Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3093/13 #1Nález ÚS ze dne 17.12.2014K postupu dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
dovolání/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 231/75 SbNU 581
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3093.13.1
Datum vyhlášení14.01.2015
Datum podání08.10.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

404/2012 Sb.

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 243c odst.1, § 241a odst.2, § 241a odst.3, § 237, § 241a odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Dovolací soud posoudí, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Odmítnutí dovolání pro vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř. by proto vedlo k odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu i Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu), a tím k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 17. 12. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve věci ústavní stížnosti Darren, s. r. o., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013 č. j. 30 Cdo 1792/2013-242 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl.

Narativní část

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti žalované České republice zaplacení peněžité částky podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudkem obvodního soudu byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Obě rozhodnutí napadla stěžovatelka dovoláním. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci, jejž spatřovala v nesprávném vyhodnocení existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Podle Nejvyššího soudu nebyla otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody otázkou právní, ale skutkovou, a stěžovatelka tudíž uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, pročež její podání trpělo vadou, pro niž nebylo lze v řízení pokračovat, a proto podle § 241b odst. 3 ve spojení s § 243b o. s. ř. dovolání odmítl. Stěžovatelka namítala, že její dovolání netrpělo žádnými vadami, dovolací důvod řádně vymezila.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předeslal, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře za to, že platně otevřeli otázku právního významu. Nemohou být postaveni do situace, kdy jsou nuceni riskovat, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu podají dovolání nebo ústavní stížnost s důsledky vyplývajícími ze špatně zvoleného postupu. Ústavní soud dále připomněl usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013, v němž uvedl, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, může být z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. tzn., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený výklad musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování dovolání. I když totiž vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele.

V projednávané věci posoudil dovolací soud stěžovatelkou formulovaný dovolací důvod jako skutkovou otázku, a proto jej nepovažoval za řádně vymezený. Jeho závěr, že dovolání mělo vadu, spočívající v tom, že dovolání neobsahovalo vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, byl nejenže nesprávný, ale s ohledem na to, že v jeho důsledku došlo k odmítnutí dovolání, vedl rovněž k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu i Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu), a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z tohoto důvodu v něm dokonce bylo lze spatřovat zneužití pravomoci.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil. Ve zbylém rozsahu ji pro nepřípustnost odmítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014

N 231/75 SbNU 581

K postupu dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 ve věci ústavní stížnosti Darren, s. r. o., IČO 25278711, se sídlem Sulkovská 482, Bystré, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2013 č. j. 15 Co 530/2012-224, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013 č. j. 30 Cdo 1792/2013-242, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013 č. j. 30 Cdo 1792/2013-242 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013 č. j. 30 Cdo 1792/2013-242 se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. října 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi bylo zasaženo do jejího základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí domáhala zaplacení peněžité částky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalované. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. září 2012 č. j. 26 C 255/2011-200 byla žaloba zamítnuta, protože i když byla splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, stěžovatelka neprokázala vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. S tímto názorem se v rozsudku ze dne 12. února 2013 č. j. 15 Co 530/2012-224 ztotožnil i Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

3. Obě rozhodnutí napadla stěžovatelka dovoláním u Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci, jež spatřovala v nesprávném vyhodnocení existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Nejvyšší soud konstatoval, že otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody není otázkou právní, ale skutkovou, a stěžovatelka tudíž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, pročež její podání trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat. O dovolání stěžovatelky tedy rozhodl pověřeným členem senátu tak, že jej podle § 241b odst. 3 ve spojení s § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") odmítl.

4. Ústavní stížnost sice směřuje vedle usnesení Nejvyššího soudu i proti rozsudku soudu odvolacího, jádro stěžovatelčiny argumentace se však týká pouze prvního z nich. Ve své argumentaci mimo jiné zpochybňuje závěr, že měla jako důvod dovolání uplatnit otázku skutkovou, neboť dle svého názoru zpochybnila nesprávnou interpretaci obecně teoretických postulátů o příčinné souvislosti. Odmítnutím dovolání mělo dojít k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 255/2011 a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze se k věci nevyjádřil. Ministerstvo práce a sociálních věcí jako vedlejší účastník ve svém vyjádření stručně uvedlo, že dle jeho názoru v projednávané věci k žádnému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje v pouhém požadavku stěžovatelky na přezkoumání zákonnosti napadených rozhodnutí, a proto se domnívá, že by měla být odmítnuta.

6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 4. listopadu 2013, podepsaném předsedou příslušného senátu JUDr. Pavlem Simonem, poukázal na to, že dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení dovolatelem vymezené právní otázky ze strany odvolacího soudu, nikoliv již z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu, jak tomu bylo za účinnosti právní úpravy před novelizací provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). V souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. musí být dovolací důvod jako povinná náležitost dovolání vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

7. V dané věci stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně (absence) příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, a tudíž uplatnila jako dovolací důvod nikoli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nesprávné skutkové zjištění. Odkázal přitom na svůj ustálený právní názor, dle kterého zjišťuje-li se v řízení, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, nejedná se o otázku právní, ale skutkovou. Naproti tomu právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Nic takového však stěžovatelka ve svém dovolání nerozporovala.

8. Stran aplikace ustanovení § 243f odst. 2, resp. § 241b odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání neobsahovalo vymezení dovolacího důvodu předpokládaného v § 241a odst. 3 o. s. ř., přičemž tato vada dovolání nebyla po dobu trvání lhůty k podání dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Z tohoto důvodu přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř. V souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání pověřený člen senátu 30 Cdo JUDr. Pavel Simon. Uvedené aplikační postupy se Nejvyššímu soudu jeví jako zjevné a neproblematické.

9. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že podala dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení a její dovolání netrpělo žádnými vadami. Nesprávným byl dle jejího názoru právní závěr soudu, že jí v důsledku nezákonného rozhodnutí nemohla vzniknout škoda spočívající v tom, že musela zaplatit úroky z úvěru. Má za to, že dovolací důvod řádně vymezila, a neexistovaly tudíž relevantní důvody pro odmítnutí dovolání.

10. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

III. Vlastní posouzení

11. Ústavní stížnost je důvodná v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu.

12. V řízení o ústavních stížnostech není úlohou Ústavního soudu nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. V rámci jejich přezkumu se omezuje pouze na posouzení, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

13. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Uvedené ustanovení garantuje jednotlivci (fyzické nebo právnické osobě) soudní ochranu jeho subjektivních práv, zároveň z něj však plyne povinnost zákonodárce, aby zákonem upravil procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se lze této ochrany domoci, včetně případných opravných prostředků. Do takto vymezeného rámce přirozeně patří i ochrana základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy České republiky). Na rozdíl od jiných subjektivních práv, k jejichž ochraně jsou povolány pouze obecné soudy, však v případě základních práv a svobod Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. d) výslovně předpokládá ještě další prostředek - ústavní stížnost, jež může, nevylučuje-li to jeho povaha, směřovat vůči jakémukoliv rozhodnutí nebo zásahu orgánu veřejné moci. Podmínkou plynoucí ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti je, aby se jednalo o rozhodnutí konečné, neboli o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 4, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

14. Má-li ústavní stížnost sloužit jako efektivní prostředek ochrany základních práv a svobod, je nezbytné, aby podmínky, za nichž může být uplatněna, byly zákonem stanoveny jednoznačně, tedy aby z hlediska jednotlivce, který se cítí být dotčen na svých právech, nevyvolávaly pochybnosti ohledně toho, jak má při ochraně svých práv postupovat. Uvedené požadavky je třeba vztáhnout i na zákonnou úpravu civilního dovolání, která po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 2013, doznala významných změn, zejména pokud jde o jeho přípustnost. Podle § 237 o. s. ř., v platném znění, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nová právní úprava již tedy nespojuje přípustnost dovolání s případy diformity či skryté diformity, jak tomu bylo do 31. prosince 2012 [viz § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., v tehdejším znění], nýbrž pouze s otázkou zásadního právního významu (byť tento pojem již zákon explicitně nepoužívá). Změna se zároveň dotkla i vymezení dovolacích důvodů. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, je možné podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

15. Ústavní soud se ve více rozhodnutích vyjádřil v tom smyslu, že je především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení, přičemž jeho úloha při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou, Úmluvou či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319), účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. Z výše uvedeného rovněž plyne, že podmínky projednatelnosti návrhu musí být stanoveny způsobem, aby účastník řízení před obecnými soudy mohl předvídat, zda ve své konkrétní věci má nebo nemá k dispozici daný procesní prostředek.

16. V projednávané věci stojí Ústavní soud opětovně před problémem rozlišování skutkových a právních otázek, a to v souvislosti s výkladem § 243c odst. 1 ve spojení s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, které umožňují odmítnout dovolání pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě k podání dovolání. Zákon za jednu z takovýchto vad označuje skutečnost, že dovolání neobsahuje vymezení důvodu dovolání. Vyvstává proto otázka, zda se o vadu jedná i v případě, kdy je jako dovolací důvod vymezena otázka skutková, a nikoliv právní. Pokud by tomu tak bylo, dovolání by muselo být odmítnuto právě z tohoto důvodu, pročež by se lhůta pro podání ústavní stížnosti proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nemohla odvíjet od doručení odmítavého usnesení dovolacího soudu. Nešlo by totiž o rozhodnutí, kterým byl mimořádný opravný prostředek odmítnut dovolacím soudem jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Takovýto důsledek přitom zjevně není ústavně akceptovatelný.

17. Jak v minulosti konstatoval nejen Ústavní soud, ale i Evropský soud pro lidská práva, rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu. Ani účastník řízení, ani jeho právní zástupce nemohou být postaveni do situace, kdy jsou nuceni riskovat, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání nebo ústavní stížnost [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836 - Adamíček proti České republice; dále usnesení sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. března 2011 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10, nebo obdobně v trestních věcech nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405) či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovémuto nežádoucímu následku vede. Účastníka řízení totiž nutí podstoupit riziko, že se dovolací soud neztotožní s jeho hodnocením, zda ve svém podání uplatnil otázku právní nebo skutkovou, v důsledku čehož by mu byl fakticky odepřen přístup nejen k dovolacímu, ale i k Ústavnímu soudu. Vzhledem k míře uvážení, která je s posouzením této otázky nepochybně spojena, resp. složitosti tohoto posouzení, je pro něj přitom často nemožné, aby předvídal výsledek řízení. Na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc v takovémto případě nemá ani jen možnost volby, zda to s dovoláním, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu, "zkusí", nebo zda podá přímo ústavní stížnost, protože ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, musí vyčerpat takovéto dovolání vždy.

18. Ústavnísoud si byl vědom uvedených skutečností již v době nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., a z tohoto důvodu provedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 (U 5/68 SbNU 541) ústavně konformní výklad § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, mající průmět do výkladu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v témže znění. Konkrétně uvedl, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, může být z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (bod 11 citovaného usnesení). Uvedený výklad musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování dovolání. I když totiž vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Existenci otázky zásadního právního významu v případech, kdy bylo možné mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, popřípadě bylo hodnocení provedených důkazů založeno na libovůli obecných soudů, ostatně již ve vztahu k dřívější právní úpravě připustil i Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1697/2011 ze dne 31. ledna 2012). Toto hodnocení však v žádném případě nelze přenášet do fáze posuzování naplnění formálních požadavků k projednání dovolání.

19. Lze tedy shrnout, že jestliže dovolacísoud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Bude ovšem záležet na posouzení tohoto soudu, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne.

20. V projednávané věci posoudil dovolací soud stěžovatelkou formulovaný dovolací důvod jako skutkovou otázku, a proto jej nepovažoval za řádně vymezený. Jeho závěr, že dovolání mělo vadu, je proto nejenže nesprávný, ale s ohledem na to, že v jeho důsledku došlo k odmítnutí dovolání, vedl rovněž k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu i Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu), a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z tohoto důvodu v něm dokonce lze spatřovat zneužití pravomoci. Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací soud svým postupem odmítl posoudit přípustnost dovolání z hlediska § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Vzhledem k tomu, že § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu podmiňuje zachování předmětné lhůty právě a pouze tím, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, má navíc odmítnutí dovolání pro vady za následek, že se v takovémto případě lhůta k podání ústavní stížnosti proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu odvíjí od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a nikoliv od doručení odmítavého usnesení dovolacího soudu. Jestliže proto mezitím uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti, k čemuž v dané věci nepochybně došlo, stěžovatelka ztratila možnost podat proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost.

21. Protože napadeným usnesením Nejvyššíhosoudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatoval porušení jejích práv a napadené usnesení zrušil. Ve zbylém rozsahu ji naopak podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť za situace, kdy bude Nejvyšší soud opětovně rozhodovat o jejím dovolání, nejsou ve vztahu k přezkumu rozsudku Městského soudu v Praze v tomto řízení splněny podmínky přípustnosti plynoucí z § 75 odst. 1 téhož zákona a contrario.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru