Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3094/08 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2009Požadavky spravedlivého procesu při dokazování v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady ... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
trestní stíhání
PoznámkaPo nálezu I. ÚS 3094/08 z 29. 4. 2009 následuje usnesení I. ÚS 1782/10 z 19. 1. 2011
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/53 SbNU 293
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.3094.08.1
Datum vyhlášení09.06.2009
Datum podání18.12.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 125


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Závěr obecného soudu ohledně viny stěžovatele, který se ocitne vzhledem k neexistenci přímých důkazů a nedostatečnosti důkazů nepřímých v extrémním rozporu s provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními, porušuje základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele F. H. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. 4. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 5 T 2/2005 v části týkající se stěžovatele, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 12 To 100/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 755/2008 pro rozpor s čl. 8 odst. 1 a čl. 36 Listiny.

Narativní část

Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným pokračujícími trestnými činy krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci; byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Odvolání stěžovatele bylo usnesením vrchního soudu zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel namítá, že soudy jeho vinu prokazovaly v podstatě jen výpovědí spoluobžalovaného a pomocí mechanoskopických stop nástrojů, jimiž byla předmětná vloupání prováděna, přičemž vlastnictví těchto nástrojů nevypovídá nic o tom, kdo se do jednotlivých objektů skutečně vloupal.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález sp. zn. III. ÚS 398/97). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (nález sp. zn. IV. ÚS 260/05).

V posuzovaném případě obecné soudy opřely výrok o vině stěžovatele pouze o dva nepřímé důkazy, a to o výpověď spoluobžalovaného a o mechanoskopické stopy vytvořené na místě činu při vloupání nástroji stěžovatele, respektive o výsledky domovní prohlídky, při nichž byly u stěžovatele nalezeny některé věci ztotožněné s odcizenými věcmi.

Za tohoto stavu Ústavní soud dovodil, že z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel byl pachatelem všech skutků, za něž byl uznán vinným a za něž mu byl uložen trest.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvedl, že dovolací soud jím pokračoval v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jelikož na trestní řízení je třeba nahlížet v jeho celistvosti. V nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 Ústavní soud mj. prohlásil, že z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem osobě obviněné, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v důsledku nerespektování základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 a násl. Listiny došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení čl. 8 odst. 1 Listiny a tato rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009

N 103/53 SbNU 293

Požadavky spravedlivého procesu při dokazování v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 ve věci ústavní stížnosti F. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 5 T 2/2005, kterým byl stěžovatel mimo jiné uznán vinným trestnými činy krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 12 To 100/2007, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 755/2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 5 T 2/2005 se v části týkající se stěžovatele zrušuje.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 12 To 100/2007 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 755/2008 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Dne 18. 12. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která byla podáním ze dne 4. 2. 2009 doplněna tak, aby splňovala základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

K tvrzenému porušení jeho základních práv mělo dojít následujícím způsobem.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2008 sp. zn. 5 T 2/2005 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dílem nedokonaným (ve stadiu pokusu), trestným činem porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 tr. zák. a pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle ustanovení § 257 odst. 1 tr. zák., částečně spáchaným ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobžalovaným J. R. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení § 247 odst. 4 tr. zák. za použití ustanovení § 35 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, škodu ve stanovené výši. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla táž poškozená odkázána v souladu s ustanovením § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Se svým nárokem na náhradu škody byl na řízení ve věcech občanskoprávních odkázán též další poškozený, a to v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř.

Týmž rozsudkem byl stěžovatel v souladu s ustanovením § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující trestný čin krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 tr. zák., pokračující trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 tr. zák. a pokračující trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení § 257 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zák., částečně spáchané ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobžalovaným J. R.

Proti citovanému rozsudku krajského soudu se stěžovatel odvolal. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 100/2007 ze dne 15. 1. 2008 zamítnuto podle ustanovení § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud je svým usnesením sp. zn. 7 Tdo 755/2008 ze dne 18. 9. 2008 v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že se soudy jeho obhajobou buď vůbec nezabývaly, nebo jí odmítly. Soudy jeho vinu prokazovaly v podstatě jen výpovědí spoluobžalovaného R., jenž sám sebe tendenčně označil za pouhého řidiče a pomocníka, který sice stěžovatele na místa vloupání vozil a i jinak mu pomáhal (hlídal, nosil uloupené předměty), avšak sám u vloupání nebyl. Druhým důkazem, který má údajně prokazovat stěžovatelovu vinu, jsou nástroje, jimiž byla předmětná vloupání prováděna. Tyto nástroje vydal spoluobžalovaný R. orgánům činným v trestním řízení teprve až po roce vyšetřování s tím, že jsou majetkem stěžovatele. Podle stěžovatele je přitom zjevné, že ani účelové tvrzení spoluobžalovaného R. týkající se vlastnictví těchto nástrojů ani to, že pomocí kriminalistických metod bylo zjištěno užití těchto nástrojů při předmětných vloupáních, nevypovídá nic o tom, kdo se do jednotlivých objektů skutečně vloupal. Výpovědi spoluobžalovaného R. jsou prý nevěrohodné, neboť jeho spolupráce s policií (ve snaze snížit svůj podíl viny na předmětných vloupáních) pro něho představuje značnou polehčující okolnost. Stěžovatel dále poukazuje na to, že některých skutků se měl údajně dopustit v době, kdy byl po těžké operaci srdce, resp. v době, kdy se ženil. Navíc je podle něho nelogické, aby za situace, kdy údajně odcizil částku převyšující 1,5 milionu Kč, pokračoval v pouhém vykrádání rekreačních chatek. Na žádném místě ze 152 útoků prý nebyly nalezeny jeho otisky prstů či jiné, zejména biologické stopy.

Stěžovatel má za to, že zvláště soudy prvního a druhého stupně nepostupovaly v souladu s obecnými zásadami trestního řízení, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že skutky, tak jak jsou v rozsudku prvního stupně uvedeny, spáchal právě on. Například nebylo zohledněno, že existuje podezření záměny nástrojů, s nimiž mělo být vloupání provedeno, a to v době, kdy s nimi disponovala Policie České republiky. To platí zvláště potud, pokud mechanoskopické stopy mají být jedním skutečným důkazem dosvědčujícím vinu stěžovatele; soud se neřídil zásadou "in dubio pro reo". Ani krajský soud ani vrchní soud se přesvědčivě nevypořádaly s žádným z argumentů, které stěžovatel na svoji obhajobu uvedl. Nejvyšší soud pak tím, že v některých svých rozhodnutích explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, a to bez ohledu na jejich vliv na spravedlivé rozhodnutí ve věci, nedává záruku, že tyto případy jsou posuzovány s ohledem na zachování základních subjektivních práv (svobod); to uvádí i sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293).

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2005.

Ze spisu zjistil, že dne 18. 7. 2007 bylo rozsudkem tohoto soudu č. j. 5 T 2/2005- 8816 rozhodnuto tak, jak uvádí stěžovatel. Krajský soud vycházel z toho, že stěžovatel byl společně se spoluobžalovaným R. zadržen Policí České republiky při silniční kontrole, když se oba vraceli z Rousínova, kde se vloupali do dvou chat. Stěžovatel od počátku tvrdil, že věci zajištěné u něj doma jsou jeho vlastnictvím a že nepocházejí z trestné činnosti. Dále uváděl, že nástroje vydané spoluobžalovaným R. nejsou jeho. První skutky, které mu jsou kladeny za vinu, měl údajně spáchat brzy po operaci srdce. Výpověď spoluobžalovaného si vysvětloval tak, že se spoluobžalovaný R. bojí policistů, od kterých se nechal zastrašit. Ze spisu naopak vyplývá, že spoluobžalovaný R. se k části trestné činnosti doznal již v přípravném trestním řízení. Podíl na některých vloupáních popřel; tehdy se se stěžovatelem ještě neznal. Uvedl také, že stěžovatele vozil na místa vloupání tři až čtyři měsíce, někdy do února 2002, kdy je chytili policisté. Když je tehdy stavěla hlídka policie, stěžovatel mu řekl, že má tvrdit, že je stopař. Svoje nářadí přitom schoval pod sedačku. Se spoluobžalovaným R. byly dne 28. 1. 2003 a 15. 5. 2003 provedeny prověrky jeho výpovědi na místě činu. Spoluobžalovaný R. při těchto prověrkách označil některé objekty, do kterých se se stěžovatelem vloupali. Pokud měl krajský soud k dispozici příslušnou fotodokumentaci odcizených věcí, která je součástí protokolů o ohledání místa činu, vyjádřil se spoluobžalovaný R. i k ní, byť mnohdy neurčitě. Na základě toho krajský soud rozhodl o stěžovatelově vině a trestu tak, jak je výše uvedeno. Tam, kde měl krajský soud k dispozici doznání spoluobžalovaného R. a výsledky mechanoskopických stop nástrojů, u nichž vzal za prokázané, že jsou majetkem stěžovatele, resp. že to byl právě stěžovatel, kdo je k vloupání použil, vycházel (krajský soud) při rozhodování o vině a trestu stěžovatele právě z uvedených důkazů. U skutků, u nichž nemohl krajský soud vycházet z doznání spoluobžalovaného R., uznal stěžovatele vinným toliko na základě shody mechanoskopických stop, které byly nalezeny na místech vloupání, jichž se zúčastňoval i spoluobžalovaný R. Výpověď spoluobžalovaného R. přitom považoval soud za věrohodnou mj. proto, že týž sám sebe usvědčil i tam, kde proti němu chyběly důkazy. U skutků, které byly oběma (resp. i jen stěžovateli) kladeny za vinu jen proto, že vloupání u nich bylo provedeno stejným způsobem (popřípadě proto, že se poškozené objekty nacházely ve stejné oblasti), ačkoli vloupání do nich nepotvrzovala ani výpověď spoluobžalovaného R. ani kriminalistické metody prokazující při vloupání použití stěžovatelových nástrojů, přistoupil krajský soud ke zproštění obžaloby u obou spolupachatelů, popř. i jen u stěžovatele.

Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Zdůraznil především to, že spoluobžalovaný R. mohl celou řadu skutečností zamlčet, což by při neexistenci dalších důkazů znamenalo prospěch pro něho samotného (a samozřejmě i prospěch pro stěžovatele). To však R. neučinil. Vrchní soud v Praze dále dovodil, že se spoluobžalovaný R. zprvu snažil stěžovatele chránit; o stěžovateli tvrdil, že je stopař. Navíc, vše co vypověděl, se potvrdilo při prověrkách na místě činu i při konfrontaci s výpověďmi svědků. Proto nelze dle názoru vrchního soudu spatřovat pochybení krajského soudu v tom, že při rozhodování o vině a trestu stěžovatele vycházel mj. z tvrzení spoluobžalovaného R.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovoláním. Dovolací důvody spatřoval v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l). V dovolání v podstatě zopakoval svoje dosavadní námitky, které uplatnil jak před soudem prvního a druhého stupně, tak v ústavní stížnosti; uvedl, že soudy své závěry postavily na sporných důkazech, že výpověď spoluobžalovaného R. je nevěrohodná, že nebyly nalezeny otisky prstů stěžovatele nebo jeho DNA, že soudy nezohlednily jeho zdravotní stav atp.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu navrhla, aby shora citovaná rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, neboť v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi důkazy provedenými v trestním řízení, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jakož i právními závěry, které z nich byly učiněny. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále uvedla, že dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami směřujícími proti způsobu hodnocení důkazů. Na základě tohoto důvodu dovolání se v zásadě nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud jsou takového druhu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Státní zástupkyně se však ve svém vyjádření ztotožnila s námitkou stěžovatele, že u skupiny skutků vymezených v rozsudku krajského soudu pod čísly 1-134 byl stěžovatel odsouzen toliko na základě mechanoskopických stop zjištěných na místě činu. Těmito stopami lze podle ní zjistit toliko to, jakými nástroji bylo vloupání provedeno, nikoli to, kdo jej provedl; to platí i tehdy, jestliže soudy uvěřily obhajobě R., že u něho nalezené nástroje patří stěžovateli. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství je rovněž velmi nepravděpodobné, že by se stěžovatel podle bodu 62 výroku o vině zmocnil částky přesahující 1,5 milionu Kč a přitom by - při svém vážném zdravotním stavu - zvyšoval svůj standard již za měsíc dalším útokem, při němž měl odcizit pouze plastový budík a cukrovinky. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství rovněž upozornila na možnou záměnu kleští, které měl stěžovatel při vloupáních používat. Uvedla konečně, že tyto okolnosti prohlubují pochybnosti o trestní odpovědnosti stěžovatele za skutky pod body 1-134 rozsudku krajského soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu.

Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud má za to, že v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není v zásadě oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů před soudem prvního a druhého stupně, byť stěžovatel namítal v tomto směru porušení svého práva na spravedlivý proces. Výjimku z tohoto pravidla lze připustit jen tehdy, pokud by právní závěry soudu prvního a druhého stupně byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. V této věci však - podle Nejvyššího soudu - o takový případ nejde.

Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud s ohledem na řízení před soudem druhého stupně neshledal.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.

Rovněž Vrchní soud v Praze v rámci vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry uvedené ve svém usnesení. Dále vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, se kterými se již Nejvyšší soud plně vypořádal; z důvodu ekonomie řízení proto Nejvyšší soud plně odkazuje na své rozhodnutí. S upuštěním od ústního jednání v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.

Ústavní soud požádal o vyjádření též Nejvyšší státní zastupitelství. To však oznámilo, že se v souladu s § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdává. Dřívější stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství obsažené ve vyjádření k dovolání ze dne 4. 7. 2008 má Ústavní soud považovat za konečné.

Rovněž stěžovatel s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

IV. a)

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního státu stojí myšlenka vázanosti výkonu státní moci Ústavou a zákony a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Úcta k právům a svobodám člověka vychází z toho, že "jednotlivec je nositelem absolutní hodnoty a zůstává se svou hodnotou v soukromé sféře, a tak je jeho soukromá svoboda něčím, co je v principu neomezené, zatímco stát je jenom prostředkem, něčím relativním a odvozeným. Některá práva existují před státem a svobodná individuální osoba je má proti státu. V základu právního státu stojí princip, podle kterého je svoboda jedince předpokládána a její omezení státem je výjimkou." [srov. Carl Schmitt. Constitutional Theory. Durham and London: Duke University Press, 2008, s. 198, 203 a 204 - citace převzata z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)].

Právní stát zajišťuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí, což je rozvedeno především v úpravě práva na spravedlivý proces v hlavě páté Listiny. Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, neboť bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do osobní svobody jednotlivce.

Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání; proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Trestní stíhání je třeba považovat za omezení svobody jednotlivce; veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu sloužící skrze působení individuální i generální prevence legitimuje omezení osobní svobody řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva.

Ustanovením článku 8 odst. 1 Listiny se v obecné rovině zaručuje každému jednotlivci osobní svoboda. Dle ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Odstavec 2 citovaného článku tedy vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty prvé Listiny představuje ochranu i proti eventuální libovůli některého z článků moci soudní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)]. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci zákona omezujícího základní právo je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. u trestního řádu především k zjištění skutkového stavu věci řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů, jež musí šetřit základní zásady trestního řízení. Řádnost tohoto postupu musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelná, a to zdůvodněním aplikovatelnosti těch ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda v návaznosti na zjištěný skutkový stav následně omezena [srov. např. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 767/05 (viz výše) či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].

Protože trestním řízením dochází k výraznému zásahu do základních práv jednotlivce a do jeho života - neboť může vyústit v uložení trestu odnětí svobody i na mnoho let - musí mít takový zásah dostatečně silné ospravedlnění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu z pohledu procesněprávního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela (parafrázováno podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 335/05 - viz výše). K zjištění a osvědčení těchto skutečnosti slouží důkazní prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obviněný, resp. obžalovaný vinen.

Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)].

Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Právě z tohoto důvodu lze formulovat určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů; aplikace těchto principů je dovoditelná i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 (viz výše), v němž jde o zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení z provedeného důkazu nevyplývají a nejsou podporována ani obecnou zkušeností.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. O porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat až v případě, že by skutkové a následně právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 451/04 ze dne 23. 3. 2006 (N 68/40 SbNU 677)]. Pokud by byla vina obžalovaného vyslovena za situace, kdy by právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, tj. pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s řádně učiněnými skutkovými zjištěními, byly by porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména princip presumpce neviny, jakož i z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo.

IV. b)

Z obsahu spisu plyne, že obecné soudy opřely výrok o vině stěžovatele o tyto důkazy: o výpověď spoluobžalovaného R.; o nástroje, jež měl stěžovatel použít podle tvrzení spoluobžalovaného R. při vloupáních, respektive o totožnost stop nalezených na místě činu se zkušebními mechanoskopickými stopami vytvořenými těmito nástroji; o výsledky domovní prohlídky, při nichž byly u stěžovatele nalezeny některé věci, jež byly ztotožněny s věcmi odcizenými z chat, do kterých se měl stěžovatel vloupat. Soud prvního stupně, jak je výše uvedeno, rozdělil celou skupinu před soudem projednávaných skutků do tří částí následovně: 1. skutky, kterých se měl stěžovatel dopustit sám; zde tedy krajský soud o vině a trestu stěžovatele rozhodl na základě shody mechanoskopických stop nalezených na místě činu se stopami, jež zanechávají nástroje, které měl stěžovatel podle tvrzení R. používat i později, kdy vloupání prováděl společně se spoluobžalovaným R.; 2. skutky, na nichž se měl stěžovatel podílet společně se spoluobžalovaným R.; 3. skutky, jejichž spáchání se stěžovateli ani spoluobžalovanému R. nepodařilo prokázat; byli tedy zproštěni obžaloby.

Ústavní soud má v této souvislosti za to, že obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jakož i zásady trestního řízení shora uvedené, minimálně v tom, že uznaly stěžovatele - za dané důkazní situace - vinným ze spáchání skutků uvedených sub 1. Ústavní soud připomíná řadu pochybení, k nimž během trestního řízení došlo: srov. např. žádost Policie České republiky, Správy Západočeského kraje z 3. 10. 2003 adresovanou Policii České republiky, Okresnímu ředitelství Plzeň-sever o odstranění nedostatků zjištěných v předaném trestním spise a při předání věcí zjištěných při domovní prohlídce u stěžovatele, kdy byly v trestním spise špatně označeny některé vyloupené objekty, dále u některých zajištěných stop nebyla provedena potřebná expertíza, některé stopy (např. poškozené vložky FAB) byly ztraceny - viz č. l. 51-54 trestního spisu; nástroje, jež vydal policii spoluobžalovaný R. dne 14. 2. 2002 s tím, že jsou majetkem stěžovatele, jenž s nimi páchal trestnou činnost, předala Služba kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství v Rakovníku Službě kriminální policie a vyšetřování Správy Západočeského kraje k dalšímu opatření až 19. 2. 2003; při tomto předání mohlo dojít k záměně kleští, jež nebyla podle Ústavního soudu spolehlivě vyloučena - srov. protokol o výslechu svědka na č. l. 227-228 a s tím související č. l. 137-139 trestního spisu; opakovaná žádost Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever o vydání příkazu k domovní prohlídce odůvodněná tím, že při první domovní prohlídce v bytě stěžovatele uskutečněné 25. 2. 2003 nebylo možno vzhledem k omezeným technickým možnostem policie odvézt všechny zaevidované věci [budiž poznamenáno, že příslušná soudkyně této žádosti nevyhověla, neboť nemohla akceptovat skutečnost, "že policejní orgány si zjednodušily práci na úkor práva obviněného" - srov. č. l. 202. I kdyby však Ústavní soud od těchto pochybení abstrahoval, nemůže přehlédnout, že u skutků spadajících do skupiny sub 1. byla stěžovateli prokázána vina jen dvěma nepřímými důkazy (a to ještě ne výlučně!): a) ztotožněním mechanoskopických stop formou porovnání stop na místě činu s nástroji, jež vydal Policii spoluobžalovaný R. tvrdící, že patří stěžovateli a b) tvrzeným ztotožněním některých odcizených věcí s věcmi nalezenými při domovní prohlídce v bytě stěžovatele].

V této souvislosti nelze přehlédnout, že při domovní prohlídce u stěžovatele bylo zjištěno 71 věcí (srov. č. l. 168-170). Některé z nich (jako např. lžičky, vidličky) lze považovat za těžko individuálně identifikovatelné, u jiných nebylo prokázáno, že pocházejí z trestné činnosti (jako například automatická pračka značky Bosch). I kdyby však všech 71 zajištěných věcí prokazatelně pocházelo z trestné činnosti, pak za situace, kdy měl stěžovatel spáchat vloupání ve 134 případech bez pomoci spoluobžalovaného R., to znamená, že v rámci těchto 134 vloupání existuje skupina skutků, kdy je stěžovatel usvědčován pouze ztotožněním mechanoskopických stop. Bude-li se například předpokládat, že každá ze 71 zajištěných věcí (resp. skupin věcí) byla odcizena při jiném ze 134 skutků, znamenalo by to, že u 63 skutků je stěžovatel uznán vinným na základě toliko jediného nepřímého důkazu - mechanoskopických stop. Z výpovědí spoluobžalovaného R. (srov. č. l. 152) přitom plyne, že nelze vyloučit, že nástroje, které stěžovatel údajně při vloupání používal, někomu půjčoval. Naopak R. vyjádřil domněnku, podle níž měli stěžovateli při páchání trestné činnosti pomáhat i další osoby, nejen on. Přitom, pokud jde o použití nástroje, při domovní prohlídce u stěžovatele žádné nástroje, jimiž bylo to které vloupání spácháno, nalezeny nebyly. Tyto nástroje odevzdal policii sám spoluobžalovaný R.

Ve světle uvedených skutečností je pak nutno hodnotit rozhodnutí obecných soudů o stěžovatelově vině i trestu jako stěží udržitelné.

Předně je třeba - podle mínění Ústavního soudu - na tomto místě zdůraznit názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který předložila ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele; státní zástupkyně tehdy upozornila, že mechanoskopické stopy mohou spolehlivě prokázat pouze to, že daný trestný čin byl proveden určitým nástrojem. Nevypovídají však nic o tom, kdo trestný čin spáchal. V této souvislosti Ústavní soud - nad rámec právě předložené argumentace - připomíná i judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že: "Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (...) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného" [citováno podle (Rt) 7 Tz 84/69]. Na tento závěr navazuje i judikatura Ústavního soudu. Například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179) týkajícím se mj. důkazní hodnoty takzvaných pachových zkoušek Ústavní soud mj. dovodil, že: "(...) nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že stěžovatel se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v bytě poškozeného nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouzen.".

Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že závěr, ke kterému obecné soudy ohledně viny stěžovatele dospěly, se vzhledem k neexistenci přímých důkazů a se zřetelem na nedostatečnost důkazů nepřímých, na nichž byl založen, ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním. Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel byl pachatelem všech skutků, za něž byl uznán vinným a za něž mu byl uložen trest.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššíhosoudu, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud jím pokračoval v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jelikož na trestní řízení je třeba - z tohoto hlediska - nahlížet v jeho celistvosti. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zákonná úprava dovolání je budována na striktně vymezených dovolacích důvodech, avšak ani to nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), Nejvyšší soud nevyjímaje. Rozsah neopominutelné ochrany základních práv Nejvyšším soudem vymezil nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), kde Ústavní soud mj. prohlásil, že z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem osobě obviněné, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že Nejvyššísoud při projednávání stěžovatelova dovolání explicitně nepřipustil přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost možných důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy). Tento postup zdůvodnil zejména odkazem na charakter dovolání, jež je specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě výslovně uvedených procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v trestním řádu. S takovýmto paušálním závěrem se však Ústavní soud v této souzené věci nemůže ztotožnit. Nejvyšší soud zpravidla vykládá trestní řád velmi restriktivně, takže mnohdy není k dispozici efektivní právní prostředek k nápravě konkrétních vad. Právě takové počínání Nejvyššího soudu staví ve svém důsledku stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu a bylo již ze strany Ústavního soudu vícekrát kritizováno [za všechny srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2003 (N 95/30 SbNU 391) či nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489)].

Za tohoto stavu Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, a to v důsledku nerespektování jeho základních práv garantovaných čl. 36 a násl. Listiny.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí (resp. jejich výroky týkající se stěžovatele) podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru