Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3080/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3080.17.1
Datum podání02.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3080/17 ze dne 9. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele SPITIKO a.s., IČ: 026 60 121, se sídlem Vinohradská 1128/47, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem, se sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 32 Co 1224/2017-256 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016 č. j. 70 Co 381/2016-238, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho právo na přístup k soudu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2016 č. j. 25C 74/2014-202, jímž soud zamítl žalobu společnosti trivium eamingsvalue P1 v.o.s. (dále jen "vedlejší účastník"), jíž se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli zaplacení částky 2.000.000 Kč s příslušenstvím. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby prvoinstančním soudem bylo neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního na straně vedlejšího účastníka. Napadené usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení, bylo zdůvodněno nezákonností provedené koncentrace řízení a výzvy soudu vůči vedlejšímu účastníku k doplnění skutkových tvrzení. Nejvyšší soud jako soud dovolací soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele se zdůvodněním, že stěžovatel, i přes poučení jemu dané v napadeném rozhodnutí, nedostál požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

3. Rozhodnutí dovolacího soudu považuje stěžovatel za příliš formalistické, neboť dovolací soud neposuzoval obsahovou stránku dovolání, ale odmítl je pro nepřesnou formulaci dovolacího důvodu. Stěžovatel se cítí být poškozen rozhodnutím dovolacího soudu a poukazuje na to, že jím došlo k odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy jsou totiž povinny volit postup vstřícnější k právu na přístup k soudu, a to i v dovolacím řízení.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí prvostupňového soudu, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž sice bylo odmítnuto jeho dovolání, avšak proti zrušujícímu rozsudku odvolacího soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží, neboť se vrací do řízení před soudem prvního stupně. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným a definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže vstupovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru