Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3040/10 #2Usnesení ÚS ze dne 13.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3040.10.2
Datum podání25.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 268 odst.1, § 271, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3040/10 ze dne 13. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2010, č. j. 9 Co 361/2010-67, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 53 Nc 3317/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 10. 2007, č. j. 53 Nc 3317/2007-5, byla na základě pravomocného usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 6. 2007, č. j. 13 C 111/2007-63, nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Stěžovatel podal dne 2. 7. 2008 návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že nemá vůči oprávněné dluh na výživném, k důkazu přiložil přehled bankovních plateb. Stěžovatel také napadl se stejným odůvodněním usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 10.2007. Toto odvolání podal dne 8.9.2009. Dne 3. 10. 2008 podala oprávněná návrh na zastavení exekuce s tím, že stěžovatel dlužné výživné uhradil dodatečně jednorázově dne 29. 5. 2008 částkou 18.000,- Kč. Oprávněná k výši plateb zasílaných jí stěžovatelem uvedla, že částky 2000,- a 500,- Kč, představují částku 1.500,- Kč na běžné výživné, 500,- Kč na dlužné výživné a 500,- Kč na výživné manželky. Oprávněná v této souvislosti citovala (a v kopii doložila) přednes stěžovatele učiněný před Okresním soudem v Novém Jičíně při jednání dne 22. 5. 2008, kdy uvedl, že ví, že má na výživném manželky platit částku 2.000,- Kč, ale on platí 500,- Kč, neboť více peněz nemá. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 21. 10. 2009, č. j. 53 Nc 3317/2007-54, exekuci na majetek stěžovatele zastavil, s odůvodněním, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně, a proto uložil stěžovateli zaplatit náklady řízení i náklady exekuce. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 10. 5. 2010, č. j. 9 Co 361/2010-67, tak, že usnesení soudu 1. stupně se v odvoláním napadené části potvrzuje.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že exekuční soudy pochybily, když se nezabývaly jeho námitkami o nedůvodností nařízení exekuce, neprovedly navržené důkazy a rozhodovaly jednostranně na základě tvrzení oprávněné. Stěžovatel uvádí, že po celou dobu soudem stanovené výživné hradil, což tvrdil a dokládal jak v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, tak v návrhu na její zastavení. Exekuční soudy se přesto těmito námitkami v žádné fázi řízení (ani při nařízení exekuce, ani při jejím zastavení) nezabývaly a navržené důkazy neprovedly. Uvedená tvrzení přitom mají zásadní vliv na obsah napadeného rozhodnutí, neboť pokud by byla tvrzení stěžovatele prokázána, znamenalo by to, že exekuce byla nařízena neoprávněně a jeho návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. byl zcela důvodný. V takovém případě by pak byla povinnost k náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce přenesena podle § 271 o.s.ř. na oprávněnou.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě nedošlo.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nezabývaly jeho námitkami o nedůvodnosti nařízení exekuce, neprovedly navržené důkazy a rozhodovaly jednostranně na základě tvrzení oprávněné.

Těmto námitkám nemohl Ústavní soud z níže uvedených důvodů přisvědčit.

Předně je nutno zdůraznit, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2010, č. j. 9 Co 361/2010-67, tedy proti usnesení odvolacího soudu, který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 10. 2009, č. j. 53 Nc 3317/2007-54, byla exekuce na majetek stěžovatele zastavena dle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení. Exekuce tedy byla zastavena na návrh stěžovatelky, který, jak stěžovateli již vyložil v odůvodnění napadeného usnesení Krajský soud v Ostravě, má přednost před návrhem stěžovatele. Pokud měl stěžovatel zato, že je nesprávné tvrzení stěžovatelky, ze kterých soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování o zastavení exekuce a které také vedly k jeho závěru o důvodnosti podání návrhu na nařízení exekuce a tedy i povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení i náklady exekuce, měl tyto své námitky uplatnit v odvolání proti tomuto rozhodnutí. To však stěžovatel neučinil, když, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, ve svém odvolání ze dne 19. 11. 2009 pouze uvedl, že "oprávněná podala návrh na exekuci zcela bezdůvodně. Nemohou jí tedy náležet náklady řízení, tak jak je soud ve výroku II. přiznal, jakož i náklady exekuce, ke kterým soud zavázal ve výroku III. nepouhou jít k mé tíži." Stěžovatel dále uvedl, že odvolání blíže odůvodní a doklady doloží ve lhůtě 7 dnů, což neučinil.

Podle § 205 o. s. ř. platí, že v odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh). Z výše citovaného odvolání stěžovatele je zřejmé, pokud jde o uvedení odvolacích důvodů, že jsou pojaty velice úzce, když stěžovatel pouze namítá, že návrh na nařízení exekuce byl podán oprávněnou bezdůvodně. Odvolání přitom není odvoláním blanketním v tom smyslu, že by zakládalo povinnost obecného soudu vyzvat stěžovatele k jeho doplnění, ostatně ničeho takového stěžovatel ani nenamítal ani nyní nenamítá. Vzhledem k takto koncipovanému odvolání není zřejmé, jakými námitkami se dle stěžovatele krajský soud nezabýval a jaké stěžovatelem navržené důkazy opomněl provést.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že trvá-li zákon na tom, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížností vyčerpali všechny procesní prostředky v rámci jednoduchého práva, nečiní tak bezdůvodně. Naopak, chce stěžovatelům poskytnout co možná nejširší možnost ochrany jejich práv, a to takovou, která může - při splnění stanovených podmínek - jejich právní postavení pozitivně ovlivnit. Využije-li stěžovatel - jako v právě projednávaném případě - opravný prostředek neefektivním způsobem, a to v situaci, kdy zjevně prostor pro efektivní bránění svých práv měl, je třeba konstatovat, že pochybení je na straně stěžovatele. Je na každém účastníku řízení, aby svá práva, v souladu s zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náleží práva"), uplatnil řádně. V případě stěžovatele, zastoupeného advokátkou, u níž lze předpokládat znalost procesních předpisů, tento požadavek platí obzvláště. Stěžovatel však své právo řádně neuplatnil. a snaží se dosáhnout nápravy svého pochybení, cestou ústavní stížnosti. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze hodnotit jinak, než jakou pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů a a nelze jim přisvědčit. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl nepochybně možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud uzavírá, že Krajský soud v Ostravě nepochybil, když ohledně povinnosti stěžovatele plnit, co mu ukládalo pravomocné rozhodnutí soudu, vycházel z tvrzení oprávněné uvedených v návrhu na zastavení exekuce a doložených listinnými důkazy, které se stěžovatel ve svém odvolání ani nepokoušel vyvracet. Krajský soud v Ostravě tedy při svém rozhodování postupoval v souladu se zněním zákona, v jeho rozhodnutí tak nelze shledat prvek libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud tak napadené rozhodnutí neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti a dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru