Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 307/98Nález ÚS ze dne 11.07.2001Občanské soudní řízení - povaha dokazování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 111/23 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.307.98
Datum vyhlášení11.09.2001
Datum podání08.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6, § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 307/98 ze dne 11. 7. 2001

N 111/23 SbNU 87

Občanské soudní řízení - povaha dokazování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti L. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn.

23 Co 3/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 12. 9. 1997, sp. zn. 16 C 156/95, rozhodl

Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu žalobce L. M. (stěžovatele)

proti žalované L. S-ové o vydání věci tak, že se zamítá žaloba, že

žalovaná je povinna uzavřít se žalobcem (následující) dohodu

o vydání věci: I. L. S. je podílovým spoluvlastníkem rodinné

2vily čp. 367, st. p. č. 2684 o výměře 283 m, vše zapsané na LV

544 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha-město v kat.

území Modřany. Spoluvlastnický podíl činí jednu polovinu

respektive tři šestiny. Jednu šestinu tohoto podílu nabyla od

československého státu na základě kupní smlouvy ze dne 13. 3.

1981, registrované Státním notářstvím pro Prahu 4 ze dne 3. 12.

1981, čj. 4 ER I 198/81. II. Původním vlastníkem nemovitosti

uvedené v článku I této dohody, ve výši spoluvlastnického podílu

jedna šestina byl L. M., státní občan ČR, původně bytem Praha 2,

Švýcarsko, přechodně Praha 5. Tento podíl jedné šestiny na

předmětných nemovitostech měl jako dědic po zemřelém otci.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1978, sp. zn.

2 T 180/78, byl L. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání

dvou roků podle § 51 odst. 2 tr. zák. Byl mu také uložen trest

propadnutí majetku, tedy i uvedeného podílu na shora uvedených

nemovitostech. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 1. 1979. Trest

popadnutí majetku byl realizován. III. Po propadnutí majetku L. M.

nabyla L. S-ová jeho bývalý podíl jednu šestinu na předmětných

nemovitostech tak, jak je uvedeno v článku jedna této dohody,

přičemž k jejímu protiprávnímu zvýhodnění došlo ve smyslu § 4 zák.

č. 87/1991 Sb. Právo na vydání podílu jedné šestiny předmětných

nemovitostí přísluší L. M. podle §§ 3, 6, 19 uvedeného zákona,

neboť byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10.

1990, sp. zn. 1 Rt 118/90, které nabylo právní moci dne 4. 10.

1991, soudně rehabilitován. Nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb.

byla podmínka pro vydání věci podle § 3 odst. 1 zák. č. 83/1991

Sb. spočívající v trvalém pobytu oprávněné osoby na území České

republiky zrušena, takže je L. M. ve veškerém rozsahu oprávněnou

osobou. Vlastnictví k jedné šestině nemovitostí uvedených v čl. I.

této dohody přejde od povinné L. S-ové na oprávněného L. M. se

všemi právy a povinnostmi dnem, kdy tato dohoda bude vložena do

katastru nemovitostí Katastrálním úřadem Praha-město. Podle této

dohody bude spoluvlastnický podíl L. S-ové dvě šestiny a L. M.

jedna šestina. Další spoluvlastnický podíl L. L-ové tři šestiny je

nezměněný. IV. Tato dohoda je vyhotovena ve třech vyhotoveních,

z nichž každý z jejích účastníků obdrží jedno její vyhotovení

a jedno vyhotovení je určeno pro potřeby Katastrálního úřadu

Praha-město. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů

řízení.

V uvedeném rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 4 především

konstatoval, že ideální 1/6 předmětných nemovitostí připadla státu

podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1978,

sp. zn. 2 7 180/78 (poznámka: správně má být 2 T 180/78), kterým

byl žalobce odsouzen za trestný čin opuštění republiky k trestu

odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Žalobce pak byl

usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 1990, sp.zn.

1 Rt 118/90, které nabylo právní moci dne 4. 10. 1990,

rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. V době propadnutí

majetku byl spoluvlastníkem ideální 1/6 předmětných nemovitostí.

V době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

87/1991 Sb."), však nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území

ČR podle § 3 odst. 1 citovaného zákona. Oprávněnou osobou se

žalobce stal až po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.

a posléze ve lhůtě dané zákonem vyzval žalovanou k vydání ideální

1/6 předmětných nemovitostí, které dříve vlastnil a jež žalovaná

od státu odkoupila v roce 1981. Podle § 4 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly

věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností

uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto

osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na

základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Obvodní soud

uvedl, že "žalobce svou výpovědí a trestním spisem se snažil

prokázat, že žalovaná oznámila orgánům bezpečnosti jeho emigraci

a za to jí stát umožnil odkoupení jeho propadlého podílu".

Obvodní soud pro Prahu 4 konstatoval, že "z provedených

důkazů - trestního spisu, spisu Obvodního úřadu v Praze 4 a spisu

Státního notářství pro Prahu 4 bylo prokázáno, že žalovaná

neučinila oznámení orgánům SNB o emigraci žalobce, ale oznámil to

Krajský odbor pasů víz Praha a kádrové odd. zaměstnavatele

žalobce. Při svém výslechu u vyšetřovatele SNB hl. m. Prahy

žalovaná neuvedla nic, co by žalobci mohlo přitížit, ale na dotaz

uvedla, že je spoluvlastníkem rodinného domku v Modřanech."

Obvodní soud dále uvedl, že bylo také prokázáno, že Obvodní podnik

bytového hospodářství v Praze 4 (dále jen "OPBH Praha 4") neměl

žádný zájem být spoluvlastníkem 1/6 nemovitosti a již v době

převodu do své správy (hospodářská smlouva ze dne 6. 9. 1979)

jednal o odprodeji této části nemovitosti se spoluvlastnicemi.

Výpovědí žalované bylo podle názoru obvodního soudu zjištěno, že

o odkoupení nemovitosti měla zájem pouze ona, neboť v domku

bydlela, sestra M. R-ová o ni zájem neměla a naopak později

žalované prodala i svůj podíl. Pokud se týká kupní smlouvy ze dne

18. 3. 1981 a ceny stanovené znaleckým posudkem, který byl

vypracován na žádost OPBH 4 v Praze, nebylo prokázáno, že by došlo

k protiprávnímu zvýhodnění žalované jako nabyvatelky. Proto

Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k závěru, že žalovaná není ve

smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobou a žalobu

zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3 1998, sp. zn. 23

Co 3/98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V jeho odůvodnění

uvedl, že soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil

dostatek podkladů, z nichž správně zjistil skutkový stav a věc

posoudil správně i po stránce právní. Podle názoru odvolacího

soudu tak skutková zjištění soudu prvého stupně představovala

dostatečný základ i pro rozhodnutí odvolacího soudu, který se

s právními názory soudu prvého stupně ztotožnil a pro stručnost

odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

K odvolacím námitkám žalobce (stěžovatele) Městský soud

v Praze uvedl, že dospěl (stejně jako soud prvého stupně)

k právnímu závěru, podle něhož bylo sice v řízení prokázáno, že

žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění (ve spojení s nálezem

Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.) a že ve lhůtě stanovené zákonem

vyzval žalovanou k vydání ideální 1/6 předmětných nemovitostí.

Tyto skutečnosti však nic nemění na tom, že v řízení nebyla

splněna další zákonná podmínka potřebná pro vydání věci vyjádřená

v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle níž jsou

povinnými osobami i fyzické osoby, jež nabyly věc od státu buď

v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního

zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob,

pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Odvolací soud

neshledal odvolací námitky žalobce opodstatněnými a poukázal

v tomto směru na "zcela správné zjištění provedené před soudem

prvního stupně, které nedoznalo změn ani v odvolacím řízení". Na

posuzovanou věc se prý ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 97/1991

Sb. nevztahuje, neboť v řízení bylo spolehlivě doloženo, že na

straně žalované k protiprávnímu zvýhodnění nedošlo a stejně tak

nebylo doloženo, že by žalovaná získala předmětnou část

nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud

proto považoval za nadbytečné doplňovat řízení výslechem sestry

účastníků M. R-ové a připojením spisů Městské prokuratury v Praze.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel

ústavní stížností, v níž vyjádřil (ve shodě se žalobou

a s odvoláním) přesvědčení, že vedlejší účastnice řízení L. S-ová

nabyla předmětný podíl nemovitostí od státu protiprávním

zvýhodněním ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Stěžovatel především kritizuje, že oba soudy nevzaly za

prokázáno, že by L. S-ová učinila oznámení orgánům Stb (SNB, jak

se uvádí v rozsudcích), a že ani při výslechu neuvedla nic, co by

navrhovateli přitížilo. Dále tvrdí, že soudy nesprávně považovaly

kupní cenu za 1/6 podíl na nemovitostech, tj. 16.141,- Kč, (za níž

jej S-ová koupila od státu) za odpovídající. Stěžovatel prý již

v odvolacím řízení vyjádřil přesvědčení, že "informace StB, popř.

Městské prokuratuře vzhledem k nedobrým vzájemným vztahům poskytla

výlučně L. S-ová a tak projevila nezbytnou součinnost

a loajalitu". Stěžovatel proto (pro objektivní rozhodování)

navrhl, aby si Městský soud v Praze vyžádal kompletní spisový

materiál StB a Městské prokuratury, jestliže soud prvního stupně

na tento požadavek nereagoval. Stěžovatelův "návrh vycházel

z toho, aby se prokázala součinnost L. S-ové při trestním stíhání

žalobce za komunistického režimu. Dále navrhl, aby byla

vyslechnuta jeho sestra M. R-ová, na jejíž informace se odvolávala

L. S-ová při výslechu v rámci trestního řízení proti

navrhovateli". Stěžovatel poukázal na to, že v trestním řízení

(jak vyplývá ze spisového materiálu) byla vyslechnuta pouze L.

S-ová, která se odvolala na informace, jež získala od své sestry

M. R-ové, že navrhovatel zůstal v zahraničí; R-ová však

vyslechnuta nebyla. Městský soud v Praze však žádné dokazování

neprovedl s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 opatřil dostatek

důkazů pro správné rozhodnutí ve věci a doplnění důkazů považoval

za nadbytečné.

Stěžovatel je toho názoru, že kupní smlouva o prodeji 1/6

rodinného domku L. S-ové byla vyústěním toho, že "žalovaná aktivně

vystupovala v celé věci a jednalo se o ocenění této její

aktivity". Stěžovatel poukázal na údajný rozpor v tom, že "i když

se v odůvodnění rozsudku uvádí, že případná iniciativa k prodeji

podílu nemovitosti byla ze strany OPBH (který byl jistě též

informován z materiálů finančního odboru ONV Prahy 4, že jde

o část, která přešla na čs. stát v důsledku trestního řízení

a rozhodnutí o propadnutí majetku navrhovatele)", je ve spise

založena žádost L. S-ové o odkoupení části rodinného domu. Kupní

cenu, za kterou byl podíl prodán L. S-ové považuje stěžovatel "za

směšnou, i když cena vychází ze znaleckého posudku, který byl

nepochybně účelový".

Stěžovatel proto tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), který zakotvuje ochranu vlastnického práva, a že jsou

splněny podmínky pro uplatnění ustanovení § 4 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., neboť "vedlejší účastník řízení L. S-ová se

aktivně podílela na jeho trestním stíhání a následně byla

zvýhodněna při koupi 1/6 rodinného domku".

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým

se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn.

23 Co 3/98, zrušuje. Stěžovatel prohlásil, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský

soud v Praze a dále Obvodní soud pro Prahu 4. Právní nástupkyně

zemřelé vedlejší účastnice řízení L. S-ové L. L-ová se

nevyjádřila.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní

stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť v průběhu řízení před

obecnými soudy k porušení stěžovatelových práv chráněných Ústavou

a Listinou nedošlo. Městský soud namítl, že stěžovatel měl možnost

se řízení před obecnými soudy účastnit, vyjadřovat se k jeho

průběhu a činit návrhy. Důvody uváděnými v ústavní stížnosti se

oba obecné soudy zabývaly a otázky, které se k nim vztahovaly,

byly podle názoru odvolacího soudu obecnými soudy vyřešeny.

Vlastnické právo stěžovatele - jehož existence byla předmětem

řízení ve vztahu k restitučním předpisům - nebylo dotčeno a oba

obecné soudy shodně shledaly, že ve stěžovatelově případě podmínky

pro vydání věci splněny nebyly. Oba obecné soudy, které posuzovaly

postavení L. S-ové jako povinné osoby "neshledaly na její straně

podmínky, které by vedly k jinému jejich rozhodnutí". Skutečnost,

že oba soudy nesdílely "stanovisko stěžovatele k jeho sestře" (tj.

k vedlejší účastnici L. S-ové) a okolnostem, za nichž nabyla jeho

podíl na předmětných nemovitostech, nemohla a nemůže být důvodem

pro vyhovění ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze dodal, že "i stěžovateli je jistě známo,

jak to chodilo v případě, že občan zůstal bez povolení úřadů mimo

republiku, že byla přísná evidence těch, co vycestovali, kdy se

měli vrátit, zda se skutečně vrátili, a z úřední povinnosti bylo

zahajováno řízení pro trestný čin opuštění republiky

a v souvislosti s tím i rozhodnutí o propadnutí majetku. Na tomto

postupu sestra stěžovatele nemohla cokoli změnit, či dokonce

ovlivnit". Nepatrný podíl (1/6) na předmětné nemovitosti, o který

stát zájem neměl, byl nabízen spoluvlastníkům, jímž L. S-ová byla

a v nemovitosti bydlela. Městský soud konstatoval, že tímto

hlediskem se oba obecné soudy zabývaly a posoudily je ve svých

rozhodnutích, na jejichž odůvodnění v této souvislosti odkázal.

Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze navrhl, aby

ústavní stížnosti vyhověno nebylo a sdělil, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Obvodní soud pro Prahu 4 se ve svém vyjádření plně ztotožnil

se závěry, které vyplývaly z rozhodnutí soudů obou stupňů.

Stěžovateli se dle názoru soudu prvního stupně nepodařilo

prokázat, že by došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalované ve

smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a proto ani

stěžovateli a jeho ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obvodní

soud dále uvedl, že "pokud žalobce v rámci restitučního sporu dle

zák. č. 87/1991 Sb. prokáže vše, co je třeba, aby v daném sporu

mohl být úspěšný a pokud poslední otázkou, kterou je třeba

vyřešit, je právě zmíněné ust. § 4 odst. 2, pak stojí žaloba

(nikoli svoji vinou) ve velmi obtížném postavení, neboť prokázat

skutečnosti, jež z tohoto zákonného ustanovení vyplývají,

zpravidla přesáhne možnosti, které žalobce má v důkazním řízení".

Obvodní soud pro Prahu 4 na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná, byť - z části - z jiných příčin,

než se v ní uvádí.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu

v Praze došlo k porušení k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a že

soudy neprovedly všechny navrhované (relevantní) důkazy vedoucí

k závěru, že byly splněny podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb.

Stěžovatel tedy v prvé řadě tvrdí, že rozsudkem Městského

soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek

(čl. 11 odst. 1 Listiny). V ustálené judikatuře Ústavního soudu

však již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená

v ustanovení čl. 11 Listiny je chápána především jako ochrana

vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již

konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného

nároku na ně, o kterém má teprve být v soudním řízení rozhodnuto

(srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995,

str. 295). V tomto směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit.

Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že soudy neprovedly

všechny navrhované (a relevantní) důkazy, lze konstatovat, že

stěžovateli - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo

nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva

u Obvodního soudu pro Prahu 4 a u Městského soudu v Praze domáhal.

Z téhož spisu však současně plyne, že postupem obou obecných

soudů jako orgánů aplikujících právo - při posuzování všech

okolností případu - nedošlo, přes snahu stěžovatele, k zajištění

spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů jako účastníka

řízení před soudem (srov. též § 1 o.s.ř.).

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů,

sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů

(provedeného obecnými soudy), pokud jím nedojde k porušení

základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavními zákony

nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud

již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do

jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich

soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

(čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.; podrobněji srov. sp. zn. III.

ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 1. Vydání 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n.).

Současně - a pro úplnost je nutno uvést - že zásadně nelze

spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele v tom, že soud

nevyhoví všem jeho důkazním návrhům, neboť jen soudu přísluší

rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§

120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na

skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS

150/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 2. Vydání 1. C.H.Beck 1995, str. 87; sp. zn. II. ÚS

92/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 4. Vydání 1. C.H.Beck 1996, str. 194).

Z obsahu trestního spisu 2 T 180/78 (č.l. 10) vyplývá, že se

vedlejší účastnice řízení L. S-ová o emigraci stěžovatele

dozvěděla od své sestry M. R-ové. Ta však nebyla vyslechnuta ani

v řízení trestním, ani v souzené věci, ač to stěžovatel jak

v řízení před soudem prvého stupně i před soudem druhého stupně

vícekrát navrhoval (č.l.35, 49, 52-53). Stejně tak navrhoval

doplnit důkazní materiál o příslušný spis Městské prokuratury

(č.l.52) a o kompletní spisový materiál StB (č.l.35, 49 a 52)

který se měl týkat jeho odsouzení v trestní věci, jímž by se

prokázala součinnost žalované Skopalové při trestním stíhání

stěžovatele. Ani tomuto důkaznímu návrhu však vyhověno nebylo.

Ústavní soud se domnívá, že především stěžovatelem vícekrát

navrhovaný výslech M. R-ové před obecnými soudy mohl objektivně

rozšířit základ pro celkové poznání a posouzení bezprostředních

skutkových okolností týkajících se nejen stěžovatelovy emigrace

(popř. i oznámení Policii o emigraci a aktivit L. S-ové v této

souvislosti), nýbrž i prodeje ideální 1/6 rodinného domku M.

R-ovou vedlejší účastnici L. S-ové. Obdobnou funkci by mohlo

splnit stěžovatelem navrhované připojení uvedeného spisového

materiálu. V tomto směru poukazuje Ústavní soud i na obsah ústavní

stížnosti, v níž se (možný) význam těchto navrhovaných důkazů

srozumitelně a zřetelně rozebírá.

Ústavní soud proto usuzuje, že - byť byl podle mínění

obecných soudů skutkový stav správně zjištěn a věc byla správně

posouzená i po stránce právní - nelze (i v zájmu zachování

principu "rovnosti zbraní") upřít stěžovateli možnost, aby

s úspěchem nabídl důkazy, které by mohly zjištění skutkového stavu

i právní posouzení věci ovlivnit. Na tom nic nemění obecná zásada

- výše uvedená - že v principu je věcí obecného soudu uvážit,

který z navržených důkazů provést hodlá či nikoli.

Za dané situace tedy Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci

nelze - z doposud provedeného dokazování - zcela bezpečně usoudit

na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela

v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu

nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování

v naznačeném směru doplnit.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným rozsudkem

Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98,

bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl.

36 odst. 1 Listiny. Není rozhodné , že sám stěžovatel se tohoto

předpisu výslovně nedovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Městskéhosoudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. 7. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru