Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3010/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
soudce/podjatost
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3010.17.1
Datum podání25.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 215, § 216


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3010/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. Č., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Filipem Cimickým, advokátem se sídlem Hornokrčská 7, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 629/2017-57 ze dne 14. 6. 2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 75/2016 ze dne 7. 9. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 T 3/2014-4496 ze dne 1. 6. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným pod bodem I.1) a I.2) výroku o vině rozsudku městského soudu, dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem II. výroku o vině citovaného rozsudku, pokračujícím přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dílem spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod body IV.1 - IV.4 výroku o vině napadeného rozsudku, a trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem VII. výroku o vině rozsudku městského soudu.

Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, odst. 2 téhož zákona odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Městský soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 11. 2013 č. j. 1 T 3/2013-376, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř."), § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněných k náhradě škody. Pro úplnost nutno podotknout, že týmž rozsudkem byli odsouzeni také další obvinění.

Stěžovatel, další obviněný a státní zástupce podali proti rozsudku městského soudu odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem napadené rozhodnutí ohledně obou obviněných ve výrocích o vině pod body II. a IV., jakož i ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody podle § 258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod bodem II. výroku o vině citovaného rozsudku a trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod bodem IV. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Za tyto trestné činy, jakož i za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl stěžovatel podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, odst. 2 téhož zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon toho trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ze vzpomínaného rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 11. 2013 č. j. 1 T 3/2013-376.

Týmž rozsudkem odvolacího soudu pak byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován pokračující zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. e) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ohledně nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. Dále byl podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplněn výrok napadeného rozsudku tak, že podle § 230 odst. 2 tr. ř. se rozhodnutí o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření ve formě zabrání věci vyhrazuje k rozhodnutí soudu prvního stupně ve veřejném zasedání.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v průběhu řízení nebylo řádně a v souladu s trestním řádem rozhodnuto o jeho důkazních návrzích, které prostřednictvím obhájce se značným předstihem soudu navrhl. V rozporu s § 215 odst. 4 tr. ř. předseda senátu městského soudu během hlavního líčení dne 2. 5. 2016 nezjistil, zda strany požadují doplnit dokazování, a dokazování ukončil. Zároveň tak dle přesvědčení stěžovatele nerozhodl dle § 216 odst. 1 tr. ř., že se další důkazy provádět nebudou, a vyzval k závěrečným řečem. Tímto porušením procesních předpisů se odvolací ani dovolací soud dle názoru stěžovatele dostatečně nezabýval. Stěžovatel se domnívá, že není rozhodné, zda by nové důkazy změnily či nezměnily důkazní stav, ale to, že došlo k evidentnímu procesnímu pochybení v rámci procesních předpisů upravujících zákonná kritéria, což je dle něj pouze alibisticky omlouváno nedůležitostí důkazů pro meritorní rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti rovněž zopakoval své přesvědčení o podjatosti předsedy senátu městského soudu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatele je jen pokračující polemikou s vývody soudů, jimiž reagovaly na opakovanou obhajobu stěžovatele v otázce údajného procesního pochybení soudu prvního stupně. V této souvislosti nelze přehlédnout, že již Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že způsob skončení dokazování před soudem prvního stupně sice nelze z formálního hlediska považovat za zcela perfektní, avšak ze zaprotokolované slovní výměny mezi předsedou senátu a obhajobou lze dovodit, že další důkazy se již provádět nebudou. Především se ale odvolací soud zabýval tím, zda vytýkané pochybení městského soudu bylo s to zasáhnout do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dospěl přitom k závěru, že obhajobou navrhované důkazy v podobě zkoumání technických parametrů balistické ochrany dveří, resp. karosérie vozidla VW Transporter, jež bylo vystaveno střelbě ze samopalu vz. 61 Škorpion, by s ohledem na výsledky ohledání tohoto vozidla a následnou balistickou expertizu nemohlo přinést žádné nové zásadní poznatky, a to ani ohledně průběhu a možných následků střelby, ani ohledně právní kvalifikace jednání střelce. Ústavní soud pokládá takové odůvodnění za ústavně konformní a podotýká, že ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnosti uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí. K tomu však v posuzované věci zjevně nedošlo. Z toho důvodu pak není namístě ani závěr stěžovatele o spojitosti daného postupu předsedy senátu městského soudu s jeho jinými výroky, v nichž stěžovatel spatřuje známky podjatosti (o kteréžto námitce také bylo během trestního řízení řádně rozhodnuto).

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Z toho důvodu nemohl vyhovět ani žádosti o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení (§ 83 odst. 1 téhož zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru