Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3038/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Cheb
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
dovolání/přípustnost
zastupitelstvo
Cena
občanské soudní řízení
neplatnost
starosta
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3038.10.1
Datum podání25.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 52, § 36a, § 14 odst.1 písm.b

40/1964 Sb., § 40, § 37 odst.1, § 588

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3038/10 ze dne 7. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem sady 5. května, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 2. 2008, č. j. 9 C 163/99-49, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2008, č. j. 10 Co 266/2008-76, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 33 Cdo 694/2009-101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Chebu uložil napadeným rozsudkem žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (město Cheb, vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) částku 101.500,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 20. 7. 1996 do zaplacení.

Okresní soud dospěl k závěru, že z kupní smlouvy uzavřené mezi městem Cheb a stěžovatelem plyne, že stěžovatel uhradí kupní cenu do 30 dnů od doručení zápisu vkladu do katastru nemovitostí. Zaplacení kupní ceny nebylo vázáno na žádnou další podmínku. Stěžovatel zaplatil jen určitou část kupní ceny. Usnesením městského zastupitelstva byl sice povolen odklad zaplacení kupní ceny, ovšem s tím, že neprodleně bude uzavřen dodatek kupní smlouvy. Žalobce následně vypracoval dodatek kupní smlouvy v souladu s rozhodnutím zastupitelstva, stěžovatel však tento dodatek neakceptoval a požadoval další úpravy, které však v rozhodnutí zastupitelstva obsaženy nebyly. K uzavření dodatku kupní smlouvy tak nikdy nedošlo. Okresní soud přisvědčil žalobci, že pokud by žaloba nebyla podána, došlo by k promlčení jeho nároku, kterého by se stěžovatel mohl kdykoliv po 19.7.1999 dovolat. Za této situace tedy soud podanou žalobu, kterou se žalobce domáhá úhrady zbytku kupní ceny, zhodnotil jako zcela po právu. Okresní soud dodal, že žaloba podaná starostou obce byla toliko úkonem procesním, který byl starosta oprávněn učinit, takže souhlas dalšího orgánu obce k tomu nepotřeboval.

Krajský soud v Plzni napadený rozsudek soudu prvního stupně (napadeným rozsudkem) jako věcně správný potvrdil.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele [podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] jako nepřípustné odmítl.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (právnímu) závěru všech obecných soudů, že podání žaloby o zaplacení (části) kupní ceny za nemovitosti, které smlouvou z 22. 1. 1996 žalobce převedl na stěžovatele, je procesním úkonem, který může učinit starosta bez předchozího souhlasu zastupitelstva, a že smlouvu o zastupování v rámci poskytnutí právních služeb může starosta uzavřít s advokátem rovněž bez předchozího souhlasu zastupitelstva.

Tento svůj právní názor - opačný od právního názoru obecných soudů - stěžovatel zejména podkládá následující argumentací. Konkrétně uvádí, že z vymezení pravomocí starosty obce dle § 52 an. zákona č. 367/1990 Sb. je zjevné, že starosta - pokud jde o vůli obce - tuto především navenek projevuje, nikoli však tvoří. Přestože se nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS 721/2000) týkaly hmotněprávních majetkových úkonů, nelze z této judikatury dovodit, že by Ústavní soud nepřisuzoval obdobné následky procesním úkonům obcí. Dle názoru stěžovatele pro takové rozlišování ani neexistuje žádný racionální důvod, neboť řada procesních úkonů obce může mít mnohem závažnější důsledky, než hmotněprávní úkony zmíněné v § 36a cit. zák. Obce by při akceptování takového názoru mohly být vystaveny oportunistickému chování starostů, kteří by mohli - aniž by bylo nutné schválení příslušného orgánu obce - způsobit obcím závažné majetkové důsledky nikým neschválenými procesními úkony. Stěžovateli není zřejmé, proč by mělo být záměrem zákonodárce omezovat kompetence starostů při hmotněprávních úkonech na toliko vnější manifestaci vůle obce, zatímco při procesních úkonech, které mohou mít přinejmenším stejně závažné následky pro majetek obcí jako úkony hmotněprávní, by byla kompetence starostů neomezená. Je zjevné, že závažným způsobem mohou majetek obce ohrožovat jak právní úkony hmotněprávní povahy, tak povahy procesní.

Stěžovatel uzavřel tak, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhl jejich zrušení.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. To je v zásadě to hlavní, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí věcně "správného", natož pak rozhodnutí, jež stěžovatel sám za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl opominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je - taková interpretace - výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován; to platí i tehdy, je-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, respektive představuje-li tím výklad extrémní či excesivní.

Právní názor, jenž byl obecnými soudy v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Obecné soudy se se stěžovatelovými námitkami řádně vypořádaly a vysvětlily, proč zaujaly názor opačný. Okresní soud uvedl (na str. 3 napadeného rozsudku): "Pokud se žalovaný dovolával toho, že starosta není a nebyl statutárním zástupcem obce a nemohl tak bez rozhodnutí zastupitelstva podat prostřednictvím zástupce žalobu a dovolává se nálezů Ústavního soudu IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS 721/2000, pak je třeba připomenout, že oba tyto nálezy Ústavního soudu řeší platnost úkonů starosty obce, které byly majetkoprávní povahy. V dané věci starosta podáním žaloby nečinil žádný majetkoprávní úkon, šlo o procesní úkon, k němuž byl starosta jako osoba zastupující obec navenek podle § 52 tehdy platného zák. 367/90 Sb. o obcích oprávněn. Nešlo o úkon, který by vyžadoval souhlas příslušného orgánu obce, kdy nešlo o uzavírání smlouvy, ale o její dodržení.". Odvolací soud prohlásil (na str. 3 dole napadeného rozsudku): "Souhlasu městského zastupitelstva bylo potřeba k uzavření předmětné kupní smlouvy, což je úkon, který má majetkoprávní charakter. V daném případě se město domáhá pouze plnění z takto schválené smlouvy a k udělení plné moci zástupci k zastupování města v soudním řízení je oprávněn starosta. Lze také odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že odkazy na uvedené ústavní nálezy nedopadají na danou věc.". Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení konstatoval, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil "v souladu s ustanoveními § 14 odst. 1 písm. b/, § 36a odst. 1 a § 52 odst. 2, věty první, zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 27. 4. 2000. Na rozdíl od hmotněprávních úkonů vyjmenovaných v § 36a odst. 1 cit. zákona je podání žaloby starostou, popř. jím zmocněným advokátem prostředkem vedoucím k vymožení závazků (pohledávek) města.".

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdí (poslední odstavec bodu II. ústavní stížnosti), že obecné soudy nerespektovaly "judikaturu Ústavního soudu". Patrně tím měl na mysli jím předtím citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 576/2000, III. ÚS 721/2000 a II. ÚS 87/04.

Leč, s touto námitkou - tedy s tvrzeným rozporem s nálezovou judikaturou Ústavního soudu - se řádně vypořádaly již obecné soudy (srov. předchozí bod tohoto usnesení Ústavního soudu).

K tomu Ústavní soud dodává, že citované nálezy Ústavního soudu obsahují právní názor, že starosta obce nemohl vytvářet sám vůli obce, a proto nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí zastupitelstva, případně rady obce. V nyní posuzované věci však starosta sám toliko podal žalobu (a udělil plnou moc k zastupování obce v řízení před obecnými soudy) za účelem vymožení nedoplatku kupní ceny (tedy kupř. neuzavřel smlouvu) před uplynutím promlčecí lhůty, tj. podal žalobu ve prospěch obce jako dosud plně neuspokojeného věřitele z kupní smlouvy. To již - z logiky věci - vylučuje názor, že by starosta učinil úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce.

Řečeno ještě jinak, z nálezu pod sp. zn. II. 87/04 lze dovodit, že starostovi nelze upřít, aby v intencích jednou projevené vůle obce jednal sám relativně samostatně. V nyní posuzované věci však vůle obce již vytvořena byla (zejména v zásadních bodech), protože byla uzavřena kupní smlouva a procesní úkon starosty (podání žaloby) byl učiněn pouze v intencích této vůle. Ze souhlasu s uzavřením kupní smlouvy lze zároveň dovodit souhlas k úkonu směřujícímu k vymožení odpovídající pohledávky - kupní ceny - plynoucí pro obec z kupní smlouvy, pokud by kupující neplnil dobrovolně, a to před uplynutím promlčecí lhůty; kupní smlouva je totiž uzavírána právě proto, aby prodávající obec od kupujícího finanční plnění také získala.

Srovnají-li se citované nálezy Ústavního soudu s nynější věcí, lze kupříkladu uvést, že pokud dle nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04 uzavření dodatku k nájemní smlouvě starostou (kterým se upravuje zvýšení nájemného) nevybočuje z původního rozhodnutí kolektivního orgánu obce (kterým byl udělen souhlas s uzavřením vlastní nájemní smlouvy), tím spíše není vybočením z původního rozhodnutí kolektivního orgánu obce (kterým byl udělen souhlas s uzavřením kupní smlouvy) podání žaloby za účelem plnění ze smlouvy dlužníkem; v nynější věci totiž starosta (na rozdíl od věci sp. zn. II. ÚS 87/04) podáním žaloby (a udělením plné moci k zastupování obce před soudy) tímto procesním úkonem nijak do smlouvy nezasáhl.

Proto jsou napadená rozhodnutí obecných soudů s citovanými nálezy v souladu. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v jeho opačném názoru, který ostatně argumentačně nijak nepodložil.

Ze stejných důvodů nelze považovat napadená rozhodnutí za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005 (jak tvrdí stěžovatel), neboť toto rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházelo z právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 či sp. zn. III. ÚS 721/2000. Řečeno ještě jinak, citovaný rozsudek Nejvyššího soudu vyslovil právní názor, že starosta obce nemůže vytvářet sám vůli obce a může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat; jak však bylo shora vysvětleno, v nyní posuzované věci vůle obce již byla vytvořena, protože byla uzavřena kupní smlouva a procesní úkon starosty byl učiněn pouze v intencích této vůle.

IV.

Stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal ani s námitkou, že zastupitelstvo města Cheb v usnesení ze dne 20. 11. 1997 rozhodlo o odložení splatnosti zbytku kupní ceny, jejíž zaplacení bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Tato vůle města Cheb, vytvořená zastupitelstvem města, byla vyjádřena - dle názoru stěžovatele - zcela jasným a srozumitelným způsobem a nebyla prý nikdy ani zastupitelstvem či radou města Cheb změněna. Přesto byla na základě plné moci, jejíž udělení nebylo orgány města schváleno, podána proti stěžovateli žaloba, ačkoli vůle obce, kterou vytvořil orgán k tomu dle zákona příslušný, nedoznala změn. Stěžovatel je tak ve schizofrenní situaci, neboť město Cheb na jednu stranu vyjadřuje vůli odložit splatnost zbytku kupní ceny, na druhou stranu tutéž částku po stěžovateli vymáhá na základě vůle vytvořené starostou. K tomu na závěr ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že usnesením zastupitelstva o odložení splatnosti dluhu došlo k zániku původního a vzniku nového závazku, došlo tedy k uzavření dohody o odložení splatnosti dluhu do doby odstranění právní vady převáděných nemovitosti nebo do doby další dohody v této věci.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že tato námitka má charakter skutkový a že ji nelze v řízení o dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. akceptovat. Sám stěžovatel proti této argumentaci - založené na konkrétních ustanoveních právního předpisu - argumentačně ani nebrojí a nevyvrací ji. Předkládá toliko názor opačný.

Pokud jde o meritum této námitky, řádně a přesvědčivě se s ní vypořádaly další obecné soudy. Ostatně, ani zde stěžovatel případnou protiústavnost argumentačně nenapadá.

Okresní soud v této souvislosti např. uvedl (na str. 3) následující. Z kupní smlouvy uzavřené mezi městem Cheb a stěžovatelem plyne, že stěžovatel uhradí kupní cenu do 30 dnů od doručení zápisu vkladu do katastru nemovitostí. Zaplacení kupní ceny nebylo vázáno na žádnou další podmínku. Usnesením městského zastupitelstva byl sice povolen odklad k zaplacení kupní ceny, ovšem s tím, že bude - a to neprodleně - uzavřen dodatek kupní smlouvy. Žalobce (město Cheb) následně vypracoval dodatek kupní smlouvy v souladu s rozhodnutím zastupitelstva, stěžovatel však tento dodatek neakceptoval a požadoval další úpravy, které však v rozhodnutí zastupitelstva obsaženy nebyly. K uzavření dodatku kupní smlouvy tak nikdy nedošlo; okresní soud přisvědčil žalobci, že pokud by žaloba nebyla podána, došlo by k promlčení jeho nároku, kterého by se žalovaný mohl kdykoliv po 19.7.1999 dovolat. Jak uvedl okresní soud, stěžovateli muselo být zřejmé, že pokud neuzavře dodatek ke kupní smlouvě, kterým dojde k oddálení jeho povinnosti - přičemž dle § 40 obč. zák. bylo třeba, aby dodatek byl uzavřen v písemné formě - je nutné splnit povinnost dle uzavřené písemné smlouvy.

Krajský soud pak uvedl (na str. 3 napadeného rozsudku): "Je pravdou, že usnesením zastupitelstva žalobce byl přijat návrh žalovaného na odklad splatnosti zůstatku kupní ceny a v tomto smyslu byl také vypracován dodatek písemné kupní smlouvy, který však žalovaný neakceptoval. Odpověděl na návrh, který obsahoval modifikaci obsahu a jestliže tedy nedošlo k bezpodmínečnému přijetí návrhu na uzavření smlouvy, je nutno jeho úkon s modifikací případného dodatku považovat za odmítnutí návrhu. Ten nebyl žalobcem akceptován, a proto je nutno vycházet z původní uzavřené smlouvy a z původně sjednané splatnosti kupní ceny... Pokud pak žalovaný v odvolání dále argumentuje o případné právní vadě prodávané nemovitosti, která mohla vést k jeho odstoupení od smlouvy, případně nároku na slevu z ceny nemovitosti, pak je k tomu nutno uvést, že takové nároky žalovaný v řízení neuplatnil. V souvislosti s právní vadou nemovitosti, která měla spočívat v existenci druhého podlaží sklepa pod zakoupenou nemovitostí, pak žalovaný argumentoval tím, že nejasný předmět koupě by mohl způsobovat neplatnost kupní smlouvy. Pokud by smlouva byla nejasná a neurčitá, v konečném důsledku by to znamenalo absolutní neplatnost kupní smlouvy. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že žalovaný se v dalších řízeních u Okresního soudu v Chebu domáhal plnění z této smlouvy. V těchto řízeních vystupoval jako žalobce a nikdy platnost této smlouvy s ohledem na nejasnost předmětu koupě nevznesl. V předchozích řízeních (zejména řízení před Okresním soudem v Chebu sp. zn. 9 C 27/2008) byla tedy smlouva shledána jako platná. Navíc bylo zjištěno, že ještě před vydáním rozsudku soudu I. stupně žalovaný předmětnou nemovitosti se stejnou charakteristikou a stejným popisem jako v případě, kdy zakupoval on smlouvu, prodal. O této skutečnosti žalovaný ani soud I. stupně a ani odvolací soud sám neinformoval.... Tuto námitku je tedy nutno považovat za účelovou. Kupní smlouva, která byla uzavřena mezi účastníky, předmět koupě vymezuje jednoznačně a nezaměnitelně ještě s odkazem na znalecký posudek. Uzavřená kupní smlouva je tedy platným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.).".

V.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru