Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3067/10 #1Nález ÚS ze dne 02.03.2011K povinnosti soudu vypořádat se s důkazními návrhy účastníků řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
lhůta/zmeškání
doručenka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/60 SbNU 391
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3067.10.1
Datum vyhlášení16.03.2011
Datum podání27.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 204 odst.1, § 50g, § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soudy jsou povinny adekvátně se vyrovnat s důkazními návrhy účastníků řízení. Pokud tak neučiní, poruší tím jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Z. B a P. B. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. 3. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010 č. j. 19 Co 242/2010-122, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Narativní část

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 č.j. 50 C 11/2008-100 bylo zastaveno řízení zahájené z podnětu stěžovatelů. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé dne 21. 7. 2010 odvolání, které bylo městským soudem odmítnuto pro opožděnost, neboť napadené usnesení mělo být stěžovatelům doručeno dne 2. 7. 2010. Toto usnesení posléze potvrdil ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajský soud. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti tvrdili, že v odvolání namítli rozpor mezi doručenkou vrácenou soudu na jedné straně a mezi obálkou, v níž byla písemnost adresátu vhozena do schránky, na druhé straně. Uvedli, že zásilka byla vhozena do schránky jejich advokátce nikoli dne 2. 7. 2010 (jak uvádí doručenka vrácená soudu), ale až dne 7. 7. 2010 (jak je vyznačeno na obálce, v níž byla písemnost adresátu vhozena do schránky). Odvolání bylo tedy podáno včas, avšak krajský soud k žádným stěžovateli uváděným skutečnostem a důkazům nepřihlédl a nezabýval se jimi.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu konstatoval, že krajský soud rozhodl o odvolání napadeným usnesením, leč v odůvodnění svého rozhodnutí se důkazním návrhům stěžovatelů vůbec nevěnoval a jejich odvolání v podstatě redukoval na rovinu toliko nepodloženého tvrzení.

V dané souvislosti Ústavní soud připomněl své nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 a I. ÚS 2568/07 týkající se problematiky opomenutých důkazů. Za takový případ je třeba považovat situaci, pokud návrh na provedení důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, resp. zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Právě k takové situaci v daném případě došlo, neboť v napadením usnesení krajského soudu nebyly předestřeny myšlenkové konstrukce racionálně hodnotící navržené důkazy ve vztahu k jejich (ne)provedení, což potenciálně znamená i porušení zákazu libovůle.

V nyní zvažovaném případě bylo řádného odůvodnění třeba už z toho důvodu, že se soudy opíraly toliko o jediný důkaz (doručenku). Je přitom zřejmé, že krajský soud zamítl důkazní návrhy stěžovatelů, aniž by tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil; tím naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu.

Ústavnímu soudu nezbylo, než v části domáhající se zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnosti vyhovět, a to pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud naopak odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu prvního stupně jako zjevně neopodstatněnou proto, že navržené důkazy stěžovatelé vznesli až v odvolání, tudíž na ně soud prvního stupně reagovat ani nemohl.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3067/10 ze dne 2. 3. 2011

N 32/60 SbNU 391

K povinnosti soudu vypořádat se s důkazními návrhy účastníků řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 2. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3067/10 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Z. B. a Ing. P. B. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 č. j. 50 C 11/2008-100, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů pro opožděnost, a proti potvrzujícímu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010 č. j. 19 Co 242/2010-122, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010 č. j. 19 Co 242/2010-122 se zrušuje.

II. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 č. j. 50 C 11/2008-100 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 11/2008. Z něj zjistil následující skutečnosti.

Žalobou se stěžovatelé (žalobci) domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 6. 2009 č. j. 50 C 11/2008-70 žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 26. 5. 2010 č. j. 19 Co 374/2009-96 zrušil citovaný rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Městský soud usnesením ze dne 14. 6. 2010 č. j. 50 C 11/2008-100 pro překážku věci zahájené řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání. Toto odvolání - podané u soudu dne 21. 7. 2010 - však bylo Městským soudem v Brně napadeným usnesením odmítnuto pro opožděnost s tím, že bylo stěžovatelům-žalobcům doručeno dne 2. 7. 2010. Proti uvedenému usnesení podali stěžovatelé odvolání, avšak napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo usnesení Městského soudu v Brně potvrzeno.

II.

Ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívají se, že v řízení bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a navrhují, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

V konkrétnostech stěžovatelé tvrdí (ve spojení se svým odvoláním na č. l. 111-112 spisu), že v odvolání proti napadenému usnesení městského soudu namítli rozpor mezi doručenkou vrácenou soudu na jedné straně a mezi obálkou, v níž byla písemnost adresátu vhozena do schránky, na druhé straně. Uvedli, že zásilka byla vhozena do schránky jejich advokátce nikoli dne 2. 7. 2010 (jak uvádí doručenka vrácená soudu), ale až dne 7. 7. 2010 (jak je vyznačeno na obálce, v níž byla písemnost adresátu vhozena do schránky). Odvolání bylo tedy podáno včas. Krajský soud pak k žádným stěžovateli uváděným skutečnostem a důkazům nepřihlédl, dokonce se předloženými důkazy vůbec nezabýval.

Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodnutí o odmítnutí pozdě podaného odvolání vycházel z údajů, které se nacházely ve spise, a to z doručenky. Odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění napadeného usnesení je uvedeno, jak bylo doručováno právní zástupkyni stěžovatelů, kdy byla jí určená zásilka vhozena do poštovní schránky. Krajský soud vycházel z údajů na doručence. Jiné tvrzení o doručení zásilky nestačí ke zpochybnění údajů uvedených na doručence. Doručenka má charakter veřejné listiny a soud vychází z ní, dokud nejsou údaje na ní uvedené právně relevantním způsobem vyvráceny.

Statutární město Brno se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, maje za to, že podmínky tohoto ustanovení jsou splněny.

III.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud považuje s ohledem na vlastní judikaturu za nutné (srov. příkladmo nálezy Ústavního soudu citované níže) zabývat se následujícím aspektem řízení před obecnými soudy, který - vzhledem k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces - posouvá projednávanou věc do roviny ústavněprávní.

Jedná se o to, že stěžovatelé v odvolání (č. l. 111-112) tvrdili, že zásilka byla vhozena jejich advokátce do schránky nikoli dne 2. 7. 2010 (jak uvádí doručenka vrácená soudu a jak se praví v napadených usneseních městského soudu i krajského soudu), ale až dne 7. 7. 2010 (jak je prý vyznačeno na obálce, v níž byla písemnost vhozena do schránky adresáta). K prokázání této skutečnosti navrhli provést následující důkazy: a) fotokopii obálky, v níž byla písemnost vhozena do schránky adresáta, přičemž na líci obálky i na rubopisu v části prohlášení doručujícího orgánu je uveden den 7. 7. 2010 (poznámka: tyto důkazy jsou založeny na č. l. 113-114); stěžovatelé uvedli, že jsou k výzvě soudu připraveni předložit originál, což také iniciativně učinili, neboť zaslali Ústavnímu soudu notářsky ověřený rukopis prohlášení doručujícího orgánu, b) dotaz či podání vysvětlení či slyšení doručovatele J. K. k věci doručení předmětné písemnosti.

Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání napadeným usnesením, leč v odůvodnění svého rozhodnutí se uvedeným důkazním návrhům nevěnoval vůbec. Odvolání stěžovatelů v podstatě redukoval na rovinu toliko tvrzení ["Rovněž tvrzení žalobců a) a b) prostřednictvím jejich právní zástupkyně, že k vhození došlo až dne 7. 7. 2010 naprosto nekoresponduje s doručenkou založenou ve spise ..." - srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu].

Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či nálezu sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213) kupříkladu, že "Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci ... V (tehdy) posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně ... shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.".

Ústavní soud tedy posuzoval, zda zejména v odvolacím řízení byly dodrženy požadavky plynoucí z citovaného právního názoru, který je závazný i pro něj samotný (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 23 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu).

Ústavní soud konstatuje, že citované navržené důkazy krajský soud zcela opomenul. V napadeném usnesení krajského soudu nebyly předestřeny myšlenkové konstrukce racionálně hodnotící navržené důkazy ve vztahu k jejich (ne)provedení. Jedná se ve své podstatě o věc principu; v této rovině se zobrazuje zásada právního státu zakazující libovůli. Zamítnutí důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zatěžuje takový postup soudu nepřezkoumatelností, a tím v rovině potenciality umožňuje i libovůli.

Řádné vypořádání se se zamítnutím navržených důkazů přitom bylo o to více potřebné v kontextu této posuzované věci a její povahy. Soud prvního stupně (a pak i odvolací soud) totiž v napadených usneseních vycházely - v závěru o opožděnosti odvolání stěžovatelů - pouze z jediného důkazu, a to z doručenky. Stěžovatelé svým tvrzením a navrhovanými důkazy následně zpochybnili správnost údajů z doručenky plynoucích. Za tohoto stavu byly navrhované důkazy způsobilé zpochybnit (v té které míře) údaje týkající se okamžiku vhození předmětné písemnosti do schránky jejímu adresátu, který dovodily soudy toliko z jediného důkazu, tj. z doručenky. Tato okolnost kladla o to větší nároky na to, aby odůvodnění zamítnutí takového důkazního návrhu bylo věcně adekvátní. V souzené věci však v tomto směru chybí takové odůvodnění vůbec.

IV.

Je tedy zřejmé, že krajskýsoud zamítl citované důkazní návrhy stěžovatelů, aniž by byl tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil; tím naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu. Nelze usuzovat, že by se jeho myšlenková operace (k důkaznímu řízení se upínající) zakládala na racionální argumentaci, a že by tudíž byla reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.

Proto Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnosti - v části domáhající se zrušení rozhodnutí odvolacího soudu - pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyhovět a napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Tím ovšem Ústavní soud nepředjímá výsledek nového - ústavně konformně provedeného - odvolacího řízení, které v budoucnu proběhne.

Ústavnísoud naopak odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu prvního stupně (městského soudu) jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To proto, že navržené důkazy stěžovatelé vznesli až v odvolání, tudíž na ně soud prvního stupně reagovat ani nemohl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru