Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 308/96Nález ÚS ze dne 11.11.1997K odnětí přídělu zemědělské půdy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 139/9 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.308.96
Datum podání06.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p, § 6 odst.1 písm.r, § 6 odst.2, § 9 odst.4

28/1945 Sb., § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 308/96 ze dne 11. 11. 1997

N 139/9 SbNU 245

K odnětí přídělu zemědělské půdy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J.

K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září

1996, sp. zn. 15 Ca 186/96,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31,

kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového

úřadu, L. ze dne 28. 2. 1996, č.j. 366/96-R/138/91/Typ. Tímto

rozhodnutím vydaným podle ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,

ve znění novel (dále jen "zákon o půdě"), správní orgán určil, že

stěžovatel není vlastníkem parcel podle dřívějšího pozemkového

katastru 1025, 1020, 1009, 1005, část 993, část 1019, část 1011

v k.ú. B., odpovídající částem parcely 993/1 a 993/2 podle

nynějšího katastru nemovitostí. Dále určil, že není vlastníkem

ideální poloviny parcely st. 5 s čp. 3 podle dřívějšího

pozemkového katastru, odpovídající polovině parcel část. st. 5

s čp. 3 a část. st. 6 v katastru nemovitostí v témže katastrálním

území.

Rozsudkem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31, Krajský

soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí správního orgánu

potvrdil a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Soud se v řízení zabýval návrhem stěžovatele (v řízení před soudem

navrhovatele) na vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. p) a § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Nejprve

poukázal na to, že dne 29. 12. 1950 se uskutečnilo na MNV B. za

účasti navrhovatele, zástupců JZD, MNV a ONV jednání, jehož

výsledkem bylo převzetí zemědělské usedlosti čp. 3 jednotným

zemědělským družstvem včetně živého a mrtvého inventáře.

K přechodu vlastnictví usedlosti na stát nebyly v této souvislosti

provedeny žádné úkony, takže vlastnické vztahy nebyly nijak

dotčeny. Teprve dne 2. 11. 1965 vydal odbor vod. hospodářství

a pro věci zemědělství a lesnictví ONV v L. rozhodnutí č.j.

5292/1965, jímž byl příděl zemědělské usedlosti čp. 3 v B.

(s uvedením zemědělských pozemků a poloviny parcely č. 5 a čp. 3)

navrhovateli odňat. Na základě tohoto rozhodnutí přešly předmětné

nemovitosti do vlastnictví státu, takže nešlo o přechod

vlastnictví převzetím bez právního důvodu a restituční důvod podle

§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě tedy nepřichází v úvahu. Soud

dále zkoumal, zda není dán restituční důvod uvedený v ust. § 6

odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tedy zda nedošlo k přechodu

vlastnictví na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu

porušujícího obecně závazná lidská práva a svobody. Existenci

tohoto restitučního důvodu se však prý nepodařilo navrhovateli

prokázat, i když soud souhlasil s názorem navrhovatele, že věc

nelze posuzovat mechanicky podle stavu v roce 1965, kdy došlo

k odnětí přídělu a že je nutno vzít v úvahu situaci, jak se

vytvořila na přelomu let 1950 a 1951, kdy usedlost s inventářem

převzalo zemědělské družstvo, a jejímž důsledkem bylo, že v roce

1965 navrhovatel již bezmála 15 let na usedlosti v B.

nehospodařil. Rozhodná je skutečnost, proč navrhovatel předal

usedlost zemědělskému družstvu a zda k tomu byl přinucen přímým

nátlakem nebo okolnostmi majícími původ v tehdejší společenské

a politické situaci. Ze zápisu o jednání dne 29. 12. 1950

a z dalších písemností je patrno, že navrhovatel, který

obhospodařoval i usedlost manželky v P., nehodlal pokračovat

v hospodaření v B., čemuž nasvědčuje i jeho výminka, že část zásob

hospodářství v B. převeze do hospodářství v P., dále obsah

potvrzení MNV v B. ze dne 4. 1. 1951, že jej "propouští z obce

a ze zemědělství", a potvrzení JZD z 18. 1. 1951, že "na základě

podané přihlášky ruší JZD její platnost a propouští J. K. ze svého

kolektivu". Odnětí přídělu při dlouhodobém nedodržení podmínky

hospodaření na usedlosti bylo prý proto v tomto případě důsledkem

aplikace přídělových předpisů, "jež nevybočovala ze zákonného

působení státu při realizaci důsledků konfiskace zemědělského

majetku v roce 1945". Z uvedených důvodů krajský soud nedospěl

k závěru, že by bylo napadené rozhodnutí správního orgánu

v rozporu se zákonem. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě

namítá, že z písemných podkladů (předložených soudu) je

prokazatelné, že na stěžovatele byl přinejmenším od srpna 1948

činěn nátlak tím, že mu byl odebrán traktor a tento nátlak vedl

k zabrání nemovitosti včetně zásob mrtvého a živého inventáře dne

29. 12. 1950. V roce 1956 byl znovu učiněn pokus ze strany orgánů

státní správy, aby podepsal prohlášení o vzdání se přídělu - které

bylo připraveno s datem 12. 7. 1956 - což neakceptoval. Je proto

absurdní považovat za důvod přechodu majetku na stát až rozhodnutí

ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, (roz. o odnětí

přídělu) odůvodněné tím, že opustil přidělenou zemědělskou

usedlost, kterou obhospodařuje JZD v B., jestliže toto rozhodnutí

bylo vydáno 15 let od převzetí nemovitosti (roz. družstvem). Tento

akt pouze zlegalizoval zabrání zemědělského majetku stěžovatele,

k němuž došlo v roce 1950. Z předložených dokladů a z časové

návaznosti je zřejmé, že stěžovatel neudělal po dobu 15ti let od

převzetí nemovitosti žádný úkon, který by nasvědčoval tomu, že

majetek dobrovolně opustil a předal jej jinému. Za důvod zbavení

vlastnického práva nelze považovat potřebu JZD užívat předmětnou

usedlost pro hospodaření družstva. Podle názoru stěžovatele byl

tedy prokázán důvod restituce uvedený v § 6 odst. 1 písm. p)

zákona o půdě, tedy převzetí nemovitosti bez právního důvodu, ke

kterému došlo již dne 29. 12. 1950. Stěžovatel dále poukázal na

nátlak v období po 25. 2. 1948, který směřoval k likvidaci

soukromých vlastníků zemědělského majetku. Namítal, že se soud

v přezkumném řízení nezabýval skutečností, že řada svědků nejprve

uvedla, že na něj byl činěn nátlak, ale později tvrdili opak.

Stěžovatel našel v současné době další svědky, které navrhuje

vyslechnout, a to V. P. a V. V. Podle názoru stěžovatele byl tedy

v daném případě prokázán i restituční důvod uvedený v § 6 odst.

1 písm. r) zákona o půdě, tedy politická perzekuce a postup

porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel

získal legálně majetek v kat. úz. B. a na základě přídělové

listiny ze dne 12. 5. 1948, č.j. K 2394/48-I, ten mu však byl

nelegálně odňat. Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo tedy

porušeno "základní ústavní právo" stěžovatele zaručené v čl. 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj.

právo vlastnit majetek.

Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského

soudu v Ústí nad Labem zrušen.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31, nabyl

právní moci dne 17. 9. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu

soudu dne 6. 11. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne

5. 11. 1996, takže ve smyslu ust. § 57 odst. 3 občanského soudního

řádu je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné

formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní

stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci

řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení zejména

uvedl, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebylo porušeno

právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené jako základní lidské

právo v článku 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel považuje za porušení

práva vlastnit majetek závěr soudu, který souhlasil se skutkovým

zjištěním správního orgánu a dospěl ke shodnému právnímu posouzení

věci, podle něhož není naplněn žádný z restitučních důvodů podle

zákona č. 229/1991 Sb. Správní orgán se řídil právním názorem

zaujatým v téže věci v předchozím rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 8. 11. 1995, č.j. 16 Ca 595/95-14, "k otázce

přechodu vlastnictví předmětné usedlosti na stát a existence

restitučního titulu dle § 6 písm. r) zákona o půdě". Podle názoru

soudu odpovídalo skutkové zjištění správního orgánu výsledkům

provedeného dokazování. Soud nepovažoval za prokázáno, že by

odchod stěžovatele z usedlosti v B. v roce 1951 byl důsledkem

nátlaku tehdejších orgánů nebo okolností majících původ v dané

politické a společenské situaci. Proto zaujal stanovisko, že

odnětí přídělu, k němuž došlo až v roce 1965, bylo důsledkem

aplikace přídělových předpisů na vzniklou situaci, nikoli

důsledkem politické perzekuce. Krajský soud vyslovil souhlas

s upuštěním od ústního jednání. Družstvo vlastníků V. v Č. jako

vedlejší účastník sdělilo, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí

nad Labem v předmětné záležitosti považuje za správné, neboť je

v souladu s platnou právní úpravou. Dále uvedl, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatel souhlas s upuštěním od ústního jednání nedal.

Další vedlejší účastníci, a to Okresní úřad L. - okresní pozemkový

úřad, Pozemkový fond České republiky, Praha, Těšnov 17, A. N.

a Zemědělské družstvo "S." D., se postavení vedlejšího účastníka

řízení vzdali.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného

rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca

186/96 vyplývá, že se krajský soud pečlivě zabýval tvrzením

stěžovatele, že je naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1

písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitosti bez právního důvodu)

i podle § 6 odst. 1 písm. r) téhož zákona (přechod nemovitostí na

stát v důsledku politické perzekuce a postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práv a svobody). Krajský soud odkázal na správná

a spolehlivá zjištění správního orgánu, z něhož vyplývá, že se dne

29. 12. 1950 uskutečnilo jednání na MNV B. za účasti zástupce ONV,

stěžovatele a zástupců JZD a MNV, jehož výsledkem bylo převzetí

zemědělské usedlosti čp. 3 jednotným zemědělským družstvem včetně

živého a mrtvého inventáře. K přechodu vlastnictví usedlosti na

stát nebyly v této souvislosti provedeny žádné úkony, takže

dosavadní vlastnické vztahy nebyly nijak dotčeny. Teprve

rozhodnutím odboru vodního hospodářství a pro věci zemědělské

a Lesnictví ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, byl

příděl zemědělské usedlosti čp. 3 v B. (s uvedením zemědělských

pozemků a poloviny stavební parcely č.k. 5 a čp. 3 - polovina)

stěžovateli odňat. Na základě tohoto rozhodnutí přešly předmětné

nemovitosti do vlastnictví státu; nešlo tedy o přechod vlastnictví

převzetím bez právního důvodu, takže restituční důvod uvedený

v ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nelze považovat za

naplněný. Podle názoru krajského soudu rovněž nebylo v řízení

prokázáno, že by došlo k přechodu vlastnictví na stát v důsledku

politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva a svobody ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. r) zákona

o půdě, neboť odnětí přídělu je odůvodněno neplněním povinnosti

přídělce na přiděleném zemědělském majetku osobně a řádně

hospodařit; přídělce totiž přidělenou usedlost opustil a základní

podmínku přídělu tak neplnil. Stěžovatel v řízení před správním

orgánem a před krajským soudem neprokázal, že předání usedlosti

družstvu počátkem roku 1951 bylo důsledkem politické perzekuce

s ohledem na jeho příslušnost k sociální skupině soukromých

rolníků, případně že k předání byl přinucen snahou zbavit jej

zemědělského majetku v rozporu se zásadami demokratické

společnosti. Řada vyslechnutých svědků - jak dovodil krajský soud

- potvrdila, že se stěžovatel po uzavření sňatku v roce 1947

přestěhoval za manželkou na její usedlost do P. a na usedlost čp.

3 v B. se již nevrátil. O tom, že stěžovatel nehodlal pokračovat

v hospodaření na usedlosti čp. 3 v B., svědčí i jeho výminka při

předání usedlosti družstvu, že část zásob usedlosti převeze do

hospodářství v P., dále obsah potvrzení MNV v B. ze dne 4. 1.

1951, že jej "propouští z obce a ze zemědělství" a potvrzení JZD

z 18. 1. 1951, že "na základě podané přihlášky ruší JZD její

platnost a propouští jmenovaného ze svého kolektivu". Stěžovatel

sice v roce 1956 odmítl podepsat prohlášení o vzdání se přídělu,

avšak z obsahu přípisu zemědělského odboru ONV v L. ze dne 21.

10. 1956, č.j. 1540/56, vyplývá, že svůj postoj odůvodnil tím, že

příděl mu byl již dříve zrušen podle zákona č. 55/1957 Sb. Nešlo

tedy o výraz jeho snahy zachovat si vlastnictví usedlosti.

Jestliže nebyl splněn žádný z uplatňovaných restitučních důvodů,

nemohl být požadovaný zemědělský majetek vydán.

Ze spisového materiálu je tedy zřejmé, že jak správní orgán,

tak i soud vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně

za účasti stran a způsobem, který je stanoven procesními předpisy.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledává důvod, aby se od tohoto

zjištění odchyloval a aby hodnocení provedených důkazů

"přehodnocoval".

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje v podstatě tytéž

argumenty, které uplatňoval v řízení o vydání předmětného majetku.

Nově pouze uvádí, že v současné době našel nové dva svědky

V. P. a V. V., které navrhuje v uvedené věci vyslechnout. Ústavní

soud však tomuto návrhu nevyhověl, neboť považuje vzhledem

k obsahu spisu za postačující výslechy svědků provedené správním

orgánem (L. H., J. K., V. P., Z. S., M. D., V. S., F. M.

a dalších). I když ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, důkaz výslechem svědka Ústavním soudem umožňuje,

je nicméně především věcí obecných soudů, aby ty cestou dokazování

prováděly zjištění skutečného stavu věci. V souzeném případu

správní orgány - jak již bylo uvedeno - řadu relevantních důkazů

provedly, řádně je zhodnotily a Ústavní soud proto nevidí důvod

k tomu, aby do tohoto procesu zasahoval, pokud v provedeném

dokazování nevznikla taková mezera, která by ve svých důsledcích

činila řízení jako celek nespravedlivým. K takovému závěru však

Ústavní soud nedospěl. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí

vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 194/96, II. ÚS 45/94, II.

ÚS 92/95), že není třetí instancí v systému všeobecného

soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve

vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy ČR).

Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu

veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo

svoboda stěžovatele [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu].

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními

závěry napadeného rozsudku krajského soudu, a to ve zcela shodném

smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravného prostředku stěžovatele

proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v L. Krajský

soud námitky stěžovatele v úvahu vzal a v odůvodnění svého

rozhodnutí se s nimi i náležitě vypořádal. Otázkou důvodů

restituce zemědělského majetku podle § 6 odst. 1 zákona o půdě se

Ústavní soud zabýval již např. ve věci sp. zn. I. ÚS 188/94 (viz

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

5., vydání 1., Praha, C. H. Beck, str. 31) a konstatoval, že

"odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení § 6 odst. 1

zákona o půdě nezná. Při posouzení otázky, na základě jakých

skutečností byl ONV oprávněn vydat rozhodnutí o odnětí přídělu, je

nutno vyjít především z ustanovení § 5 odst. 2 dekretu prezidenta

republiky č. 28/1945 Sb., kde je jednoznačně stanovena povinnost

přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit a dále pak

z prováděcích směrnic k tomuto zákonu. Základní podmínkou pro

přidělení nemovitosti do vlastnictví byla povinnost přídělce na

nabyté půdě skutečně hospodařit. Podle přídělové listiny bylo

možné příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené

povinnosti". Protože v dané věci stěžovatel nejpozději koncem roku

1950 přidělenou nemovitost dobrovolně opustil a řadu let na nabyté

půdě skutečně nehospodařil, došlo k odnětí přídělu. Ostatně proti

rozhodnutí ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, o odnětí

zemědělské usedlosti čp. 3 v B. (s uvedením zemědělských pozemků,

poloviny stavební parcely č.k. 5 a čp. 3 - polovina) stěžovatel

ani nepodal odvolání. Rovněž z této okolnosti lze usuzovat, že na

přidělené usedlosti nehospodařil a neměl možnost uvést žádné

okolnosti, jimiž by mohl prokázat opak. Svým chováním od konce

roku 1950 dal jasně najevo, že na dalším hospodaření nemá zájem.

Vlastnické právo přídělce bylo podle ustanovení § 5 odst. 2

dekretu č. 28/1945 Sb. omezeno povinností na přidělené půdě osobně

hospodařit a přídělce ji směl zcizit, dát do nájmu (pachtu) nebo

jiného užívání jen výjimečně ve zvláště odůvodněných případech

a jen se souhlasem Národního pozemkového fondu. Pokud stanovené

podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat, což se také

stalo. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zhodnocení

provedených důkazů krajským soudem, který právem dovodil, že není

rozhodná skutečnost, kdy stěžovatel přestal v B. hospodařit, ale

významný je důvod, proč usedlost předal zemědělskému družstvu, zda

k tomu byl donucen přímým nátlakem nebo okolnostmi majícími důvod

v tehdejší společenské a politické situaci. Tyto okolnosti nebyly

prokázány a rozhodnutí o odnětí přídělu v roce 1965 znamenalo jen

formální legalizaci faktického stavu, s nímž všechny strany

souhlasily. I když jde o situaci ne úplně obvyklou, celý kontext

věci zřetelně nasvědčuje tomu, že existence zákonného restitučního

důvodu podle § 6 odst. 1 písm. a) a písm. r) zákona o půdě

prokázána nebyla. Po přezkoumání ústavní stížnosti a obsahu spisů

Okresního úřadu - pozemkového úřadu v L. a Krajského soudu v Ústí

nad Labem dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že okresní úřad

a krajský soud po provedeném dokazování a právním zhodnocení věci

správně dovodily, že podmínky ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě

nejsou splněny. Zejména krajský soud se pečlivě zabýval otázkou

splnění podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) (převzetí

nemovitosti bez právního důvodu) a ustanovení § 6 odst. 1 písm. r)

(politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská

práva a svobody) zákona o půdě, a přesvědčivě odůvodnil závěr, že

žádná z těchto podmínek nebyla v daném případě splněna. S těmito

závěry se ztotožňuje i Ústavní soud. Za tohoto stavu lze stěží

přisvědčit námitce stěžovatele, že došlo k porušení ústavních

záruk jeho vlastnictví, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny. To je

zřejmé i se zřetelem na třetí odstavec tohoto článku, podle něhož

vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy. Nelze totiž přehlédnout, že základní

podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví i jeho

základním smyslem bylo, aby přídělce na nabyté půdě skutečně

hospodařil, aby z ní byl užitek a aby tak přispěl k zajištění

výživy obyvatelstva v době poválečného všeobecného nedostatku.

Neplnění přídělových podmínek proto umožňovalo odnětí přídělu, jak

byl ostatně přídělce v tzv. přídělové listině náležitě poučen.

V obecné rovině pak Ústavní soud poukazuje - pokud jde o použití

čl. 11 Listiny - na svoji ustálenou judikaturu. Z ní plyne, že

ústavní ochrana vlastnictví předpokládá, že jde zpravidla

o vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoli pouze

o tvrzený nárok na ně. Tento závěr platí i v souzené věci. Na

základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že

k porušení základního práva stěžovatele zaručeného v článku 11

odst. 1 Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo

svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím nedošlo. Proto byla

ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru