Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3017/18 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3017.18.1
Datum podání07.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3017/18 ze dne 12. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti Indra-Šebesta, v.o.s., se sídlem Čechyňská 16, Brno, zastoupené Mgr. Michaelou Vrbkovou, advokátkou se sídlem Čechyňská 419/14, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018 č. j. 2 VSPH 490/2018-B-40 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 č. j. MSPH 78 INS 20213/2017-B-6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze napadeným usnesením ustanovil v řízení v právní věci dlužníka AZUR REIZEN, s. r. o. (dále jen "dlužník") nového insolvenčního správce, jemuž uložil povinnost převzít funkci ve lhůtě do 15 dnů od doručení usnesení. V odůvodnění poukázal na to, že původně ustanovená insolvenční správkyně GERENTEA, v.o.s., zanikla sloučením se stěžovatelkou a bylo proto nezbytné určit nového správce, k čemuž došlo opatřením předsedy Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018.

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatelky proti citovanému usnesení městského soudu odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř. jako odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula dosavadní skutkový a procesní vývoj a vyslovila nesouhlas s názorem vrchního soudu, že se jako právní nástupkyně společnosti GERENTEA, v.o.s., nestala účastníkem insolvenčního řízení, ani jeho procesním subjektem v pozici insolvenčního správce a že jí tudíž nesvědčilo právo na podání odvolání v dané věci. Uvedla, že odvolací soud zcela pominul smysl a dopady proběhlé fúze sloučením, v rámci níž došlo k přechodu veškerých práv a povinností z původně ustanoveného insolvenčního správce GERENTEA, v.o.s., na insolvenčního správce - stěžovatelku, jakožto společnost nástupnickou, a to včetně procesních práv. Poukázala na to, že v případě insolvenčních správců - fyzických osob je zcela běžné, že stanou-li se v průběhu řízení společníky ve veřejné obchodní společnosti, jmenuje soud z důvodu zachování kontinuity na jejich místo právě tuto veřejnou obchodní společnost. Obdobný postup v případě fúze dvou právnických osob by byl vhodný i z toho důvodu, že by umožnil účastníkům insolvenčního řízení snáze vymoci případnou škodu vzniklou z činnosti zaniklé společnosti. Stěžovatelka zdůraznila, že odvolací soud k tomuto nijak nepřihlédl a dále soudu vytkla, že se vůbec nezabýval její argumentací poukazující na nedostatky napadeného usnesení Městského soudu v Praze. To vykazovalo vady ve výrokové části i odůvodnění, které bránily tomu, aby je mohl odvolací soud řádně přezkoumat. Nemožnost takového přezkumu pak podle stěžovatelky představovala vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Z uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti proto vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; to znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž náleží všem orgánům veřejné moci.

Ústavní soud proto v souzené věci připomíná institut žaloby pro zmatečnost. Ten je koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek a má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout mimo jiné rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání [k přiměřenému uplatnění ustanovení občanského soudního řádu v insolvenčním řízení srov. § 7 a § 96 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud proto konstatuje, že za situace, kdy stěžovatelka byla přesvědčena o tom, že vrchní soud učinil vadný závěr o odmítnutí jejího odvolání, měla dosáhnout přezkoumání jeho rozhodnutí z důvodů, které uvádí v ústavní stížnosti v rámci řízení u civilních soudů. Tedy ještě před podáním ústavní stížnosti. Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností ani elektronickým spisem není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Zůstává-li tedy v řízení před civilními soudy možnost dosáhnout nápravy formou opravných prostředků, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení. Ústavní soud konečně uzavírá s tím, že stejně rozhodl také v řízení pod sp. zn. I. ÚS 2178/18, pod níž byly jeho usnesením ze dne 10. 7. 2018 spojeny ke společnému řízení ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2178/18 a III. ÚS 2202/18, které byly identické s ústavní stížností v právě souzené věci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2018

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru