Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 302/96Usnesení ÚS ze dne 25.06.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana osobních údajů
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.302.96
Datum podání01.11.1996

přidejte vlastní popisek

I.ÚS 302/96 ze dne 25. 6. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 302/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. E.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1995, č.j. 31 C 262/93-76, ve spojení s rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. 1 Co 246/95, a sp. zn. 2 Co 46/96, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 1 Cdon 34/96,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1

I. ÚS 302/96

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení všech shora citovaných rozsudků, neboť jimi byla podle jeho názoru porušena jeho základní práva na řádný a spravedlivý proces zakotvená v č1. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jeho právo svobodně vyhledávat a rozšiřovat informace zakotvené v čl. 17 Listiny. Porušení práva na řádný a spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že napadené rozsudky jsou postiženy extrémním nesouladem mezi vykonanými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů v souzené věci. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 257, vydání l., Praha, C. H. Beck, 1995).

Stěžovatel dále uvedl, že Nejvyšší soud ČR nerozhodl o té části jeho dovolání, kterou se domáhal zrušení předcházejících soudních rozhodnutí, pokud mu ukládala zveřejnit omluvu žalobkyni. Stěžovatel proto podal dne 2. 10. 1996 návrh na doplnění výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. O tomto návrhu Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl a stěžovatel z důvodu možného marného uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti tuto stížnost podal ještě před vydáním doplňujícího rozsudku s odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost neobsahuje odůvodnění toho, v čem stěžovatel spatřuje značné průtahy v řízení o podaném opravném prostředku (dovolání), z nichž mu vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma ve smyslu citovaného

2

I. ÚS 302/96

ustanovení.

Stěžovatel konečně poukázal na údajné pochybení Nejvyššího soudu ČR, pokud ten svým rozsudkem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze též ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 100 000,- Kč, neboť tento výrok nebyl dovoláním napaden.

Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 262/93, zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 6. 4. 1995, č.j. 31 C 262/93-76, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. 1 Co 246/95 a 2 Co 46/96, bylo stěžovateli uloženo požádat formou placené inzerce deníky LaMo zveřejnění jeho omluvy žalobkyni PhDr. K.P. a zaplatit jí částku 50 000,- Kč. Co do částky 100 000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě dovolání stěžovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 1 Cdon 34/96, zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o tom, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 50 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a že co do částky 100 000,- Kč se žaloba zamítá. Zároveň zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1995, č.j. 31 C 262/93-76, ve výroku o tom, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 150 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Nejvyšší soud dále rozhodl, že věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí, v němž bude rozhodnuto i o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.

3

I. ÚS 302/96

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů zjistil, že Nejvyšší soud ČR o návrhu stěžovatele, aby doplňujícím rozsudkem rozhodl o jeho dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. 2 Co 46/96, kterým mu bylo uloženo požádat o uveřejnění omluvy žalobkyni v denících LaM, zatím podle § 166 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nerozhodl. Řízení o tomto návrhu tedy dosud běží, takže ústavní stížnost je v této části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Důvodná není ani námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR ve výroku napadeného rozhodnutí zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 100 000,- Kč, ač tento výrok nebyl dovoláním napaden. Stěžovatel v dovolání namítal, že soud prvého stupně pochybil i v tom, že po zamítnutí návrhu žalobkyně, kterým se domáhala uložení povinnosti všem třem žalovaným zaplatit jí společně a nerozdílně částku 1 000 000,Kč, uložil stěžovateli zaplatit částku 150 000,- Kč jako finanční zadostiučinění. Soud prvého stupně tím prý totiž porušil dispoziční zásadu a přisoudil žalobkyni více než čeho se žalobou domáhala. Podle názoru stěžovatele odvolací soud při svém rozhodování pochybení soudu prvého stupně nenapravil, když uložil stěžovateli zaplatit částku rovněž nad rámec žalobního návrhu 50 000,- Kč. Nejvyšší soud ČR však v odůvodnění napadeného

4

I. ÚS 302/96

rozsudku právem uvedl, že o návrhu žalobkyně, aby soud uložil všem třem žalovaným (tj. J.K., J.L. a M.S.) povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 ,- Kč, rozhodl městský soud tak, že se tento žalobní návrh zamítá, takže bez uplatnění dalšího žalobního návrhu nebylo zřejmé, na základě čeho (na základě jakého návrhu) bylo rozhodnuto o platební povinnosti toliko jednoho ze žalovaných (roz. stěžovatele). Proto dovolací soud tento výrok odvolacího soudu zrušil a zrušil i rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku o platební povinnosti stěžovatele ve výši 150 000 ,- Kč, neboť důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platily i pro rozhodnutí soudu prvého stupně. Dovolací soud současně věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí, v němž bude rozhodnuto i o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Ústavní soud v tomto směru - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - neshledal pochybení dovolacího soudu, který není vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který nebyl dovoláním dotčen [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Tak tomu je i v souzené věci. Jestliže totiž dovolací soud zjistil - a to zcela po právu - že obecné soudy rozhodovaly o platební povinnosti stěžovatele bez dalšího návrhu žalobkyně (vůči stěžovateli), pak i v části, v níž odvolací soud zamítl žalobu co do částky 100 000,- Kč (jíž stěžovatel dovoláním nenapadl), bylo rozhodnuto ultra petita partium, tedy v rozporu se zákonem (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.).

5

I. ÚS 302/96

Proto dovolací soud výroky obou soudů o platební povinnosti stěžovatele právem zrušil.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k názoru, že teprve poté, až Nejvyšší soud ČR rozhodne o návrhu stěžovatele na doplnění napadeného rozsudku (tohoto soudu), se bude stěžovatel moci podle obsahu doplňujícího rozsudku domáhat se ochrany svých základních práv a svobod u ústavního soudu. Rovněž v otázce finanční náhrady za nemajetkovou újmu bude provedeno další řízení, v němž budou obecné soudy zjišťovat, zda a jaký žalobní návrh žalobkyně vůči stěžovateli uplatňuje. O tomto případném návrhu pak teprve soud prvého stupně rozhodne.

Proto Ústavní soud rozhodl tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost pro nepřípustnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 1997

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru