Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 306/01Nález ÚS ze dne 16.07.2002Vyloučení restitučního nároku, který byl odškodněn na základě Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 90/27 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.306.01
Datum vyhlášení15.10.2002
Datum podání21.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

87/1991 Sb., § 5 odst.4, § 6 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 306/01 ze dne 16. 7. 2002

N 90/27 SbNU 65

Vyloučení restitučního nároku, který byl odškodněn na základě Dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele H. P. V., proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 13 Co 1438/98, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 7. 8. 1998,

sp. zn. 12 C 296/95, ve věci stěžovatele (navrhovatele) proti

odpůrci městu Opava o vydání věci rozhodl tak, že zamítl návrh,

aby odpůrce stěžovateli vydal nemovitost parc. č. 3091/6, zapsanou

na LV č. 1 pro k.ú. O. (dále jen "předmětná nemovitost").

V odůvodnění tohoto rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že

stěžovatel uplatnil svůj nárok dle ustanovení § 5 odst. 4 ve

spojení s § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích. Soud vzal za prokázáno, že

stěžovatel je státním občanem České republiky a právním nástupcem

předchozího vlastníka ing. B. V., jehož nemovitosti přešly do

vlastnictví státu. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě výzvu

k vydání předmětné nemovitosti, které však nebylo vyhověno.

Okresní soud vzal za prokázáno, že předmětná nemovitost byla během

okupace v roce 1940 jako židovský majetek převedena na Německou

říši a následně došlo výměrem ONV v Opavě ze dne 27. 8. 1946

k její konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945

Sb. Ing. B. V. prý sice dne 16. 6. 1949 požádal o její restituci,

nicméně k obnovení jeho vlastnického práva již nedošlo, neboť v

odvolacím řízení (ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.

zn. Nc I 266/49) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5.

1951 restituční řízení zastavil s poukazem na čl. II Dohody mezi

ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949. Podle této dohody

obdržel ing. B. V. (jako britský občan) finanční náhradu za své

nemovitosti. "Vyplacením globální náhrady ve výši 8 mil. liber

sterlingů se česká strana zprostila všech závazků vůči osobám, za

jejichž majetek poskytla náhradu", což se údajně týká i majetku

právního předchůdce stěžovatele. Okresní soud proto shledal, že

nebyla prokázána kontinuita vlastnického práva stěžovatelova otce

ing. B. V. a nadto by prý byly nároky stěžovatele v rozporu se

smyslem a účelem zákona č. 87/1991 Sb.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem shora citovaný

rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.

V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že

stěžovatel není v postavení oprávněné osoby podle zákona č.

87/1991 Sb., a že předmětná nemovitost nepřešla do vlastnictví

státu podle ustanovení § 6 cit. zákona. Ke konfiskaci předmětné

nemovitosti totiž sice došlo z důvodů rasové persekuce právního

předchůdce stěžovatele ing. B. V., nicméně k obnovení vlastnického

práva po ukončení války nedošlo automaticky, nýbrž teprve způsobem

dle zákona č. 128/1946 Sb. Proto také ing. V. uplatnil svůj

restituční nárok podle tohoto zákona a na základě jeho žádosti

Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 4. 9. 1950 (č.j. Nc

I 266/49-28) rozhodl, že se zrušuje vklad vlastnického práva pro

Německou říši a obnovuje se vklad vlastnického práva pro ing.

B. V. Toto usnesení však nenabylo právní moci, jelikož Krajský

soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 řízení zastavil,

poukázav na zmíněný čl. II. Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze

dne 28. 9. 1949. Vlastnické právo ing. V. tedy obnoveno nebylo,

stěžovatelův předchůdce uplatnil nárok na majetkovou náhradu dle

Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949 a tuto

náhradu také získal.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy

porušily citovanými rozsudky jeho základní právo vlastnit majetek

dle čl. 11 odst. 1 a 4 a právo na rovnost všech účastníků řízení

ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina").

Protiústavnost citovaných rozsudků spatřuje stěžovatel

zejména v tom, že shora uvedená mezinárodní dohoda nebyla

publikována ve Sbírce zákonů a nestala se proto součástí platného

právního řádu, jelikož před rokem 1993 nebyly mezinárodní smlouvy

bezprostředně použitelné a k jejich vnitrostátní účinnosti bylo

zapotřebí dalšího projevu státní vůle. Nelze prý tedy aplikovat

jejich ustanovení na nároky občanů, pokud tuto možnost restituční

zákon výslovně neurčuje. Takový odkaz je uveden v zákonu č.

403/1990 Sb. (§ 20), nikoliv však v zákonu č. 87/1991 Sb.

Stěžovatel proto tvrdí, že je nutno vycházet ze smyslu zákona č.

87/1991 Sb., tzn. ze snahy o zmírnění některých majetkových

a jiných křivd, k nimž došlo v rozhodném období. Stěžovatel dále

uvádí, že se předmětná mezinárodní dohoda na jeho právního

předchůdce vůbec nevztahovala, protože se týkala pouze fyzických

osob, které byly v den podpisu této smlouvy občany Spojeného

království a kolonií a které byly britskými příslušníky ve smyslu

předchozí definice v den příslušného československého opatření.

V daném případě se však jednalo o majetek konfiskovaný již během

války a navíc prý v usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 9.

1950 bylo výslovně uvedeno, že "restituovaná nemovitost není

dotčena žádným z různých čsl. opatření dle čl. II. dohody uzavřené

mezi tehdejší Československou republikou a Velkou Británií". Proto

byl také restituční nárok ing. B. V. vyřízen kladně.

K další dohodě mezi ČSSR a vládou Spojeného království Velké

Británie a Severního Irska ze dne 29. 1. 1982 stěžovatel dodává,

že se tato dohoda vztahuje na veškerý majetek dotčený některým

československým opatřením odnímajícím nebo omezujícím vlastnické

právo, a to opět pouze v případě, že byl vlastník britským občanem

již v době zásahu a buď on nebo jeho dědic měl britské občanství

ke dni účinnosti dohody (2. 2. 1982). Rovněž podmínky této dohody

prý v daném případě splněny nebyly, neboť ing. B. V. zemřel

v roce 1979 a stěžovatel československé státní občanství nikdy

nepozbyl.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem, že nebylo pravomocně

rozhodnuto o vrácení předmětné nemovitosti ing. B. V., protože

Krajský soud v Ostravě shora citovaným usnesením zastavil řízení.

V tomto směru stěžovatel odkazuje na právní názor Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 66/98 a tvrdí, že i kdyby byli tehdejší restituenti

vzali svoje návrhy zpět a řízení by bylo zastaveno, nelze tento

postup přičítat k tíži tomu, kdo v důsledku politické persekuce

přišel o majetek způsobem odporujícím obecným zásadám uznávaným

demokratickým světem.

Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského

soudu v Ostravě jako protiústavní zrušen.

K dotazu Ústavního soudu ohledně ústního jednání stěžovatel

sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

III.

Stěžovatel současně s ústavní stížností podal i dovolání,

které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 11. 2001, sp. zn.

28 Cdo 1247/2001, odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by

se právní názor obsažený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu

odchyloval od ustálené judikatury obecných soudů nebo že by se

jednalo o judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování

obecných soudů v obdobných případech. Nejde tedy o rozhodnutí po

právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 239 odst.

2 o.s.ř. (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000

Sb.).

IV.

Ústavní soud proto konstatuje, že nic nebrání projednání

a rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Ostravě a dále Okresní soud v Opavě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření toliko odkázal na

obsah odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud v Opavě zastává názor, že ústavní stížnost brojí

v podstatě pouze proti způsobu hodnocení důkazů v daném případě,

což však Ústavnímu soudu nepřísluší, a proto ji pokládá za návrh

zjevně neopodstatněný.

Vedlejší účastník řízení město Opava se svého postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal.

V.

Ústavní soud provedl ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 a §

49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dokazování, a to soudním spisem

Okresního soudu v Opavě zn. 12 C 296/95. Dále si vyžádal

stanovisko Ministerstva financí ČR k otázce odškodnění právního

předchůdce stěžovatele podle příslušných mezivládních dohod.

Z vyjádření Ministerstva financí ČR ze dne 3. 6. 2002, č.j.

442/51421/02/Ris, vyplývá, že ing. B. V. uplatnil pod č. BC

1535 v rámci Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949

- mimo jiné - též nárok na odškodnění za nemovitosti v k.ú. K.

(dnes k.ú. O.), tzn. za předmětnou nemovitost. Britská náhradová

komise jeho nárok uznala a vyplatila mu příslušné odškodnění.

Ministerstvo financí dále odkazuje na text citované mezivládní

dohody, především na jeho čl. II., podle něhož budou mít

československé úřady právo zastavit jakékoli řízení, které bylo

zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu

k takovému majetku. Právě z tohoto důvodu prý Krajský soud

v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 zastavil restituční řízení,

takže se zjevně nejednalo o politickou persekuci.

K tomuto vyjádření připojilo Ministerstvo financí ČR kopii

strany 245 seznamu odškodněných, z níž je zřejmé, že pod. č. 1535

byl popsán majetek B. V., odškodněný britskou stranou a v němž je

rovněž předmětná nemovitost specifikována.

VI.

Ústavní soud shledal, že podstata ústavní stížnosti brojí

proti skutkovému a právnímu posouzení daného případu, neboť

stěžovatel v principu namítá, že obecné soudy chybně posoudily

otázku vrácení předmětné nemovitosti jeho právnímu předchůdci

a význam mezistátních dohod s Velkou Británií. Z rekapitulační

části tohoto nálezu je zřejmé, že důvody, proč obecné soudy

nevyhověly restitučnímu nároku stěžovatele (a s nimiž stěžovatel

polemizuje), byly v podstatě dva. Prvním důvodem byla skutečnost,

že prý nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatelova

právního předchůdce ing. B. V. k předmětné nemovitosti, druhým

důvodem bylo jeho odškodnění podle čl. II citované Dohody mezi

ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949.

Ústavní soud -iv této věci - předesílá, že jeho úkolem je

ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Proto zásadně není

oprávněn rušit napadené rozhodnutí obecného soudu toliko pro jeho

případný rozpor s tzv. jednoduchým právem a zpravidla není

oprávněn ani k přehodnocování dokazování, které obecný soud

provedl.

Stěžovatel namítá, že v souzené věci byly porušeny články 11

a 37 odst. 3 Listiny. Protože podle ustálené judikatury Ústavního

soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované,

existující a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud

dovozuje, že tento článek v souzené věci (tzn. v restitučním

řízení) aplikovatelný není.

Ústavní soud se proto dále zabýval - vycházeje z toho, že

není vázán odůvodněním podaného návrhu - důvodností ústavní

stížností z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve

smyslu (především) hlavy páté Listiny, která obsahuje i namítaný

čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož si všichni účastníci jsou

v řízení rovni.

K otázce prokázání kontinuity vlastnického práva ing. B. V.

k předmětné nemovitosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp.

zn. II. ÚS 66/98 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, C.H.

Beck, sv. 13, str. 123 a násl.) - na který ostatně stěžovatel

odkazuje - v němž judikoval, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je

snaha o zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných

v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Tento zákon sám

nemůže jmenovitě podchytit veškerá jednání, která vedla k tomuto

porušování, a vytýčil tedy základní morální výkladový princip,

který vychází ze základních lidských a občanských práv. Proto

Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že "pokud by za

totalitního režimu nedošlo k této destrukci vlastnického práva,

musel by být návrh podaný stěžovatelem na zrušení prozatímní

národní správy jeho majetku vyřízen kladně", takže "stěžovateli

nelze přičítat k tíži jeho zpětvzetí návrhu podle zákona č.

128/1946 Sb.".

V souzené věci vycházely obecné soudy z prokázané

skutečnosti, že předmětná nemovitost byla během nacistické okupace

jako židovský majetek z důvodu rasové persekuce převedena na

Německou říši a po osvobození došlo k její konfiskaci podle

dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatelův právní

předchůdce řádně požádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb.

o restituci této nemovitosti a Okresní soud v Opavě shora

citovaným usnesením rozhodl, že se zrušuje vklad vlastnického

práva pro Německou říši a že se obnovuje vklad vlastnického práva

pro ing. B. V. Toto rozhodnutí však nenabylo právní moci, neboť

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 1951 restituční

řízení zastavil s poukazem na příslušnou mezinárodní dohodu. Podle

čl. II Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949

"jestliže nárok britského příslušníka se vztahuje na britský

majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17. září

1938 do 9. května 1945 a potom (je) dotčený jedním z různých

československých opatření, spadá tento nárok pod ustanovení této

dohody, i když nedošlo k restituci nebo uznání jeho

majetkoprávního titulu ze strany československých úřadů před

účinností této dohody. V důsledku toho československé úřady budou

mít právo zastavit jakékoli řízení, které snad bylo zahájeno za

účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku."

V daném případě je zřejmé, že příslušným "československým

opatřením" (ve smyslu shora uvedeném) byla aplikace dekretu

presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatelův právní

předchůdce ing. B. V. se podle obsahu spisu stal britským občanem

až dne 8. 4. 1948 (viz např. odůvodnění cit. rozsudku okresního

soudu, č.l. 37), tedy sice ještě před uzavřením zmiňované Dohody

z roku 1949, nicméně až po účinnosti citovaného dekretu. Jak však

vyplývá z citovaného přípisu Ministerstva financí ČR a ze seznamu

odškodněných osob, stěžovatelův právní předchůdce byl britskou

stranou reálně odškodněn za konfiskaci předmětné nemovitosti podle

mezivládní dohody z roku 1949. Důvod zastavení restitučního řízení

v roce 1951 - spočívající v existenci citované Dohody z roku 1949

- tedy byl materiálně naplněn, jelikož k odškodnění ing. B. V. na

základě mezivládní dohody fakticky došlo. Jinými slovy řečeno:

Ústavní soud nepovažuje za relevantní argumentaci stěžovatele, že

na jeho právního předchůdce citované mezivládní dohody nedopadaly

(a že proto byla porušena základní práva stěžovatele), neboť

- i kdyby tomu tak bylo - v této konkrétní souzené věci smysl

restitučních zákonů naplněn byl, neboť britská strana ing. B. V.

skutečně odškodnila.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj dřívější

právní názor - byť vyslovený toliko ve vztahu k Dohodě mezi vládou

ČSSR a Kanady (usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01, Ústavní soud ČR:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 365) - podle něhož na

základě náhrady vyplacené kanadské vládě mající za následek plné

a konečné vypořádání kanadských nároků vůči čs. státu a jeho

občanům "nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv

a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu, dle něhož

o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným

způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění

účelu zákona č. 87/1991 Sb.". Ústavní soud - který ve své

rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální)

pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska

jejich účelu a smyslu - tedy připouští, že není v rozporu se

smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých

majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím

citovaného zákona, jelikož účelem restitučních předpisů bylo pouze

zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období

došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd právního předchůdce

stěžovatele již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní

dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku

z režimu zákona č. 87/1991 Sb. spatřovat rysy protiústavnosti.

Ústavní soud konstatuje, že pokud obecné soudy zamítly

restituční nárok stěžovatele, neboť shledaly, že (poznámka

pod čarou č. 1) nebyla

prokázána kontinuita vlastnického práva právního předchůdce

stěžovatele a že tento již byl řádně odškodněn podle mezivládní

dohody, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž

odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu

a nedošlo jimi proto k porušení ústavně zaručených základních práv

nebo svobod stěžovatele.

Za daných okolností je zřejmé, že ústavní stížnost brojící

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2001, sp.

zn. 13 Co 1438/98, není důvodná a proto ji Ústavní soud zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. července 2002

---------------

1) V souzené věci je totiž zřejmé, že bezprostředním

důvodem, pro který v případě právního předchůdce stěžovatele

nedošlo k obnovení vlastnického práva po roce 1945, nebyl nástup

komunistické totality, ale odškodnění poukazující na citovanou

mezivládní dohodu z roku 1949. Jedná se proto o odchylnou právní

a skutkovou situaci než ve věci sp. zn. II. ÚS 66/98, která je

na str. 4 tohoto nálezu zmíněna.)

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru