Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 309/11 #1Nález ÚS ze dne 04.01.2012Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkújma
řízení/zastavení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
procesní postup
Ochrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/64 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.309.11.1
Datum vyhlášení24.01.2012
Datum podání01.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nerespektuje-li odvolací soud při rozhodování o dalším odvolání stěžovatele předchozí závazný kasační nález Ústavního soudu, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele A. Ž zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. 1. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 159/2010-142 ze dne 27. 10. 2010 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 34 C 112/2007-128 ze dne 10. 9. 2008 byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Narativní část

Dne 15. 11. 2006 podal stěžovatel žalobu na ochranu osobnosti. K výzvě soudu současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 22. 2. 2008 stěžovatelově žádosti nevyhověl. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 17. 7. 2008 rozhodnutí městského soudu potvrdil. Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem ze dne 9. 7. 2009 vyhověl a napadené usnesení vrchního soudu zrušil. Městský soud napadeným usnesením ze dne 10. 9. 2008 řízení o stěžovatelově žalobě zastavil pro nezaplacení soudního poplatku a vrchní soud napadeným usnesením ze dne 27. 10. 2010 toto rozhodnutí potvrdil, a to navzdory kasačně závaznému nálezu Ústavního soudu. Podle stěžovatele tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se v nálezu ztotožnil se stěžovatelovou argumentací ohledně kasační závaznosti svých nálezů. V této souvislosti uvedl, že (zejména) Vrchní soud v Praze porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces (právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu), neboť ve svém rozhodnutí o potvrzení prvostupňového usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nezohlednil, že po vydání v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze přistoupil Ústavní soud svým nálezem ze dne 9. 7. 2009 ke kasaci rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na osvobození od soudních poplatků. Právě citovaný nález má přitom na v záhlaví citované usnesení Městského soudu v Praze zásadní vliv, neboť městský soud v něm vychází z toho, že stěžovatel nebyl rozhodnutími posléze zrušenými Ústavním soudem od soudních poplatků osvobozen. O existenci kasačního nálezu však Vrchní soud v Praze věděl (měl vědět), neboť jeho usnesení (napadené ústavní stížností) bylo vydáno až 27. 10. 2010, tedy po vydání zrušujícího nálezu. Ústavní soud proto konstatoval, že vrchní soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení nerespektoval jeho předchozí nález ve stěžovatelově věci ze dne 9. 7. 2009, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil, přičemž současně z důvodu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů nevyhověl návrhu na zrušení usnesení městského soudu a v této části ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 309/11 ze dne 4. 1. 2012

N 2/64 SbNU 21

Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 4. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 309/11 ve věci ústavní stížnosti A. Ž. proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 159/2010-142 ze dne 27. října 2010, kterým bylo ve vztahu ke stěžovateli potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 34 C 112/2007-128 ze dne 1. srpna 2008 [zjevně správně 10. září 2008], jímž bylo mimo jiné zastaveno řízení o žalobě na ochranu osobnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 159/2010-142 ze dne 27. 10. 2010 se ruší.

II. V rozsahu navrhujícím zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 34 C 112/2007-128 ze dne 10. 9. 2008, a to ve vztahu ke stěžovateli, se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nejprve s ústavní stížností, kterou sepsal sám. V petitu uvedeného podání mimo jiné uvedl, že žádá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008 č. j. 34 C 112/2007. V ústavní stížnosti sepsané posléze právní zástupkyní stěžovatele je pak v jejím petitu uvedeno (ve vztahu k rozhodnutí městského soudu), že ústavní stížností se navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2008 sp. zn. 34 C 112/2007. V plné moci k ústavní stížnosti sepsané právní zástupkyní stěžovatele se praví, že tato je zmocněna podat jménem stěžovatele ústavní stížnost směřující mj. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008 č. j. 34 C 112/2007. Na základě těchto skutečností, jakož i obsahově z kontextu ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje mimo jiné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 34 C 112/2007. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat právní zástupkyni stěžovatele k opravě písařské chyby v petitu jí sepsané ústavní stížnosti a rovněž neměl ve spojení s údaji plynoucími z vyžádaného spisového materiálu pochybnost o včasnosti ústavní stížnosti, a to v rozsahu žádajícím zrušení právě citovaného usnesení Městského soudu v Praze nebo v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Obsahově pak stěžovatel ústavní stížnost opírá o následující důvody.

Dne 15. 11. 2006 podal stěžovatel žalobu na ochranu osobnosti. K výzvě soudu požádal podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze svým usnesením č. j. 34 C 112/2007-93 ze dne 22. února 2008 stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhověl a ve výroku III rozhodl tak, že se ve výroku jmenovaným žalobcům (tzn. i stěžovateli) osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Proti citovanému výroku III usnesení Městského soudu Praze podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze napadený výrok svým usnesením č. j. 1 Co 238/2008-123 ze dne 17. 7. 2008 jako věcně správný potvrdil, neboť se prý jedná o zjevně bezúspěšné uplatnění práva. Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, jež byla nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 (N 157/54 SbNU 33) ve znění opravného usnesení ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 shledána důvodnou.

Stěžovatel dodal, že byť je citovaný nález Ústavního soudu právně závazný, Městský soud v Praze svým (napadeným) rozhodnutím ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 34 C 112/2007 zastavil řízení o žalobě žalobců A. Ž. (stěžovatele), J. K. a L. O. podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích") s odůvodněním "nezaplacení soudního poplatku". Závěry citovaného nálezu nerespektoval ani Vrchní soud v Praze, který svým (napadeným) usnesením č. j. 1 Co 159/2010-142 ze dne 27. 10. 2010 citované usnesení Městského soudu v Praze ve vztahu ke stěžovateli potvrdil (poznámka: jen stěžovatel se totiž odvolal). Z odůvodnění uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývají - podle stěžovatele - pro meritorní rozhodnutí o odvolání stejné důvody, proti kterým již jednou byla podána ústavní stížnost, na základě které následně došlo k vyhlášení citovaného nálezu.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze nerespektovala - podle názoru stěžovatele - právně závazný nález Ústavního soudu, podává stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze (v záhlaví citovanému) a proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze novou ústavní stížnost, neboť má za to, že těmito usneseními bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze evidovaný pod sp. zn. 34 C 112/2007. Zjistil, že stěžovatel společně s dalšími osobami podal žalobu, kterou se po České republice - Vězeňské službě České republiky domáhal ochrany svého práva na zdraví, které je porušováno neplněním povinností podle zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Je totiž jako vězeň dlouhodobě vystaven účinkům tzv. pasivního kouření. Nesouhlasil se závěrem obecných soudů obsaženým v jejich usneseních týkajících se osvobození od soudních poplatků. Jedná se o již zmiňované rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 34 C 112/2007-93 ze dne 22. února 2008 a o usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 238/2008-123 ze dne 17. 7. 2008, že se z jeho strany jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 o. s. ř., neboť zákaz kouření podle zákona č. 379/2005 Sb. se prý nevztahuje na věznice, které jsou sice budovami státního orgánu, ale neposkytují veřejné služby.

Ústavní soud stěžovateli vyhověl (srov. shora citovaný nález Ústavního soudu). Stěžovatel vymezil jako základ žaloby zásahy do svého zdraví vlivem tzv. "pasivního kouření" od doby účinnosti zákona č. 379/2005 Sb. a jako předmět žaloby omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč. Ochrana zdraví spadá do režimu § 11 občanského zákoníku, protože právě do něj "prozařuje" článek 7 odst. 1 Listiny. Z tohoto pohledu je irelevantní, zda Vězeňské službě České republiky ukládá zákon č. 379/2005 Sb. nějaké povinnosti na poli ochrany zdraví, protože do zdraví stěžovatele, který je prostorově ve výhradní dispozici orgánů Vězeňské služby České republiky, nemá být zasahováno bez ohledu na tuto speciální zákonnou regulaci. Nadto však Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že napadená usnesení o osvobození od soudního poplatku jsou formálně ryze procesní. Vzhledem k úvahám o (ne)aplikaci zákona č. 379/2005 Sb. na případ stěžovatele a závěrům od zákona se odvíjejícím však obecné soudy - podle Ústavního soudu - rozhodly nejen o návrhu na osvobození od soudního poplatku, ale i o samé žalobě, neboť rozhodnutí o ní fakticky prejudikovaly. Stěží lze prý předpokládat, že by obecné soudy v případě zaplacení soudního poplatku stěžovatelem vyložily dotčená ustanovení ve věci samé jinak, než jak to učinily v napadených usneseních.

Ještě před vydáním tohoto nálezu však Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením z 10. 9. 2008 č. j. 34 C 112/2007-128 tak, že se řízení žalobců A. Ž., J. K. a L. O. zastavuje (výrok I). Žalobci A. Ž., J. K. a L. O. a žalovaná (rozuměj Česká republika jednající Vězeňskou službou) nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění zejména uvedl, že žalobci Ž., K. a O. "nebyli pravomocně osvobození od soudních poplatků usnesením Městského soudu v Praze č. j. 34 C 112/2007-93, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 238/2008-123 byli vyzváni k zaplacení soudních poplatků ve výši po 401 000 Kč vzhledem k žalobě na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč a morální satisfakci". Žalobci byli - podle městského soudu - zároveň upozorněni, že nebude-li poplatek zaplacen ve lhůtě tří dnů, bude řízení zastaveno. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla, jak se z odůvodnění citovaného usnesení podává, doručena žalobcům 14. 8. 2008, leč do dne rozhodnutí soudní poplatek zaplacen nebyl. Proto městský soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku z návrhu v soudem stanovené třídenní lhůtě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.

K odvolání stěžovatele pak rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 1 Co 159/2010-142 tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci A. Ž. potvrzuje (výrok I). A. Ž. a žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Podle odvolacího soudu z obsahu spisu vyplývalo, že pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. února 2008 č. j. 34 C 112/2007-93 nebylo mimo jiné stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků pro nesplnění podmínky pro jeho přiznání, spočívající v tom, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Za tohoto stavu (prý) soud prvního stupně postupoval správně, jestliže usnesením ze dne 1. srpna 2008 č. j. 34 C 112/2007-126 vyzval stěžovatele A. Ž. k zaplacení soudního poplatku ve výši 401 000 Kč. Stěžovatel A. Ž. soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem nezaplatil, a proto soud prvního stupně - podle odvolacího soudu - nepochybil, jestliže řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.

III.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména konstatoval, že patrně administrativní chybou nebyly ve věci určující nález Ústavního soudu z 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 (viz výše) ani jeho opravné usnesení sp. zn. II. ÚS 2379/08 z 2. 9. 2009 založeny do soudního spisu. Dále se pozastavil nad písařskou chybou v dataci, které se stěžovatel dopustil při formulaci kasačního petitu v ústavní stížnosti uvedeného (srov. záhlaví tohoto nálezu a část I). V této souvislosti upozornil na možnou opožděnost ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření městský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Vrchní soud v Praze (jeho místopředseda) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dopise ze dne 12. října 2011 byl vyzván, aby se ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy vyjádřil k ústavní stížnosti stěžovatele. Příslušný předseda senátu sdělil, že v tak krátké lhůtě není schopen se ke stížnosti vyjádřit. Místopředseda Vrchního soudu v Praze pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a kritizoval krátkost lhůty, jež byla k vyjádření stanovena.

Vrchní soud v Praze souhlas či nesouhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně neudělil; na základě poučení mu Ústavním soudem daným však lze presumovat, že vrchní soud s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.

Co se týká korektnosti lhůty stanovené Ústavním soudem k vyjádření, tu lze konstatovat, že se jednalo o lhůtu soudcovskou; Ústavní soud by samozřejmě i opožděné vyjádření vrchního soudu ve svém rozhodnutí reflektoval. Nadto nelze přehlédnout, že vrchní soud i výše rekapitulované vyjádření ve stanovené lhůtě Ústavnímu soudu nezaslal; to bylo doručeno Ústavnímu soudu až dne 4. 11. 2011. Je potom otázkou, proč vrchní soud fakticky několikanásobně kompenzovanou původní lhůtu ke kvalifikovanému meritornímu vyjádření k ústavní stížnosti nevyužil.

Vyjádření obecných soudů Ústavní soud stěžovateli - vzhledem k jejich obsahu i vzhledem k výroku tohoto nálezu - nezasílal.

Stěžovatel se ve stanovené lhůtě k možnosti upustit od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřil, leč na základě poučení mu Ústavním soudem daným lze předpokládat, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

Česká republika jednající Vězeňskou službou se k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.

I Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou Městského soudu v Praze, pokud jde o včasnost ústavní stížnosti. Tu lze poukázat na druhý odstavec části I tohoto nálezu, z něhož plyne, že a proč považuje Ústavní soud ústavní stížnost za podanou včas.

Po věcné stránce Ústavní soud považuje ústavní stížnost za důvodnou.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) [1]; dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv [2] a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva [3].

V souladu s tím pak Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

[1] Z pohledu relevantního podústavního práva dopadá na právě projednávanou věc zejména ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. v tehdy relevantním znění.

[2] Citovaná ustanovení zněla v rozhodné době následovně:

"§ 138

(1) Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí."

"§ 9

Následky nezaplacení poplatku

(1) Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví."

V předmětné věci Ústavní soud důvod k posuzování ústavnosti citovaných ustanovení neshledal. Proto přistoupil k posouzení napadených rozhodnutí z hlediska komponentů dalších.

[3] Co se týká posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu ty případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zda obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva sledující určitý ústavně chráněný účel nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002 (N 37/25 SbNU 287) a další].

Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45) a nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)].

Konečně, třetí skupinou jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva obecnýmsoudem, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 (viz výše), sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319)].

Vycházeje ze shora nastíněných zásadních východisek, dospěl Ústavnísoud k závěru, že (zejména) Vrchní soud v Praze porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces (právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu). To proto, že ve svém rozhodnutí o potvrzení prvostupňového usnesení o zastavení řízení - ve vztahu ke stěžovateli - nezohlednil, že po vydání v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze přistoupil Ústavní soud svým nálezem z 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 (viz výše) ve znění opravného usnesení z 2. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 ke kasaci těch rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků ohledně stěžovatele), kterými nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na osvobození od soudních poplatků. Právě citovaný nález má přitom na v záhlaví citované usnesení Městského soudu v Praze zásadní vliv, neboť městský soud v něm vychází z toho, že stěžovatel (stejně jako ostatní žalobci) nebyl rozhodnutími posléze zrušenými Ústavním soudem od soudních poplatků osvobozen. O existenci kasačního nálezu však Vrchní soud v Praze věděl (měl vědět), neboť jeho usnesení, touto ústavní stížností napadené, bylo vydáno až 27. 10. 2010, tedy zjevně po vydání zrušujícího nálezu; to je rozdíl od tohoto ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze z 10. 9. 2008, kdy existoval právní stav, podle něhož stěžovatelovu návrhu na osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno.

Proto Ústavnímusoudu nezbylo než napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v záhlaví citované, podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

Ke zrušení shora citovaného rozhodnutí Městskéhosoudu v Praze Ústavní soud nepřistoupil. Dle přesvědčení Ústavního soudu je totiž ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů státu. Jinak řečeno, tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů. Bude na vrchním soudu, zda se vypořádá se závěry tohoto nálezu sám anebo zda do věci nechá opětovně zasáhnout Městský soud v Praze. Proto Ústavní soud ústavní stížnost co do části navrhující zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze ohledně stěžovatele pro její nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru