Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 31/17 #1Usnesení ÚS ze dne 11.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kutná Hora
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.31.17.1
Datum podání03.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 31/17 ze dne 11. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Jaroslavem Markem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 14 T 55/2014 ze dne 13. července 2016 a usnesení Krajského soud v soudu v Praze sp. zn. 9 To 419/2016 ze dne 16. září 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (a zásady volného hodnocení důkazů) dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 14T 55/2014. Stěžovatel byl odsouzen za spolupachatelství přečinu pytláctví a krádeže a nedovolené ozbrojování. Policisté jej totiž s dalším spolupachatelem zadrželi s usmrceným daňkem a střelnou zbraní opakovací kulovnicí, jíž byl daněk usmrcen, přičemž stěžovatel není držitelem zbrojního průkazu. Proto byl stěžovatel shledán vinným, že se svým spolupachatelem neoprávněně lovili zvěř a spáchali takový čin zvlášť zavrženíhodným způsobem, přisvojili si cizí věc tím, že se jí zmocnili a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, a stěžovatel navíc bez povolení přechovával střelnou zbraň.

3. Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu stěžovatel se svým spoluobžalovaným poukázali na znalecký posudek a místní šetření zachycené na videozáznamu, které jsou podle nich novými skutečnostmi soudu dříve neznámými, které významně zpochybňují pozorovací schopnosti jednoho ze svědků, pokud jde o podobu odsouzených i identifikaci daňka. Navrhovatelé byli toho názoru, že byly nabídnuty důkazy nové, a to takové, jež jsou samy o sobě i ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Krajský soud jejich argumentaci odmítl a poukázal na to, že námitkami obou odsouzených ohledně pozorovacích schopností svědka Hubka i jejich tvrzením, s nímž ovšem přišli až při seznámení s výsledky vyšetřování, že předmětný daněk byl zakoupen na Statku Kutlíře, a. s., se velmi podrobně zabýval v původním řízení již nalézací soud, který měl též k dispozici vyjádření znalce Ing. Havránka o tom, že se po srovnání fotografií pořízených při odchytu daňka a paroží usmrceného daňka jedná s vysokou pravděpodobností o daňka totožného, a přesvědčivě se s nimi vyrovnal i s poukazem na ostatní provedené důkazy. Znalecké závěry Ing. Havránka obsažené v nově předloženém znaleckém posudku i ve výpovědi tohoto slyšeného znalce při veřejném zasedání rozhodně nejsou skutečnostmi soudu dříve neznámými, a pokud jde o navrhovateli provedené místní šetření zachycené na videozáznamu, to sice soud při původním rozhodování neměl k dispozici, nicméně s ohledem na ostatní provedené důkazy jak soudem nalézacím, tak i ostatními obecnými soudy podrobně rozebrané, nelze skutečně důvodně předpokládat, že by mohlo odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že závěry zpochybňují věrohodnost svědka Hubka, který ve své svědecké výpovědi uváděl, že "my jsme předmětného daňka znali už z dřívější doby, nejen já, ale i další myslivci, neboť ten daněk vytlačoval tolik parožní hmoty, že měl na jedné lopatě zvláštní výsadu." Vzhledem k okolnosti, že předmětný daněk žil celý svůj život na farmě, kterou opustil až dne 25. října 2013, nemohl ho znát svědek Hubek z dřívější doby a ve své výpovědi podle stěžovatele neuváděl pravdu. Další novou skutečností uvedenou v návrhu na povolení obnovy řízení, bylo místní šetření stěžovatele, jeho spoluobžalovaného a právníka zachycené na videozáznamu, ze kterého je dle názoru stěžovatele zcela nepochybné, že výpověď svědka, který ve své výpovědi uvedl, že pozoroval trestnou činnost odsouzených, je významně zpochybněna, a to jak z hlediska možnosti identifikovat podobu odsouzených, tak i z hlediska možnosti identifikace daňka. Na takovou vzdálenost totiž nelze pouhým okem rozlišit podrobnosti lidské tváře ani markanty na dančím paroží (jednotlivé výrůstky, jejich vzájemné postavení a poměry jejich velikostí). Stěžovatel je tedy přesvědčen, že navrhl dva relevantní důkazy zpochybňující věrohodnost klíčového svědka, který ve své podstatě svojí výpovědí jako jediným přímým důkazem usvědčuje stěžovatele a druhého odsouzeného, ale soud jejich provedení odmítl, aniž by toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Nepovolením obnovy řízení a neprovedením navrhovaných důkazů v něm bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces.

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženými návrhy důkazů. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelů, není v rozporu s právem stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru