Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 303/01Nález ÚS ze dne 23.10.2001K nutnosti řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/24 SbNU 149
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.303.01
Datum vyhlášení28.11.2001
Datum podání21.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.c, § 67 odst.1, § 71 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001

N 156/24 SbNU 149

K nutnosti řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti ve věci ústavní stížnosti Mgr. L. D., proti usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. Nt

140/2001, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4.

2001, sp. zn. 44 To 414/01, takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2001, sp.

zn. Nt 140/2001, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4.

2001, sp. zn. 44 To 414/01, se zrušují.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5

prodloužil lhůtu trvání vazby stěžovatele z důvodu uvedeného

v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu do dne 6.

6. 2001.

V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že stěžovatel je

stíhán pro trestné činy zpronevěry podle ustanovení § 248 odst.

1 a 3 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že opakovaně

vyinkasoval z pokladny a.s. Z. l. částky 30.000 Kč a 160.000 Kč,

které nepředal na příslušný účel a použil je pro svoji potřebu.

Dále se zúčastnil návštěvy Velké Británie, kterou vyúčtoval

v rozporu s jejím skutečným obsahem jako služební a obdržel za ni

částku 73.952 Kč. Rovněž je stíhán pro dalších 9 útoků trestného

činu zpronevěry a porušování povinností při správě cizího majetku

podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona a také pro trestný čin

podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatel byl

vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4.

2000 z důvodů podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a b)

trestního řádu s účinností ode dne 6. 4. 2000.

Důvodnost prodloužení trvání vazby stěžovatele spatřoval

obvodní soud v komplikovanosti objasňování předmětné trestní věci,

neboť trestná činnost stěžovatele vycházela najevo postupně, takže

"i když část protiprávního jednání dospěla do stádia ukončení

přípravného řízení, věc se v podstatě vrátila do počátku trestního

stíhání". Věc navíc studovalo více vyšetřovatelů, což rovněž

vyžadovalo určitý časový prostor. V současném stádiu trestního

řízení "je plánováno intenzivní vyšetřování a pokud se nevyskytnou

objektivní okolnosti, lze předpokládat, že přípravné řízení bude

ve stanovené lhůtě ukončeno".

Další existenci tzv. útěkové vazby § 67 odst. 1 písm. a)

trestního řádu odůvodnil obvodní soud především poukazem na hrozbu

vysokého trestu (odnětí svobody od 5 do 12 let), jelikož

stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou a mimořádně rozsáhlou

trestnou činnost. Stěžovatel má české i kanadské státní občanství,

žil se svojí rodinou na území Kanady od roku 1989 do března 2000

a má dostatečné finanční zázemí pro odchod do ciziny, přičemž lze

důvodně pochybovat o tom, že by byl z Kanady vydán k trestnímu

stíhání.

Trvání předstižné vazby § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu

vyložil obvodní soud s poukazem na důvodnou obavu z dalšího

pokračování trestné činnosti stěžovatele, neboť ten je stíhán pro

závažnou a zejména rozsáhlou trestnou činnost majetkového

charakteru, které se měl dopouštět po delší časové období.

Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele

proti citovanému usnesení obvodního soudu zamítl.

V odůvodnění svého usnesení městský soud především

konstatoval, že vyšetřování v této věci skutečně trvá již delší

dobu a vazební lhůta byla prodloužena nad lhůtu jednoho roku.

Propuštěním na svobodu by prý však - s ohledem na rozsah trestné

činnosti stěžovatele - mohlo být zmařeno či ztíženo dosažení účelu

trestního řízení (§ 71 odst. 2 trestního řádu). S touto otázkou se

údajně vypořádal rovněž obvodní soud, když poukázal na to, že

mimořádně závažná a rozsáhlá trestná činnost stěžovatele vycházela

najevo postupně, takže "i když část protiprávního jednání dospěla

do stádia ukončení přípravného řízení, ve věci bylo třeba

pokračovat de facto opět od sdělení obvinění pro další trestnou

činnost", což vyplývá z jednotlivých sdělení obvinění. Oproti tomu

městský soud odmítl argumentaci soudu prvního stupně, že věc

postupně studovalo více vyšetřovatelů, jelikož "nelze přičítat

k tíži a prodlužovat lhůtu vazby na základě takovýchto úvah, když

není vinou obviněného, že neprobíhalo vyšetřování od prvopočátku

koncentrovaně". Rovněž prý nelze stěžovateli přičítat k tíži, že

má kanadské státní občanství a že by mohl opustit území republiky.

Navzdory tomuto pochybení však Městský soud v Praze dospěl

k závěru, že důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr.

ř. i nadále trvají. Jde především o mimořádně vysoký trest, který

obviněnému hrozí (5 - 12 let), přičemž právě s přihlédnutím

k výši způsobené škody lze očekávat uložení trestu odnětí svobody,

bude-li obviněný uznán vinným, spíše při horní hranici této

zákonné trestní sazby. Pokud jde o důvod vazby útěkové ve smyslu

§ 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., je Městský soud v Praze toho názoru,

že hrozí reálná obava, že by obviněný se mohl takto reálně

hrozícímu trestu vyhýbat. Pokud jde o důvod vazby předstižné podle

§ 67 odst. 1 písm. c) tr. ř., Městský soud v Praze s ohledem na

to, že obviněný je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost, v jejímž

páchání pokračoval po delší dobu, až do svého zadržení, je zde

dána tato konkrétní skutečnost, která odůvodňuje obavu, že by

obviněný pokračoval v páchání trestné činnosti, pro kterou je

stíhán.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho případě došlo

k prodloužení vazební lhůty již počtvrté (což také blíže dokládá),

přičemž však prý orgány činné v přípravném řízení trestním

nerespektovaly soudem dříve učiněná časová omezení ani věcné

návrhy postupu vyšetřování (např. výslech svědka Barnetta). Vždy

před skončením dvouměsíční lhůty k prodloužení vazby se údajně

opakovala stejná situace: bylo "podáno" další obvinění či

rozšířeno obvinění stávající, vazební lhůta byla prodloužena a ve

věci nových obvinění nebyly prováděny důsledně (popř. vůbec)

vyšetřovací úkony. Stěžovatel poukazuje na to, že vazební věci je

nutno vyřizovat přednostně, že vazba může v přípravném řízení

trestním trvat toliko dobu nezbytně nutnou a je úkolem soudu

hodnotit, zda nedochází k prodlení v řízení, která nemohou být

k tíži stěžovatele. V souzené věci prý nastala situace, kdy i po

třech prodlouženích vazební lhůty je stav vyšetřování takový, že

se věc v podstatě vrátila do fáze počátku trestního stíhání.

Rovněž státní zástupce prý ve zprávě o výsledku šetření ze dne

28. 2. 2001 dospěl k závěru, že vyšetřovatel pochybil, neboť jeho

postup podle § 160 trestního řádu byl částečně neodůvodněný

a vyšetřování některých skutků bylo zahájeno předčasně. Stěžovatel

dále uvádí, že v jeho věci působili již čtyři vyšetřovatelé, což

by nemělo být důvodem pro prodloužení vazby a rovněž argumentaci

ohledně kanadského státního občanství, obsaženou v usnesení

obvodního soudu, považuje za chybnou.

Stěžovatel dodává, že v případě napadeného usnesení soudu

druhého stupně se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož

odvolací soud konkrétně neodůvodnil, proč hrozí reálná obava, že

by se obviněný mohl vysokému hrozícímu trestu vyhýbat (vazba

útěková). Stěžovatel je údajně osobou bezúhonnou, avšak soudy při

svém rozhodování nijak nevzaly v úvahu jeho osobní a rodinné

poměry a dosavadní způsob života.

Právě tak stěžovatel v napadených rozhodnutích nespatřuje

žádné odůvodnění tzv. předstižné vazby. Stěžovatel naopak tvrdí,

že svoji činnost ve společnosti F., a.s., zcela ukončil v roce

1998 a ve společnosti Z. l., a.s., přestal působit v únoru 2000

ještě před sdělením obvinění. Není prý proto zřejmé, ve vztahu ke

komu a k čemu by mohl v trestné činnosti pokračovat.

Stěžovatel navíc zpochybňuje samu skutečnost, že skutky, jež

byly spáchány, mají znaky trestných činů, a že se jich vůbec

dopustil, jelikož považuje sdělená obvinění za zmatečná.

Stěžovatel poukazuje i na údajné průtahy ve vyšetřování, kdy prý

např. od 1. 12. 2000 do dubna 2001 nebyl ve věci proveden žádný

vyšetřovací úkon, kromě rozšíření obvinění.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel tvrdí, že obecné soudy

napadenými usneseními porušily čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a navrhuje, aby byla napadená usnesení obou soudů zrušena.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti

účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud

v Praze a vedlejší účastníky řízení - Obvodní státní

zastupitelství pro Prahu 5 a Městské státní zastupitelství

v Praze, které se však tohoto postavení v řízení před Ústavním

soudem vzdalo.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření toliko odkázal na

odůvodnění napadeného usnesení, které v této věci vydal a uvedl,

že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Městský soud v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro

Prahu 5 se k ústavní stížnosti nevyjádřili a pouze uvedli, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ve své ustálené

judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv.

vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že

obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně

akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem

znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.

Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož

(rovněž) platí princip presumpce neviny, omezení, jež umožňuje

orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto

řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).

Jelikož rozhodnutí o vazbě (a přirozeně též rozhodnutí

o prodloužení lhůty trvání vazby) představuje výrazný zásah do

osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), je nutno oprávněnost

takového zásahu vykládat restriktivně. Právě z tohoto hlediska

Ústavní soud považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí

obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již

dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného

postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného

a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci

(v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 125 trestního

řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.

"S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně

práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do

tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění

rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně

důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění

rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu

s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17,

str. 125).

Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž

v souzené věci. V daném případě je zřejmé, že obecné soudy dospěly

k závěru, že u stěžovatele je dán důvod tzv. útěkové a předstižné

vazby dle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu.

Obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení shledal další

trvání útěkové vazby v podstatě v tom, že stěžovateli hrozí vysoký

trest a že má rovněž kanadské státní občanství, několik měsíců

v Kanadě žil a má dostatečné finanční zázemí pro odchod do ciziny.

Městský soud sice existenci tohoto vazebního důvodu konstatoval

rovněž, nicméně nepovažoval za rozhodné, že má stěžovatel též

kanadské státní občanství, což mu prý nelze přičítat k tíži.

Důvodnost předstižné vazby spatřoval soud prvního stupně

v tom, že existuje důvodná obava z dalšího pokračování trestné

činnosti stěžovatele, neboť je stíhán pro závažnou a rozsáhlou

majetkovou trestnou činnost, které se měl dopouštět po delší

časové období. Tento argument v principu přijal i odvolací soud,

poukázav na to, že obviněný je stíhán pro rozsáhlou trestnou

činnost, v níž pokračoval po delší dobu do svého zadržení.

Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 67 odst. 1

trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li

dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění

některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že

nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že

nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání,

upraveného v citovaném ustanovení. Na druhé straně je však nutno

z ústavně právního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí byla

podložena konkrétními skutečnostmi, z nichž lze odůvodněně

dovozovat obavu, že ten či onen zákonný vazební důvod je dán.

Z těchto ústavněprávních a ostatně i z trestněprocesních

hledisek však napadená usnesení obecných soudů neobstojí.

Existenci útěkové vazby totiž obecné soudy odůvodnily toliko

poukazem na hrozbu vysokého trestu, což zjevně nepostačuje.

V konkrétním případě je totiž "třeba uvážit nejen předpokládanou

výši trestu, ale i to, zda takto stanovená výše trestu odůvodňuje

obavu, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude skrývat

(Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd.,

1995, str. 263). Argument, že stěžovatel má i kanadské státní

občanství (protože v Kanadě několik měsíců žil) a má pro odchod do

ciziny dostatečné finanční prostředky, navíc městský soud správně

odmítl. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji

ustálenou judikaturu, podle níž "za skutečnost odůvodňující vzetí

do vazby nemůže být jako dostačující akceptováno to, že obviněný

je cizím státním občanem, což vytváří pouze abstraktní možné

nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být

vazbou odstraněna" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 645/99, in: Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 321,

nebo nález sp. zn. II. ÚS 347/96, tamtéž, sv. 9, str. 349).

Nezbývá tedy než konstatovat, že existenci tzv. útěkového

vazebního důvodu obecné soudy řádně nezdůvodnily.

Rovněž ohledně dalšího trvání tzv. předstižné vazby se obecné

soudy spokojily poukazem na závažnou a rozsáhlou trestnou činnost

majetkové povahy, které se měl stěžovatel dopustit, a nijak tento

vazební důvod dále nekonkretizovaly. I v tomto směru proto byl

Ústavní soud nucen konstatovat, že odůvodnění napadených usnesení

je jen povšechné a obecné, což není v souladu s ústavním pořádkem

republiky (viz argumentace výše).

Ústavní soud při hodnocení důvodnosti podané ústavní

stížnosti konečně nemohl přehlédnout ani to, že délka trvání vazby

stěžovatele byla opakovaně prodlužována a že již přesáhla dobu

jednoho roku. Protože podle ustanovení § 71 odst. 1 trestního řádu

jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci

přednostně s největším urychlením a protože vazba může trvat

v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou

dobu (odst. 2 cit. ustanovení), je zřejmé, že zejména

u rozhodování o prodloužení doby trvání vazby je nutno postupovat

velmi restriktivním způsobem v tom smyslu, že každé další

prodloužení vazby (tzn. další zásah do osobní svobody) musí být

náležitě odůvodněn konkrétními okolnostmi. To se však v daném

případě zjevně nestalo.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že městský soud správně

odmítl argumentaci soudu prvního stupně, že věc postupně studovalo

více vyšetřovatelů, jelikož nelze prodlužovat lhůtu vazby na

základě toho, že vyšetřování neprobíhalo od prvopočátku

koncentrovaně.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze pro jejich

rozpor s čl. 8 odst. 2 a 5 a s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil.

Naopak nedůvodným shledal Ústavní soud tvrzené porušení čl.

38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti

a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle obsahu

ústavní stížnosti stěžovatel kritizuje existenci neodůvodněných

průtahů v řízení. S touto námitkou se však nelze ztotožnit,

jelikož petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím obecných

soudů, zatímco průtahy v řízení představují "jiný zásah orgánu

veřejné moci" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona

o Ústavnímsoudu, což však v souzené věci nebylo předmětem

samostatného přezkumu Ústavníhosoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru