Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3061/09 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - státní zástupce
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkStátní zástupce
soudce/kárné řízení/opatření
Diskriminace
státní zastupitelství
Služební poměr
advokát/kárné řízení/opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3061.09.1
Datum podání27.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, #7 čl. 2 odst.1, #7 čl. 6 odst.1, #7 čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 120 odst.5

198/2009 Sb., § 2 odst.3

283/1993 Sb., § 28, § 30 odst.1 písm.c, § 24 odst.2

314/2008 Sb.

358/1992 Sb., § 48 odst.3 písm.c

361/2003 Sb., § 196

7/2002 Sb., § 4 odst.4, § 21

85/1996 Sb., § 32 odst.3 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3061/09 ze dne 7. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. E. V., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného) ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 Ksz 2/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 17 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 Ksz 2/2008.

Tímto rozhodnutím byla jako kárně obviněná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uznána vinnou, že v rozporu s povinností státního zástupce uloženou v § 24 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění zákona č. 14/2002 Sb., vystříhat se ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv všeho, co by mohlo ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce, v rozhovoru, který jako státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poskytla redaktorovi deníku Mladá Fronta Dnes J. K. dne 7. 1. 2008 v budově Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a jehož částečný obsah byl v tomto deníku dne 13. 11. 2008 uveřejněn pod nadpisy "Státní zástupkyně se přátelila s rodinou mafiána" a "splácím dům, proto teď nemůžu rezignovat", zdůvodnila své setrvání ve funkci potřebou splácet hypotéku, ačkoli připustila, že její v minulosti uskutečňované přátelské kontakty s osobami, které jsou veřejně označovány za příslušníky kriminálního prostředí, mohou v současnosti ve veřejnosti vzbudit pochybnosti o důvěryhodnosti státního zástupce a jeho nestrannosti, přičemž v souvislosti s možností odvolání z funkce uvedla: "budu muset dělat všechno proto, aby to bylo co nejdéle, abych toho splatila co nejvíc", tedy (podle závěru Nejvyššího správního soudu) zaviněně porušila povinnost státního zástupce, čímž spáchala kárné provinění podle § 28 č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Za to jí bylo uloženo kárné opatření podle § 30 odst 1 písm. c) zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství - odvolání z funkce.

II.

V první části obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka protestuje proti úpravě procesu kárného řízení zákonem č. 7/2002 Sb., ve znění novely provedené z.č. 314/2008 Sb. Připomíná, že původní text zákona č. 7/2002 Sb. upravoval kárné řízení jako řízení dvouinstanční, postavené na principu apelace. Ke změně došlo novelou tohoto zákona -zákonem č. 314/2008 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 10. 2008, přibližně tedy dva měsíce před podáním návrhu na zahájení kárného řízení se stěžovatelkou. Podle stěžovatelky není pochyb o tom, že ukončení pracovního poměru, nejde-li o dohodu, rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru (§ 196 z. č. 361/2003 Sb.), rozhodnutí o odvolání z exekutorského úřadu (§ 120 odst. 5 z. č. 120/2001Sb.), odvolání notáře (§ 48 odst. 3 lit. c) z. č. 358/1992 Sb.) nebo vyškrtnutí ze seznamu advokátů (§ 32 odst. 3 lit. e) z. č. 85/1996 Sb.), vždy podléhá soudnímu přezkumu. V některých případech (advokátní komora a notářská komora) je nadto i interní kárné řízení dvoustupňové. Lze v podstatě říci, že všude tam, kde je k výkonu určité profese zapotřebí státního či jiného souhlasu, případně uzavření pracovního nebo služebního poměru, právní úkon, na jehož základě takovouto činnost nebude možno vykonával, vždy může přezkoumat soud. Jedinou výjimku tvoří soudci (někteří) a státní zástupci. Podle názoru stěžovatelky není zřejmé, co mohlo být skutečným důvodem pro redukci kárného řízení v případech soudců běžných soudů a státních zástupců. Při rozhodování o právech a povinnostech, které může být primárně svěřeno nesoudnímu orgánu - správnímu orgánu nebo orgánu s přenesenou působností (typicky např. Kárná komise České advokátní komory), je vždy z Ústavy, resp. Listiny takové rozhodnutí podrobeno soudnímu přezkumu. Z čl. 1 Listiny a z čl. 36 odst. 2 Listiny stěžovatelka dovozuje, že ústavní rámec nedává prostor pro to, aby byly konstruovány dva principy přezkumu do jisté míry zcela stejných rozhodnutí, tedy aby byl tímto založen nerovný systém takového přezkumu. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 42/04, které se zásadním způsobem zabývá i otázkou omezení základních práv a v kontextu s tím důvodnou či nedůvodnou nerovností mezi subjekty. Jde sice o nerovnost mezi subjekty zúčastněnými na důchodovém pojištění, leč to podle stěžovatelky není podstatné.

Stěžovatelka dále s odkazem na zákon o Ústavním soudu uvedla, že případné kárné řízení se soudci Ústavního soudu je evidentně dvouinstanční. Zcela obecně lze tedy říci, že soudci běžných soudů a státní zástupci jsou vyloučeni z úpravy umožňující přezkum výsledků kárného řízení, kde se mimo jiné může rozhodovat o tom, zda nebudou moci nadále vykonávat své povolání, ačkoliv všichni ostatní zaměstnanci a další profesní skupiny na straně jedné a soudci Ústavního soudu na straně druhé požívají dobrodiní minimálně dvouinstančního kárného řízení. Přitom, např. u advokátů, jde dokonce de facto o čtyřinstanční řízení, neboť poté, kdy ve věci tvrzeného kárného provinění advokáta rozhoduje kárný senát a odvolací senát, má advokát právo na přezkoumání jeho rozhodnutí běžným soudem, pochopitelně ve dvouinstančním řízení. Podpůrně lze podle stěžovatelky zmínit tradici dvouinstančního kárného řízení v českých zemích či přesněji v České republice, v bývalé Československé republice ve všech jejích formách od roku 1918 do roku 1989 a konečně i v zemích Koruny české, počínaje minimálně rokem 1914. Jednoinstanční řízení ve věcech soudců a státních zástupců je tedy nevysvětlitelnou anomálií.

Stěžovatelka pokračovala a prohlásila, že právo na zaměstnání či právo na přístup k zaměstnání je nutné vnímat i jako právo na určitý regulovaný proces, v jehož důsledku je dotčená osoba zaměstnání zbavena. Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona se přímou diskriminací rozumí takové jednání včetně opomenutí, kdy se s osobou zachází méně příznivě, než se zachází s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Je zjevné, že soudci obecných soudů ani státní zástupci nejsou zařaditelní do některé z výše zmíněných kategorií, aby bylo možné prima facie tvrdit, že současná úprava v zákoně č. 7/2002 Sb. je v rozporu s úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně. Naproti tomu lze podle stěžovatelky tvrdit, že se se soudci obecných soudů a státními zástupci zachází méně příznivě jenom proto, že jsou zmíněnými soudci nebo státními zástupci. Podle názoru stěžovatelky jsou soudci obecných soudů a státní zástupci diskriminováni z důvodů své profese, je tedy porušován antidiskriminační zákon a porušeno je i zmíněné ustanovení článku 3 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka má zato - nezávisle na předchozích námitkách - že i faktický způsob, jakým NSS rozhodl, jde za hranici toho, co lze považovat za ústavní, tedy za hranici prostoru, v němž se v dané věci měl NSS jako soud kárný pohybovat. Základem vytýkaného skutku je její výrok, či spíše série výroků, obecněji rozhovor, který poskytla redaktorovi deníku Mladá fronda Dnes J. K. Mimo veškerou pochybnost, v tomto rozhovoru neuvedla skutečnosti, které by podléhaly jakémukoliv zvláštnímu režimu, např. služebního tajemství apod., takže obsah rozhovoru je třeba primárně posuzovat z hlediska práva stěžovatelky na svobodu projevu. Do kontrastu s tímto ústavním právem staví soud povinnost státního zástupce vyplývající z ustanovení § 24 odst. 2 z.č. 283/1993 Sb. Podle stěžovatelky však - striktně vzato - nelze požadavek důstojnosti státního zastupitelství a důvěry občanů v jeho řádné fungování podřadit pod žádnou z nezbytností, uvedených v článku 17 odst. 4 Listiny. Důstojnost a vážnost státního zastupitelství, případně důvěra v jeho fungování, není nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, pravděpodobně ani pro bezpečnost státu, zřejmě není "kritická" ani z hlediska veřejné bezpečnosti, tím méně pak ochrany veřejného zdraví a mravnosti. Pravděpodobně nejblíže má státní zastupitelství k bezpečnosti státu, případně k veřejné bezpečnosti, ovšem na druhé straně ani (případně) jednorázové zpochybnění funkce státního zastupitelství, nebo snížení jeho důstojnosti, němůže být považováno za akt ohrožující bezpečnost státu nebo veřejnou bezpečnost.

Stěžovatelka uvedla, že z jejího hlediska je věcný spor především o kontext, v němž došlo k uvedenému výroku; Nejvyšší správní soud ji postihuje za její výrok, ač kdyby prý situaci posoudil reálně, musel by dospět k závěru, že v kontextu s reálnou situací nelze na výroky stěžovatelky nahlížet jako na něco, co by ze své podstaty omezovalo její svobodu projevu. I podle stěžovatelky není sporu o tom, že soud se s tímto problémem pokouší vypořádat velmi důkladně, avšak podle jejího přesvědčení jde o konstrukci neúplnou, která nepřihlíží ke všem relevantním skutečnostem. Soud např. dospívá k závěru, že stěžovatelka - dokonce opakovaně - připustila, že veřejnost může jí přiznané přátelské kontakty s rodinou B., kteří jsou označováni veřejně v médiích za příslušníky kriminálního prostředí, vnímat v současné době jako potenciální ohrožení vážnosti a důvěryhodnosti její funkce, a tím i celého státního zastupitelství. Tato interpretace je podle stěžovatelky současně pravdivá a současně zavádějící. Je prý především zřejmé, že obsah článku sám o sobě, bez jakékoliv reakce stěžovatelky, může vyznít jako znepokojivé zjištění o čemsi, co se před osmi a více lety mělo odehrát; základní otázka však prý je, zda se to skutečně událo. Stěžovatelka sama připouštěla pouze kontakty s manželkou A. B., přičemž tvrdila, že o jakémkoliv spojení A. B. s něčím nezákonným prakticky po celou dobu svých kontaktů nevěděla. Správně si tedy - podle stěžovatelky - měl soud otázku položit tak, zda by k potenciálnímu ohrožení vážnosti a důvěryhodnosti funkce stěžovatelky, případně celého státního zastupitelství, došlo poté, kdyby bylo uvedeno pouze to, co je nesporné. Tedy, že se před osmi lety měla stýkat s manželkou A. B., ten je v podezření, že páchal jakousi blíže nespecifikovanou trestnou činnost, ale stěžovatelce o tom žádná vědomost nebyla prokázána. Pouze a výhradně v této souvislosti stěžovatelka na dotaz, zda snad hodlá rezignovat, uvedla, že nikoliv, se zmíněným vysvětlením, které je ve výrokové části napadeného rozhodnutí (srov. shora) citováno. Stěžovatelka tedy reagovala na dotaz položený v úplně jiném kontextu, než do jakého byla zasazena její odpověď. Zmíněnou svobodu projevu, spočívající v tom, že jako důvod svého setrvání na státním zastupitelství uvedla finanční závazky, tedy prý realizovala v kontextu s tvrzením o tom, že si žádných kriminálních konotací svých styků s manželkou A. B. vědoma nebyla.

Z hlediska ústavněprávní roviny, tedy roviny svobody projevu státního zástupce, vzniká podle stěžovatelky otázka, zda lze bránit v tom, aby státní zástupce svobodně reagoval na to, jak své jednání vnímá on sám, anebo zda je odpovědný za to, že jeho výrok, který je reakcí na projekci jeho dřívějšího jednání, je dán do kontextu s tím, co o něm a jeho jednání v minulosti, tvrdí někdo jiný. Přeneseno do hypotetického dialogu, pokud by stěžovatelka řekla, že z důvodu svých hmotných zájmů nehodlá rezignovat jenom kvůli tomu, co o ní někdo jiný tvrdí, byť ona sama takovéto jednání popírá, šlo by zřejmě o významně přijatelnější formulaci, byť obsahově prakticky zcela stejnou, jako je formulace, kterou stěžovatelka užila. Její odpovědi na otázky novináře tedy nelze považovat za adekvátní reakci, ale na reakci učiněnou v přesvědčení, že zmíněné tvrzení není pravdivé. Proč by tedy měla rezignovat, když nic neudělala? Podle přesvědčení stěžovatelky to, co uvedla, možná nebylo taktické, ale zcela jistě šlo o realizaci jejího práva na svobodu projevu.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka připustila mj., že kárný soud má nepochybně pravdu v tom, že v rozhovoru vytvořený obraz styků kárně obviněné se členy rodiny B. a pozadí nezpochybnitelných faktických událostí je s to zpochybnit jak stěžovatelku, tak důvěryhodnost státního zastupitelství. Problém je ale prý v tom, že zmíněný obraz vytvořila - bez přičinění stěžovatelky a v rozporu s jejím tvrzením - média a ony "nezpochybnitelné faktické události" jsou zase jen to, co snad tvrdily jiné dva zdroje, které i při nejlepší vůli nelze označit jako důvěryhodné. Zásadní otázka podle stěžovatelky tedy zní, zda za situace, kdy novinář K. líčil obraz rodiny B. jako jakýsi středobod českého podsvětí, ale stěžovatelka s ním nesouhlasila a zejména zdůrazňovala, že o něm nevěděla, měla právo říci to, co řekla; tedy že nevidí nejmenší důvod, proč by měla odstupovat, a také to neučiní s ohledem na své finanční závazky. Nereagovala na to, co hodlá novinář K. publikovat, ale na to, jak ona sama situaci vnímala a jak si vyhodnocovala své povinnosti a své postavení, což bylo jejím právem. Připustí-li se, že zákon č. 283/1993 Sb. může limitovat svobodu projevu státním zástupcům jinak, než běžným občanům, pak je podle stěžovatelky nutno posuzovat, zda je toto omezení v daném případě relevantní.

Dále se stěžovatelka ve své argumentaci vrátila spíše k otázkám procesním. Další porušení práva na spravedlivý proces totiž spatřuje v konstrukci orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. V této souvislosti namítla, že orgán, který rozhodoval o jejím odvolání z funkce, je sice označen jako "Nejvyšší správní soud jako soud kárný", fakticky ovšem nejde o orgán soudní, ale o komisi, v tomto případě o komisi kárnou, která je ex lege složena z dvou soudců - předsedy senátu a jeho zástupce a čtyř přísedících, z nichž dva přísedící jsou státní zástupci a "dvě další osoby navržené postupem dle § 4 odst. 4 z.č. 7/2002 Sb,, ve znění pozdějších novel, přičemž nejméně jednou z těchto osob musí být advokát a jednou osoba vykonávající jiné právnické povolání". Zákonodárce se prý pokouší o konstrukci jakéhosi soudu ad hoc se soudci profesionály a přísedícími, avšak ve skutečnosti jde o pouhou kombinaci tohoto soudu a kárné komise. Kárná komise v klasické podobě, např. tak jak jí upravuje zákon o advokacii, je přitom orgán, který je složen z osob ve stejném profesním postavení. Výhodou takovéhoto orgánu je podrobná znalost profesní problematiky, nevýhodou může být naopak svázanost s prostředím a vnitřními vztahy, které do jisté míry vzbuzují podezření z podjatostí. O kárné žalobě stěžovatelky tedy rozhodoval orgán, stojící na rozmezí soudního senátu a kárné komise, nadto nevázaný žádnými kriterii podjatosti, proti jehož rozhodnutí není možnost opravného prostředku. Z toho lze prý dovodit jediný logický závěr. Nešlo-li v případě zmíněného kárného orgánu o soud, míněno bezvýhradně, je nutné na tento orgán pohlížet na orgán nesoudní, nejspíše správní. Odepřením přezkumu rozhodnutí tohoto orgánu bylo podle stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ze všech shora uvedených důvodů považuje stěžovatelka svoji ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že zrušení inkriminovaných částí z. č. 314/2008 Sb. bylo již v době podání této stížnosti Ústavnímu soudu navrhováno (jak jí bylo známo z veřejných zdrojů), stěžovatelka se jej nedomáhala.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

1) Základní námitku stěžovatelky, která považuje současnou úpravu kárného řízení se soudci a státními zástupci za nesouladnou s ústavním pořádkem, se již Ústavní soud zabýval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/09. Nálezem ze dne 5. 10. 2010 návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., zamítl.

Jelikož závěry obsaženými v tomto nálezu pléna je I. senát Ústavního soudu vázán, nelze než na jeho argumenty odkázat. Ústavní soud opakuje, že se přiklonil k názoru, že samotná jednoinstančnost řízení není způsobilá nezávislost soudce (a obdobně i státního zástupce) ohrozit; přitom mj. zkoumal, zda je relevantními ustanoveními ústavního pořádku kárně obviněnému garantováno právo podat odvolání. Jak již Ústavní soud konstatoval dříve (srov. např. nález IV. ÚS 1554/08, § 26, dostupno na http://nalus.usoud.cz), právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí obecně ústavním pořádkem garantováno není. Výjimku v tomto směru představuje čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, podle něhož "Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně." Aplikace citovaného ustanovení připadá v úvahu pouze v případech, v nichž se jedná o "trestní obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po rozboru relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva dospěl Ústavní soud k závěru, že kárné řízení se soudci obecných soudů (a státních zástupců) není řízením o trestním obvinění. Jedná se o řízení svou povahou disciplinární, nejde o "klasickou" civilní ani trestní věc, nýbrž o řízení s osobami, jež jsou ke státu ve služebním (či obdobném) poměru; je v něm sice rozhodováno o odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem, avšak týká se pouze specifických povinností.

Kromě této argumentace Ústavní soud doplnil, že i kdyby dospěl k závěru, že řízení podle napadeného zákona je ve svém charakteru řízením trestním, nevedlo by to nutně a bez dalšího k jeho derogaci. To lze podpořit i zněním čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, podle něhož - i kdyby určité řízení bylo řízením trestním - nemusí být právo na odvolání proti rozhodnutí v tomto řízení garantováno, rozhodoval-li v prvním stupni Nejvyšší soud. Vzhledem k této skutečnosti (tedy rozhodování vrcholné soudní instance již v prvním stupni) rovněž nelze akceptovat argument, že by se jednoinstančnost řízení mohla "podepsat" na výsledné kvalitě meritorního rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomněl, že podobný model byl zvolen i pro řízení o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky, jež probíhá jednoinstančně před Ústavním soudem (čl. 65 odst. 2 Ústavy).

Dle názoru Ústavního soudu nezpůsobuje protiústavnost napadeného zákona ani fakt, že jednoinstanční model kárného řízení byl zaveden poté, kdy již po určitou dobu existoval model dvouinstanční. Tuto změnu nelze vnímat jako ústavně zapovězené snížení standardu procesní ochrany základních práv; zavedení jednoinstančního řízení bylo vyváženo tím, že všechna řízení jsou nyní před Nejvyšším správním soudem, který by měl - jako vrcholná soudní instance - poskytovat dostatečné záruky spravedlivého procesu. Ústavní soud rovněž uvedl, že není jeho úkolem (jako orgánu ochrany ústavnosti) hodnotit vhodnost přijatého modelu kárného řízení. Ústavní soud považoval za podstatné, že rozhodnutí zákonodárce o vyloučení možnosti odvolání není svévolné či nelogické a nepopírá principy, na nichž je český právní řád vystavěn; lze je totiž podepřít objektivně existujícími specifiky kárného řízení.

Jak již bylo uvedeno, kárná řízení jsou vedena před Nejvyšším správním soudem, tedy vrcholnou soudní instancí; přesto Ústavní soud charakter těchto kárných senátů podrobil v citovaném nálezu přezkumu z pohledu ústavněprávního, neboť dospěl-li by k závěru, že tyto tribunály soudem nejsou, nemohla by jednoinstančnost řízení před nimi obstát. Kárný senát Nejvyššího správního soudu je dle názoru Ústavního soudu soudem ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy i (a to zejména ) čl. 81 Ústavy, a na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že jeho členy nejsou pouze soudci tohoto soudu, nýbrž i soudci jiných soudů a zástupci dalších právnických profesí. Kárný senát Nejvyššího správního soudu totiž naplňuje formální i materiální znaky soudu. Pokud jde o znaky formální, považuje Ústavní soud za nutné zmínit především to, že kárný senát je organizačně součástí Nejvyššího správního soudu a jeho předsedou je vždy soudce (Nejvyššího správního soudu či Nejvyššího soudu). Co do znaků materiálních, Ústavní soud poukazuje na existenci systémových garancí nezávislosti a nestrannosti, jež se vztahují na kárný senát Nejvyššího správního soudu stejně jako na soud složený pouze ze soudců, což zákonodárce reflektuje zejména v ustanovení § 5 a § 6 napadeného zákona. Možnost, aby se rozhodování soudů účastnili vedle soudců i další občané, ostatně plyne již z ustanovení čl. 94 odst. 2 Ústavy; samotný fakt, že je soudní senát složen jak ze soudců, tak z přísedících, tudíž ex constitutione není způsobilý zamezit kvalifikaci takového senátu jako soudu. Ani sám Ústavní soud nikdy v minulosti nezpochybnil např. kvalifikaci senátů složených ze soudců a přísedících jako "soudů".

2) Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se posouzení věci samé, tedy jednání, za které byla v kárném řízení uznána vinnou, Ústavní soud konstatuje, že z obsáhlého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v dané věci logicky a jasně vyplývá, čím porušila povinnosti státního zástupce a jaké spáchala kárné provinění podle příslušných ustanovení zákona o státním zastupitelství. Zde je třeba vidět, že Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" a nejeví se mu ani smysluplné podrobně znovu, jen třeba poněkud jinými slovy, popisovat závěry, ke kterým Nejvyšší správní soud jako soud kárný ve věci dospěl. Podstatné je, že se závěry napadeného rozhodnutí a s postupem Nejvyššího správního soudu v daném případě je možno se ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.

Sama stěžovatelka uvedla, že ve věci je spor především o kontext, v němž došlo k výrokům, které jsou jí kladeny za vinu. Nejvyšší správní soud ji prý postihuje, ale kdyby byl prý "situaci posoudil reálně, musel by dospět k závěru, že v kontextu s reálnou situací nelze na výroky stěžovatelky nahlížet jako na něco, co by ze své podstaty omezovalo její svobodu projevu".

Z ustanovení § 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb., v platném znění, plyne, že státní zástupce je při výkonu své funkce, ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinností uvedených v odst. 1 tohoto zákona (tedy odpovědně plnit své úkoly a respektovat při tom zásady, které zákon pro činnost státních zastupitelství stanoví; zejména je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů a jakýkoliv vnější zásah nebo jiný vliv, jehož důsledkem by mohlo být porušení některé z těchto povinností, musí odmítnout), ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství, anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce. Proti tomu tedy staví stěžovatelka své základní právo vyplývající z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, podle kterého svobodu projevu a právo na informace jsou zaručeny, byť svoboda projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ani věcná argumentace stěžovatelky - s přihlédnutím ke všem okolnostem jedinečného případu - z ústavního hlediska neobstojí.

Kárný senát v dané věci opakovaně připomněl, že objektem kárného provinění je zájem na důvěře veřejnosti v autoritu a nestrannost výkonu funkce státního zástupce a jeho prostřednictvím státního zastupitelství jako instituce a zvážil přitom i ústavní právo na svobodu projevu jako základní politické právo v míře, která přísluší státnímu zástupci. K podstatě věci mj. konstatoval, že v inkriminovaném rozhovoru vytvořený obraz styků stěžovatelky s členy "mafiánské" rodiny na pozadí nezpochybnitelných faktických událostí je s to ve veřejnosti vzbudit důvodné pochybnosti její o vážnosti a důvěryhodnosti jako státní zástupkyně, což ostatně ona sama připustila. Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty kárného provinění spočívajícího v porušení povinnosti státního zástupce přitom postačuje nevědomá nedbalost (nevěděl, že může způsobit takový následek, ač o tom vědět mohl a měl).

Jestliže se nyní stěžovatelka pokouší poněkud sofistikovaným způsobem uvést své dřívější výroky na "pravou" míru, nejde ani podle Ústavního soudu o pokus příliš přesvědčivý.

Pokud jde tedy o odkaz na čl. 17 Listiny základních práv a svobod - co do svobody projevu a práva veřejnosti na informace - je nutno uvést, že ve světle shora řečeného je zjevné, že stěžovatelka jako státní zástupkyně svými výroky, které nakonec korunovala tím, že své setrvání ve funkci musí co nejdéle protahovat, aby mohla splácet dluh, již překročila hranici toho, co lze považovat za přiměřené. Jedním z obecně uznávaných důvodů omezení práva na svobodu projevu a na informace ostatně je -kromě ochrany obecného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce - právě zajištění autority a nestrannosti soudní moci a-v širším smyslu - i státního zastupitelství (srov. čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jistě chvalitebný a oprávněný zájem na větší otevřenost justice a orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k veřejnosti obecně však nemůže být pojat tak, jak si to zřejmě při rozhovoru s novinářem představovala stěžovatelka.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je třeba vyjít z požadavku, zdůrazňovaného i Evropským soudem pro lidská práva, podle kterého je nezbytně důležité, aby soudy (a v širším smyslu i státní zastupitelství) vzbuzovaly v demokratické společnosti u občanů důvěru. Pro daný případ je určující obsah předmětného rozhovoru, okolnosti, ze kterých k němu došlo a důsledky z toho vyplývající, jinými slovy, jak se situace z objektivního hlediska může jevit či jeví o věc se zajímající veřejnosti. V určitém smyslu zde lze připomenout i obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen vykonávána, ale musí se i jevit, že takovou je (justice must not only be done, it must also be seen to be done). V oblasti justice i státního zastupitelství totiž někdy mají význam i pouhá zdání; v tomto směru je odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich veřejné konání a různé komentáře mnohem vyšší než u osob jiných.

Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavým dané věci, na které lze odkázat. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného.

Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru