Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3036/07 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.3036.07.1
Datum podání29.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 10 odst.2, čl. 11, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26 odst.2, § 85, § 96, § 99


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3036/07 ze dne 21. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti S. Č., zastoupené JUDr. Michalem Rezkem, advokátem advokátní kanceláře v Brně, Tomáškova 19, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2007 sp. zn. 37 Co 93/2007, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před odvolacím soudem byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, nestrannost a nezávislost rozhodování soudu dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti, připojené přílohy a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 23 Nc 68/2005 (dále jen "soud prvního stupně") Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2006 (23 Nc 68/2005-137) rozhodl ve věci péče o nezl. E. Č. (dále jen "nezletilý") tak, že nezletilého svěřil do péče jeho matky (stěžovatelky), a to pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství. S účinností od 1. prosince 2004 do 31. srpna 2005 byla otci uložena povinnost platit na výživu nezletilého částku 2.000,- Kč měsíčně, za dobu od 1. září 2005 nadále částkou 3.000,- Kč měsíčně a rozhodnuto o jeho splatnosti do 15. dne měsíce předem k rukám matky. Nedoplatek výživného od 1. prosince 2004 do 31. října 2006 otci nevznikl. Dále byl upraven styk otce s nezletilým. Stěžovatelka i otec nezletilého byli zavázáni zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 5.100,- Kč. O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá nárok na náhradu nákladů řízení

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání otce nezletilého přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Rozsudkem ze dne 11. září 2007 (37 Co 93/2007-203) potvrdil ve výroku I. o výživném do právní moci tohoto rozsudku i ve výrocích III. a IV. rozsudek ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. změnil tak, že nezletilého pro dobu do rozvodu manželství rodičů i po právní moci rozvodu manželství rodičů svěřil do střídavé péče rodičů. A to tak že od 1 do 15. dne každého měsíce bude v péči matky, v době od 16. do posledního dne měsíce bude v péči otce. K předání dítěte dojde každý měsíc 15. den v 19,00 hod v místě bydliště otce, poslední den v měsíci v 19,00 hod v místě bydliště matky. Otci byla uložena povinnost po právní moci rozhodnutí přispívat na výživu nezl. částkou 1.500,- Kč a matce 1.300,- Kč měsíčně, přičemž výživné je splatné vždy nejpozději do každého 10. dne v měsíci předem k rukám druhého rodiče.

Dále byl upraven styk stěžovatelky s nezletilým vždy v lichém kalendářním roce od 23.12. 9,00 hod do 27.12. 18,00 hod, v sudém kalendářním roce od 28.12. 9,00 hod do 2.1. následujícího roku do 18,00 hod. Stěžovatelka i otec nezletilého byli zavázáni zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 3.450,- Kč. Žádnému z účastníků řízení nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila. V odůvodnění své ústavní stížnosti vyjádřila především nesouhlas s tím, že obecné soudy svěřily nezletilého do střídavé výchovy stěžovatelky a otce, když má za to, že všechny zákonné podmínky pro tuto úpravu péče o nezletilého nebyly splněny. Odvolací soud podle stěžovatelky nerespektoval shora citovaná ustanovení Listiny, když měl nedostatečně zohlednit zájem dítěte jako určující kritérium pro rozhodnutí o svěření nezletilého do péče rodičů. Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu nedostatečné dokazování (např. k majetkovým poměrům rodičů, pracovního zatížení otce nezletilého a jeho výchovné schopnosti), nesprávné hodnocení provedených důkazů a vyvození chybných skutkových závěrů. Dále měl podle stěžovatelky odvolací soud rozhodnout též na základě neprokázaných tvrzení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyvodila závěr, že ze strany odvolacího soudu došlo ústavně nepřípustným způsobem k zásahu do jejích rodičovských práv a především do práv nezletilého, nebyly respektovány normy zákona o rodině a bylo porušeno i právo stěžovatelky na spravedlivý proces a zásada rovnosti stran garantované příslušnými články Listiny.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu ke stěžovatelce zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně zjišťování skutkového stavu a provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není povolán přezkoumávat ani to, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily (ne)správné právní závěry. To vše s výjimkou případů, jak tomu však v projednávané věci není, kdy dospěje k závěru, že případné omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].

Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a zčásti potvrdil a z části jej změnil opodstatněně. V odůvodnění se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými ve vyjádření k odvolání a zákonným způsobem odůvodnil celé své rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), a to zejména v otázce, proč byl nezletilý svěřen do střídavé výchovy a o určení výše výživného, tedy v částech rozhodnutí především stěžovatelkou napadaných. Dokazování a skutková zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud po jejich přezkoumání převzal jako věcně správná, která pro odvolací řízení doplnil doplňkem znaleckého posudku, proto nelze mít z hlediska zachování ústavně zaručených práv námitek. V přístupu obecných soudů k otci a stěžovatelce neshledal Ústavní soud jakoukoli nerovnost a je bez pochyb, že stěžovatelčina věc byla obecnými soudy řádně projednána. Postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí pak nelze v žádném případě označit za svévolný, nepřiměřený či jinak se spravedlnosti příčící. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v daném případě postupovaly v souladu s ústavními principy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a stěžovatelčino právo na soudní ochranu (zahrnující dílčí práva, jejichž porušení bylo stěžovatelkou namítáno) tak nebylo dotčeno.

Ústavní soud pak neshledal ani porušení rodičovských nebo jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ve vztahu ke stěžejní námitce stěžovatelky stran svěření nezletilého do střídavé péče stěžovatelky a otce je na tomto místě nutno konstatovat, že v řízení před obecnými soudy byla dostatečně prokázána existence části předpokladů nutných pro takový typ úpravy výchovy nezletilého, když bez nich nelze uzavřít, že byly naplněny všechny podmínky stanovené ustanovením § 26 zákona o rodině. Odvolací soud tak nezletilého do střídavé výchovy svěřil správně a žádná rodičovská práva stěžovatelky tak v důsledku takového rozhodnutí nebyla porušena. Odvolací soud s ohledem na změnu poměrů v mezidobí dospěl k závěru ze znaleckého zkoumání, že došlo k podstatnému zklidnění poměrů mezi účastníky i ve vztahu k nezletilému, šlo o podstatné zjištění umožňující přijmout jiné rozhodnutí než soudem prvního stupně. S ohledem na zjištění, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, oba mají schopnosti se na výchově řádně podílet a není zde žádný objektivní důvod, proč by jejich podíl na výchově neměl být obdobný. Odvolací soud přihlédl k přání nezletilého a vyslovil dále, že je v jeho zájmu, aby na něj výchovně působili oba rodiče. Se změnou rozhodnutí soudu prvního stupně muselo dojít i ke změně stanovení výživného. Od právní moci rozhodnutí o svěření nezletilého do střídavé péče je každý z rodičů povinen přispívat druhému rodiči polovinu částky, která by jinak byla stanovena.

Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak, než je právní závěr stěžovatelky, nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry odvolacího soudu a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, neboť žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o porušení jí uváděných ústavně zaručených práv, neuvádí. Za tohoto stavu jsou stěžovatelčina tvrzení projevem jejího nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do stanovení konkrétně určené střídavé výchovy a vyživovací povinnosti, a pokud stěžovatelka polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že úprava výživného se děje vždy podle stavu, který je zde v době rozhodování. Dle ustanovení § 99 zákona o rodině, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu rozhodnutí změnit, zejména v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou atd.

Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud ve svém rozhodnutí porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2, jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného soudního rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. října 2008

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru