Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3031/08 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2009K podmínkám obnovy trestního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstříkObnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 7/52 SbNU 803
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.3031.08.1
Datum podání10.12.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

141/1961 Sb., § 268 odst.1, § 278 odst.1

198/1993 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3031/08 ze dne 23. 3. 2009

U 7/52 SbNU 803

K podmínkám obnovy trestního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 23. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3031/08 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1994 sp. zn. 4 Tz 34/93, jímž tento soud zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatelova otce J. B. podal bývalý generální prokurátor České republiky proti pravomocnému rozsudku bývalého Mimořádného lidového soudu v Mostě ze dne 30. 12. 1948 sp. zn. Ls 299/48.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do Ústavou České republiky zaručeného práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti občana podle čl. 10 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 1994 (4 Tz 34/93-56) podle § 268 odst. 1 tr. ř. per analogiam zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatelova otce J. B. podával bývalý generální prokurátor České republiky proti pravomocnému rozsudku bývalého Mimořádného lidového soudu v Mostě ze dne 30. prosince 1948 sp. zn. Ls 299/48.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelův otec J. B. byl výše citovaným rozsudkem mimořádného lidového soudu uznán vinným zločinem proti osobám podle § 7 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve znění zákona č. 23/1946 Sb., za což mu byl uložen trest těžkého žaláře v trvání pěti roků, měsíc tvrdým lůžkem zostřený a doplněný; pro výkon trestu byl zařazen do nuceného pracovního oddílu. Současně pozbyl občanské cti a jedna polovina jeho majetku propadla ve prospěch státu.

Stěžovatel nesouhlasil se stanoviskem Vrchního soudu v Praze, že dosavadními právními prostředky nelze přezkoumat napadené rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Mostě ze dne 30. prosince 1948 sp. zn. Ls 299/48 v trestní věci jeho (již zemřelého) otce J. B. Vrchní soud vycházel z dnes již překonaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tzn 51/93 ve věci J. A. B. Stěžovatel je dále toho názoru, že stanovisko soudu, že nelze stávajícími právními prostředky přezkoumat rozhodnutí vydané mimořádným lidovým soudem, je odepřením práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny.

Podle přesvědčení stěžovatele bylo citovaným rozhodnutím zcela nepřípustně zasaženo do jeho práv, což tvrdil stěžovatel, aniž by uvedl jakoukoliv ústavněprávní argumentaci; v důsledku tohoto pochybení obecných soudů i státních orgánů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud [tak jak mu to ukládá ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán osobou k tomu oprávněnou. V tomto směru pak dospěl k závěru, že stěžovatele (syna odsouzeného, v jehož prospěch byla podána stížnost pro porušení zákona) za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti považovat nelze. Ústavní stížnost v daném případě směřovala proti v návětí citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatelova otce J. B. bývalým generálním prokurátorem České republiky proti pravomocnému rozsudku bývalého Mimořádného lidového soudu v Mostě ze dne 30. prosince 1948 sp. zn. Ls 299/48.

Podle § 27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž je tím zákonem, který má na mysli čl. 88 odst. 1 Ústavy, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů, jimž zákon oprávnění podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem přiznává, je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je tak třeba vyjít z ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, podle jehož odstavce l písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.

Stěžovatel v řízení o porušení zákona ohledně zemřelého J. B. nebyl účastníkem řízení, pouze podal podnět bývalému generálnímu prokurátorovi k podání stížnosti, takže nemohlo dojít k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, a proto není oprávněn podat ústavní stížnost proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda ústavní stížnost byla podána včas, a dospěl k závěru, že tomu tak není, že ústavní stížnost je v dané věci evidentně opožděná. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1994 (4 Tz 34/93-56). Vzhledem ke značnému časovému odstupu od vydání napadeného rozhodnutí a doručení ústavní stížnosti Ústavnímu soudu dne 10. prosince 2008 je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována, bez ohledu na doručení kopie rozhodnutí Vrchním soudem dne 24. října 2008. Dle obsahu spisu Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno, že stěžovatel byl zastoupen advokátem JUDr. Š., jehož prostřednictvím bylo usnesení ze dne 29. listopadu 1994 (4 Tz 34/93-56) stěžovateli doručeno.

Ústavní soud současně uvádí, že dle platné právní úpravy Československého i Českého státu i dle ustálené judikatury nelze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat rozhodnutí vydaná Národním soudem zřízeným dekretem prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., o Národním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i rozhodnutí mimořádných lidových soudů zřízených dekretem prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí R 62/1994). Tento ustálený výklad nebyl "překonán ani ve věci J. A. B.", jak mylně uvádí stěžovatel. Právě v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch J. A. B. byl vysloven nedostatek pravomoci Nejvyššího soudu k přezkoumávání rozhodnutí mimořádných soudů ustavených na základě citovaných dekretů prezidenta republiky. Současně se však připouští přezkum těchto rozhodnutí buď na základě zvláštního zákona anebo v řízení o návrhu na obnovu. V případě J. A. B. došlo ke zrušení rozsudku Národního soudu v Praze sp. zn. TNs 12/47 ze dne 2. května 1947 na základě návrhu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 214/2007 ze dne 25. června 2007. Ve světle této judikatury je přípustný i přezkum pravomocného rozsudku bývalého Mimořádného lidového soudu v Mostě ze dne 30. prosince 1948 sp. zn. Ls 299/48 v řízení o obnově podle § 278 odst. 1 tr. řádu.

Podle § 278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnovu řízení povolí soud, pokud předchozí řízení skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Této možnosti stěžovatel využil, avšak obecnésoudy (Krajský soud v Ústí nad Labem 50 Nt 13/2003, Vrchní soud v Praze 10 To 92/2005) v řízení o návrhu na obnovu nepovolily obnovu řízení, neboť nebyly předloženy nové důkazy způsobilé zvrátit rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Mostě ze dne 30. prosince 1948 sp. zn. Ls 299/48 v trestní věci jeho (již zemřelého) otce J. B. Ve věci nepovolení obnovy řízení stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 1. 2007 pod sp. zn. III. ÚS 255/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz); pro stručnost odkazujeme na odůvodnění rozhodnutí, které se vypořádalo i s argumentací nálezem sp. zn. II. ÚS 116/99 ze dne 18. 8. 1999 (N 116/15 SbNU 127). To ovšem nevytváří překážku věci rozhodnuté - návrh na obnovu řízení v trestní věci svého zesnulého otce může stěžovatel podat znovu - ovšem při splnění podmínek stanovených trestním řádem.

Ústavnísoud podotýká, že v projednávané věci nebylo možné postupovat podle zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který na případ stěžovatelova otce nedopadá, neboť J. B. se trestného jednání dopustil před začátkem rozhodné doby. Zákon č. 198/1993 Sb. otevřel v ustanovení § 6 možnost zrušit či zmírnit tresty uložené v období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, avšak postupem podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, který lze použít pouze pro přezkoumání a eventuálním zrušení trestů uložených za skutky spáchané po 5. května 1945.

V této souvislosti Ústavnísoud, který není z vyložených důvodů jakkoli oprávněn v této fázi posuzovat věcnou opodstatněnost návrhu stěžovatele, připomíná, že jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném rámci stanoveném zákonem o Ústavním soudu, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy, což je v právním státě podmínka sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů. Ústavní soud tedy může posoudit důvodnost stěžovatelova požadavku na očištění jména jeho zesnulého otce pouze v případě, že mu bude předcházet nové neúspěšné řízení o návrhu na obnovu podle hlavy devatenácté trestního řádu.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost, aniž byly posuzovány její argumenty věcně, podle § 43 odst. 1 písm. b) a c) zákona o Ústavnímsoudu odmítnuta, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru