Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3057/07 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánFINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Brno I
SOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v říz... více
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/daňová povinnost
Daňové řízení
správní žaloba
Prekluze
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3057.07.1
Datum podání30.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

zákon; 337/1992 Sb.; o správě daní a poplatků; § 47/2

zákon; 586/1992 Sb.; o daních z příjmů; § 38g/1 ve slově "roční"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65 odst.1, § 104 odst.3 písm.a

337/1992 Sb., § 16 odst.1, § 43 odst.1, § 1 odst.2, § 2 odst.2, § 47 odst.1, § 47 odst.2, § 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3057/07 ze dne 1. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem Moravské nám. 754/13, 602 00 Brno, proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Brno I ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000738 (č. j. 165356/07/288513/1440), ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000739 (č. j. 165370/07/288513/1440), ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000740 (č. j. 165378/07/288513/1440), a ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000741 (č. j. 165394/07/288513/1440), proti platebním výměrům Finančního úřadu Brno I na daňové penále ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5851/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5852/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5853/09/288513709174, a ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5854/09/288513709174, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008, č.j. 29 Ca 194/2007-26, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č.j. 9 Aps 1/2008-48, proti výzvě Finančního úřadu Brno I k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 4. 6. 2009, č.j. 167811/09/288513709174, o návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se Finančnímu úřadu Brno I ukládá: a) zdržet se provádění již zahájené daňové kontrolory daně z příjmu fyzických osob u stěžovatele za roky 2001, 2002, 2003 a 2004, b) zdržet se využívání informací získaných při daňové kontrole prováděné u stěžovatele, a o návrhu na zrušení ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a o vypuštění slova "roční" z ustanovení § 38g zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, předběžného opatření a zrušení tam uvedených ustanovení předmětných zákonů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1, odst. 3 a odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a odst. 3, čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

Stěžovatel podal obsáhlou a vícekrát doplňovanou ústavní stížnost podáními ze dne 15. 5. 2008, ze dne 25. 7. 2008, ze dne 19. 12. 2008, ze dne 27. 3. 2009 a ze dne 2. 7. 2009), jejíž souhrnný petit v pátém doplnění zahrnuje jeho návrhy tak jak jsou obsaženy v úvodní části tohoto usnesení.

Stěžovatel - v obsáhlé (a ne vždy úplné) genezi dosud vydaných rozhodnutí orgánů daňové správy a správních soudů poukázal na rozdílnost pojetí a na nejednotnost výkladu týkajícího se počátku, délky a uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně obsažené v § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP") a na deformovaný výklad institutu daňové kontroly orgány daňové správy a soudy, které se netýkají jen stěžovatele samotného. Ve vztahu ke konkrétním (a ústavní stížností napadeným rozhodnutím) uvedl v podstatě následující:

A. Stěžovatel ve vztahu k dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Brno I (dále také "DPV") ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000738 (č. j. 165356/07/288513/1440), ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000739 (č. j. 165370/07/288513/1440), ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000740 (č. j. 165378/07/288513/1440), a ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000741 (č. j. 165394/07/288513/1440), - a po obsáhlé argumentaci týkající se § 47 ZSDP a prekluzívní lhůty k vyměření a doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období (neboť se předmětná tříletá prekluzívní lhůta v důsledku praxe správců daně a rozhodovací činnosti soudů mění ve lhůtu čtyřletou) a § 38g zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDP"), - zdůraznil jednostranné zvýhodnění správce daně a diskriminační povahu jím prováděných úkonů. Stěžovatel doplnil ústavní stížnost i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, který "řeší v analogické věci zcela shodné právní otázky a dospívá ke stejným závěrům, na nichž je postavena i jeho ústavní stížnost".

B. Stěžovatel ve vztahu k platebním výměrům Finančního úřadu Brno I na daňové penále (dále také "PVDP") ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5851/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5852/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5853/09/288513709174, a ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5854/09/288513709174, uvedl, že tyto výměry byly potvrzeny rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně (č.j. 7542/09-1100-706807, č.j. 7543/09-1100-706807, č.j. 7544/09-1100-706807 a č.j. 7545/09-1100-706807), byť ve svých odvoláních poukazoval mimo jiné na to, že výroky jsou formulovány nesrozumitelně a neurčitě (resp. nejsou dostatečně odůvodněné); dále uvedl, že teprve na druhé straně uvedených platebních výměrů na daňové penále a ještě navíc pod podpisem rozhodující osoby je nesrozumitelná pasáž, kterou "snad rozhodující orgán považuje za odůvodnění svého rozhodnutí". Stěžovatel konečně poukazuje na to, že o jeho původní daňové povinnosti nebylo rozhodnuto pravomocně a je nevykonatelná. Dodal, že uvedené je ostatně obsaženo ve správní žalobě, kterou proti postupu Finančního úřadu Brno I. a Finančního ředitelství v Brně podal.

C. Stěžovatel ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008, č. j. 29 Ca 194/2007-26, a k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 Aps 1/2008-48, prohlásil, že již vyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Zdůraznil, že právo na spravedlivý proces zahrnuje rovněž právo účastníka řízení, aby rozhodnutí obsahovalo přesvědčivé odůvodnění; to dle názoru stěžovatele nenapravil ani kasační soud. Stěžovatel obdobně jako výše pod bodem I.A. poukázal na další nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, který "řeší v analogické věci právní otázky spojené s problematikou důvodů pro zahájení daňové kontroly a vyloučení svévole v jednání správce daně vůči daňovému subjektu". Stěžovatel zdůraznil, že "při zahájení daňové kontroly nebylo vůči němu postupováno ze strany správce daně jak náleží, do důsledku dovedeno, tyto důvody neznám dodnes"

D. Stěžovatel ve vztahu k výzvě Finančního úřadu Brno I k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 4. 6. 2009, č. j. 167811/09/288513709174, neuvedl v ústavní stížnosti [resp. v jejím doplnění doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2009, ve kterém byl také (poprvé) podán návrh na zrušení výzvy] žádnou argumentaci, kromě té, jež by (snad) mohla představovat vazbu na důvody uvedené ve vztahu k rozhodnutí citovaným výše pod bodem B.

E. Stěžovatel dále podal návrh na vydání předběžného opatření, kterým se Finančnímu úřadu Brno I ukládá: a) zdržet se provádění již zahájené daňové kontroly daně z příjmu fyzických osob u stěžovatele za roky 2001, 2002, 2003 a 2004, b) zdržet se využívání informací získaných při daňové kontrole prováděné u stěžovatele; tento návrh stručně odůvodnil trváním nezákonného zásahu ze strany Finančního úřadu Brno I., tj. prováděním daňové kontroly.

F. Stěžovatel ke svému návrhu na zrušení ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, uvedl, že toto ustanovení již samo (ve spojení s odst. 1 téhož paragrafu) je zřetelně diskriminační, "když jednostranně zvýhodňuje správce daně při získávání event. daňového nedoplatku až několikanásobným obnovením a prodlužováním propadné lhůty - zatímco stejná lhůta pro vrácení přeplatku, resp. daňových odpočtů daňovému subjektu zůstává minimální a neobnovitelná". Ke svému návrhu na vypuštění slova "roční" z ustanovení § 38g zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, stěžovatel tvrdí, že vznik povinnosti podat daňové přiznání je odvozován od daňových příjmů, které přesáhly zákonem stanovenou hranici a nikoliv od (ročního) daňového základu (tj. povinnost podat daňové přiznání či hlášení mu vznikla dříve a nemůže být vázána až na lhůtu stanovenou v § 40 odst. 3 ZSDP.

II.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ad I. A. Ústavní soud v prvé řadě konstatoval, že Finanční úřad Brno I. dodatečnými platebními výměry:

* ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000738 (č.j. 165356/07/288513/1440), na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2001 vyměřil daň ve výši 1.033.280 Kč,

* ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000739 (č.j. 165370/07/288513/1440), na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2002 vyměřil daň ve výši 1.828.544 Kč,

* ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000740 (č.j. 165378/07/288513/1440), na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2003 vyměřil daň ve výši 1.416.416 Kč,

* ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000741 (č.j. 165394/07/288513/1440), na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2004 vyměřil daň ve výši 2.120.000 Kč.

Ústavní soud však z obsahu spisového materiálu dále zjistil, že v souzené věci (tj. ve věci citovaných DPV) byla vydána řada dalších rozhodnutí, která stěžovatel ústavní stížností již nenapadl.

Stěžovatel nejprve podal proti citovaným DPV odvolání, která byla rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 8. 2008, č.j. 13996/08-1100-709857 [vůči DPV ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000738 (č.j. 165356/07/288513/1440), za zdaňovací období 2001], ze dne 15. 8. 2008, č.j. 14327/08-1100-709857 [vůči DPV ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000739 (č.j. 165370/07/288513/1440), za zdaňovací období 2002], ze dne 15. 8. 2008, č.j. 14348/08-1100-709857 [vůči DPV ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000740 (č.j. 165378/07/288513/1440), za zdaňovací období 2003] a ze dne 15. 8. 2008, č.j. 14369/08-1100-709857 [vůči DPV ze dne 31. 5. 2007, č. 1070000741 (č.j. 165394/07/288513/1440), za zdaňovací období 2004] zamítnuta.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č.j. 29 Ca 228/2008-147, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 8. 2008, č.j. 13996/08-1100-709857, č.j. 14327/08-1100-709857, č.j. 14348/08-1100-709857, a č.j. 14369/08-1100-709857, zrušil pro nezákonnost a pro vady řízení a věc vrátil žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně k dalšímu řízení (výroková část I.), zrušil DPV Finančního úřadu Brno I ze dne 31. 5. 2007, č.j. č.j. 165356/07/288513/1440 (výroková část II.), a rozhodl, že žalované Finanční ředitelství v Brně je povinno zaplatit stěžovateli na účet jeho advokáta na náhradě nákladů částku ve výši 16.400 Kč (výroková část III.).

Krajský soud věnoval primární pozornost posouzení prekluze v ustanovení § 47 ZSDP. V této souvislosti obsáhle připomněl nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, který převzal do své rozhodovací praxe i Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006-110); z něho vyplývá, že k daňové prekluzi dochází po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nikoliv od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (§ 47 ZSDP), přičemž daň je třeba vyměřit či doměřit ve lhůtě vymezené v § 47 ZSDP pravomocně.

Krajský soud zdůraznil, že daňová povinnost byla stěžovateli pravomocně stanovena až napadenými rozhodnutími žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 8. 2008 (které nabyly právní moci v roce 2008).

Pokud tedy stěžovatel namítal, že daňová kontrola týkající se příjmů za zdaňovací období 2001 byla zahájena až po uplynutí prekluzívní lhůty, krajský soud mu dává za pravdu. Ze správního spisu totiž jednoznačně plyne, že předmětná daňová kontrola byla Finančním úřadem Brno I zahájena teprve protokolem ze dne 16. 8. 2005, č.j. 176252/05/288935/3523; před tímto datem žádné úkony ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP učiněny nebyly. Samotné zahájení daňové kontroly nezpůsobilo přerušení běhu prekluzívní lhůty, neboť daňová kontrola není úkonem, který směřuje k vyměření nebo doměření daně. Za takový úkon je třeba považovat až výzvu správce daně stěžovateli ze dne 5. 10. 2005, č. j. 222789/05/288935/3523. Námitka prekluze je tedy ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2001 důvodná; krajský soud proto konstatoval nezákonnost předmětného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 8. 2008, č. j. 13996/08-1100-709857 (vztahujícího se ke zdaňovacímu období roku 2001), a rozhodnutí zrušil. Krajský soud dále ze stejného důvodu a postupem ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil předcházející prvostupňové rozhodnutí, tj. DPV Finančního úřadu Brno I ze dne 31. 5. 2007, č. j. 165356/07/288513/1440.

Prekluzívní lhůta (§ 47 odst. 1 ZSDP) u zdaňovacího období roku 2002, počala běžet dne 31. 12. 2002, přičemž v souladu s výše uvedenou recentní judikaturou by tato lhůta doběhla dne 31. 12. 2005; výzvou správce daně (srov. výše) učiněnou v roce 2005 došlo k prodloužení běhu lhůty až do 31. 12. 2008. Obdobně došlo k prodloužení prekluzívních lhůt i pro zdaňovací období roku 2003 a 2004, které tudíž neskončily před koncem roku 2008, ve kterém nabyla napadená rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně právní moci. Krajský soud proto v této části odůvodnění uzavřel, že prekluzivní lhůta k vyměření daně za zdaňovací období 2002 až 2004 ke dni 15. 8. 2008, kdy byla vydána předmětná rozhodnutí (jež v témže roce nabyla právní moci), neuplynula.

Krajský soud neshledal důvod k aplikaci stěžovatelem uváděného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, a to především proto, že konkrétní okolnosti v souzené věci nelze podřadit pod důvody vedoucí k rozhodnutí v citovaném nálezu (podrobněji srov. str. 15 až 16 tohoto usnesení).

Krajský soud celé odůvodnění uzavřel tak, že ačkoli ne všechny námitky stěžovatele byly důvodné, přesto správní žalobě vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), a to ve vztahu ke zdaňovacímu období 2001 z důvodu prekluze možnosti daň vyměřit nebo doměřit, a ve vztahu k ostatním zdaňovacím obdobím z důvodu nesprávného posouzení předběžné otázky (Poznámka: ve věci neplatnosti nájemních smluv na bytové prostory, z nichž měly vzniknout příjmy podléhající předmětné daňové povinnosti). Žalované Finanční ředitelství v Brně je přitom vyslovenými právními názory vázáno (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010-180, kasační stížnost žalovaného Finančního ředitelství v Brně proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2010, č. j. 29 Ca 228/2008-147, pro nedůvodnost zamítl.

Finanční ředitelství v Brně na základě citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2010, č. j. 29 Ca 228/2008-147, - který mimo jiné zrušil jeho rozhodnutí ze dne 15. 8. 2008, č. j. 14327/08-1100-709857, č. j. 14348/08-1100-709857, a č. j. 14369/08-1100-709857, a uvedl, že vyslovenými právními názory je Finanční ředitelství v Brně vázáno - rozhodnutím ze dne 24. 5. 2011, č. j. 5646/11-1100-709857, zamítlo odvolaní stěžovatele a napadené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, č. j. 165370/07/288513/1440 (Poznámka: které se týkalo zdaňovacího období roku 2002), potvrdilo; rozhodnutím ze dne 24. 5. 2011, č. j. 5647/11-1100-709857, zamítlo odvolaní stěžovatele a napadené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, č. j. 165378/07/288513/1440 (Poznámka: které se týkalo zdaňovacího období roku 2003), potvrdilo; rozhodnutím ze dne 24. 5. 2011, č. j. 5648/11-1100-709857, zamítlo odvolaní stěžovatele a napadené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, č. j. 165394/07/288513/1440 (Poznámka: které se týkalo zdaňovacího období roku 2004), potvrdilo.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel správní žalobu Krajskému soudu v Brně (doručenou dne 26. 7. 2011), která je vedena pod sp. zn. 29 Afs 97/2011 a nebylo o ní dosud rozhodnuto.

Za tohoto procesního stavu Ústavní soud musel v prvé řadě posoudit, zda návrh (ústavní stížnost) splňuje formální předpoklady jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2001, str. 79). I v souladu s uvedeným nálezem je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost - jak již bylo uvedeno - nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V souzené věci podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně, následně správní žalobu [o níž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č.j. 29 Ca 228/2008-147 (v podrobnostech viz výše)] a následně proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 5. 20011, která se týkala zdaňovacích období let 2002 až 2004, podal další správní žalobu, o níž (jak bylo uvedeno výše) dosud rozhodnuto nebylo.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] v té části, ve které Finanční ředitelství v Brně rozhodnutími ze dne 24. 5. 2011:

* č.j. 5646/11-1100-709857, zamítlo odvolaní stěžovatele a napadené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, č.j. 165370/07/288513/1440, potvrdilo;

* č.j. 5647/11-1100-709857, zamítlo odvolaní stěžovatele a napadené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, č.j. 165378/07/288513/1440, potvrdilo;

* č.j. 5648/11-1100-709857, zamítlo odvolaní stěžovatele a napadené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, č.j. 165394/07/288513/1440, potvrdilo.

Ústavní soud současně odmítl ústavní stížnost v té části, ve které Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č. j. 29 Ca 228/2008-147, zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 8. 2008, č. j. 13996/08-1100-709857, a postupem ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil také předcházející prvostupňové rozhodnutí (DPV) Finančního úřadu Brno I ze dne 31. 5. 2007, č. j. 165356/07/288513/1440, jež se týká zdaňovacího období roku 2001, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Ad I. B. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve věci platebního výměru na daňové penále (též "PVDP") Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5851/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5852/09/288513709174, ze dne 9.1. 2009, č. j. 5853/09/288513709174, a ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5854/09/288513709174, které byly potvrzeny rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 5. 2009, č.j. 7542/09-1100-706807, ze dne 28. 5. 2009, č.j. 7543/09-1100-706807, ze dne 28. 5. 2009, č.j. 7544/09-1100-706807, a ze dne 28. 5. 2009, č.j. 7545/09-1100-706807, stěžovatel podal správní žalobu.

Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č. j. 29 Ca 127/2009-72, citované rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 5. 2009, č. j. 7542/09-1100-706807, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 7543/09-1100-706807, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 7544/09-1100-706807, a ze dne 28. 5. 2009, č. j. 7545/09-1100-706807, pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně k dalšímu řízení.

[Poznámka: Kasační stížnost žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 18. 4. 2011 (doručenou Krajskému soudu dne 19. 4. 2011), kterou se žalované Finanční ředitelství v Brně domáhalo zrušení citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, vzalo žalované Finanční ředitelství v Brně podáním ze dne 6. 5. 2011 (doručeným Krajskému soudu v Brně dne 20. 5. 2011) zpět; viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, č.j. 29 Ca 127/2009-86, o zastavení řízení o kasační stížnosti.]

Finanční ředitelství v Brně pak rozhodnutími:

* ze dne 28. 7. 2011, č.j. 9180/11-1100-706807, rozhodnutí (PVDP) Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5851/09/288513709174, zrušilo a řízení ve věci daňového penále zastavilo,

* ze dne 28. 7. 2011, č.j. 9181/11-1100-706807, rozhodnutí (PVDP) Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5852/09/288513709174, zrušilo a řízení ve věci daňového penále zastavilo,

* ze dne 28. 7. 2011, č.j. 9183/11-1100-706807, rozhodnutí (PVDP) Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5853/09/288513709174, zrušilo a řízení ve věci daňového penále zastavilo,

* ze dne 28. 7. 2011, č.j. 9184/11-1100-706807, rozhodnutí (PVDP) Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5854/09/288513709174, zrušilo a řízení ve věci daňového penále zastavilo.

Ústavní soud konstatuje, že také v této části ústavní stížnosti stěžovatel napadl pouze toliko prvostupňové rozhodnutí, tj. platební výměr na daňové penále Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5851/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5852/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5853/09/288513709174, a ze dne 9. 1. 2009, č.j. 5854/09/288513709174. Ústavní soud sám teprve z obsahu spisového materiálu zjistil průběh řízení v souzené věci, a to zejména s ohledem na rozsudek Krajského osudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 29 Ca 127/2009-72, a následná výše citovaná rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 28. 7. 2011, kterými byla právě citovaná (a ústavní stížností napadená) rozhodnutí Finančního úřadu Brno I zrušena a řízení ve věci daňových penále zastavena.

Proto Ústavnímu soudu, za právě popsané situace - neboť ústavní stížností lze podat (mimo jiné) pouze proti pravomocným rozhodnutím v řízení [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] - nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost v této části jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.

Ad I. C. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, č. j. 29 Ca 194/2007-26, zamítl správní žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem Finančního úřadu Brno I, spočívající v zahájení a trvání daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 (výroková část I.), zamítl správní žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem Finančního úřadu Brno I, spočívající v zahájení a trvání daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 (výroková část II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část III.). [Poznámka: Ústavní soud z obsahu spisového materiálu mimo jiné zjistil, že ve věci ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu Brno I spočívajícím v zahájení a trvání daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2001 a 2002 rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 29 Ca 264/2005-31, jímž správní žalobu zamítl; Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 Aps 4/2007-55, citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil - viz dále. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 1. 2008, č. j. 29 Ca 194/2007-23, spojil řízení vedená pod sp. zn. 29 Ca 194/2007 a pod sp. zn. 29 Ca 42/2006 ke společnému projednání pod sp. zn. 29 Ca 194/2007, pod níž je věc nadále vedena (pod sp. zn. 29 Ca 194/2007 byla vedena další správní žaloba ze dne 11. 11. 2005).]

Krajský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 1. 2008, č. j. 29 Ca 194/2007-26, poukázal na to, že stěžovateli nevznikla povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001, resp. roku 2002, v okamžiku (tj. v průběhu roku), kdy jeho zdanitelný příjem přesáhl částku 10.000 Kč, ale až ve lhůtě do 31. 3. 2002, resp. 31. 3. 2003, tj. ve lhůtě do tří měsíců od uplynutí zdaňovacího období (viz § 38g odst. 1 a § 40 odst. 3 ZSDP). Krajský soud dále poukázal na charakter daňové kontroly a na opakovanou judikaturu správních soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004-52).

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 Aps 1/2008-48, kasační stížnost stěžovatele proti výroku I. napadeného rozsudku odmítl (výroková část I.), kasační stížnost proti výroku II. napadeného rozsudku zamítl (výroková část II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část III.).

Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti směřující do výrokové části I. napadeného rozsudku krajského soudu, kterým zamítl žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného Finančního úřadu Brno I, spočívajícím v zahájení a trvání daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001. Kasační osud v této souvislosti připomněl, že krajský soud již jednou v předmětné věci rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 29 Ca 264/2005-31, kterým předmětnou žalobu za zdaňovací období roku 2001 (a rovněž zdaňovacího období roku 2002) zamítl; Nejvyšší správní soud následně (ke kasační stížnosti stěžovatele) citovaný rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 Aps 4/2007-55, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Kasační soud poznamenal, že v odůvodnění zrušovacího rozhodnutí vyslovil závěr, že rozhodnutí bylo v části týkající se zákonnosti prováděné daňové kontroly za rok 2001 věcně správné; ke zrušení přistoupil z jiného důvodu, totiž proto, že krajský soud zatížil jím vydané rozhodnutí (ze dne 12. 12. 2006, č. j. 29 Ca 264/2005-31) vadou mající za následek jeho nezákonnost, neboť do výrokové části I. tohoto rozsudku zahrnul také daňovou kontrolu za zdaňovací období roku 2002, která nebyla předmětem řízení. Po spojení věcí krajským soudem (podrobněji viz výše Poznámka in fine) ke společnému projednání krajský soud (citovaným) rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, č. j. 29 Ca 194/2007-26, rozhodl tak, že obě žaloby zamítl (výrokem I. žalobu ve věci daňové kontroly za zdaňovací období roku 2001 a výrokem II. žalobu ve věci daňové kontroly za zdaňovací období roku 2002).

Proto kasační soud v souvislosti s výrokovou části I. citovaného rozsudku krajského soudu (tj. se žalobou ve věci daňové kontroly za zdaňovací období roku 2001) odkázal na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V souzené věci, ve které byla kasačnímu soudu předložena stížnost opětovně podaná stěžovatelem, v níž tento brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci; v tomto konkrétním případě kasační námitka poukazující na nerespektování závazného právního názoru ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., věty za středníkem, nebyla stěžovatelem v další kasační stížnosti uplatněna. Proto Nejvyšší správní soud nemohl dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost směřující do výrokové části I. napadeného rozsudku krajského soudu je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná, neboť k důvodnosti shodně uplatněných námitek ve stejné věci se kasační soud již jednou vyjádřil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v této části odmítl.

Kasační soud neshledal ani v souvislosti s výrokovou části II. citovaného rozsudku krajského soudu (tj. se žalobou ve věci daňové kontroly za zdaňovací období roku 2002) důvod k odchýlení se od dosavadní konstantní judikatury týkající se běhu prekluzivní lhůty a pravidel pro její stanovení; Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2007, č.j. 2 Aps 5/2006-98 (shodně také v rozhodnutí ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Afs 187/2006-85), jasně a jednoznačně uvedl, že teprve až uplynutím kalendářního roku je možno postavit najisto, zda daňový subjekt splnil zákonem stanovenou podmínku pro vznik daňové povinnosti. V návaznosti na uvedené poukázal na skutečnost, že tříletá prekluzívní lhůta k vyměření daně k datu zahájení daňové kontroly (tj. ke dni 16. 8. 2005, resp. fakticky zahájena výzvou k dokazování dne 5. 10. 2005) trvala a právo správce daně na dodatečné doměření daně dosud v důsledku neuplynutí prekluzívní lhůty nezaniklo. Kasační soud dále poukázal na vlastní judikaturu, která se týká charakteru daňové kontroly jako celku, jejího zahájení a průběhu (srov. rozhodnutí ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004-52). Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost v této části podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud i v této části věci připomíná, že není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Právě taková situace v této části ústavní stížnosti (a souzené věci) nastala.

Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V těchto obou rozhodnutích byl podán sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu - který navíc do určité míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnil v předcházejících fázích řízení a také v jiných částech ústavní stížnosti (a jejích doplnění) - vyhovět.

Ústavní soud v prvé řadě nemá důvod zpochybnit odmítnutí té části kasační stížnosti, která směřovala proti zahájení a trvání daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 (výroková část I.), neboť Nejvyšší správní soud v odůvodnění logicky, přehledně a jasně vysvětlil procesní důvody dané ustanovením § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, argumentace obou soudů je ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Do jejich závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadených rozhodnutích žádný protiústavní exces neshledal.

Z ústavněprávního pohledu - dle názoru Ústavního soudu - argumentace obou soudů obstojí i ve vztahu k institutu daňové kontroly. Ústavní soud v souvislosti s daňovou kontrolou navíc připomíná výše (Ad I.A.) již uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2010, č. j. 29 Ca 228/2008-147, v jehož odůvodnění krajský soud předložil argumentaci, pro kterou neshledal důvod k aplikaci stěžovatelem uváděného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. To primárně proto, že Ústavní soud v nálezu (vyúsťujícím v závěr, že použití daňové kontroly nesmí být svévolné) hodnotil konkrétní okolnosti v jím projednávaném případu, který nelze univerzálně vztáhnout na jakýkoliv případ prostého neuvedení důvodů k zahájení daňové kontroly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č.j. 5 Afs 43/2008-60, či ze dne 26. 10. 2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46); stejně tak nelze odhlédnout od v odůvodnění uvedené judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99, a pozdější nálezy Ústavního soudu), z níž povinnost sdělit konkrétní pochybnost při zahájení (jakékoli) daňové kontroly nevyplývá; stejně tak požadavek, aby správce daně (vždy) disponoval při zahájení daňové kontroly konkrétním podezřením či pochybnostmi o řádném splnění daňové povinnosti nemá opodstatnění a je v rozporu s pojmovým chápáním kontroly ve správním právu jako takové (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46); navíc nelze vyloučit ani provádění tzv. namátkových daňových kontrol (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2009, č.j. 2 Aps 2/2009). Krajský soud zdůraznil, že v souzené věci byly dostatečným důvodem k zahájení daňové kontroly pochybnosti o výši daňové povinnosti stěžovatele, jak jednoznačně vyplývá ze správního spisu (k tomu podává odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 5 Afs 43/2008-60).

Tu Ústavní soud uvádí (a to zvláště při srovnání s argumentací uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 pod bodem 36. a 39.), že nejen správní soudy, ale ani Ústavní soud sám neshledal, že by v nyní souzené věci trpěl úkon daňové kontroly zásadním nedostatkem, pro který jej lze hodnotit jako ryze formální a proto neústavní. Z obsahu Protokolu o ústním jednání u Finančního úřadu Brno I dne 16. 8. 2005 (strana první - bod Hlavní předmět jednání, strana druhá nahoře bod Vyjádření poučených osob a bod Průběh jednání; dále jen "Protokol") lze jednoznačně seznat, že předmětem jednání "je zahájení daňové kontroly správcem daně podle ust. § 16 zákona č. 337/1992 Sb. ... za účelem zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější". Následovalo poučení stěžovatele správcem daně; stěžovatel uvedl, že "poučení rozumí a nemá proti němu výhrady". Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že tato sdělení jsou typickými a obvyklými skutečnostmi, jež jsou v kontrolní činnosti daňových úřadů předmětem daňové kontrolya jejich běžné ověření nepředstavuje neobvyklou formu výkonu daňové správy; Ústavní soud ostatně neshledal důvody, pro které by se měl domnívat, že správce daně nepostupoval vůči stěžovateli správně; proto také ustanovení § 16 odst. 1 ZSDP nestanoví pro daňovou kontrolu žádné podmínky s výjimkou nezbytně nutného rozsahu, jenž má sloužit dosažení zákonného účelu (srov. § 16 odst. 1 věta druhá ZSDP). Zahájení daňové kontroly u stěžovatele, pro kterou se Finanční úřad Brno I rozhodl, nelze považovat ani za projev neinformovanosti nebo "neznalosti důvodů" (jak uvedl stěžovatel), neboť správce daně při jednání stěžovateli sdělil, že dnem ústního jednání zahajuje u něj "kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001,2002,2003, 2004". Od důvodu výběru určitého subjektu (v souzené věci stěžovatele) k zahájení daňové kontroly je přitom třeba odlišit zákonem vymezené předpoklady daňové kontroly směřující k správnému stanovení daně, tj. k zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiné rozhodné okolnosti (§ 16 odst. 1 ZSDP). Zcela jinak je pak tomu u vytýkacího řízení, kde "vznik pochybností" o správnosti nebo úplnosti daňového přiznání nebo hlášení nutně vede správce daně k vydání příslušné výzvy (podrobněji srov. § 43 odst. 1 ZSDP). Z citovaného ustanovení lze proto jednoznačně dovodit, že v případě, kdy takové pochybnosti nevzniknou (nejsou), nemůže správce daně takovou výzvu ani vydat (poznámka: výzva k zaplacení nedoplatku se týká jiné věci, o které se pojednává sub I.D. tohoto usnesení). To lze ostatně přehledně a jednoznačně seznat z citovaného Protokolu, ve kterém se o žádných pochybnostech nehovoří.

Proto nezbývá než uzavřít, že stěžovateli byly důvody zahájení daňové kontroly sděleny a byly vyjádřeny v Protokolu. V případě stěžovatelem uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 byla situace týkající se zahájení daňové kontroly jiná; v tehdy souzené věci (bod 36. uvedeného nálezu) bylo totiž argumentováno zjištěným nedostatkem apriorních důvodů k zahájení daňové kontroly, absentovalo jejich sdělení stěžovateli a konečně také chybělo jejich vyjádření v protokolu o ústním jednání. Proto Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, pokud se odvolává na citovaný nález Ústavního soudu; byly to důvody tam uvedené pod bodem 36., které tehdy - dle názoru Ústavního soudu - vedly k neústavnosti úkonu daňové kontroly (Poznámka: přesněji zahájení daňové kontroly). Taková situace však v právě souzené věci - jak bylo ostatně výše zdůrazněno - nenastala.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelem namítanou nezákonnost v postupu Finančního úřadu Brno I, který respektoval rámec daný § 16 odst. 1 (daňová kontrola), § 1 odst. 2 a § 2 odst. 2 ZSDP, ani protiústavnost neshledal.

Ostatně, obdobně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené sp. zn. I. ÚS 378/10 ze dne 3. 11. 2010.

Ústavní soud v daných souvislostech připomíná i argumentaci uvedenou ve výše připomenuté recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (která se týká pojetí kontroly ve státní správě a preventivního významu daňové kontroly), a to v kontextu legitimního cíle/zájmu státu na výběru daní za současného respektování proporcionality prostřednictvím standardů/požadavků kladených na ochranu práv daňových subjektů v rámci daňové kontroly a dostatečně aplikovaných v judikatuře.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně tedy z Ústavou stanoveného rámce nevybočují. Oba správní soudy se jednotlivými námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti (a následně ve zkratkovité a neúplné podobě v ústavní stížnosti) zabývaly. Do jejich závěrů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces spatřovat nelze. Ústavní soud opakuje, že ani správní soudy, ani on sám - jak již uvedl - neshledaly v postupu Finančního úřadu Brno I nezákonnost či protiústavnost; to se ostatně projevilo i v obsahovém a argumentačním koncipování ústavní stížnosti a v reálně patrném deficitu její ústavněprávní argumentace. Je to také posledně uvedený důvod, který svědčí o tom, že v souzené věci byl stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 velmi nepřesný a vzhledem k důslednému respektování zákonnosti v postupu Finančního úřadu Brno I i zavádějící. Citovaný nález Ústavního soudu se týkal - jak již bylo uvedeno - posouzení zákonnosti a ústavnosti věci za situace odlišné, kdy při tvrzeném zahájení daňové kontroly absentovaly náležitosti jejího řádného zahájení.

Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími soudů (viz bod I.C.) zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ad I. D. Finanční úřad Brno I výzvou k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 4. 6. 2009, č. j. 167811/09/288513709174, vyzval podle § 73 odst. 1 ZSDP stěžovatele, aby v náhradní lhůtě do 8 dnů od jejího doručení zaplatil splatný nedoplatek z daně z příjmů fyzických osob ve výši 3.632.598 Kč, který byl vyměřen PVDP Finančního úřadu Brno I ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5851/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5852/09/288513709174, ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5853/09/288513709174, a ze dne 9. 1. 2009, č. j. 5854/09/288513709174.

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 13. 10. 2009, č. j. 15991/09-1500-7076611, zamítlo odvolání stěžovatele proti citované výzvě k zaplacení nedoplatků v náhradní lhůtě. Finanční ředitelství uvedlo, že nejsou důvody ani pro změnu ani pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud v této části souzené věci připomíná, že stěžovatel podaný návrh nijak neodůvodnil. Ústavní soud teprve následně z obsahu spisového materiálu zjistil, že stěžovatel podal proti uvedené výzvě správce daně odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v Brně výše citovaným rozhodnutím; stěžovatel však další právní kroky (správní žalobu) v této části souzené věci neučinil. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost v této části, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

Ad I. E. Ústavní soud odmítl pro nepříslušnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření; to především proto, že podmínky ustanovení § 80 zákona o Ústavním soudu nemohou být objektivně vůbec splněny; předběžné opatření může Ústavní soud totiž vydat toliko v případě, že je ústavní stížnost podána proti jinému zásahu veřejné moci než je rozhodnutí.

Ad 1. F. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a na zrušení (vypuštění) slova "roční" z ustanovení § 38g zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc připomíná, že ZSDP byl zrušen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, k 1. 1. 2011.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru