Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 310/05Nález ÚS ze dne 15.11.2006Zásah do osobnostních práv odůvodněním rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 211/43 SbNU 357
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.310.05
Datum podání30.05.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.2, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 13

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006

N 211/43 SbNU 357

Zásah do osobnostních práv odůvodněním rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 15. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. P., bytem Slovenská republika, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005 č. j. 30 Cdo 1712/2004-137 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004 č. j. 1 Co 5/2004-119, jimiž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání a byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na ochranu osobnosti.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva" nebo "Evropská úmluva").

Z ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 2/2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 22. 11. 2001 žalobu na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Domáhal se jednak určení, že předchozím postupem obecných soudů České republiky bylo porušeno jeho základní právo uvedené v článku 8 odst. 2, článku 10 odst. 1 a článku 40 odst. 2 Listiny a dále v článku 6 odst. 1 a 2 a článku 8 Úmluvy, jednak přisouzení omluvy [která měla znít: "Vážený pane doktore P., Česká republika - Krajský soud v Praze se omlouvá za důvody uvedené v rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 232/2000 z 15. 6. 2000. Tvrzení o tom, že jste figuroval v aktivitě, pro kterou stál obžalovaný (JUDr. P. D.) před soudem, že jste byl článkem celého působení, že Vám bylo umožněno z České republiky odcestovat a tak jste se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, že jste byl zprostředkovatelem žádosti o intervenci u soudce v Ostravě, nemají oporu v důkazech, které byly vykonané v trestním řízení, a jsou nepravdivé."] a náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 1 000 000 Kč.

K tvrzenému neoprávněnému zásahu do práva stěžovatele na ochranu osobnosti mělo dojít pasážemi odůvodnění na str. 6, 10 a 11 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000 č. j. 12 To 232/2000-332, vydaném v trestní věci proti třetí osobě. Tyto pasáže, vztahující se k osobě stěžovatele, jsou podle něj nepravdivé a spojují jej s trestnou činností obžalovaného v označené věci, tedy JUDr. P. D.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 232/2000-332 Ústavní soud zjistil, že jím byl obžalovaný JUDr. P. D. uznán vinným trestným činem nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že ve dnech 26. dubna 1999 a 7. května 1999 v Ostravě ovlivňoval předsedu senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. B. S. přemlouváním a nabídkou peněžitého úplatku ve výši 300 000 Kč, aby zajistil propuštění obviněné M. K. z vazby. Odůvodnění tohoto rozsudku zahrnuje celkem 13 stran a na několika místech je zmíněn též stěžovatel, který ve věci obžalovaného P. D. vystupoval jako svědek. Krajský soud na str. 6 odůvodnění rozsudku, v části vysvětlující zákonnost (útěkové) vazby uvalené na obžalovaného P. D. jako cizince, uvedl, že spolu s obžalovaným "v aktivitě, pro niž nyní stojí obžalovaný před soudem, figurovaly další dvě osoby, které jsou rovněž státními příslušníky Slovenské republiky (JUDr. P. a JUDr. H.). Nelze vyloučit, že obžalovaný byl až posledním článkem celého tohoto působení. Přitom právě jmenované osoby, poté, co jim bylo umožněno odcestovat z České republiky, se staly pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelnými". Z těchto skutečností vyvodil uvedený krajský soud důvodnou obavu, že obžalovaný uprchne, což zakládalo vazební důvody. Na str. 7 rozsudku pak krajský soud vyvrací obhajobu obžalovaného, podle které smyslem jeho setkání se soudcem Krajského soudu v Ostravě JUDr. B. S. bylo jen zjištění, v jakém stadiu se kauza obviněné M. K. nachází. Pokud se hovořilo o penězích, šlo jen o nabídku peněžité záruky na účet soudu. K tomu krajský soud v odůvodnění uvedl, že takovémuto výkladu neodpovídá, pokud jel obžalovaný navštívit soud osobně, a to dokonce v doprovodu "dalších osob (z nichž jedna právě tuto "službu" žádala a druhá byla jeho nadřízeným), přičemž všichni obžalovaní jsou právnicky vzděláni, obžalovaný a JUDr. P. P. dokonce jsou soudci!". Na straně 10 se pak v rozsudku uvádí výpověď stěžovatele jako svědka před soudem ["Zároveň již z důkazů provedených před soudem I. stupně vyplývá, že JUDr. H. (který prostřednictvím JUDr. P. žádal obžalovaného o intervenci u soudce v Ostravě) byl v kontaktu s obhájcem této ženy", tedy obviněné M. K.] a na další straně se uvádí, že i když další svědek nic takového nepotvrdil, "nebylo možno přehlédnout zmíněnou výpověď JUDr. P. jako nevěrohodnou, zvláště když i obžalovaný se hájil tím, že měl zjišťovat cosi o průběhu nezákonné vazby" (str. 11). Dále taktéž na straně 11 krajský soud uvádí, že JUDr. P. a JUDr. H. "jako státní občané Slovenské republiky výslovně odmítli dostavit se před soud v České republice, proto je jejich další výslech vyloučen a nezbylo než spokojit se s přečtením protokolů o jejich výsleších v přípravném řízení, jak správně učinil soud I. stupně.".

Ze žaloby stěžovatele, stejně jako z ústavní stížnosti a z uvedeného soudního spisu vyplývá, že tyto pasáže byly zveřejněny ve slovenských médiích. Dne 7. září 2000 byl stěžovatel vyloučen ze Sdružení soudců Slovenska a následně byly tyto pasáže odůvodnění citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze medializovány ve Slovenské republice v tištěných periodikách.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2002 č. j. 32 C 2/2002-70 žalobu stěžovatele na ochranu osobnosti zamítl s odůvodněním, že pasážemi odůvodnění trestního rozsudku nemůže dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry. Zásada volného hodnocení důkazů je dána zákonem, přičemž pokud má určitá osoba dojem, že určitým rozsudkem v jeho odůvodnění dochází k zásahu do osobnostní sféry, ve skutečnosti se o takový zásah jednat nemůže. Městský soud navíc hodnotil jednotlivé, podle stěžovatele sporné pasáže trestního rozsudku a dovodil jejich pravdivost.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel odvolání, v němž mj. obsáhle analyzoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, s níž není rozsudek soudu prvního stupně kompatibilní. Z ní, podle jeho názoru, vyplývá jeho nárok vůči státu. Stěžovatel rovněž upozornil na to, že citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze byl využíván i slovenskými politiky, jmenovitě ministrem spravedlnosti, v době volební kampaně v roce 2002.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2004 rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Vyšel z ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku za situace, kdy k tvrzenému zásahu mělo dojít v souvislosti s rozhodovací činností soudu. Zde však soud plnil povinnost uloženou mu zákonem, přičemž výkon zákonné povinnosti je třeba považovat za okolnost, která vylučuje neoprávněnost zásahu. Na argumentaci stěžovatele judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, týkající se výkladu presumpce neviny, nijak nereagoval.

Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005 č. j. 30 Cdo 1712/2004-137 který posoudil rozhodnutí vrchního soudu meritorně, protože mělo po právní stránce zásadní význam. Podle Nejvyššího soudu ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 občanského zákoníku musí být, jako předpoklad odpovědnosti, splněna mj. podmínka neoprávněnosti (protiprávnosti) zásahu, objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu. Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnostních práv fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem. V konkrétních případech některé zásahy, ač se třeba mohou jevit jako odporující objektivnímu právu, není možno hodnotit jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost takového zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mj. tehdy, když je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny patří mj. případy, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tak je tomu právě i tehdy, jestliže je do osobnostních práv fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení v rámci tohoto řízení. Takovýto zásah, podmíněný příslušnou zákonnou úpravou, pak zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a není-li zároveň v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba, s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti, za všech okolností bezpodmínečně trvat.

Podle Nejvyššího soudu o takovouto licenci nepůjde tam, kde by se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu. Pro účely posuzované problematiky by mohlo jít o případné nepřípustné neprocesní úkony soudu ve vztahu ke svědkovi apod. Ve stěžovatelově případě je nicméně zřejmé, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení, v rámci výkonu zákonem stanovených procesních povinností soudu, kdy podle ustanovení § 125 trestního řádu byl soud v odůvodnění rozsudku povinen mj. též vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Nebylo pak prokázáno, že by soud v rámci zmiňovaného trestního řízení vykročil z mezí tohoto řízení, když jinak není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Ani Nejvyšší soud se k argumentaci stěžovatele judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, uplatněné v dovolání, nevyjádřil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tím, že Nejvyšší soud bez dalšího konstatoval, že zásah nebyl neoprávněný, aniž by zkoumal pravdivost, oprávněnost nebo přiměřenost výroků, které zasáhly do jeho osobnostních práv. Osoba v procesním postavení svědka (v trestním řízení) nemá žádnou zákonnou možnost dosáhnout změny rozhodnutí, které ho bezdůvodně obviňuje z protiprávního jednání. Právní názor obecných soudů se dostal do rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a tím také do rozporu s čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odkázal přitom na rozhodnutí Evropského soudu o přijatelnosti stížnosti č. 46845/99 ve věci Vanda Indrová a Zdeněk Indra proti Slovensku ze dne 11. května 2004 (obdobně rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti č. 73693/01 ve věci M. Babjak a další proti Slovensku) a dále na rozhodnutí Evropského soudu v případech Baars proti Nizozemsku ze dne 28. 10. 2003, Minelli proti Švýcarsku ze dne 25. 3. 1983 a Lutz proti Německu ze dne 25. 8. 1987. Stěžovatel akceptuje, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva sice není podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy obecně závazné, nicméně je jasné, že soudy členských států Evropské úmluvy mají povinnost aplikovat Úmluvu tak, jak je interpretována Evropským soudem. Obecné soudy přitom judikaturu Evropského soudu zcela pominuly. Tím došlo podle stěžovatele k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K žádosti Ústavního soudu o vyjádření podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Vrchní soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že možnost přezkumu hodnocení jednotlivých důkazů, provedených v trestním řízení, náleží nikoliv soudu v občanskoprávním řízení ve věcech ochrany osobnosti, ale funkčně nadřízenému trestnímu soudu v rámci rozhodování o řádných nebo mimořádných opravných prostředcích.

Nejvyšší soud odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že výtky stěžovatele nejsou odůvodněné.

Obě vyjádření byla zaslána k případné replice zástupci stěžovatele, který nereagoval.

Ústavní stížnost není důvodná.

Především stěžovatel zmínil, na podporu svého tvrzení, řadu judikátů Evropského soudu pro lidská práva. Bezprostřední aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv. Také odůvodněním soudního rozhodnutí lze zasáhnout do osobnostních práv jak přímo účastníka řízení, tak eventuálně třetí osoby, stejně jako je myslitelné porušení zásady presumpce neviny. Každé sporné vyjádření, včetně úvah vyslovených v odůvodnění soudního rozhodnutí, však nutno posuzovat v jejich kontextu a zejména se zřetelem na funkci, kterou rozhodnutí, v němž se sporná vyjádření nacházejí, plní, tedy přesvědčivě, jasně a podrobně vysvětlit, jaký skutkový stav byl v daném případě shledán a jak byl právně posouzen.

Obecné soudy tedy v prvé řadě pochybily, pokud se nijak nevypořádaly s argumentací stěžovatele o porušení Evropské úmluvy. V České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 vyhlášený pod č. 403/2002 Sb. nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 vyhlášený pod č. 249/2005 Sb. a konstantní judikatura; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, a svazek 37, nález č. 73). Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená jako č. 209/1992 Sb.

Bezprostřední aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv. To se pochopitelně vztahuje též na interpretaci Evropské úmluvy Evropským soudem pro lidská práva (dále také "ESLP"), přičemž relevance rozhodnutí ESLP dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality.

Rozhodnutí ESLP jsou pro Českou republiku a orgány veřejné moci na jejím území závazná v individuální věci, což vyplývá též z článku 46 odst. 1 Úmluvy, který deklaruje závaznost rozhodnutí ESLP v jednotlivé věci jako vlastnost "res iudicata" těchto rozhodnutí. Jak již Ústavní soud vyslovil, "nemá žádných pochybností o tom, že obsah závazného rozsudku Evropského soudu ve věci proti České republice představuje pro Českou republiku závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové závazky dodržovat." (viz usnesení ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 604/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usnesení č. 7).

Z důvodů výše uvedených mají ovšem orgány veřejné moci obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Evropské úmluvy prováděné ESLP. Rozhodnutí ESLP představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu. To platí tím spíše za situace, kdy takovouto judikaturou argumentuje účastník řízení před českým obecným soudem. Pokud se k takovéto argumentaci obecný soud nijak nevyjádří, dopouští se pochybení, které může ve svých důsledcích vést až k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, eventuálně příslušného dotčeného základního práva Úmluvy. V každém případě je pak také dotčen čl. 1 odst. 2 Ústavy.

S ohledem na to, že obecné soudy protiústavně opominuly zvážit aplikaci judikatury ESLP, byl Ústavní soud postaven před otázku uvážit, zda by tato judikatura mohla přinést pro stěžovatele v jeho věci příznivější rozhodnutí.

Ústavní soud předně vážil, zda postupem Krajského soudu v Praze došlo k porušení čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. V úvahu by tedy připadalo též porušení osobnostních práv stěžovatele, a proto by mu mohlo být, za splnění dalších podmínek, přiznáno také požadované odškodnění podle § 11 a násl. občanského zákoníku.

ESLP podal k tomuto problému relevantní výklad v 80. letech 20. století. V roce 1982 uvedl, že porušením presumpce neviny bude mj. též jakýkoliv závěr soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí, podle něhož určitá osoba spáchala trestný čin, byť takový čin podle soudu nezasluhuje potrestání, pokud takovýto závěr nebude podložen zákonným procesem shledání viny (rozsudek Adolf proti Rakousku ze dne 26. března 1982, Series A no. 49, pp. 17-19, odst. 39). Na druhou stranu ani takováto situace nezakládá porušení presumpce neviny, pokud byl závěr soudu o vině dané osoby jasně popřen rozhodnutím soudu vyššího jako pouhá úvaha soudu nižšího (ibid., odst. 40).

Podle rozsudku z roku 1983 bude presumpce neviny porušena, pokud soudní rozhodnutí, týkající se obviněného, reflektuje pocit, že je vinen, aniž by byla vina zákonným způsobem zjištěna a aniž by bylo dáno obviněnému právo účastnit se obhajoby. Pro porušení čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy není rozhodné, zda bylo o obviněném nějakým způsobem formálně rozhodnuto; plně postačí, že rozhodnutí naznačuje vinu obviněného (rozsudek ze dne 25. 3. 1983, Minelli proti Švýcarsku, stížnost č. 8660/79, odst. 37). V uvedeném případě šlo skutkově o to, že došlo k promlčení trestního stíhání, ovšem švýcarský soud přesto rozhodl o povinnosti obviněného uhradit vyšetřovací a procesní výlohy, neboť bez promlčení by trestní řízení "velmi pravděpodobně" vedlo k odsouzení pana Minelliho.

V roce 1987 ESLP řešil otázku, zda je porušením čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy soudní rozhodnutí odmítající, po zastavení stíhání obviněného pana Lutze z důvodu promlčení, proplatit mu procesní výlohy, pokud s tímto výrokem související odůvodnění rozhodnutí naznačuje, že kdyby bylo možné v trestním stíhání obviněného pokračovat, vyústilo by velmi pravděpodobně v jeho odsouzení. Spolkový ústavní soud v usnesení, kterou stížnost pana Lutze odmítl, uvedl, že rozhodnutí neuhradit stíhanému jeho náklady nemůže být pokládáno za trest nebo s ním být dokonce ztotožněno. Navíc takové rozhodnutí se nijak nevyjadřuje k tomu, zda je obviněný vinen či nikoliv a obsahuje pouze trvající podezření o jeho vině (viz rozsudek ze dne 25. srpna 1987 Lutz proti Německu, stížnost č. 9912/82, odst. 18). K tomuto závěru, tedy že se jednalo pouze o vyslovení podezření, se přiklonil též ESLP, když upozornil, že panu Lutzovi nebyla uložena žádná sankce, nýbrž pan Lutz nebyl pouze odškodněn za náklady, které v daném řízení měl (ibid., odst. 62-63; obdobně rozsudek ESLP ze dne 25. srpna 1987 Englert proti Německu, stížnost č. 10282/83, odst. 39-40). Naopak pokud je obviněný pravomocně zproštěn viny, nelze o jeho nevině nadále v soudním rozhodnutí vznášet jakékoliv pochybnosti (rozsudek ze dne 25. 8. 1993 Sekanina proti Rakousku, stížnost č. 13126/87).

Uvedené právní závěry aplikuje ESLP v rámci své konstantní judikatury nejen v případech zpochybňování neviny v rámci soudního rozhodnutí, ale též např. v prohlášeních jiných orgánů, typicky policejních činitelů. Čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy nebrání státním orgánům informovat o probíhajícím vyšetřování, musí se však tak dít s veškerou diskrétností a zdrženlivostí (srov. rozsudek ze dne 10. 2. 1995 Allenet de Ribemont proti Francii, stížnost č. 15175/89, odst. 38).

Ve stěžovatelem citovaném rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Martina Babjaka a dalších proti Slovenské republice ze dne 30. března 2004 (stížnost č. 73693/01) ESLP shrnul svou judikaturu tak, že presumpce neviny bude porušena tehdy, pokud soudní rozhodnutí nebo jiné stanovisko veřejného orgánu vyjadřuje názor, že určitá osoba je vinna, aniž byla vina této osoby prokázána zákonným způsobem. K porušení presumpce neviny postačí takové vyjádření, z něhož lze dovodit, že soud nebo jiný veřejný orgán pokládá danou osobu za vinnou (ibid., odst. 49). Na druhou stranu, při aplikaci zde traktované doktríny, nutno vzít v úvahu, že ESLP vždy posuzuje sporná vyjádření v jejich kontextu a zejména se zřetelem na funkci, kterou rozhodnutí, v němž se sporná vyjádření nacházejí, plní (např. rozsudek Daktaras proti Litvě ze dne 10. října 2000, stížnost č. 42095/98, odst. 44).

Z judikatury ESLP je současně patrno, že je představitelný neoprávněný zásah do osobnostních práv též v jiném než v trestním rozhodnutí. Ve stěžovatelem rovněž citovaném rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Vandy a Zdeňka Indrových proti Slovenské republice ze dne 11. května 2004 (stížnost č. 46845/99), odmítl ESLP stížnost pro nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků. Stížnost č. 46845/99 směřovala proti zmínkám v civilním rozhodnutí okresního soudu, podle nichž účastníci řízení žili na "nízké sociální úrovni, vyhýbali se kontaktům se sousedy, a bylo jim proto nemožné doručovat písemná podání.". Podle ESLP v tomto případě přicházela v úvahu žaloba proti státu podle § 11 a násl. slovenského občanského zákoníku.

Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že do osobnostních práv lze zasáhnout i výkonem soudcovské činnosti, tedy i odůvodněním soudního rozhodnutí (viz např. výše uvedený případ Adolf proti Rakousku). S těmito závěry se ztotožňuje též Ústavní soud. Proto také nemůže být z ústavněprávního hlediska správný právní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 občanského zákoníku nemůže dojít, pokud byla plněna právní povinnost uložená zákonem. Proto je z ústavněprávního hlediska také nesprávný názor, podle něhož nelze aplikovat ustanovení § 13 občanského zákoníku, jestliže je do osobnostních práv fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení v rámci plnění jejich úkolů v trestním řízení. Z výše citované judikatury ESLP naopak vyplývá možnost, že i orgány činné v trestním řízení, včetně soudu, mohou nepřípustně zasáhnout do osobnostních práv, a to i způsobem opravňujícím poškozeného podat úspěšně žalobu proti státu. Pokud Nejvyšší soud uvažuje jako o jediném důvodu případné aplikace § 13 občanského zákoníku o "případných nepřípustných neprocesních úkonech soudu ve vztahu ke svědkovi", je ze stejného důvodu i takto koncipovaná aplikace § 13 občanského zákoníku nepřípustně restriktivní.

Stěžovatel ve své věci nemohl být tedy úspěšný ani při aplikaci judikatury ESLP. Jak je výše uvedeno, každé sporné vyjádření, včetně úvah vyslovených v odůvodnění soudního rozhodnutí, je nutno posuzovat v jejich kontextu, zejména se zřetelem na funkci, kterou rozhodnutí, v němž se sporná vyjádření nacházejí, plní (viz shora citovaný rozsudek Daktaras proti Litvě, odst. 44). V tomto případě se Ústavní soud přiklání k názoru Nejvyššího soudu, že podstatným elementem pro posouzení žaloby je funkce a kontext, ve kterém ke stěžovatelem namítaným výrokům došlo.

Podle § 125 odst. 1 trestního řádu "pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.". Stěžovatelem namítané pasáže je nutno chápat v tomto kontextu, pokud Krajský soud v Praze v rozsudku č. j. 12 To 232/2000-332 vysvětloval, co shledal za prokázané, jak provedené důkazy hodnotil, případně v čem shledal některé důkazy nevěrohodné.

Účelem odůvodnění rozsudku č. j. 12 To 232/2000-332, včetně sporných pasáží, bylo vysvětlit postup soudu ve vztahu k obžalovanému v označené věci, tedy vůči JUDr. P. D. Ústavní soud přisvědčuje, že některé pasáže jsou, v kontextu daného rozhodnutí, jen obtížně srozumitelné. V žádném případě to však nemůže opodstatnit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho osobnostních práv a založit tak žalobní důvod podle § 11 a násl. občanského zákoníku. Stejně tak nemůže založit zásah do osobnostních práv stěžovatele, a tedy ani žalobní důvod skutečnost, že Krajský soud v Praze v rozsudku č. j. 12 To 232/2000-332 dospěl k závěru, že některé důkazy jsou přesvědčivější než důkazy jiné. Konečně, další pasáže vyjadřovaly toliko podezření Krajského soudu v Praze vůči stěžovateli, které mělo ospravedlnit mírnější potrestání obžalovaného P. D. Opačný závěr, tedy že v daném případě šlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele a o porušení principu presumpce neviny ve vztahu ke stěžovateli, by zcela negoval funkci a účel odůvodnění soudního rozhodnutí, tedy úkol soudu vysvětlit, proč je skutkový i právní závěr soudu, s ohledem na provedený proces, správný.

Po shrnutí shora uvedeného výkladu lze uzavřít, že rozsudek Krajskéhosoudu v Praze č. j. 12 To 232/2000-332, který se stal předmětem žaloby stěžovatele podle § 11 a násl. občanského zákoníku před obecnými soudy, nelze v žádném případě interpretovat tak, že by jím byla bez důkazů konstatována vina stěžovatele za jednání v tomto rozhodnutí popsané, nebo že by jinak bylo do jiných základních práv stěžovatele zasaženo. Na rozdíl od shora citovaných rozsudků ESLP Minelli proti Švýcarsku, Lutz proti Německu a Sekanina proti Rakousku šlo o soudní rozhodnutí směřované vůči třetí osobě, nikoliv vůči stěžovateli. Stěžovatel v daném řízení vystupoval jen jako svědek, a obecný soud tedy ani nebyl povolán ke konstatování viny stěžovatele. Jednalo se pouze o úvahy obecného soudu ve vztahu k obžalovanému P. D., které nelze bez dalšího vztahovat na stěžovatele a nelze z nich vůči stěžovateli vyvozovat jakékoliv dopady. Na stěžovatele v žádném případě nelze, na základě jakýchkoliv obdobných úvah, nahlížet jako na vinného z trestného činu, který byl předmětem trestního řízení před Krajským soudem v Praze.

Stěžovatelem kritizované pasáže zmíněného rozhodnutí proto nemohly zasáhnout do jeho osobnostních práv (čl. 10 Listiny, resp. čl. 8 Evropské úmluvy), stejně jako nemohly porušit princip presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy, resp. tomu odpovídající základní právo podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

Na rozdíl od Nejvyššíhosoudu se tedy Ústavní soud shoduje s ESLP v tom, že také odůvodněním soudního rozhodnutí lze zasáhnout do osobnostních práv jak přímo účastníka řízení, tak eventuálně třetí osoby, stejně jako je myslitelné porušení zásady presumpce neviny. Takováto porušení, vytýkaná ve vztahu k odůvodnění soudního rozhodnutí, je však nutno zvažovat s ohledem na funkci tohoto odůvodnění, zejména s ohledem na to, aby bylo soudu umožněno vykonávat jeho funkci, a tedy přesvědčivě, jasně a podrobně vysvětlit, jaký skutkový stav byl v daném případě shledán a jaké je jeho právní posouzení. Z tohoto důvodu lze, ve vztahu k odůvodnění soudního rozhodnutí, uvažovat o případném neoprávněném zásahu do osobnostních práv jen zcela výjimečně, což platí zejména v těch případech, kdy jde o soudní rozhodnutí adresovaná třetím osobám.

I když tedy Nejvyššísoud nevzal v úvahu stěžovatelem namítanou judikaturu ESLP, je nutno ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, protože ani právní závěry ESLP aplikované v daném kontextu nemohou založit stěžovatelův úspěch ve věci. Proto Ústavní soud usnesením ústavní stížnost zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru