Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3018/09 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
Skutková podstata trestného činu
řízení/spojení věcí
trestní stíhání
příslušnost/věcná
Obhajoba
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3018.09.1
Datum podání24.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 10 odst.1 písm.a, § 250b, § 250

141/1961 Sb., § 23 odst.3, § 2 odst.5, § 23 odst.2, § 17 odst.1 písm.b, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3018/09 ze dne 31. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 12 To 9/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 9 T 2/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, jelikož se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 28 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 9 T 2/2008, byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 odst. 4 písm. b) trestního zákona a účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 2 odst. 3 písm. b) trestního zákona.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 12 To 9/2009, bylo jeho odvolání zamítnuto.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 tr. řádu odmítnuto. Nejvyšší soud - mimo jiné - konstatoval, že nepřihlížel k těm částem dovolání, které obsahovaly námitky stojící mimo deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.

V uvedených rozhodnutích podrobně popsaná trestná činnost stěžovatele spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že spolu s obžalovaným K. zosnovali a řídili, aby jiný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak značnou škodu a dále, že se sám ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tímto jednáním značnou škodu.

Konkrétně šlo o to, že stěžovatel a L. K. jako bývalí společníci České obchodní a finanční servisní společnosti, s.r.o. převedli na A. Z. většinový podíl této společnosti a též celý obchodní podíl spol. Recar, s. r. o., a A. Z., O. T. a Z. Ž. úkolovali k odběrům a sjednávání úvěrových a leasingových smluv s poškozenými společnostmi, na základě kterých byla odebírána osobní vozidla, přičemž tyto smlouvy byly uzavírány na základě nepravdivých podkladů jako ročních účetních uzávěrek, daňových přiznání a dalších padělaných účetních podkladů; tím byla prostřednictvím A. Z. způsobena škoda poškozené spol. GE Money Multiservis, a. s., v jednom případě nejméně 777.928,- Kč a ve druhém případě 809.794,- Kč. Sám stěžovatel úkoloval O. T., aby uzavřel se spol. ČSOB Leasing, a. s., na základě padělané plné moci leasingovou smlouvu, na základě které byl odebrán traktor a této společnosti tímto jednáním vznikla škoda 2.319.310,- Kč.

Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že soudy porušily svým postupem jeho shora uvedená základní práva a svobody. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že protestuje zejména proti údajným procesním pochybením těchto soudů, neboť ve věci samé citované rozhodnutí napadá spíše okrajově.

První konkrétní námitkou stěžovatele je tvrzení, že krajské státní zastupitelství podalo ze dne 27. 6. 2007 pod č. j. 2 KZV 30/2006-390 obžalobu na stěžovatele a na spoluobviněné L. K., P. M., A. Z., O. T. a Z. Ž. ke Krajskému soudu v Hradci Králové, ve které byla vymezena jednotlivá skutková jednání obviněných pod body A, B, C, DaE. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 9. 2007 pod č. j. 9 T 7/2007-2625 vyloučil podle § 23 odst. 1 trestního řádu ze společného řízení trestní věc obviněných J. B., L. K., P. M., A. Z. a O. T. (tedy až na Z. Ž.), a to s ohledem na předpokládanou právní kvalifikaci podle skutkového jednání uvedeného v obžalobě, neboť podle názoru soudu nelze u jmenovaných aplikovat ustanovení § 17 trestního řádu, které je použitelné jen u obviněného Ž. (bod E obžaloby), u něhož je projednávání věci před okresním soudem vyloučeno a obžaloba na něhož bude projednána samostatně u Krajského soudu v Hradci Králové.

Následně Krajský soud v Hradci Králové vydal usnesení ze dne 26. 9. 2007 pod č. j. 9T 7/2007-2623, kterým byla podle § 23 odst. 2 trestního řádu trestní věc obviněných J. B., L. K., P. M., A. Z. a O. T. postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové k samostatnému projednání. Okresní soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 17. 12. 2007 pod č. j. 2 T 171/2007-2644 předložil uvedenou trestní věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu, neboť měl za to, že v tomto případě jsou dány podmínky řízení u Krajského soudu v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze pak vydal usnesení ze dne 18. 1. 2008 pod sp.zn. 5 Ntd 1/2008, kterým rozhodl, že k projednání trestní věci uvedených pěti obviněných je příslušný Krajský soud v Hradci Králové; to odůvodnil tím, že stěžovatel a L. K. jsou trestně stíháni právě za účast na skutkovém jednání (ad bod E obžaloby) Z. Ž., jež podle § 17 odst. 1 písm. b) trestního řádu spadá do působnosti krajského soudu.

Podle stěžovatele však Krajský soud v Hradci Králové po vrácení věci nevydal usnesení o spojení věci podle § 23 odst. 3 trestního řádu, kterým by se spojila trestní věc Z. Ž. (s ohledem na citované usnesení Vrchního soudu v Praze) ke společnému řízení s trestní věcí stěžovatele; tím by byly dány podmínky podle ustanovení § 17 trestního řádu, tj. způsobnost k projednání trestní věci krajským soudem. Z trestního spisu je prý zřejmé, že žádné usnesení o spojení věci nebylo vydáno a ani vydáno být nemohlo, jelikož trestní věc Z. Ž. byla projednána u Krajského soudu v Hradci Králové v samostatném řízení pod sp. zn. 9 T 7/2007 a dne 24. 10. 2007 byl vyhlášen pravomocný rozsudek (kterým byl Ž. uznán vinným) a to i přesto, že stěžovatel byl vůči tomuto projednanému skutku trestně stíhán jako organizátor, pro tento skutek byla (původně) podána řádně obžaloba a stěžovatel měl postavení obžalovaného. Stěžovatel se však v rámci následného samostatného projednání trestní věci Z. Ž. hlavního líčení neúčastnil v postavení obžalovaného (dle obžaloby), ale pouze v postavení svědka (podle názoru soudu). V daném případě je zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové vrácenou trestní věc stěžovatele (na podkladu citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze) přiřadil ke sp. zn. 9 T 7/2008, ačkoliv pod touto spisovou značkou byla již vedena trestní věc Z. Ž. a byla i pravomocně ukončena. Projednávání trestní věci stěžovatele bylo současně přiřazeno ke stejnému senátu, jako u projednávané trestní věci Z. Ž.

Stěžovatel uvedl, že tento senát Krajského soudu v Hradci Králové po vrácení věci (až do zahájení hlavního líčení v trestní věci stěžovatele) nevydal usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatele pro skutek, který mu byl v obžalobě kladen za vinu, ačkoliv o skutku Z. Ž. bylo již pravomocně rozhodnuto dne 24. 10. 2007 a rozsudkem ve věci Ž. nebylo vysloveno, že by se na daném skutku stěžovatel nějakým způsobem podílel. Lze se tak - podle názoru stěžovatele - domnívat, že usnesení o zastavení trestního stíhání nebylo vydáno účelově, neboť tím by pominul důvod působnosti krajského soudu ve smyslu § 17 trestního řádu (viz citované usnesení Vrchního soudu v Praze) a Krajský soud v Hradci Králové by se musel opětovně zabývat otázkou působnosti soudu ve smyslu § 17 trestního řádu; to zřejmě nebylo v jeho úmyslu. Trestní stíhání stěžovatele před Krajským soudem v Hradci Králové bylo prý pro tento skutek konáno pouze účelově, aby trestní řízení dostálo výroku usnesení Vrchního soudu v Praze. Senát krajského soudu tak - podle názoru stěžovatele - porušil zásady spravedlivého procesu svojí nečinnosti a tímto jednáním odebral stěžovateli právo na zákonného soudce, neboť trestní řízení bylo i nadále před tímto senátem krajského soudu konáno.

Podle stěžovatele hlavní líčení u Krajského soudu v Hradci Králové bylo proti němu zahájeno dne 9. 7. 2008; to bylo zahájeno na podkladu obžaloby i pro skutkové jednání, u něhož prý bylo senátu Krajského soudu v Hradci Králové prokazatelně známo, že se stěžovatel na podkladu vydaného pravomocného rozsudku ze dne 24. 10. 2007 tohoto skutku nedopustil. Sám stěžovatel se tak v hlavním líčení musel i pro tento skutek hájit a navrhovat důkazy na svoji obhajobu. Stěžovatel byl sice pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2008 pod sp. zn. 9 T 2/2008 pro skutkové jednání vztahující se k trestné činnosti Z. Ž. (skutkové jednám ad bod E obžaloby) podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by se skutku dopustil. V daném případě lze však prý dovodit, že tímto postupem senátu Krajského soudu v Hradci Králové bylo zasaženo i do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť i po pravomocném rozhodnutí krajského soudu ve věci sp. zn. 9 T 7/2008 ze dne 24. 10. 2007 byl ještě téměř rok i nadále trestně stíhán, aniž pro to byl jakýkoliv důvod.

Stěžovatel porušení svých základních práv spatřuje rovněž (mj.) v tom, že soudy obou stupňů řízení porušily jeho ústavně garantované práva na obhajobu spočívající "v zajištění práva jeho zvoleného obhájce mít reálnou možnost vykonávat svá práva". Z trestního spisu lze prý dovodit, že se dne 19. 7. 2009 obhájce stěžovatele nemohl prokazatelně zúčastnit nařízených procesních úkonů, výslechů spoluobviněných konaných souběžně. To stěžovatel namítl mj. v odvolacím řízení; Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení mj. uvedl, že se s těmito námitkami neztotožnil, neboť stěžovatel a jeho obhájce nevznesli v přípravném řízení požadavek na opakování výslechu spoluobžalovaných. Toto konstatování je však podle stěžovatele v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť ani stěžovatel ani obhájce nemají ze zákona povinnost upozorňovat na procesní nedostatky přípravného řízení.

Stěžovatel dále namítl, že v rámci hlavního líčení ze dne 4. 8. 2008 předložil na svoji obhajobu listinný důkaz, originál dopisu Emporie Europe, s. r. o., p. T.; z protokolace hlavního líčení z toho dne je prokázáno, že stěžovatel tento listinný důkaz soudu předložil krátkou cestou. Soud však důkaz touto listinou neprovedl, ale ani ji ve prospěch stěžovatele nijak nehodnotil. Stěžovatel tvrdí, že ani proveden být nemohl, neboť předložený důkaz se již v trestním spisu z neznámých důvodů nenachází.

Stěžovatel dále spatřuje porušení svých základních práv v tom, že všechny soudy připustily, aby "vina stěžovatele byla v pravomocném rozsudku vymezena způsobem vytvářejícím vinu stěžovatele v širším rozsahu, než bylo zahájeno trestní stíhání a slovním vyjádřením skutkových jednání v rozporu se zákonnými znaky skutkové podstaty trestného činu účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k příslušnému trestnému činu". Mj. je prý zřejmé, že měl popsaným skutkovým jednáním naplnit obligatorní znaky objektivní stránky skutkové podstaty účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu úvěrového podvodu ve formě zosnování a řízení, přičemž samotná skutková věta v rozhodnutí soudu prvého stupně vyjadřuje skutkové jednání stěžovatele pouze blíže nespecifikovanou formou "úkolování", což nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona v rozsahu zosnování a řízení, pro což byl uznán vinným.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil jejich vykonatelnost.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence, nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.

Hlavní námitka stěžovatele spočívá v otázce příslušnosti soudu, který měl věc soudit v první instanci; z toho je vyvozováno údajné odnětí případu stěžovatelovu zákonnému soudci. Tu je nutno uvést, že ačkoliv obsáhlá argumentace ústavní stížnosti není v uvedeném směru příliš transparentní, přesto lze z kontextu dovodit, že tato námitka v zásadě spočívá v tom, že (poněkud zjednodušeně řečeno) měl jeho věc od počátku soudit Okresní soud v Hradci Králové a ne tamní krajský soud.

Ústavní soud uvedenou námitku přezkoumal, zejména studiem příslušného spisového materiálu, a v procesním postupu obecných soudů nezjistil v tomto smyslu žádné pochybení.

Jak je již podrobně uvedeno výše, Krajský soud v Hradci Králové nejdříve vydal usnesení ze dne 26. 9. 2007, č. j. 9T 7/2007-2623, kterým byla podle § 23 odst. 2 trestního řádu trestní věc stěžovatele a dalších obviněných postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové k samostatnému projednání. Okresní soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 T 171/2007-2644 předložil uvedenou trestní věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu, neboť měl za to, že v tomto případě jsou dány podmínky řízení u Krajského soudu v Hradci Králové. Poté Vrchní soud v Praze vydal usnesení ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 5 Ntd 1/2008, kterým rozhodl, že k projednání trestní věci pěti obviněných je příslušný Krajský soud v Hradci Králové. To, že věc zjevně příslušela tomuto krajskému soudu, bylo potvrzeno charakterem trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel nakonec uznán vinným; tu je třeba poukázat na napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 9 T 2/2008, jímž byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 odst. 4 písm. b) trestního zákona a účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 2 odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel sice vznesl pochybnosti, zda nemělo být po vrácení věci Krajským soudem v Hradci Králové vydáno usnesení o spojení věci podle § 23 odst. 3 trestního řádu, kterým by se spojila trestní věc Z. Ž. ke společnému řízení s trestní věcí stěžovatele. Namítal též, že vydání takového rozhodnutí bylo znemožněno tím, že trestní věc Z. Ž. byla projednána u Krajského soudu v Hradci Králové v samostatném řízení, po kterém byl vyhlášen pravomocný rozsudek, jímž byl Ž. uznán vinným, a brojil proti tomu, že byl v tomto řízení vyslýchán jako svědek. Tyto námitky však podle přesvědčení Ústavního soudu ústavní roviny nedosahují. Podstatné je - i kdyby byl představitelný i poněkud jiný procesní postup obecných soudů - že na závěrech o vině a trestu stěžovatele by to nemohlo nic zásadního změnit. To platí i o tvrzení, že hlavní líčení u Krajského soudu v Hradci Králové bylo proti stěžovateli zahájeno i pro skutkové jednání, o němž prý muselo být senátu Krajského soudu v Hradci Králové na podkladě vydaného pravomocného rozsudku ze dne 24. 10. 2007 (jímž byl Z. Ž. pravomocně uznán vinným) prokazatelně známo, že se stěžovatel tohoto skutku nedopustil. Tato námitka se však jeví být spekulativní. Sám stěžovatel ostatně uznává, že pro skutkové jednání vztahující se k trestné činnosti Z. Ž. byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2008 pod sp. zn. 9 T 2/2008 podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěn. Nelze tedy než zopakovat, že byl-li možný i jiný procesní postup, vedoucí však ke stejnému výsledku, nezasahuje taková skutečnost do stěžovatelových základních práv takovým způsobem, aby vedla k jejich porušení.

Stěžovatel dále protestuje proti tomu, že prý byl zkrácen ve svém právu na obhajobu tím, že jeho obhájci nebyla umožněna účast při souběžně konaném výslechu spoluobžalovaných. Zde se lze ztotožnit s odůvodněním, kterým na tuto námitku v napadeném usnesení odpověděl Vrchní soud v Praze. Týž uvedl, že rozhodující je v tomto směru skutečnost, že všichni spoluobžalovaní byli řádně slyšeni před soudem prvého stupně a že jim bylo umožněno navzájem si klást otázky. Nenastala proto situace, že by soud opíral své skutkové závěry výlučně o čtené výpovědi spoluobžalovaných z přípravného řízení. To a další důvody rozvedené v uvedeném usnesení vrchního soudu správně považoval odvolací soud za stěžejní, a pouze podpůrně konstatoval, že navíc, ani stěžovatel ani jeho obhájce nevznesli v přípravném řízení požadavek na opakování výslechu spoluobžalovaných a namítali to až v odvolání.

Ústavní soud dodává, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání a soudy na ně dostatečným způsobem reagovaly. Proto Ústavní soud neshledává důvodu, aby jen poněkud jinými slovy opakoval vlastně totéž.

Ani další stěžovatelovy námitky neshledal Ústavní soud důvodnými. Zejména se podle obsahu spisu nejeví, že by ve věci mohlo dojít k nezákonné manipulaci s protokolem o hlavním líčení (údajná ztráta důkazu předloženého krátkou cestou při hlavním líčení) a že by tedy došlo k zásadnímu opomenutí navrženého důkazu. Zde nelze než připomenout, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možno odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutno v souladu s principem materiálního nahlížení na právo zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější; to by však v daném případě - podle přesvědčení Ústavního soudu (a ani stěžovatel to netvrdí) - bylo značně nepravděpodobné.

Konečně, neobstojí ani poněkud složitá stěžovatelova konstrukce, podle níž byla jeho vina vymezena v pravomocném rozsudku v širším rozsahu, než bylo zahájeno trestní stíhání a jeho polemika ohledně termínů zosnování, resp. řízení trestného činu. Na uvedenou námitku obsáhle odpověděl ve svém usnesení odmítajícím stěžovatelovo dovolání již Nejvyšší soud; pro stručnost na ně postačí odkázat (str. 2 a násl. cit. usnesení Nejvyššího soudu). Vzhledem k tomu, že provedenými důkazy byla vina obžalovaného stěžovatele prokázána a ani odvolací soud, ani dovolací soud o jeho vině neměly žádné pochybnosti, byl výrok o vině v napadeném rozsudku krajského soudu shledán správným; to se týká i právní kvalifikace jednání obžalovaného stěžovatele jako účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 odst. 4 písm. b) trestního zákona a účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 2 odst. 3 písm. b) trestního zákona. Svým jednáním, a to je z napadených rozhodnutí obecných soudů zcela transparentně zřejmé, stěžovatel naplnil skutkovou podstatu uvedených trestných činů jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v těchto rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním námitkám stěžovatele nutno tedy především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu řádnými skutkovými zjištěními podložen dostatečně.

I Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení - podle názoru Ústavního soudu -podrobně a dostatečně, se zřetelem ke konkrétnímu řešenému případu, vyložil, proč nezbylo než stěžovatelovo dovolání odmítnout.

S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry; ani Nejvyšší soud se nedopustil žádného pochybení. Lze tedy uzavřít, že i právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a znaky protiústavnosti nevykazují.

Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu podrobně vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nezabývá se perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního. To by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v soudním systému; taková role mu ovšem, jak již shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší (čl. 83 Ústavy).

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnuta. Z uvedeného důvodu je také bezpředmětná žádost stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru