Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3015/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3015.17.1
Datum podání25.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3015/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 663/2017-31 ze dne 14. června 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 194/2016-559 ze dne 24. října 2016 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 4 T 72/2015-503 ze dne 14. března 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně shledán vinným přečinem podvodu, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že jako úvěrový poradce zprostředkoval poškozeným půjčku ve výši 380 000 Kč, z nichž jim vyplatil pouze část a v rozporu se skutečností nechal poškozené podepsat, že přijali další splátky této půjčky. Tím měla být poškozeným způsobena škoda 113 500 Kč. Za tento trestný čin soud stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným prokázanou škodu 113 500 Kč, ve zbytku je odkázal na civilní řízení.

2. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodnutí okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele opět shledal vinným přečinem podvodu. Toho se měl stěžovatel stručně řečeno dopustit tím, že se záměrem obohatit se poškozeným zprostředkoval půjčku, ačkoliv věděl, že jim splátky půjčky ve smluvené výši nepředá. Využil při tom důvěřivosti poškozených a nechal je potvrdit převzetí částek, které ve skutečnosti nepředal. Za tento trestný čin soud stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců. Uložil mu povinnost nahradit poškozeným škodu 113 500 Kč, ve zbytku je odkázal na civilní řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že v odvolacím řízení je třeba doplnit dokazování ve vztahu k úmyslu stěžovatele a zpřesnit jednotlivé části odsuzujícího výroku.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel zpochybňoval skutková zjištění k průběhu smluvních vztahů s poškozenými a k záměru, jakým do těchto vztahů vstoupil. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich plynoucích skutkových zjištění. Samotné hodnocení důkazů pak v dovolacím řízení nelze úspěšně zpochybnit. Zároveň nedošlo ani k porušení požadavku subsidiarity trestní represe, neboť byly beze zbytku naplněny znaky skutkové podstaty podvodu a prostředky jiných právních odvětví by ve věci nepostačovaly k ochraně chráněného zájmu.

4. Proti rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na rovnost účastníků soudního řízení a práva na uložení trestu za jednání, které je zákonem stanoveno jako trestné. Dle stěžovatele soudy bezdůvodně vyšly zejména z výpovědi poškozených, naopak potlačily jeho vlastní výpověď. Stěžovatel neměl v úmyslu poškozené uvést v omyl, chtěl jim pomoci při řešení jejich složité finanční situace. Zařídil jim úvěr, na jehož základě mohli uhradit všechny své dluhy. Přijetí splátek potvrdili svými podpisy. Za celou dobu, po kterou pro poškozené zajišťoval různé záležitosti, pracoval zadarmo, což soudy pominuly. Soud nevyhodnotily ve prospěch stěžovatele skutečnost, že jeden z poškozených nebyl k věci schopen říci nic podstatného, a že svědek potvrdil vyplacení relevantní části splátky. Výpovědi poškozených tak soudy bezdůvodně přisoudily větší váhu než ostatním provedeným důkazům.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Ústavní soud opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 a tam citovanou judikaturu). Není však porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli [usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441)].

7. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí plně dostojí. Obecné soudy totiž nevyšly pouze z výpovědí poškozených, ale hodnotily je v souhrnu s dalšími zjištěními o jejich finanční situaci, o průběhu smluvních vztahů se stěžovatelem a podobně. Ze závěru o důvěryhodnosti výpovědi poškozených pak logicky vyplývá i závěr o nedůvěryhodnosti předložených listinných důkazů. Skutkové závěry takto získané poskytují ucelený a logický popis celého skutkového děje, který obecné soudy následně hodnotily z hledisek daných trestními předpisy.

8. Lze tak jen připomenout, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Skutečnost, že obecné soudy uvěřily skutkové verzi poškozených, a ne verzi stěžovatele, do základních práv stěžovatele bez dalšího nezasahuje. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V posuzované věci je hodnocení obecných soudů srozumitelné, logické a věcně přiléhavé. Ústavní soud v tomto ohledu žádné ústavně významné vady neshledal.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru