Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 303/99Usnesení ÚS ze dne 08.12.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.303.99
Datum podání21.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 303/99 ze dne 8. 12. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti RNDr. B. B., a ing. H. B., zastoupených advokátem JUDr. J. Š., proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 5. 4. 1996, sp. zn. 11 C 408/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 38 Co 869/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud Brno - venkov zamítl návrh stěžovatelů proti žalovaným 1.) Stavebnímu bytovému družstvu R. a 2.) České republice - Ministerstvu hospodářství ČR, kterým se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti 1. odpůrci vybudovat na vlastní náklady kanalizační přípojku přes blíže specifikované nemovitosti tak, aby napojení bylo provedeno z objektu restaurace N. a vyústění v hlavním kanalizačním sběrači na ulici Ch. a aby 2. odpůrci byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 348.000 Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že stěžovatelé se na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, stali rovnodílnými spoluvlastníky domu č.p. 834 na parcele č. 71/3 v k.ú. I. (dále jen "předmětná nemovitost"). Ještě předtím, než byla tato nemovitost stěžovatelům vydána, však došlo k demolici stavby sociálního zařízení a kanalizační přípojky. Podle ustanovení § 10 zákona č. 403/1990 Sb. se věc oprávněné osobě vydá ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Oprávněné osoby mají nárok na náhradu znehodnocení, avšak "v žádném případě zákon č. 403/1990 Sb. neumožňuje přechod práv povinného na oprávněnou osobu v rozsahu a způsobem, jakého se domáhají žalobci". I v případě, že by demolice byla provedena neoprávněně, prý nebyl první odpůrce v právním vztahu k navrhovatelům, neboť předmětná nemovitost jim v té době ještě nebyla vydána. K demolici navíc nedošlo svévolně, nýbrž na základě pravomocného rozhodnutí ze dne 25. 4. 1990.

K té části návrhu, týkající se zaplacení uvedené částky 2. odpůrcem, okresní soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelům vznikla škoda a v jaké výši. K tomuto závěru dospěl okresní soud na základě toho, že pro stanovení škody nelze vyjít z nájemní smlouvy s firmou D. platné od 30. 8. 1993 i pro dobu od 1. 7. 1991 do 1. 7. 1993, neboť není zřejmé, že by se muselo podařit nemovitost v této době pronajmout za požadovanou roční sazbu, a to "už s ohledem na inflační trendy, rozdílné podnikatelské poměry a obecné změny v cenách nájemného". Navrhovaná částka údajně nemůže představovat ušlý zisk, protože je z ní nutno odpočítat náklady na objekt. Stěžovatelé prý navíc neprokázali, že existoval objektivní důvod, pro který nemohli sociální zařízení postavit dříve "a že tedy nemohli o stavbu žádat a začít s ní už po dubnu 1991, kdy objekt získali". V roce 1991 stěžovatelé podle tehdy platného ustanovení § 442 občanského zákoníku nemohli žádat jinou škodu s výjimkou situace, kdy by prokázali, že škoda byla způsobena úmyslně, což se však v daném případě nestalo. V roce 1991 proto stěžovatelé mohli žádat toliko skutečnou škodu.

Podle zjištění okresního soudu se stěžovatelé se domáhali uplatnění § 18 zákona č. 58/1969 Sb., dle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, který stěžovatelé spatřovali v tom, že odbor výstavby MěNV Ivančice vyznačil na rozhodnutí z 25. 4. 1990 právní moc dnem 14. 5. 1990, aniž by zkoumal podání Restaurace Brno -venkov, s.p., ze dne 8. 5. 1990, jež obdržel dne 10. 5. 1990. Toto podání bylo podle názoru stěžovatelů odvoláním a pokud nemělo všechny náležitosti podání podle § 19 správního řádu, mělo dojít k výzvě k odstranění vad, což se však nestalo. Okresní soud dospěl k názoru, že z předmětného podání ze dne 8. 5. 1990 nelze spolehlivě dovodit, zda se jedná o odvolání či nikoliv a proto měla být ze strany MěNV Ivančice skutečně učiněna výzva podle § 19 odst. 3 správního řádu. Z další nečinnosti Restaurací Brno-venkov, s.p., prý "však lze jednoznačně dovodit, že sdělení z 8. 5. 1990 odvoláním nebylo", neboť tento subjekt jako tehdejší majitel předmětné nemovitosti připustil faktickou realizaci rozhodnutí, "což by nebylo možné, pokud by demoliční rozhodnutí nenabylo v důsledku odvolání právní moci." Provedení demolice se totiž odvíjelo od hospodářské smlouvy uzavřené mezi Restauracemi Brno - venkov a 1. odpůrcem, kterou by však Restaurace neuzavřely, pokud by věděly, že demoliční rozhodnutí není pravomocné. "Na rozhodnutí z 25. 4. 1990 je proto právní moc dnem 14. 5. 1990 vyznačena správně a příčinnou souvislost by tak bylo možno hledat toliko mezi potencionální škodou a neučiněním výzvy k doplnění sdělení z 8. 5. 1990. Stěžovatelé však neprokázali skutečnosti, jež jim bránily vybudovat sociální zařízení ihned poté, co objekt převzali, když provedení drobné stavby sociálního zařízení bylo ohlášeno až dne 23. 6. 1993. Proto okresní soud i ve vztahu k 2. odpůrci návrh zamítl.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem připustil zpětvzetí žaloby v té části, aby 2. odpůrce zaplatil blíže specifikované příslušenství z částky 348.000 Kč a z částky 87.000 Kč, v této části rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil. Krajský soud dále potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu vůči 1. žalovanému a rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba vůči 2. žalovanému na zaplacení částky 261.000 Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud v Brně uvedl, že soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci a věc rovněž správně posoudil po právní stránce. První žalovaný prý v tomto řízení není pasivně legitimován, neboť v roce 1990 stěžovatelé vůči němu nebyli v žádném právním vztahu, když k demolici sociálního zařízení došlo za situace, kdy vlastníkem předmětné nemovitosti byl s.p. Restaurace a jídelny Brno -venkov a nikoliv stěžovatelé.

Ohledně 2. žalovaného, vůči němuž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 261.000 Kč s příslušenstvím z důvodu škody způsobené nesprávným úředním postupem, se odvolací soud ztotožnil s právním názorem prvostupňového soudu, že podle dřívější úpravy v občanském zákoníku mohli žalobci uplatňovat pouze skutečnou škodu a nikoliv ušlý zisk, jejž by mohli uplatnit pouze v případě škody způsobené úmyslně. Stěžovatelé prý neprokázali příčinnou souvislost mezi protiprávním resp. nesprávným úředním postupem orgánu státní správy (chybné vyznačení právní moci na rozhodnutí o provedení demoličních prací) a vznikem škody, neboť "z ničeho nevyplývá, že by v odvolacím řízení bylo již vydané rozhodnutí o provedení demoličních prací zrušeno a k demolici sociálního zařízení by proto nedošlo."

Odvolací soud zamítl také návrh stěžovatelů na připuštění dovolání podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), "neboť otázku, zda při vydání věci přechází případný nárok na náhradu škody z osoby povinné na osobu oprávněnou, odvolací soud v této věci neřešil."

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítaná protiústavnost citovaných rozhodnutí prý spočívá v tom, že obecné soudy chybně posoudily rozhodnutí o demolici, neboť toto rozhodnutí prý vůbec nenabylo právní moci, jelikož proti němu v odvolací lhůtě bylo podáno tzv. sdělení s.p. Restaurace Brno -venkov. Navíc se prý v tomto rozhodnutí povoluje odstranění stavby sociálního zařízení u objektu restaurace, přestože toto zařízení nikdy nepřestalo být součástí restaurace, takže se jedná o nicotné rozhodnutí. Tím stěžovatelům vznikla škoda spočívající v ušlém zisku, kterého mohli dosáhnout při běžném provozování restaurace nebo při jejím pronájmu. Při odstraňování sociálního zařízení byla údajně zničena i kanalizační přípojka, odvádějící dešťovou vodu, a od té doby voda podmáčí základy stavby a tím vzniká další škoda.

Stěžovatelé nesouhlasí s názorem, že 1. žalovaný nebyl pasivně legitimován, neboť je prý nutno rozlišovat škodu vzniklou samotnou demolicí sociálního zařízení (která již byla nahrazena) a škodu, jež sice vznikla demolicí kanalizační přípojky (tedy po odstranění stavby), nicméně závadný stav trval a ke škodě docházelo i v době, kdy stěžovatelé již byli vlastníky předmětné nemovitosti.

Stěžovatelé dále tvrdí, že jim vznikl nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, neboť nesprávný úřední postup existuje, existuje i škoda v podobě ušlého zisku, a je dána i příčinná souvislost mezi jednáním státního orgánu a vzniklou škodou. Tvrzení obecných soudů, že se stěžovatelé nesnažili sami odvrátit hrozící škodu a okamžitě odstranit závadný stav, prý není pravdivé, neboť podmínkou vybudování sociálního zařízení bylo zřízení jímky, což bylo v dřívějším termínu objektivně nemožné. Pokud soudy zpochybnily výši požadovaného ušlého zisku, mohly prý v souladu s ustanovením § 136 o.s.ř. výši nároku určit podle své úvahy.

Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obou soudů zrušeny.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud Brno - venkov a Krajský soud v Brně. Oba soudy však ve svých vyjádřeních toliko odkázaly na odůvodnění svých rozsudků, které v této věci vydaly.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť se domnívali, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto návrhu však Krajský soud v Brně nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že "otázku, zda při vydání věci přechází případný nárok na náhradu škody z osoby povinné na osobu oprávněnou, odvolací soud v této věci neřešil." Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

K srovnatelné otázce již Ústavní soud judikoval, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 479). Pokud účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (nález sp. zn. III. ÚS 87/99).

Ústavní soud shledal, že srovnatelná situace nastala i v souzené věci. Stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a protože odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, měli podle citovaného ustanovení podat dovolání, a to ještě před podáním ústavní stížnosti. Nic takového však neučinili a Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že stěžovatelé ve výše uvedeném smyslu nevyčerpali všechny prostředky k ochraně práva ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 12. 1999

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru