Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3050/17 #1Nález ÚS ze dne 10.01.2018Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
poplatek/soudní
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/88 SbNU 85
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3050.17.1
Datum vyhlášení31.01.2018
Datum podání29.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 246, § 252, § 265 odst.2

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 146 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Odůvodnění soudního rozhodnutí musí jako celek účastníkům řízení umožňovat seznatelnost úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti a věcné správnosti. Jen takové odůvodnění je v souladu s požadavkem náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí jako součásti ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 10. 1. 2018 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh společnosti ABC Data s. r. o. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2017 č. j. 27 Co 235/2017-92, a to pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaných zaplacení konkrétní částky s příslušenstvím. Okresní soud ji vyzval k zaplacení soudního poplatku, nařídil ve věci jednání a zaslal žalobu oběma žalovaným k vyjádření. Následně krajský soud oznámil zahájení insolvenčních řízení ve věci žalovaných a na jejich majetek byl prohlášen konkurs. V průběhu řízení se všichni účastníci vyslovili pro zastavení řízení. Tomu okresní soud vyhověl, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladu řízení. Krajský soud výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit každému z žalovaných na nákladech řízení před oběma soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud se nijak nevypořádal s jí uplatněnými námitkami, kterými rozporovala účelnost nákladů řízení. Nemůže jít k její tíži pochybení soudu prvního stupně, který ve věci nařídil jednání a vyzval žalované k vyjádření, aniž by vyčkal na zaplacení soudního poplatku a ověřil, zda na majetek žalovaných nebyl prohlášen konkurs. Zpochybnila vznik těchto nákladů rovněž z důvodu, že žalovaní po prohlášení konkursu nemohli bez souhlasu insolvenčního správce nikoho platně zmocnit k jejich zastupování v dané věci.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí.

Ústavní soud shledal pochybení krajského soudu v tom, že se v napadeném usnesení nijak nevypořádal se stěžejními argumenty stěžovatelky, které uvedla ve svém vyjádření k odvolání žalovaných. Tyto byly přitom způsobilé zpochybnit právní závěr o její povinnosti nahradit náklady řízení. Pokud by totiž byly důvodné, na straně žalovaných by nebyly dány žádné náklady, jejichž náhradu by bylo možné uložit podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Současně Ústavní soud neshledal tyto námitky zjevně nedůvodnými v tom smyslu, že by takovéto posouzení bylo triviální, případně by závěr o jejich nedůvodnosti bylo lze z hlediska doktríny či ustálené rozhodovací činnosti soudů považovat za jednoznačný. Tuto skutečnost nutno zdůraznit z toho důvodu, že vytýkaný nedostatek odůvodnění by byl z hlediska základních práv stěžovatelky bez významu, jestliže by se týkal právního závěru, který je prima facie zřejmý a pro účastníky řízení i bez výslovného uvedení seznatelný.

Napadeným usnesením bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a následkem jím stanovené povinnosti nahradit náklady řízení také její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3050/17 ze dne 10. 1. 2018

N 6/88 SbNU 85

Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 3050/17 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ABC Data, s. r. o., IČO: 25688987, se sídlem Pekařská 695/10a, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem Spálená 95/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2017 č. j. 27 Co 235/2017-92 o stěžovatelčině povinnosti k náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti AK.KH-Software, s. r. o. v konkursu, IČO: 03307654, se sídlem Bylany 32, Miskovice, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2017 č. j. 27 Co 235/2017-92 byla porušena základní práva stěžovatelky vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2017 č. j. 27 Co 235/2017-92 se ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 9. 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.

2. Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, kterým jí byla jako žalobkyni v řízení před obecnými soudy uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným. Toto rozhodnutí se v odůvodnění nemělo nijak vypořádat s jí uplatněnými námitkami, kterými rozporovala účelnost těchto nákladů. Podle jejího názoru nemůže jít k její tíži pochybení soudu prvního stupně, který ve věci nařídil jednání a vyzval žalované k vyjádření se k žalobě, aniž by vyčkal na zaplacení soudního poplatku a ověřil, zda na majetek žalovaných nebyl prohlášen konkurs. Kromě toho zpochybnila vznik těchto nákladů z důvodu, že žalovaní po prohlášení konkursu na jejich majetek nemohli bez souhlasu insolvenčního správce nikoho platně zmocnit k jejich zastupování v dané věci.

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

3. Žalobou podanou Okresnímu soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") dne 10. 4. 2017 se stěžovatelka domáhala po Michalu Karbanovi a společnosti AK.KH-Software, s. r. o., (dále též jen "žalovaní") zaplacení částky 3 320 733 Kč s příslušenstvím. V žalobě výslovně uvedla, že soudní poplatek zaplatí až k výzvě soudu. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 4. 2017 č. j. 5 C 111/2017-51 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 166 037 Kč do 3 dnů od doručení tohoto usnesení. Tentýž den nařídil uvedený soud ve věci jednání na 12. 6. 2017 a zaslal žalobu oběma žalovaným, aby se k ní mohli vyjádřit.

4. Dne 17. 2. 2017 byly v insolvenčním řízení zveřejněny vyhlášky, jimiž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") oznámil zahájení insolvenčních řízení ve věci každého ze žalovaných. Usneseními tohoto soudu ze dne 11. 4. 2017 č. j. KSPH 71 INS 3316/2017-A-12 a KSPH 71 INS 3323/2017-A-11 byl zjištěn úpadek obou žalovaných a na jejich majetek byl prohlášen konkurs.

5. V průběhu řízení se všichni účastníci vyslovili pro zastavení řízení. Žalovaní v podání ze dne 26. 4. 2017 poukázali na to, že v důsledku prohlášení konkursu existuje neodstranitelná překážka řízení, pro kterou nezbývá než řízení zastavit. Současně navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení. Stěžovatelka v podání ze dne 27. 4. 2017 uvedla, že vzhledem k úpadku a konkursu na majetek žalovaných nebude hradit soudní poplatek, a řízení by proto mělo být zastaveno z důvodu jeho nezaplacení s tím, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu řízení. V dalším podání ze stejného dne stěžovatelka zdůraznila, že okresní soud s ohledem na prohlášení konkursu a nezaplacení soudního poplatku neměl žalobu žalovaným vůbec zasílat. Místo toho měl řízení zastavit.

6. Usnesením okresního soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 5 C 111/2017-81 bylo rozhodnuto o zastavení řízení, přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaných byl však výrok o nákladech řízení změněn usnesením krajského soudu ze dne 18. 7. 2017 č. j. 27 Co 235/2017-92 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit každému z nich na nákladech řízení před okresním soudem částku 42 582,32 Kč a na nákladech řízení před krajským soudem částku 10 827,08 Kč.

7. Žalovaní ve svém odvolání poukázali na to, že zastavení řízení zavinila stěžovatelka, která v době podání žaloby musela vědět o insolvenčních řízeních vedených proti nim, a tedy i že její žaloba nebude moci být úspěšná. Podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu jí proto měla být uložena povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatelka tento závěr nicméně odmítla. Ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že konkurs na majetek žalovaných byl prohlášen až po podání žaloby. Rovněž poukázala na pochybení okresního soudu, jenž zaslal žalobu žalovaným s výzvou k vyjádření a nařídil jednání ještě před tím, než zaplatila soudní poplatek. S ohledem na tento postup tak došlo ke zbytečným úkonům ve věci, což mělo být zohledněno v rámci posouzení důvodnosti vynaložených nákladů.

8. Stěžovatelka dále upozornila na to, že čistě formálně žalovaným žádné náklady nevznikly. Ve věci šlo totiž o majetkový spor, což znamená, že okamžikem prohlášení úpadku a jmenováním insolvenčního správce vstoupili do práv žalovaných insolvenční správci. Právní zástupce žalovaných si toho musel být vědom. Sám je ostatně zastupuje i v insolvenčním řízení. Od uvedeného okamžiku žalovaní nemohli samostatně ani zmocnit právního zástupce k jejich zastupování v dané věci.

9. Krajský soud vyhověl odvolání žalovaných na základě právního názoru, že v dané věci měla zavinit zastavení řízení stěžovatelka, která podala žalobu v okamžiku, kdy již vůči nim bylo zahájeno insolvenční řízení. Vzhledem k doloženým nákladům řízení, které ve sporu vznikly žalovaným, jim proto přiznal jejich náhradu podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle krajského soudu tyto náklady nelze považovat za neúčelné, neboť proti žalovaným bylo stěžovatelkou zahájeno soudní řízení, okresní soud je předvolal k jednání a byla jim doručena žaloba, ke které se vyjádřili.

III. Argumentace stěžovatelky

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že nezavinila zastavení řízení. Šlo o zákonný následek prohlášení konkursu na majetek žalovaných, který nemohla nijak ovlivnit. Byl to naopak okresní soud, jenž se měl dopustit pochybení tím, že zaslal její žalobu žalovaným s výzvou k vyjádření, aniž by předem provedl jejich lustraci, ze které by prohlášení konkursu zjistil. Žalobu jim ostatně neměl zasílat již z toho důvodu, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek.

11. Krajský soud podle stěžovatelky dále přehlédl, že v řízení šlo o majetkový spor, a tudíž okamžikem prohlášení úpadku a jmenováním insolvenčního správce vstoupili do práv žalovaných jejich insolvenční správci. Bez jejich součinnosti nemohlo být ani uděleno zmocnění k zastupování žalovaných. V důsledku napadeného rozhodnutí došlo také k dichotomii mezi místem plnění nákladů řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (vše do konkursní podstaty) a platebním místem (zástupce, který ovšem správce nezastupuje).

12. Na uvedené skutečnosti poukazovala stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání, krajský soud se však s jejími tvrzeními nijak nevypořádal. Omezil se pouze na obecné a formalizované odůvodnění, aniž by jakkoliv reagoval na specifika tohoto řízení a uplatněnou argumentaci. Takovýto paušalizovaný přístup přitom není přípustný ani v případě nákladů řízení, zvláště v případě použití § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, který výslovně předpokládá vypořádání se s otázkou, kdo zavinil zastavení řízení. Stěžovatelka považuje napadené usnesení za nepřezkoumatelné.

IV. Řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 111/2017 a vyzval účastníka řízení a žalované jako vedlejší účastníky tohoto řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. V případě žalovaných, kteří jsou oba v konkursu, vyzval s ohledem na předmět řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, k vyjádření i jejich insolvenční správce.

14. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 22. 11. 2017 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k stěžovatelkou uplatněné argumentaci uvedl, že žalovaným prokazatelně vznikly náklady, které v souvislosti s předmětným řízením vynaložili na zastoupení advokátem. Účastníkům řízení mají být nahrazeny účelně vynaložené náklady řízení, jestliže jim podle procesních předpisů vznikl nárok na náhradu nákladů řízení. V dané věci měla zavinit zastavení řízení stěžovatelka, která jednak nezaplatila soudní poplatek, jednak podala žalobu, přestože měla nárok vůči žalovaným uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení. K zastavení řízení proto nedošlo pro chování žalovaných.

15. Pokud jde o procesní postup okresního soudu, krajský soud si je vědom toho, že místo zastavení řízení z důvodu zjištěného úpadku byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku, žaloba byla zaslána žalovaným a ve věci bylo nařízeno jednání ve věci. Tyto skutečnosti vyvolaly vznik nákladů na straně žalovaných. Přesto se v napadeném rozhodnutí blíže nezabýval hodnocením správnosti tohoto postupu, neboť nejde o okolnosti, které by měly význam pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Jejich význam lze připustit pouze z hlediska případného nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

16. Michal Karban podáním ze dne 22. 11. 2017 sdělil Ústavnímu soudu, že se podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastnice společnost AK.KH-Software, s. r. o. v konkursu, stejně jako insolvenční správci žalovaných (společnosti CURATORES, v. o. s., a jmt insol, v. o. s.) se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

17. Na vyjádření krajského soudu reagovala stěžovatelka podáním ze dne 15. 12. 2017. Stěžovatelka akceptuje, že každým podáním žaloby na sebe žalobce bere riziko úspěchu ve sporu, nicméně v této věci to byl okresní soud, který přehlédnutím nařízení úpadku po podání žaloby, neposečkáním na úhradu soudního poplatku a dále nezastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku s vědomím, že tento již hrazen nebude, způsobil zbytečné úkony ve věci na obou stranách sporu. Okresní soud si byl této skutečnosti dodatečně vědom, a proto nepřiznal náklady řízení ani jednomu z účastníků.

18. Stěžovatelka je přesvědčena, že úvaha krajského soudu, podle níž má s ohledem na své zavinění uhradit žalovaným účelně vynaložené náklady, pomíjí několik skutečností. V okamžiku podání žaloby žalovaní nebyli v úpadku, a tudíž ani nebylo možné podat přihlášku. Dále nelze přehlédnout, že v jejich případě nešlo o "účelné uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl". Řízení bylo totiž zastaveno nejen z důvodů zákonných bez ohledu na úkony účastníků (úpadek), ale i postupem stěžovatelky (vědomým nezaplacením soudního poplatku) ještě před úkony žalovaných. Pochybením okresního soudu bylo, že řízení zastavil pozdě. Poukaz krajského soudu na zákon č. 82/1998 Sb. je pak podle stěžovatelky jen dalším projevem formalistického přístupu. Krajský soud místo toho, aby věc komplexně pojal a posoudil s ohledem na všechny okolnosti věci, konstruuje další potenciální nároky a odhlíží od okolností celé věci.

19. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

20. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI. Vlastní posouzení

21. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je důvodná.

22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám však není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a tudíž není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a v jeho rámci k jejich přehodnocování z hledisek tzv. podústavního práva či jiných nesprávností.

23. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, bod 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, bod 29]. To neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění, nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.

24. Pokud jde o vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, tato nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz výše)]. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)] nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)] nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.

25. Uvedené základní požadavky se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

26. Podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Výjimku z tohoto pravidla upravuje § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, podle jehož první věty, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.

27. Krajský soud uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení právě na základě § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. K jejím námitkám stručně poznamenal, že tyto náklady nelze považovat za neúčelné, neboť proti žalovaným bylo stěžovatelkou zahájeno soudní řízení, okresní soud je předvolal k jednání a byla jim doručena žaloba, ke které se vyjádřili.

28. Ústavní soud shledává pochybení krajského soudu v tom, že se v napadeném usnesení nijak nevypořádal se stěžejními argumenty stěžovatelky, které uvedla ve svém vyjádření k odvolání žalovaných. Odůvodnění tohoto rozhodnutí se nezabývá jejím tvrzením, že povinnost k náhradě nákladů řízení jí nemohla vzniknout ve vztahu k těm nákladům, jež byly zapříčiněny údajně nesprávným postupem okresního soudu. Krajský soud ponechal stranou svých úvah i skutečnost, že po podání žaloby došlo k prohlášení konkursu na majetek žalovaných, a s tím související námitku stěžovatelky, že s ohledem na účinky prohlášení konkursu [viz zejména § 246, 252 a § 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb.] nemohli žalovaní nikomu platně vystavit plnou moc k jejich zastupování v dané věci.

29. Z hlediska posouzení naplnění ústavních požadavků na odůvodnění rozhodnutí je podstatné, že uvedené námitky stěžovatelky jsou způsobilé zpochybnit právní závěr o její povinnosti nahradit náklady řízení. Pokud by totiž byly důvodné, na straně žalovaných by nebyly dány žádné náklady, jejichž náhradu by bylo možné uložit podle § 146 odst. 2 občanskéhosoudního řádu. Současně Ústavní soud neshledává tyto námitky zjevně nedůvodnými v tom smyslu, že by takovéto posouzení bylo triviální, případně by závěr o jejich nedůvodnosti bylo lze z hlediska doktríny či ustálené rozhodovací činnosti soudů považovat za jednoznačný. Tuto skutečnost je nutno zdůraznit z toho důvodu, že vytýkaný nedostatek odůvodnění by byl z hlediska základních práv stěžovatelky bez významu, jestliže by se týkal právního závěru, který je prima facie zřejmý a pro účastníky řízení i bez výslovného uvedení seznatelný.

30. Tím, že se krajskýsoud nevypořádal s relevantními argumenty stěžovatelky, nedostál požadavku náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že již toto zjištění opodstatňuje závěr, že napadeným usnesením bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a následkem jím stanovené povinnosti nahradit náklady řízení také její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Za této situace se tak dále nezabýval námitkami stěžovatelky, které zpochybňovaly právní závěr o její povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovaným po stránce věcné. Jeho přezkum z hlediska výše shrnutých obecných požadavků na výklad a použití tzv. podústavního práva bude v řízení o ústavních stížnostech možný teprve poté, co krajský soud provede úplné právní posouzení věci zahrnující též vypořádání stěžovatelkou uplatněné argumentace.

VII. Závěr

31. Z těchto důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II). Nadále tak pokračuje řízení o odvolání žalovaných, v jehož rámci je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že tímto nálezem nijak nepředjímá posouzení jednotlivých námitek, které stěžovatelka uplatnila ve svém vyjádření k odvolání žalovaných.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru