Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3041/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3041.20.1
Datum podání27.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 236, § 241a odst.2, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3041/20 ze dne 8. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Radislava Gorčíka, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 14. 1. 2020 č. j. 60 Co 407/2018-682 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020 č. j. 26 Cdo 1331/2020-722, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (Ralsko Vivo s.r.o.) se - po částečném zpětvzetí změněné žaloby - vůči stěžovateli domáhala, aby jí zaplatil částku 51 219,- Kč z titulu dlužného nájemného s příslušenstvím.

Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) v pořadí pátým rozsudkem ze dne 7. 9. 2018 č. j. 9 C 350/2004-594 žalobu zamítl. Jeho předchozí rozsudky byly zrušeny a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2019 č. j. 60 Co 407/2018-627 výše citovaný - v pořadí pátý- rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 26 Cdo 2291/2019-647 zrušil posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil - se závazným právním názorem - k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2020 č. j. 60 Co 407/2018-682 změnil v pořadí pátý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 219,- Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že před obecnými soudy poukazoval na to, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro nemožnost užívání předmětu nájmu a dále uplatňoval zápočet ve formě nákladů vynaložených na zhodnocení předmětu nájmu. K porušení práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít tím, že v důsledku napadených rozhodnutí musel vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku přesahující 400 000 Kč. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že po zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. 2. 2019 č. j. 60 Co 407/2018-627 byla věc vrácena odvolacímu soudu, nebylo stěžovateli umožněno podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho námitkami a pouze neurčitě konstatuje nesplnění dovolacího podmínek.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, což podrobně odůvodnil ve vztahu k posuzované věci, resp. k otázce absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. Konstatoval dále, že vedle (zdánlivě) způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) stěžovatel uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, kterým brojil proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení splatnosti dlužného nájemného. Nejvyšší soud vysvětlil, že výtka nesprávného právního posouzení věci je ve skutečnosti primárně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolací soud se vyjádřil také k dalším námitkám stěžovatele obsaženým v jeho dovolání. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se dovolací soud jeho námitkami řádně nezabýval. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru