Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 309/96Usnesení ÚS ze dne 28.02.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.309.96
Datum podání07.11.1996

přidejte vlastní popisek

I.ÚS 309/96 ze dne 28. 2. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 309/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., o ústavní stížnosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, takto:

Návrh seodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem domáhal, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby jej neprodleně propustil z vazby na svobodu. Navrhovatel se uvedeného rozhodnutí domáhal z toho důvodu, že podle jeho stanoviska Krajský soud v Plzni, který jeho vyšetřovací věc vracel k došetření státnímu zástupci, rozhodl zároveň neoprávněně o dalším trvání vazby a Vrchní soud v Praze v návaznosti na to zamítl navrhovatelovu stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Navrhovatel je toho názoru, že byl ponechán ve vazbě neoprávněně, neboť vazba v přípravném řízení může trvat pouze šest měsíců, potom musí být soudem prodloužena. Vzhledem k tomu, že věc byla vrácena k došetření, vrátila se do přípravného řízení, přitom vazba trvala déle než

1

I. ÚS 309/96

šest měsíců a nebyla zákonným způsobem prodloužena. Navrhovatel nesouhlasí s odůvodněním vrchního soudu, které vychází ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, č. j. Tpjn 20/94, a je přesvědčen o tom, že uvedené stanovisko je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jeho svoboda může být omezena pouze na základě zákona a ne výkladu zákona.

Z ústavní stížnosti i přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 13/96, kterým byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření, ponechán ve vazbě, neboť trvaly vazební důvody podle § 67 písm. a) trestního řádu.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením, sp. zn. 4 To 142/96, stížnost zamítl s odůvodněním, že podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, č.j. Tpjn 20/94, při vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle trestního řádu běží lhůty uvedené v § 71 odst. 2 trestního řádu znovu, není proto třeba rozhodovat o prodloužení vazebních lhůt uvedených v § 71 odst. 2 tr. řádu, dokud neuplyne nová šestiměsíční lhůta.

Z výše uvedeného je zřejmé, že navrhovatel nesouhlasil s důvody zamítnutí své stížnosti vrchním soudem, který se ztotožnil ve svém názoru s názorem trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR. V tom případě měl však navrhovatel žádat, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní lidské právo zakotvené v Listině základních práv a svobod.

Navrhovatel však požadoval, aby Ústavní soud sám dal příkaz krajskému soudu k propuštění z vazby. Podle zákona o Ústavním soudu však není dána věcná příslušnost Ústavního soudu ČR k tomu, aby vstupoval do trestního řízení a dělal trestněprávní úkony podle trestního řádu. Z toho Ústavní soud dovodil, že se jedná

2

I. ÚS 309/96

o návrh, k jehož projednání není Ústavnísoud příslušný, neboť příkaz k propuštění z vazby na svobodu může dát pouze příslušný obecný soud na základě zákonného rozhodnutí. Navrhovatel žádá po Ústavním soudu něco, co tento soud nemá ve své pravomoci. To vyplývá z č1. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod a dále i z ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud, pokud ústavní stížnosti vyhoví, může napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit. Takto rozhoduje vždy v případě, že je zde napadené rozhodnutí, kterým bylo porušeno některé základní právo nebo svoboda občana.

V ústavní stížnosti tedy bylo uvedeno, čeho se navrhovatel domáhá, ale jde o návrh, k jehož projednání není Ústavnísoud příslušný, proto Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a z toho důvodu návrh mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 28. února 1997JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru