.d. Jednota, nemůže být vydána také proto, že je

zastavěna [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]. Vedlejší

účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Střední odborné učiliště v Městci Králové k ústavní

stížnosti v prvé řadě namítlo, že Městský soud v Praze neměl

důvod k odročení jednání, protože nic takového stěžovatel ani

jeho právní zástupce nenavrhli. Stěžovatel prý nemá pravdu, pokud

tvrdí, že mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit, neboť tak

vícekrát učinil. Navíc nelze přehlédnout, že Městský soud v Praze

se touto věcí zabýval již podruhé, když původní rozhodnutí

pozemkového úřadu zrušil. Po tomto zrušení správní orgán provedl

všechny důkazy, jak mu bylo uloženo, a stěžovateli byla dána

možnost, aby se k těmto důkazům vyjádřil. K věci samé vedlejší

účastník uvedl, že stěžovatel v řízení - jako oprávněná osoba

- "nepředkládal žádné důkazy, nýbrž pouze svá tvrzení", která

byla provedenými důkazy vyvrácena, byť důkazní břemeno spočívalo

na něm. Podle obsahu spisu sjednaná kupní cena byla stanovena

v souladu s právními předpisy, podle nichž nemohla být zaplacena

kupní cena vyšší. Sama M. Š. chtěla dům prodat, avšak nikdo jiný

nebyl ochoten jej koupit. Proto vedlejší účastník navrhl, aby

byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Pozemkový fond ČR a město Městec Králové se postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze porušil jeho

základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a v čl.

38 odst. 2 Listiny, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2

Listiny a zásadu rovnosti účastníků a zásadu ústnosti podle čl.

96 Ústavy.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat

stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst.

2 má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými

státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Podle čl. 38 odst. 2 každý má právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se

mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 96 odst. 1

Ústavy mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva.

Podle odst. 2, 1. věty, stejného ustanovení, jednání před soudem

je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon.

Stěžovatel zejména namítá, že Městský soud v Praze porušil

jeho základní práva tím, že jednal v nepřítomnosti jeho a jeho

právního zástupce. K této námitce Městský soud v Praze uvedl, že

v souzené věci bylo jednáno v souladu s ustanovením § 250g

o.s.ř., podle něhož "nedostaví-li se účastníci k jednání, může

být věc projednána v jejich nepřítomnosti". Právní zástupce

stěžovatele, který se z účasti na ústním jednání omluvil,

nenavrhl odročení tohoto jednání a nic takového neučinil ani sám

stěžovatel.

Ústavní soud však z předmětného soudního spisu zjistil, že

stěžovatel k ústnímu jednání před Městským soudem v Praze dne

16. 5. 1997 nebyl vůbec obeslán. Ve spisu je obsažen pouze záznam

o telefonickém hovoru se stěžovatelovým advokátem JUDr. S.,

kterému byl sdělen termín ústního jednání, přičemž JUDr. S.

uvedl, že jeho "klient je o nařízení jednání informován". Taková

informace však nemá sama o sobě právní relevanci. V tomto směru

poukazuje Ústavní soud zejména na ustanovení § 250g odst. 1

o.s.ř., podle něhož "nedojde-li k vyřízení žaloby způsobem

uvedeným v § 250f, předvolá předseda senátu k jednání účastníky".

V souzené věci však obecný soud tuto svou zákonnou povinnost

nesplnil, neboť stěžovatele nepředvolal a spokojil se pouze

obesláním jeho právního zástupce, resp. následným telefonickým

hovorem s tímto advokátem. V této souvislosti je třeba zdůraznit,

že jednání dne 16. 5. 1997 bylo prvním a jediným ústním soudním

jednáním, které bylo v předmětné věci nařízeno a stěžovateli bylo

postupem obecného soudu znemožněno, aby se jej zúčastnil. Taková

praxe není v souladu ani s domácím právem, ani se standardní

judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Tím Městský soud v Praze porušil stěžovatelovo základní

právo na spravedlivý proces, neboť jeho věc nebyla projednána

v jeho přítomnosti nezávislým a nestranným soudem. Obecný soud

tak jednal v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za tohoto stavu Ústavní soud považoval za nadbytečné zabývat

se dalšími námitkami stěžovatele, uvedenými v původní ústavní

stížnosti a v později předloženém písemném vyjádření a napadený

rozsudek Městskéhosoudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/193 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru