Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3026/07 #1Nález ÚS ze dne 03.03.2009Nárok na náhradu škody vůči státu v případě zproštění obžaloby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestníh... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
řízení/zastavení
škoda/odpovědnost za škodu
orgán činný v trestním řízení
Stát
trestný čin/ublížení na zdraví
trestní stíhání
obžaloba/zproštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/52 SbNU 423
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.3026.07.1
Datum vyhlášení20.03.2009
Datum podání27.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 221

141/1961 Sb., § 1 odst.1, § 226 písm.a

82/1998 Sb., § 8 odst.2, § 5 písm.a, § 7


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Pokud obecné soudy podmíní nárok na náhradu škody podáním opravného prostředku, ačkoliv za konkrétních okolností projednávané věci je tento požadavek pouze formální, a z tohoto důvodu odmítnou odškodnit stěžovatele, poruší jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. Š. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. 3. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2007 čj. 8 Co 469/2007 - 68 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007 čj. 17 C 36/2006 - 49 pro rozpor s čl. 36 odst. l a odst. 3 Listiny.

Narativní část

Policie ČR zahájila trestní stíhání proti stěžovateli a dalším dvěma obviněným pro trestný čin ublížení na zdraví a zneužití pravomoci veřejného činitele. Trestní stíhání bylo ukončeno zproštěním obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni. Stěžovatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím; ministerstvo jeho žádosti nevyhovělo. Okresní soud vyhověl žalobě stěžovatele a vydal platební rozkaz, proti kterému ministerstvo podalo odpor. Poté okresní soud žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Soudy odkázaly na § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu a dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil obligatorní podmínku pro přiznání náhrady škody, neboť nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou škodu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení (nález I. ÚS 85/04). To platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci (nález II. ÚS 590/08).

Ústavní soud se neztotožnil s argumentací obecných soudů, pokud uzavřely, že nelze žalobě vyhovět, protože stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky (stížnost) proti nezákonnému rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Pro daný případ byly totiž zcela klíčové jeho specifické okolnosti. Stěžovatel a zbývající spoluobvinění byli stíháni pro totožný skutek, kterého se měli dopustit ve spolupachatelství. Jeden z obviněných podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Z toho vyplývají dopady uplatnitelné zásady tzv. beneficia cohaesionis, jejíž podstatou je změna rozhodnutí i ve prospěch osoby, která opravný prostředek nepodala (v daném případě stížnost), jestliže jí prospívá důvod, pro který bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která opravný prostředek podala.

Vzhledem ke skutečnosti, že státní zástupce v daném případě důvody ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání spoluobviněného nezjistil a jeho stížnost zamítl, bylo trvání obecných soudů na formálním podání stížnosti i ze strany stěžovatele přepjatým formalismem při aplikaci práva. Za tohoto stavu Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy svým trváním na formálním podání opravného prostředku porušily článek 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl František Duchoň. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009

N 42/52 SbNU 423

Nárok na náhradu škody vůči státu v případě zproštění obžaloby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 3. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3026/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2007 č. j. 8 Co 469/2007-68 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007 č. j. 17 C 36/2006-49, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice o náhradu škody.

Výrok

I. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 8 Co 469/2007-68 a Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2007 č. j. 17 C 36/2006-49 porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se oba rozsudky ruší.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností M. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "odvolací soud" nebo "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále též jen "okresní soud") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení náhrady škody způsobené stěžovateli usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství v Ostravě, 3 TO SKPV Ostrava-Zábřeh ze dne 3. 6. 2003 ČTS: MROV-400/3TO-309-2003. Tímto usnesením bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a V. P. a M. N. pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a b) tr. z., upozorněním státního zástupce následně rozšířené o trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. z. Zmíněných trestných činů se měli všichni tři dopustit jako strážníci městské policie při zásahu proti hostům restaurace Rebel - Z. G. a P. M., jimž údajně způsobili zranění.

Trestní stíhání všech tří obviněných bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2004 č. j. 12 T 230/2003-273, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2005 č. j. 3 To 1058/2004-337, ukončeno zproštěním obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Nebylo totiž prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni. Škodu, kterou stěžovatel požadoval, představovaly náklady na jeho obhajobu. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, nesplnil obligatorní podmínku pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím [§ 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"].

V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh řízení o náhradě škody s tím, že obecné soudy neuznaly jeho nárok proto, že si nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Rigidní trvání soudů na podání zmíněné stížnosti za situace, kdy tento opravný prostředek využil jeden ze spoluobviněných (jehož stížnost byla zamítnuta), považuje za přepjatý formalismus. Proto, s odkazem na ustanovení § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, považuje tento případ za případ zvláštního zřetele hodný.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Okresnímu soudu v Ostravě a Krajskému soudu v Ostravě. Okresní soud zopakoval, že nebyla splněna obligatorní podmínka ustanovení § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, neboť stěžovatel nevyužil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí stížnost, ačkoli od počátku tvrdil, že je nevinný. Za tzv. případ zvláštního zřetele hodný nelze hodnotit argument stěžovatele, že by jeho případná stížnost byla zamítnuta stejně jako stížnost spoluobviněného M. N. Za irelevantní považoval i tvrzení stěžovatele, že mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že jako příslušník policie plnil své služební povinnosti vůči agresivním a opilým hostům restaurace. K prokázání své neviny byl nucen vynaložit náklady na obhajobu, přičemž zmínění hosté byli za stejnou událost pravomocně odsouzeni. Podle okresního soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Krajský soud konstatoval, že ústavní stížností nebyl napaden skutkový stav věci, ale posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných podle § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Tyto otázky soud prvního stupně správně posoudil a s jeho názorem se odvolací soud ztotožnil. Věc byla řádně projednána a zdůvodněna, takže se nejednalo o soudcovskou libovůli.

Oba soudy souhlasily s upuštěním od ústního jednání. Poněvadž Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něho se souhlasem účastníků upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poté, co Ústavní soud prozkoumal obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisů Okresního soudu v Ostravě vedených pod sp. zn. 12 T 230/2003 a sp. zn. 17 C 36/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

V daném ústavním rámci Ústavní soud posuzoval situaci, kdy obecné soudy zamítly žalobu stěžovatele na náhradu škody s odůvodněním, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost, čímž nesplnil, podle § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jednu z obligatorních podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody, a to i přesto, že tento opravný prostředek neúspěšně využil spoluobviněný M. N., stíhaný pro totožný skutek.

V obecné rovině je vhodné připomenout, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou škodu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení. Ostatně Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91) v této souvislosti citoval rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. 1. 1958 (BVerfGE 7, s. 198, 206), podle něhož "civilní deliktní právo náleží k těm právním normám soukromého práva, které obsahují kogentní právní úpravu, a proto formují část ordre public v širším smyslu, tzn. že obsahují takové principy, které se aplikují na soukromoprávní vztahy z důvodu veřejného zájmu, a proto jejich aplikovatelnost nepodléhá soukromým ujednáním. Díky svému účelu nejsou tato ustanovení toliko úzce vztažena k veřejnému právu, nýbrž jsou přímo jeho doplňkem. Proto tato ustanovení musí být zvláště otevřená vlivu ústavního práva.". To platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci; nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567).

Ústavní soud také uvedl [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)], že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým přímo zasáhly do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se jejich postup ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo.

Jak již bylo uvedeno shora, na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáží-li se jejich předpoklady jako mylné a nesprávné. Má-li být totiž jednotlivec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet.

Nelze opomenout skutečnost, že trestně stíhaná osoba je, v důsledku trestního řízení, vystavena tlaku specializovaných orgánů státu (orgánů činných v trestním řízení), usilujících o zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Proto každá trestně stíhaná osoba má již ex constitutione založené právo vyvažovat evidentní nerovnost (spočívající v zásadním nepoměru co do znalostí práva a z něj pro trestně stíhaného plynoucích možností účinné obrany proti vznesenému obvinění) prostřednictvím realizace svého práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Proto je spravedlivé, za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, aby náklady, upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny), byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu.

Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna. Systematickým a logickým extenzivním výkladem dospěla k závěru, že došlo-li k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. usnesením o zahájení trestního stíhání jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 24, pod C 1813, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž, sv. 25, pod C 1867). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2614/2003).

V projednávané věci byli stěžovatel a spoluobvinění V. P. a M. N. stíháni pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. z., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), b) tr. z. Uvedené skutky měli spáchat jako příslušníci městské policie při zákroku proti hostům restaurace. Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal pouze spoluobviněný M. N. Jeho stížnost státní zástupce usnesením ze dne 21. 7. 2003 sp. zn. 5 Zt 344/2003 (č. l. 55 trestního spisu) zamítl jako nedůvodnou. Poté změnil právní kvalifikaci skutku rozšířením o trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. z. Po podání obžaloby Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2004 č. j. 12 T 230/2003-273 podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil stěžovatele, V. P. i M. N. obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni. V odůvodnění soud mimo jiné uvedl, že obvinění byli jako policisté po celou dobu provádění zásahu nuceni čelit útoku ze strany poškozených Z. G. a P. M. a reagovali zcela adekvátním způsobem odpovídajícím situaci. Poté, co byli poškození spoutáni, nedošlo k žádnému jejich napadání ze strany obviněných policistů. Okresní soud zdůraznil, že poškození Z. G. a P. M. byli rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2003 sp. zn. 5 T 163/2003 (č. l. 319 trestního spisu), který nabyl právní moci dne 20. 1. 2004, pro své jednání v restauraci Rebel uznáni vinnými trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) a podle § 156 odst. 1 písm. a) tr. z. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. z. Při popisu předmětného skutku, pro který byli oba poškození odsouzeni, je zřejmé, že jejich uznání vinnými ve stejné situaci pak zcela jednoznačně vylučuje, že by mělo dojít k obžalobou tvrzenému excesu ze strany obžalovaných policistů. Odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obžalovaných, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2005 č. j. 3 To 1058/2004-337 zamítl.

Stěžovatel podáním ze dne 15. 3. 2005 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 17 404 Kč. Ministerstvo spravedlnosti jeho žádosti nevyhovělo. Proto stěžovatel podal žalobu, které Okresní soud v Ostravě vyhověl vydáním platebního rozkazu, proti kterému Ministerstvo spravedlnosti podalo odpor. Po zrušení platebního rozkazu okresní soud, bez nařízení jednání, vydal rozsudek, kterým žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Oba soudy, po interpretaci a aplikaci § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, dospěly k závěru, že stěžovatel nemůže mít úspěch ve věci, neboť proti nezákonnému rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání, nepodal stížnost.

Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací obecných soudů, pokud uzavřely, že nelze žalobě vyhovět, protože stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky (stížnost) proti nezákonnému rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Pro daný případ jsou totiž zcela klíčové jeho specifické okolnosti. Stěžovatel a zbývající spoluobvinění byli stíháni pro zcela totožný skutek, kterého se měli dopustit ve spolupachatelství. Jeden z obviněných (M. N.) podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Z toho vyplývají dopady uplatnitelné zásady tzv. beneficia cohaesionis, jejíž podstatou je změna rozhodnutí i ve prospěch té osoby, která opravný prostředek nepodala (v daném případě stížnost), jestliže jí prospívá důvod, pro který bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která opravný prostředek podala. Jinými slovy, pokud by státní zástupce zjistil důvody pro zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, zjevně by důvod kasace prospěl i stěžovateli a dalšímu spoluobviněnému, neboť u všech tří byly dány shodné skutkové i právní okolnosti pro posouzení věci.

Vzhledem ke skutečnosti, že státní zástupce důvody ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání M. N. nezjistil a jeho stížnost zamítl, je trvání obecných soudů na formálním podání stížnosti i ze strany stěžovatele přepjatým formalismem při aplikaci práva.

Ústavnísoud je přesvědčen, že okolnosti případu jsou přesně těmi skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho přísné individuální posouzení, a nikoliv mechanickou aplikaci daného ustanovení, bez přihlédnutí ke smyslu a účelu zákona jako celku a ke zvláštnostem dané věci. Je totiž úkolem soudů, aby při aplikaci jednotlivých ustanovení zákona nepostupovaly mechanicky, ale aby vycházely z významu, smyslu a účelu zákona jako celku a interpretovaly jeho ustanovení ústavně konformním způsobem, za současného individuálního posouzení dané věci. V tomto směru lze považovat za nosný závěr, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.): "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.". Jinak řečeno, projednávaný případ je přesně oním případem, kdy nelze zcela mechanicky převzít jazykový výklad ustanovení § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, ale kdy je třeba přihlédnout ke shora uvedenému smyslu zákona a individuálnosti kauzy a posoudit, zda se rozhodnutí, vnímané v materiálním smyslu, jeví jako spravedlivé. Obecné soudy v daném případě bez této korekce setrvaly na doslovném jazykovém výkladu daného ustanovení, ačkoli uvedenou podmínku (vyčerpání řádných opravných prostředků) zákon o odpovědnosti státu za škodu v ustanovení § 8 odst. 2 nevymezuje jako podmínku kogentní. Soudy tak věc posoudily bez přihlédnutí k účelu a smyslu daného zákona a jejím zvláštnostem.

Za tohoto stavu Ústavnísoud uzavírá, že obecné soudy svým trváním na formálním podání opravného prostředku interpretovaly podústavní právo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Při aplikaci práva uplatnily přepjatý formalismus, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny, jakož i k porušení jeho základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Tímto rozhodnutím Ústavnísoud nepředjímá, jak bude v rámci nového projednání o žalobě stěžovatele rozhodnuto. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze v žádném případě interpretovat tak, že by každé usnesení o zahájení trestního stíhání (vznesení obvinění), které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné; srov. nález sp. zn. I. ÚS 153/02 ze dne 18. 6. 2003 (N 94/30 SbNU 387), nález sp. zn. II. ÚS 429/01 ze dne 17. 7. 2002 (N 92/27 SbNU 79), nález sp. zn. II. ÚS 136/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 94/27 SbNU 93), nález sp. zn. III. ÚS 165/02 ze dne 19. 12. 2002 (N 158/28 SbNU 415).

S ohledem na shora uvedené závěry Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2007 č. j. 8 Co 469/2007-68 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007 č. j. 17 C 36/2006-49 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru