Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 304/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkSmlouva
odměna
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.304.18.1
Datum podání24.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1395, § 2438


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 304/18 ze dne 13. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti realdrazby.cz s. r. o., Praha 5, Grafická 854/15, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017 č. j. 15 Co 493/2017-216, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení částky 12 947 Kč s příslušenstvím.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 7. 2017 č. j. 42 C 377/2014-191 zamítl žalobu s návrhem, aby stěžovatelka zaplatila žalobkyni částku 2 420 Kč s příslušenstvím (výrok I.); stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 527 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

K odvolání žalobkyně i stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V dané věci se žalobkyně domáhala uvedené částky z titulu uzavřené ústní smlouvy o zpracování účetnictví za rok 2014 a rekonstrukci účetnictví za rok 2013 včetně účetní závěrky. Městský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak věc posoudil po právní stránce částečně odlišně. V odůvodnění konstatoval, že mezi účastníky byla uzavřena příkazní smlouva podle § 2430 a násl. obč. zák., jejímž předmětem byl závazek žalobkyně k rekonstrukci účetnictví, vypracování účetní závěrky a podání přiznání k dani z příjmů právnických osob a vedení účetnictví za období specifikované v rozsudku. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši odměny nebylo v řízení prokázáno, vznikla stěžovatelce uzavřením této smlouvy povinnost uhradit žalobkyni odměnu obvyklou vzhledem k předmětu jejího podnikání. Výše obvyklé odměny byla prokázána znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zaplacení odměny nižší, než je odměna obvyklá podle znaleckého posudku, bylo povinností stěžovatelky uhradit žalobkyni odměnu vyúčtovanou za rekonstrukci účetnictví za rok 2013 včetně účetní závěrky, a to i přes to, že žalobkyně stěžovatelce výsledek této své činnosti nepředala. Žalobkyně totiž v souladu s ustanovením § 1395 občanského zákoníku uplatnila zadržovací právo k výsledku své činnosti. Pokud jde o odměnu za vedení účetnictví za rok 2014, odvolací soud se v této části nároku shodl s právními závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně nesplnila specifikovanou část svého závazku vůči stěžovatelce a nepřísluší jí tak nárok na zaplacení ceny za dílo, neboť dílo nebylo provedeno řádně. Z tohoto důvodu byla žaloba co do částky 2 420 Kč zamítnuta.

Stěžovatelka s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že soud prvního stupně se neřídil právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017 č. j. 15 Co 57/2017-148, kterým byl zrušen původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2017 č. j. 42 C 377/2014-125. Stěžovatelka polemizuje s právními závěry soudů týkajícími se interpretace a aplikace zadržovacího práva podle § 1395 obč. zák. a odměny z příkazní smlouvy ve smyslu § 2438 obč. zák.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3948/16, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).

Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Městský soud v Praze v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názory, které mají oporu ve skutkovém stavu a své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil. Z napadeného rozsudku vyplývá, jaká skutková zjištění a úvahy jej vedly ke shora uvedeným závěrům, a nelze jej proto považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s principy hlavy páté Listiny.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru