Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3026/10 #2Nález ÚS ze dne 18.03.2014Rozhodování obecných soudů o místní příslušnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Zlín
SOUD - KS Brno
MINISTERSTVO / MINISTR - dopravy - Česká republika
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákon... více
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
pozemek
Bezdůvodné obohacení
Stát
Pozemní komunikace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/72 SbNU 411
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3026.10.2
Datum vyhlášení25.03.2014
Datum podání22.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

219/2000 Sb., § 3 odst.2, § 54 odst.1

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 43 odst.2, § 85 odst.5, § 85 odst.3, § 87 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Postupem obecného soudu, který na sebe atrahuje právo rozhodovat o místní příslušnosti, a to bez náležitých tvrzení strany žalující, která by ho k tomu opravňovala, dojde k omezení dispozičního práva žalobce a k porušení jeho základního práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 18. 03. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelů Pavla Gregůrka, Mileny Gregůrkové, Milana Gregůrka a Kamily Gregůrkové usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. 8. 2010 č. j. 60 Co 297/2010-119, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 6. 2010 č. j. 40 C 166/2010-107, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 9. 2010 č. j. 59 Co 369/2010-135, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně, ze dne 30. 6. 2010 č. j. 39 C 171/2008-120 pro rozpor s právem na zákonného soudce zakotveným v čl. 38 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelé se žalobami u okresního soudu domáhali vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků bez právního důvodu. V obou žalobách označili za žalovaného Českou republiku – Ředitelství silnic a dálnic ČR. Okresní soud vyslovil napadenými usneseními svoji místní nepříslušnost, protože dospěl k závěru, že za Českou republiku by mělo v soudním řízení jednat Ministerstvo dopravy. Na základě odvolání stěžovatelů krajský soud napadená usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce, neboť jejich spory měl projednat místně příslušný Okresní soud ve Zlíně a za Českou republiku mělo vystupovat Ředitelství silnic a dálnic ČR. Stěžovatelé namítali, že nemohli účinně oponovat názoru, kdo má jednat za Českou republiku, svoje námitky zařadili až do odvolání, avšak krajský soud se s nimi nijak nevypořádal.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Označila-li strana žalující v civilním sporu o bezdůvodné obohacení jako žalovaného současně Českou republiku i samostatnou právnickou osobu, bylo nezbytné považovat takové označení za neurčité a soud prvního stupně měl ve věci postupovat v intencích § 43 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle toho, jak by po výzvě soudu upřesnili označení účastníka žalobci, by přicházely v úvahu dvě varianty. Jestliže by žalobci trvali na tom, že žalují Českou republiku, pak by přicházelo v úvahu označení Ministerstva dopravy ČR jako organizační složky státu. V takovém případě by věc projednával a rozhodoval obecný soud státu (§ 85 odst. 5 o. s. ř.). Druhou variantou by bylo označení (pouze) Ředitelství silnic a dálnic ČR jako žalovaného právního subjektu. Vzhledem k sídlu tohoto právního subjektu by byl soudem příslušným obecný soud podle sídla právnické osoby (§ 85 odst. 3 o. s. ř.). Zbylou možností by bylo označení Správy Zlín ŘSD ČR jako organizační složky právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky (§ 87 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).

Namísto výše uvedeného postupu na sebe obecné soudy „atrahovaly“ právo rozhodovat o místní příslušnosti, a to bez náležitých tvrzení strany žalující, která by je k tomu opravňovala. Tímto postupem omezily flagrantním způsobem dispoziční právo žalobců (stěžovatelů) a v důsledcích též právo na zákonného soudce, resp. zákonný soud podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Odnětí možnosti jednat s účastníkem řízení, jehož procesní status je odvislý od vůle žalobce, vedoucí v důsledku k nepodložené změně místně příslušného soudu a soudce, je v kontextu konkrétních okolností případu zásahem do základního práva účastníků vykazujícím intenzitu dosahující ústavněprávní roviny. Stěžovatelům se vzhledem k překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž dovodil svou místní nepříslušnost, nedostalo náležitého prostoru, aby se mohli k otázce odůvodnění místní příslušnosti soudu, který zvolili, náležitě vyjádřit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3026/10 ze dne 18. 3. 2014

N 36/72 SbNU 411

Rozhodování obecných soudů o místní příslušnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů - ze dne 18. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3026/10 ve věci ústavních stížností Pavla Gregůrka, Mileny Gregůrkové, Milana Gregůrka a Kamily Gregůrkové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem Rašínova 68, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 8. 2010 č. j. 60 Co 297/2010-119, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 6. 2010 č. j. 40 C 166/2010-107, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2010 č. j. 59 Co 369/2010-135 a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 6. 2010 č. j. 39 C 171/2008-120, jimiž byla vyslovena místní nepříslušnost soudu v řízeních o žalobách stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků vedlejší účastnicí bez právního důvodu, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 8. 2010 č. j. 60 Co 297/2010-119, usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 6. 2010 č. j. 40 C 166/2010-107, usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2010 č. j. 59 Co 369/2010-135 a usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 6. 2010 č. j. 39 C 171/2008-120 bylo porušeno právo stěžovatelů na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 8. 2010 č. j. 60 Co 297/2010-119, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 6. 2010 č. j. 40 C 166/2010-107, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2010 č. j. 59 Co 369/2010-135 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 6. 2010 č. j. 39 C 171/2008-120 se zrušují.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé společnou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2010 napadli usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále též jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2010 č. j. 60 Co 297/2010-119 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále též jen "okresní soud") ze dne 24. 6. 2010 č. j. 40 C 166/2010-107; ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 3026/10. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2010, obsahově velmi podobnou předchozí, napadli stěžovatelé usnesení krajského soudu ze dne 29. 9. 2010 č. j. 59 Co 369/2010-135 a usnesení okresního soudu ze dne 30. 6. 2010 č. j. 39 C 171/2008-120; ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. II. ÚS 3633/10. Na základě návrhu stěžovatelů rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 3026/10, II. ÚS 3633/10 o spojení řízení o obou ústavních stížnostech a o tom, že budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3026/10.

2. Z popisu skutkového vývoje obou případů vyplývá, že stěžovatelé se žalobami u okresního soudu domáhají vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků bez právního důvodu, kdy žalovaného označili jako Česká republika - Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále též jen "ŘSD ČR"). Ve chronologicky dřívější věci (vedené u okresního soudu pod sp. zn. 39 C 171/2008 na základě žaloby podané 5. 12. 2008) vyzval okresní soud Ředitelství silnic a dálnic k vyjádření k žalobě, které nijak nezpochybnilo místní příslušnost okresního soudu ani svoje oprávnění jednat za Českou republiku. Poté okresní soud vyslovil napadeným usnesením svoji místní nepříslušnost, protože dospěl k závěru, že za Českou republiku by mělo v soudním řízení jednat Ministerstvo dopravy (aniž by dal stěžovatelům prostor pro to, aby tomuto závěru mohli před vydáním usnesení oponovat). Prvostupňové usnesení napadli stěžovatelé odvoláním, krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V pozdější věci (vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 166/2010 na základě žaloby podané 1. 6. 2010) bylo stěžovatelům sděleno, že jejich žaloba je neurčitá, na výzvu reagovali, okresní soud poté vydal usnesení, kterým vyslovil místní nepříslušnost na základě závěru, že za Českou republiku by mělo v soudním řízení jednat Ministerstvo dopravy.

3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich práva garantovaná Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Konkrétně mělo dojít k porušení jejich práva na řádný zákonný proces garantovaného článkem 90 větou první Ústavy, práva na spravedlivé soudní řízení garantovaného články 36 a 38 Listiny, článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 14 odst. 1 Paktu a dále práva na zákonného soudce garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé též zastávají názor, že obecné soudy porušily i princip tzv. legitimního očekávání, které na jejich straně existovalo. V závěru této partie argumentují přípustností ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy [s odkazem na závěry Ústavního soudu formulované v nálezu sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 183/58 SbNU 605)].

4. Dále jsou stěžovatelé přesvědčeni, že oba soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly občanský soudní řád (dále též jen "o. s. ř.") - zejména ustanovení o vystupování za stát před soudem a o místní příslušnosti ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání cizí nemovitosti, čímž zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají (konkrétně okresnímu soudu), že nemohli účinně oponovat zaujatému názoru na to, kdo má jednat za Českou republiku, protože se ho dozvěděli až z usnesení, kterými byla v obou sporech vyslovena místní nepříslušnost, proto svoji argumentaci zařadili až do odvolání proti nim, avšak krajský soud se s ní nijak nevypořádal. Přístup krajského soudu se částečně odlišil, v prvním případě stručně odkázal na odůvodnění usnesení okresního soudu a připomenul, že posuzování místní příslušnosti před zahájením řízení je jedna z prvotních procesních povinností (k tomu stěžovatelé upozorňují, že okresní soud vyslovil svoji místní nepříslušnost až za rok a půl po podání žaloby a poté, co již nepochybně začal ve věci jednat, neboť vyzval Ředitelství silnic a dálnic České republiky k vyjádření k žalobě). Ve druhém sporu krajský soud uvedl, že s odvolacími námitkami se v podstatě vyrovnal soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, a odkázal na ně (k čemuž stěžovatelé namítají, že se s jejich námitkami nemohl okresní soud vypořádat, protože byly zařazeny až do odvolání).

5. Podle stěžovatelů měl jejich spory projednat místně příslušný Okresní soud ve Zlíně a za Českou republiku mělo vystupovat Ředitelství silnic a dálnic České republiky. Ke svému názoru snášejí argumenty vyplývající z vlastnictví stavby dálnice a silnice I. třídy (dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), z předmětu činnosti státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic České republiky (výkon vlastnických práv státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy - hospodaření s nimi včetně souvisejících práv a závazků), z údajů obsažených v katastru nemovitostí (u konkrétních nemovitostí je zapsáno vlastnické právo České republiky s právem hospodaření pro Ředitelství silnic a dálnic České republiky, nikoliv pro Ministerstvo dopravy), z faktu, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům zastavěným dálnicí D5 ve všech třech instancích vystupovalo za Českou republiku Ředitelství silnic a dálnic České republiky, podobně jako v předchozích jejich sporech, že již Ředitelství silnic a dálnic České republiky již částečně plnilo. Připomínají i zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení (např. v návaznosti na sídlo Správy Zlín, Ředitelství silnic a dálnic České republiky, na umístění předmětných pozemků) a polemizují se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení sp. zn. 33 Odo 1207/2005 ohledně neuplatnění výlučné zvláštní místní příslušnosti ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitosti bez právního důvodu. Řadou odkazů na nálezy Ústavního soudu stěžovatelé dokládají odnětí jejich zákonnému soudci, kterým je v tomto případě na prvním stupni Okresní soud ve Zlíně.

6. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby napadená usnesení obecných soudů Ústavní soud zrušil.

7. Relevantní znění příslušného článku Listiny upravujícího základní práva, jehož porušení, kromě jiných, stěžovatelé namítají, je následující:

Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny:

Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

8. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. Tato vyjádření žádal Ústavní soud v době před spojením obou ústavních stížností, proto účastníci obdrželi pouze návrh ve věci vedené před spojením pod sp. zn. I. ÚS 3026/11. Po spojení řízení o obou ústavních stížnostech nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat shodné účastníky k dalšímu vyjádření, neboť obě stížnosti jsou obsahově shodné. V pozici vedlejšího účastníka oslovil Ústavní soud Ministerstvo dopravy, neboť s touto organizační složkou jednaly obecné soudy v době, kdy byla vydána napadená rozhodnutí.

9. Krajský soud lapidárně sdělil, že setrvává na stanovisku vyjádřeném v odůvodnění svého rozhodnutí.

10. Okresní soud odvětil, že se ke stížnosti nemůže vyjádřit, neboť spis byl postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 1.

11. Vedlejší účastník se zaměřil na otázku příslušnosti v dané věci jednat a vystupovat za Českou republiku a tím na svoji případnou žalobní legitimaci. Obsáhle citoval z judikatorních závěrů Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779)] a Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3035/2008, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2913/2005). Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení je třeba žalovat vlastníka komunikace, v tomto případě stát, tj. Ministerstvo dopravy. I přes uvedené skutečnosti ponechává na soudu, jak otázku posoudí.

12. Ze souboru listin předložených stěžovateli zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.

13. Stěžovatelé se žalobami u okresního soudu domáhají vydání bezdůvodného obohacení (vždy za určité období), které vzniká vedlejší účastnici užíváním pozemků v katastrálním území Kvítkovice u Otrokovic v důsledku jejich zastavění silnicí I. třídy. Předmětné pozemky byly stěžovatelům původně vyvlastněny rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice, stavebního úřadu, toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, později bylo Krajským soudem v Brně rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje zrušeno pro vady řízení a v roce 2008 bylo vyvlastňovací řízení zastaveno. V obou žalobách označili za žalovaného Českou republiku - Ředitelství silnic a dálnic České republiky. Okresní soud v obou sporech vycházel z toho, že žalovanou stranou je Česká republika, a s ohledem na § 21a občanského soudního řádu, podle kterého za stát před soudem vystupuje, kromě jiného, organizační složka státu, tj. Ministerstvo dopravy, vyslovil místní nepříslušnost. V odůvodnění obou usnesení okresní soud konstatoval, že není možné při určení místní příslušnosti postupovat podle § 88 písm. i) občanského soudního řádu, podle kterého je namísto obecného soudu k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, k čemuž dodal (v jednom případě s obecným odkazem na judikaturu), že předmětem řízení musí být samotná existence práva k nemovitosti, nikoliv pouze práva a povinnosti vyplývající z jejího vlastnictví. Na základě odvolání stěžovatelů krajský soud napadená usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s jeho závěry.

14. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba - v obecné rovině - rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a z tohoto zorného úhlu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelů na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

16. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé koncentrují svoje námitky do dvou oblastí:

a) oprávnění jednat za Českou republiku,

b) určení místně příslušného okresního soudu.

Je tedy evidentní, že námitky stěžovatelů vůči rozhodnutím obecných soudů jsou zaměřeny na interpretaci podústavního práva obecnými soudy, v tomto případě, navíc, procesního předpisu. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

17. Především je nutné konstatovat, že za procesního stavu, kdy došlo ze strany stěžovatelů (žalobců v civilním sporu) k uplatnění peněžního nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním nemovitosti, odpadla pro obecné soudy alternativa rozhodování o výlučné místní příslušnosti podle § 88 písm. i) občanského soudního řádu. Interpretace tohoto ustanovení, podle něhož je k řízení výlučně příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, je v konstantní judikatuře obecných soudů dlouhodobě ustálená. Soud polohy nemovitosti (forum rei sitae) je výlučně příslušný [s výjimkou rozhodování rozvodového soudu podle § 88 písm. b) o. s. ř.] jen tehdy, jde-li v řízení o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (podrobněji např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 574). Z řečeného vyplývá, že označení soudu, u něhož má být věc projednávána, zůstalo - ať již v rámci označení obecného soudu nebo soudu na výběr daného - pouze v dispozici žalobců.

18. V žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení je podle dostupných údajů žalovaný označen jako Česká republika - Ředitelství silnic a dálnic České republiky, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, korespondenční adresa ŘSD ČR, Správa Zlín, Fügnerovo nábřeží 5476 (zkráceně).

19. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje v ustanovení § 3 odst. 1 vymezení organizačních složek státu, jimiž jsou ministerstva a jiné správní úřady, jakož i další instituce vypočtené tamtéž; Ředitelství silnic a dálnic České republiky mezi nimi není uvedeno. Podle § 3 odst. 2 téhož předpisu není organizační složka státu právnickou osobou, čímž není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.

20. Zákon č. 219/2000 Sb. dále v ustanovení § 54 odst. 1 uvádí, že státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů mj. ústředními orgány, které (sc. organizace) ve vztahu k majetku státu dosud vykonávaly právo hospodaření, jsou právnickými osobami a nadále hospodaří se státním majetkem. Ředitelství silnic a dálnic České republiky je státní příspěvkovou organizací a právnickou osobou, založenou Ministerstvem dopravy České republiky. Není tedy organizační složkou státu ve smyslu výše citovaných ustanovení § 3 zmiňovaného zákona.

21. Označila-li tedy strana žalující v civilním sporu o bezdůvodné obohacení jako žalovaného současně Českou republiku i samostatnou právnickou osobu, bylo nezbytné považovat takové označení za neurčité a soud prvního stupně měl ve věci postupovat v intencích § 43 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle toho, jak by po výzvě soudu upřesnili označení účastníka žalobci, by přicházely v úvahu dvě varianty.

22. Jestliže by žalobci trvali na tom, že žalují Českou republiku, pak by reálně přicházelo v úvahu označení Ministerstva dopravy jako organizační složky státu. V takovém případě by věc projednával a rozhodoval obecný soud státu podle § 85 odst. 5 o. s. ř., tedy vzhledem k sídlu ministerstva Obvodní soud pro Prahu 1.

23. Žalobci se mohli rozhodnout též pro druhou variantu, jíž by bylo označení (pouze) Ředitelství silnic a dálnic České republiky jako právního subjektu, který žalují. Zde by vzhledem k sídlu tohoto právního subjektu (Na Pankráci 56, Praha 4), nastoupil jakosoud příslušný obecný soud podle sídla právnické osoby (§ 85 odst. 3 o. s. ř.), tedy Obvodní soud pro Prahu 4. Jinou (zbylou) možností by bylo označení Správy Zlín, ŘSD ČR, jako organizační složky právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky [§ 87 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Tomuto záměru žalobců nasvědčuje obsah ústavní stížnosti, podle něhož (str. 11) bylo soudní řízení zahájeno u Okresního soudu ve Zlíně, v jehož obvodu bydlí stěžovatelé, má v něm sídlo příslušná správa a nachází se tam pozemky ve vlastnictví stěžovatelů, které vedlejší účastnice užívá bez právního důvodu.

24. Namísto takto popsaného postupu na sebe obecnésoudy (zejména soud prvního stupně a přisvědčil tomu soud odvolací) "atrahovaly" právo rozhodovat o místní příslušnosti, a to bez náležitých tvrzení strany žalující, která by je k tomu opravňovala. Tímto postupem omezily flagrantním způsobem dispoziční právo žalobců (stěžovatelů) a v důsledcích též právo na zákonného soudce, resp. zákonný soud podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

25. Ústavnísoud již výše deklaroval svou zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a jde navíc o procesní stav nastalý během řízení (nikoli o napadené meritorní rozhodnutí). Odnětí možnosti jednat s účastníkem řízení, jehož procesní status je odvislý od vůle žalobce, vedoucí v důsledku k nepodložené změně místně příslušného soudu a soudce, je však v kontextu konkrétních okolností případu zásahem do základního práva účastníků vykazujícím intenzitu dosahující ústavněprávní roviny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. V tomto ohledu přisvědčuje Ústavní soud také tvrzení stěžovatelů, že se jim vzhledem k překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž dovodil svou místní nepříslušnost, nedostalo náležitého prostoru, aby se mohli k otázce odůvodnění místní příslušnosti soudu, který zvolili, náležitě vyjádřit; tento prostor jim bude po zrušení obou usnesení obecných soudů poskytnut.

26. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a usnesení Okresního soudu ve Zlíně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru